Foto A24
Velryba, nový film Darrena Aronofského, se patrně zařadí mezi snímky, které na jedné straně sklízí nadšené ovace dojatých diváků, a na straně druhé musí čelit podstatně vlažnějšímu přijetí kritiků. Navzdory vynikajícímu comebacku Brendana Frasera, který se v protetickém kostýmu vážícím bezmála 300 kilogramů zhostil hlavní role obézního gaye Charlieho, vyvolával film mezi kritiky spíše rozporuplné reakce. Alespoň tedy do chvíle, než Fraser za svoji roli získal Oscara ze nejlepší mužský výkon a film také získal cenu za nejlepší masku. Pro Frasera, o kterém dlouhé roky nikdo neslyšel, se tak jedná o velkolepý comeback – podobný, jaký se povedl Mickeymu Rourkeovi v Aronofského Wrestlerovi z roku 2008.
Jeho diagnózou je záchvatovité přejídání (angl. binge-eating), které je sice oficiálně řazeno mezi poruchy příjmu potravy, ale ve svém průběhu i symptomech připomíná spíše regulérní závislost, která je častým tématem Aronofského filmů už od Requiem za sen (Requiem for a Dream, 2000).
Na loňské podzimní premiéře v Benátkách si Velryba každopádně vysloužila šestiminutový potlesk vestoje. Jakkoliv silný mohl být první dojem z festivalové projekce, s kritickým odstupem je snazší vidět jednotlivé chyby i celkovou schematičnost snímku; nadto nízkorozpočtové dílo (náklady 3 miliony dolarů) mezitím zaznamenalo jednoznačný finanční úspěch s celosvětovým ziskem přes 30 milionů dolarů. Kritika tedy nemusí příliš ohleduplně váhat, zda se opřít do veskrze jednoduchého a přístupného snímku, který Aronofsky společně se svým „dvorním kameramanem“ Matthew Libatiquem a dramatikem Samuelem D. Hunterem skutečně natočil především pro široké publikum.
Divadelní hra na filmovém plátně
Nízký rozpočet vyplývá i z faktu, o jak komorní drama se jedná. Celý příběh se odvíjí na ploše bytu zmíněného Charlieho, kterého průběžně navštěvuje jeho pečující kamarádka Liz (Hong Chau), misionář na útěku Thomas (Ty Simpkins), bývalá žena Mary (Samantha Morton), a především jeho cynická a frustrovaná dcera Ellie, jejíž role se ujala Sadie Sink, známá především jako Max z netflixovského hitu Stranger Things. Charlie svoji rodinu opustil, když bylo Ellie osm let, aby mohl být se svým milencem, který ale nedlouho poté zemřel. To zakládá individuální i rodinné trauma, které se Aronofsky a Hunter snaží vyřešit v podstatě na ploše jedné divadelní scény, jejímž středobodem je Charlie, a na niž přicházejí, či z ní odcházejí jednotlivé vedlejší postavy. Na filmovém plátně je tudíž až příliš zřejmé, že snímek je filmovou adaptací divadelní hry Samuela D. Huntera z roku 2012.
Má to ale své opodstatnění: celé dějství se odehrává v Charlieho stísněném temném bytě, který se stal veškerým prostorem jeho života poté, co se v reakci na traumatizující smrt svého milence začal chronicky přejídat, až se stal onou morbidně obézní „velrybou“ z názvu filmu. Jeho diagnózou je záchvatovité přejídání (angl. binge-eating), které je sice oficiálně řazeno mezi poruchy příjmu potravy, ale ve svém průběhu i symptomech připomíná spíše regulérní závislost, která je častým tématem Aronofského filmů už od Requiem za sen (Requiem for a Dream, 2000). Nějakou formou závislosti trpí většina lidí v Charlieho životě: Ellie je závislá na drogách, misionář se vyznává ze zneužívání drog v minulosti a Mary má pro změnu problémy s alkoholem.
