Foto Jeden svět
Mohammad a Nadeem jsou muslimští bratři, bývalí kulturisti. Od roku 2010 v Novém Dillí spolu s bratrancem Salikem zachraňují zraněné luňáky hnědé. Tito dravci nejsou nijak vzácní ani oblíbení, ale k hlavnímu městu Indie neodmyslitelně patří. Na místních skládkách denně spořádají až půl tuny odpadu. Bez nich by hory smetí prý sahaly až k oblakům. Kvůli toxickému ovzduší však stovky ptáků každý den doslova padají z nebe. Když bratři v dětství přinesli jednoho takového luňáka na kliniku, odmítli ho tam ošetřit. Veterinářům vadilo, že jde o masožravce. Mohammad a Nadeem však žádné živočichy neodmítají. Byli vychováni ve víře, že vše, co dýchá, má stejný nárok na život. Totožný pohled ve svém dokumentu zvolil indický režisér Shaunak Sen. Zvířata, od much až po divoká prasata a opice, nestaví nad lidské protagonisty. Věnuje jim srovnatelnou pozornost.
Od primitivního hmyzu se vmžiku přeneseme k pokročilým lidským technologiím. Bez střihu, který by jeden živočišný druh odděloval od druhého.
Ošetřovnu, kde opeřencům trpělivě zašívají křídla a drhnou peří, si bratři zřídili ve sklepě vlastního domu. Ve stísněném prostoru s odlupující se barvou na zdech a spoustou harampádí okolo jsou na první pohled opečovávána porouchaná auta, ne draví ptáci. Jenomže jedna z kartonových krabic, které Salik v prvních minutách snímku přinesl z ulice a položil na podlahu, se začíná vrtět. V kontrastu s veškerou technikou kolem je v ní něco živého… Město a divočina představují ve filmu prolínající se sféry. Od úvodního záběru tomu odpovídá i styl snímání: kamera situovaná jen pár centimetrů nad zemí v pomalém švenku sleduje potkany hodující na odpadcích vyprodukovaných člověkem. Optikou filmu jsou právoplatnými obyvateli druhé nejlidnatější indické metropole. Hlodavci se stejně jako lidé, pohybující se rozostřeným zadním plánem, přizpůsobili městu. Neměli na výběr.
Provázanost krizí
V meditativním tempu podobných sledovacích záběrů, které zvýrazňují koexistenci filmovaných tvorů a jejich situovanost v daném prostředí, plyne celý film. Každý záběr se zdá být pečlivě kontrolovaný. Vnímavá krajinomalba ale nijak neotupuje naléhavost paralelně probíhajícího dění. Sociální herci jsou pouze tolik zaujatí svým posláním, že se ničím jiným nenechávají strhnout. Hrozbu jaderné války mezi Indií a Pákistánem zmíní v jednom z prvních dialogů jen tak mimochodem. Později se podobně baví o suchu nebo smogu. Navracejícím se tématem jejich hovorů je nedostatek peněz. K ničemu z toho nejsou lhostejní. Naopak si uvědomují, jak spolu jednotlivé krize souvisejí – situaci luňáků vnímají jako jeden ze symptomů kolabující biosféry. Tím, že pomáhají ptákům, kteří po vzoru střevní mikroflóry požírají náš odpad, udržují biodiverzitu a zachraňují celou planetu. Jsou „maličkou náplastí na zející ráně“, jak ve filmu zazní.
Zatímco se Mohammad a Nadeem věnují opeřencům, televizní zprávy informují o diskriminačních protimuslimských zákonech a z ulice doléhají zatím poměrně vzdálené zvuky pouličních nepokojů. Ty ale postupně sílí, až se v poslední třetině filmu i bezprostřední okolí záchranné stanice mění ve válečnou zónu. Hrdinové jsou kvůli bezpečí svých rodin pochopitelně znepokojeni, ale nejde pro ně o nic nového. Protesty a násilnosti namířené proti muslimům zažívali už jako chlapci. Podobně po mnoho let pozorují negativní dopad lidské činnosti na přírodu. Uvědomují si zkrátka, že vývoj dlouhodobě nemíří správným směrem a že v dohledu není žádné snadné řešení, žádná lehko dosažitelná meta. Jde o nekončící, stále obnovovaný proces, o pomalé oddalování apokalypsy. O to obdivuhodnější je síla ducha, kterou projevují, když ve svém snažení metodicky pokračují. Navzdory hroutícímu se světu, kde jsou v rozporu s jejich altruistickým přesvědčením respektovány jen životy lidí, kteří se narodili do správné kasty a vyznávají odpovídající víru.
