Foto Cinémotif Film
Žena osaměle kráčí zamrzlou pustinou. Je skoro tma a silně fouká. Po chvíli se zastavuje a s náznakem stesku ve tváři hledí na domy svítící na opačném, poměrně blízkém, a přitom zdánlivě nedosažitelném břehu. Úvodní scéna nového dokumentu Veroniky Liškové, jejíž debut Danielův svět byl před osmi lety uveden na Berlinale, vystihuje dilema stojící ve středu vyprávění. Návštěvníci vzdor lehce zavádějícímu názvu nesledují větší kolektiv lidí. Protagonistkou, jejímuž subjektivnímu vnímání je vyprávění podřízené, je česká antropoložka Zdenka Sokolíčková z Katedry kulturních a náboženských studií PdF UHK.
Globální problémy je záhodno začít řešit ne tam, kde jsou nejvíc vidět, ale tam, kde je v našich silách vybudovat sounáležité lokální společenství.
Počátkem února 2019 začala Sokolíčková s dvouletým sociálně-antropologickým výzkumem v nejsevernější obci světa. Longyearbyen se nachází na Špicberkách, skupině ostrovů ležících mezi Norskem a severním pólem. Obyvatelem se může stát každý, kdo si tam najde bydlení a zaměstnání. Vízum nepotřebujete. Populaci dynamicky se proměňující komunity tak tvoří zhruba 2500 lidí z padesáti zemí světa. Změny související s globalizací ovšem nejsou patrné jen z pestré národnostní skladby. Dopadají také na životní prostředí, ekonomiku nebo místní kulturu. Longyearbyen byl původně založen jako hornická osada. Doly byly ovšem zavřeny, stovky lidí přišly o práci, horníky vystřídali vědci a turisté a současný starosta pomalu naplňuje vizi prvního bezemisního města v Evropě. Narůst objemu lodní i letecké dopravy a turistického ruchu, kompenzující výpadek zisků z uhlí, mu to ovšem moc neusnadňuje.
Z optimismu do deprese
Zdenka Sokolíčková chce na Špicberkách zkoumat dopady probíhajících změn na místní obyvatelstvo. Doufá, že se odlehlý, chladem permanentně sevřený kout země stane novým domovem jak pro ni, tak pro její tři syny a manžela Jakuba, polárního ekologa. Začátek je nadějný. Výzkumnice vypadá spokojeně, její rodina též. Snové panoramatické záběry polární krajiny, přenášející nás do svébytného světa jako ze zimních pohádek nebo reklamy na Coca-Colu, doprovázejí kromě Pjoniho atmosférických skladeb také Zdenčiny audiodeníky. V nich prozrazuje, že se už několik let necítila tak vyrovnaně.
Užívá si čerstvý, velkoměstským smogem nezamořený vzduch a možnost trávit s dětmi čas venku, bez aut a hluku. Slyšet je pouze ledový vítr nebo sněhová bouře, kterou díky precizně zachycenému a zvýrazněnému zvuku (pracovali na něm Jakub Jurásek a Jan Richtr) skoro cítíme na vlastní kůži. Do intimní expozice, nenásilně představující postavy v jejich soukromí, zatím výzkum zasahuje jen zřídka. Třeba když Zdenka v posteli po boku Jakuba přemýšlí nad motivy, na které by se mohla zaměřit během narativních hloubkových rozhovorů. Příběhy zpovídaných respondentek a respondentů ji ale pohlcují stále víc. Uvolněných okamžiků s rodinou ubývá. Tón se mění. Optimismus střídá skepse a vyčerpání. Z výpovědí totiž zřetelně vyplývá, že život mezi ledovci není tak idylický, jak se jeví vnějšímu pozorovateli.
V mnoha Zdenčiných výzkumných rozhovorech, jež měla Lišková možnost zaznamenat, sleduje několik motivických linií – ekologických, kulturních i sociopolitických. Jedna z žen mluví o obavě z globálního oteplování, které může díky okolnímu tání pozorovat na vlastní oči. Domov jí doslova mizí před očima. Na to navazuje scéna, v níž Jakub synům „v terénu“ ukazuje tenčící se vrstvy ledu. Německá bioložka se badatelce zase svěřuje, že v Longyearbyenu zůstala bez přátel. Současně vyjadřuje obavu, zda může společensky i profesně vystoupat až na pomyslný vrchol, když není Norka. Domnívá se, že ne. S thajskou studentkou se Zdenka zamýšlí nad tím, co tvoří domov. Jsou to lidé, místo, jazyk?