Podobenství o vykoupení
Podobně častým motivem Aronofského tvorby je i vágně pojatá, až podprahová a sekularizovaná křesťanská spiritualita. Kvazireligiózních a mystických motivů je plná například Fontána (The Fountain) z roku 2006, v níž autor věnuje pozornost eschatologickému motivu smrti a věčného života. Ve filmu Matka! (Mother!, 2017) se v prostorách jednoho rodinného domu odvíjí příběh stvoření (od ráje, přes nevyužitou možnost spásy, až po konečné zúčtování), které je tu bytostně mužským, patriarchálním impulzem se všemi katastrofálními důsledky, které z toho nakonec vyplynou. Charlieho příběh je zase soteriologickým podobenstvím o možnosti vykoupení se ze svých minulých chyb: bez ohledu na to, jak moc jste v minulosti zničili život sobě i svým nejbližším, neznamená to, že není možné spravit to, co vypadalo jako už navždy rozbité.
Charlie je skutečně ideálním adeptem na takovou „spásu“: jakkoliv je až naivně optimistický vůči svému okolí – tedy těm několika málo lidem, kteří v jeho životě ještě zbyli – není to žádný prosťáček. Je profesorem literatury a pro své studenty pořádá online kurz o zásadách tvůrčího psaní. Na smrtelném (kolečkovém) křesle už nenachází smysl v sobě samém, ale ve své dceři, kterou opustil v jejích osmi letech. Namísto toho, aby lpěl na posledních chvilkách svého života, nebo snad usiloval o jeho pokračování, smiřuje se (k velké nelibosti své pečovatelky) s vlastní smrtí a své poslední síly, pozornost i peníze chce věnovat na nápravu své největší životní chyby. Ze svých celoživotních úspor odmítá zaplatit svoji léčbu a místo toho chce nastřádané peníze věnovat tomu, co jediné mu v jeho zbývajících dnech dává naději na to, že „aspoň jednu věc udělá ve svém životě správně“ – své dceři.
Obezita není komická
Frustrovaná, naštvaná a jedovatá teenagerka zpočátku svého otce odmítá těmi nejzákeřnějšími způsoby. Vysmívá se jeho obezitě a bez ostychu mu dává najevo své znechucení a odpor. Ventilovanou dceřinu agresi (alespoň zčásti pochopitelnou) ale její otec neopětuje – naopak s neúnavnou trpělivostí nastavuje druhou tvář a na každém kroku jí dává pocítit, jak upřímně je z ní nadšený. Ve své dceři odmítá vidět zlo, které je naopak tím jediným, co v ní dokáže spatřovat její rezignovaná matka. Na trpícího obézního dobráka Charlieho tak divák nemůže být naštvaný, ale naopak od počátku doufá, že mu Ellie dá šanci a najde si k němu cestu – i kdyby jen na krátký okamžik.
Komplikovaná Ellie, procházející složitým obdobím a nepochybně poznamenaná dětským traumatem, ale svého otce odmítá až do úplného závěru, který je silně dojemným a katarzním koncem, a to navzdory teologické symbolice, kterou si vypomáhá. Budeme-li Velrybu chápat jako skromné rodinné drama, které na minimální ploše usiluje o maximální sdělení, nelze než potvrdit, že se Aronofskému jeho záměr povedl. Jeho zásluhou budiž i to, s jakou vážností k tématu obezity přistupuje – obvyklý přístup americké filmové produkce obézní lidi chápe především jako materiál pro komedii, nikoli pro vážné drama rozplétající složité životní osudy.
„Chci teď od vás vidět něco upřímného a autentického, přestaňte na chvíli se vší tou sofistikovanou esejistikou a pošlete mi něco skutečného, něco, co je skutečně vaše,“ oznamuje svým studentům krátce před svým závěrečným rozhodnutím Charlie. A s podobnou ambicí přistupuje Aronofsky k celému filmu: zapomeňme chvíli na to, že bychom měli dělat filmové umění a pokusme se prostě vyprávět příběh, který bude divákům až příliš důvěrně známý – a to i za cenu nezbytné dávky sentimentality, melodramatičnosti a sklonům ke kýči.
Autor je redaktor Alarmu.