Kvasící organismus Nového Dillí
Kamera mezitím objevuje život třeba v louži vody, ze které nejdřív vyleze stonožka, aby vodní hladina o pár okamžiků později posloužila jako odrazná plocha, v níž vidíme přelétávající letadlo. Od primitivního hmyzu se vmžiku přeneseme k pokročilým lidským technologiím. Bez střihu, který by jeden živočišný druh odděloval od druhého, uzavíral do antropocentrické bubliny, v jaké jinak žijeme. Dokonce i mělnění syrového masa v elektrickém mlýnku se stává malou oslavou života, když se na živočišnou hmotu po chvíli začnou slétávat desítky mušek. Rozklad a zrození jdou bok po boku. Podobný konstruktivní rozpor pomáhá luňákům přežít ve městě. Cigaretové nedopalky, které přispívají ke znečištění vzduchu, se naučili používat jako odpuzovače životu nebezpečných parazitů. „Evoluce fandí experimentům,“ zní jiná z výmluvných replik. Nové Dillí zde opravdu připomíná jeden velký kvasící organismus, přírodní laboratoř, v níž je neustále testována odolnost a vynalézavost rozličných živočichů.
Dlouhé detailní záběry ukazují zvířata v nejlepším světle a umožňují nám, abychom se na ně dívali stejně chápavým pohledem jako bratři. Vytříbený styl s plynulými pohyby, precizním svícením a dotaženým zvukovým designem, jehož zásluhou slyšíme každý mravenčí krok, navíc činí nádhernými i tvory, kteří jsou jinak považováni za nečisté přenašeče nebezpečných nemocí. Tak hinduističtí nacionalisté vnímají i muslimy. Stačí základní orientace v historii, aby se člověk dovtípil, kam taková degradace živých bytostí může vést… Trojice pohotových kameramanů přitom nachází stále nové způsoby, jak ilustrovat vliv člověka na životní prostředí. Film je celou dobu radost sledovat. Když už se obrazy začínají jevit příliš pečlivě připravené a vzbuzují pochybnost o své autenticitě, dojde zpravidla k nějakému nečekanému narušení, které nebylo možné zinscenovat.
Neférové rozložení sil
V jeden nestřežený okamžik neukázněný pták Salikovi ukradne brýle. Bratři se ještě o několik scén později škodolibě pochechtávají jeho smůle. Později se Mohammad a Salik noří do studeného jezera, aby zachránili luňáka ležícího s rozseknutým křídlem na opačném břehu. Při plavání zpět si ale uvědomují, že možná přecenili své sily. Groteska se láme v napínavé drama. Podobné scény filmu dodávají lehkost a nepředvídatelnost a zároveň zapadají do režisérovy snahy ukazovat život v jeho rozmanitosti. Sen se sice drží jednolité výtvarné koncepce, ale díky otevřenosti přicházejícím podnětům se zároveň zdárně vyhýbá schematičnosti, do níž upadají dokumenty točené podle předem vytvořených šablon. A vzhledem k poptávce producentů a nákupčích ze streamovacích platforem jich vzniká stále víc. Všechno živé představuje v daném ekosystému anomálii. Není to narychlo spíchnutý, líbivý a sentimentální přírodopisný dokument bez vlastního výrazu.
Film, který na sebe soustředěně vrství mnoho podstatných témat dneška, ekologických, filozofických i politických, tak nejen svou náplní, ale i vlastní existencí demonstruje, že člověk se okolním podmínkám vždy přizpůsobit nemusí. Pro ostatní formy života to ale bývá nutnost. Tím, že Shaunak Sen zviditelňuje naši příbuznost s jinými živočichy, spočívající už jen v tom, že obýváme tutéž planetu, ve stále více případech rovnou ta samá města, poukazuje zároveň na neférovost a neudržitelnost takového nastavení.
Autor je filmový publicista.