Ve druhé polovině filmu se do popředí dostává motiv přehlíživosti a nevraživosti, byť spíš pasivně agresivní, vůči lidem odjinud. Lokální autority trápí, že je komunita stále méně norská a homogenní, a proto návštěvníkům staví do cesty různé překážky. Cizinci nemají stejná práva jako Norové, jsou občany druhého řádu. Protagonistka, vnímající, jak ji vyčleňuje neznalost norštiny, se například marně snaží sehnat prostor pro jazykové kurzy. Nejen mimoobrazový komentář, ale také skladba záběrů nás tak upozorňují na paralely mezi zkoumaným a prožívaným. Obojí se vzhledem ke Zdenčině postavení ženy, která by v Longyearbyenu sama ráda zakotvila, prolíná. Pochopit Špicberky je pro ni existenciálně důležité. Udržet si neutrální odstup, jak ji přes Skype radí její norský školitel, se zdá skoro nemožné.
Vrátit se na začátek
Čím víc se Zdenka orientuje a zabydluje v tématech, která místní trápí, tím méně se v Arktidě cítí vítána. Norové už se jí nezdají tak přátelští, ve městě se necítí v bezpečí. Do toho se jí zdají nepříjemné sny a ožívají její vzpomínky na den, kdy osiřela. Teď zakouší podobné vykořenění. Během jednoho rozhovoru už nedokáže maskovat paralyzující frustraci z toho, že nemá kapacitu vytvořit pro sebe ani pro respondenty zázemí, jehož existenci nebude třeba neustále obhajovat, a rozpláče se. Její bezmoc bude nejspíš povědomá mnoha vědcům a vědkyním, nejen z humanitních oborů, nebo prostě lidem, kteří ještě nezlhostejněli. Vědomí, co všechno je špatně, jak velký je rozsah zkoumaného problému, ať jde o klimatickou krizi, udržitelnost, přistěhovalectví nebo společenskou integritu, vytváří pocit spoluzodpovědnosti a tlak na to, abychom něco změnili, abychom mobilizovali politiky a veřejnost; a současně člověku sílu a odhodlání bere, protože řešení je nad jeho možnosti.
Subjektivní prezentace faktů tento paradox v dokumentu současně činí srozumitelným i pro širší skupinu diváků, kteří environmentální žal sami nezakusili. Na Zdenčinu perspektivu a prožívání se napojujeme díky otevřeným introspektivním komentářům, umožňujícím nahlédnout do jejího nitra, i přispěním amatérských, zřejmě na mobil pořízených záběrů, které vědkyně na Špicberkách natáčela během nepřítomnosti filmového štábu. Ani vybrané fragmenty rozhovorů s respondenty neskládají pouze obraz situace na Špicberkách. Zrcadlí také strachy a pochybnosti hlavní hrdinky. Podobně její vnitřní svět a aktuální rozpoložení zpřítomňuje příroda, například silná sněhová vánice, ve které se v pozdější fázi příběhu ztrácí, dezorientovaná a neschopná bez pevných záchytných bodů pokračovat.
Může se zdát, že film nemá ujasněné hlavní téma a snaží se v osmdesáti minutách na příkladu jednoho uzavřeného mikrokosmu postihnout všechny hrozby, kvůli nimž může být planeta brzy neobyvatelná. Vývoj vyprávění, včetně jeho neukotvenosti, ale odráží nestálou pozici ústřední postavy. Zdenka na začátku bádání přiznává, že asi nedokáže vytvořit objektivní, fixní popis komunity, že půjde o proměnlivý tok reagující na přicházející podněty. Stejně jsou koncipováni i Návštěvníci: ne jako nestranný výkladový dokument, ale subtilní psychologické drama outsiderky hledající stabilitu v podmanivých arktických kulisách. Vědomí, že nic není předem rozhodnuté, dodává lehce utěšivý nádech i jinak ponurému závěru. Návrat na zem nemusíme vnímat jako rezignaci, ale jako přijetí skutečnosti, že globální problémy je záhodno začít řešit ne tam, kde jsou nejvíc vidět, ale tam, kde je v našich silách vybudovat sounáležité lokální společenství.
Autor je filmový publicista.