Foto Flickr, CC BY 2.0
Ministr financí Zbyněk Stanjura (ODS) chce zrušit daňové výjimky, které jsou prý ze své podstaty nesystémové a komplikují a zatěžují daňový systém. Jednou z těchto výjimek je i daňové zvýhodnění odborových příspěvků. Škrty se více dotknou lidí s nižšími příjmy, kterým mohou narůst kvůli jejich zrušení daně až několikanásobně. Tím se vysvětluje, proč se tentokrát Stanjura zaměřuje na příjmovou část rozpočtu, když obvykle tvrdí, že bude schodek řešit omezováním výdajů. Všechny recepty z dílny ODS se totiž vyhýbají všemu, co by se mohlo negativně dotknout těch majetnějších. A když je naopak bohatým potřeba ulevit, jako se to stalo v případě zrušení superhrubé mzdy, pak ani nevadí, že tím vznikne téměř stomiliardový strukturální deficit.
Kromě toho je ale absurdní vidět řešení situace pouze v sociálním systému, který nemůže, i kdyby robustní byl, sanovat směšně nízké mzdy.
S daňovým zvýhodněním odborových příspěvků je možné snížit základ daně až o tři tisíce korun a mohlo by se dotknout přibližně půl milionu daňových poplatníků. Tito lidé by pak platili vyšší daně, anebo by se rozhodli, že jim to za to nestojí a z odborů by vystoupili. Na první pohled se může zdát, že to státu může být jedno, ale pokud vnímáme současnou situaci a nezavíráme oči před radikalizací části společnosti, měli bychom také chápat, že potřebujeme sociální smír.
Odbory v krizi
České odbory jsou oproti svým německým protějškům strukturálně znevýhodněné, jak zevrubně pro Alarm popsala Kateřina Smejkalová. Potýkají se i s velmi špatným zákonem o kolektivním vyjednávání, který je fakticky v rozporu s právem na stávku. Kromě toho čelí úbytku členů a procházejí v současné době existenční krizí. Přesto jsou v tuto chvíli jedinou organizovanou silou, která může být korektivem pravicové asociální politice.
Současná vláda trpí nejspíš nějakou kolektivní halucinací, která jí zamezuje vidět, v jakých potížích se lidé i kvůli obrovské inflaci nalézají. Ministr vnitra Vít Rakušan se dokonce domnívá, že se „není čeho obávat, protože náš robustní sociální systém je ochrání.“ O tom, jak je systém ve skutečnosti nefunkční, jsme napsali řadu textů.
Kromě toho je ale absurdní vidět řešení situace pouze v sociálním systému, který nemůže, i kdyby robustní byl, sanovat směšně nízké mzdy. Ty jsou mimo jiné i důvodem, proč lidé odvádějí státu málo peněz. Stát by měl být vděčný za odbory, které vyjednávají vyšší mzdy, protože sám má nástroje na jejich zvyšování omezené. Odbory navíc na mnoha místech jednají i o pracovních podmínkách, mohou například vyjednat, že se u práce, kde je to možné, bude sedět a nikoli stát, nebo že se noc před Štědrým dnem nebude ve firmě pracovat. Existují tisíce zdánlivě drobných opatření, kterými se lidé mohou kolektivním vyjednáváním dobrat lepší atmosféry na svém pracovišti a žít tak spokojenější život. Poslední, co potřebujeme, je, aby se frustrace lidí zvyšovala.
Neviditelný hněv
Problém současné doby tkví mimo jiné v tom, že lidé v zoufalé situaci hledají zástupné problémy. Dělo se to vždy, ale dnes je to sociálními sítěmi umocněné. Lidé, kteří se obávají, že nezaplatí nedoplatek za plyn nebo nebudou mít na jídlo a nájem, se dnes zlobí na EU, Ukrajince, Grétu, padesát pohlaví nebo si sdílejí hrůzostrašné zprávy o tom, jak nás EU bude nutit žrát hmyz. Svou energii věnují většinou úplným nesmyslům, ale jejich frustrace často skutečně vzniká z pocitu existenčního ohrožení. Je jasné, že podobně uvažují i lidé, kteří žádné finanční problémy nemají a důvody jsou u nich jiné, to ale není argument pro to, abychom přehlíželi, kde tato hnutí berou svou podporu nejvíce: u ohrožené „střední“ třídy, která je v Česku spíše nižší střední.
V sobotu mluvil na demonstraci proti vládě na Václavském náměstí předseda Asociace samostatných odborů České republiky Bohumír Dufek. Kdo jeho projev slyšel, musel pocítit vděčnost, že předseda největšího českého odborového svazu Josef Středula nikdy nesklouzává k tomu, aby přiživoval v lidech nenávist. Dufkův projev je zároveň varovný signál, že i z odborů může vzejít neartikulovaný nenávistný hlas. Tancujeme na hraně, jakkoli to zajištěnější část společnosti nechce vidět. A navíc stále platí, že ve chvíli, kdy Dufek zrovna nehřímá, že Skopčáci skoupili všechny firmy, ale pomáhá lidem, aby se domohli vyšších mezd a lepších pracovních podmínek, pracuje na tom, aby se to tu celé nerozpadlo.
Autorka je redaktorka Alarmu.