Děti druhé kategorie? Zápis do prvních tříd i letos znevýhodní ukrajinské žáky

„Je to naprostá normalizace kastovního systému v Evropské unii,“ říká Josef Úlehla, člen Pirátské strany, když spolu diskutujeme o problému posunutých zápisů do prvních tříd pro ukrajinské uprchlíky. Zápisy letošních prvňáků budou totiž na spoustě škol dva – první v dubnu pro české děti a druhý v červnu pro děti ukrajinské. Malí uprchlíci tak mají v některých lokalitách, zejména v Praze, ale třeba i v přehlceném Liberci, výrazně snížené šance dostat se na spádové základní školy. A to i ty děti, které už mluví plynně česky a vědí, že v České republice zůstanou i po skončení války.

Školy mohou dvojí zápis zorganizovat po domluvě se zřizovatelem, kterým bývá obec či městská část. Toto opatření není povinné, třeba v Brně této možnosti využila jen přibližně šestina městských částí. V Praze, která měla velké problémy s kapacitami škol už před válkou v Ukrajině, však posunutý zápis zvolily bezmála všechny. To je pro mnoho ukrajinských rodičů nejen reálný problém, ale také signál, že jejich děti stojí až v druhé řadě. Jistota a klid českých rodičů je pro zřizovatele zkrátka důležitější než jistota a klid těch, kdo utekli před vojenskou agresí.

Frustrace českých rodičů by neměla mířit na děti uprchlíků, ale především na obce a městské části, které roky a dekády ignorovaly nedostatky kapacit na základních školách.

„Rodiče s místem skutečného bydliště v MČ Praha 6 nesou již nyní dost nelibě zvýšený zájem tzv. spádových turistů, kteří svým dětem účelově mění místo trvalého pobytu. A to zejména, když musí z důvodů nedostatečné kapacity konkrétní školy dojít k losování přijímaných dětí, do něhož musí být zahrnuty děti obou těchto skupin. Sociální dopad na rodiče nevylosovaných dětí poté, co by k těmto dvěma skupinám přibyla ještě skupinka ukrajinských dětí, si lze zcela jistě představit v živých barvách,“ vysvětluje Mariana Čapková, místostarostka Prahy 6 pro školství a investice ve školství.

Rok čekání

„Už čtyři měsíce je zapsaný na nějakém seznamu, a pořád se nikdo neozývá,“ popisuje Kateryna svou snahu dostat syna Matvije na pražskou základní školu. Když spolu přišli do Česka, mysleli, že tu budou jen chvilku. Bydleli na malé vesnici přibližně hodinu od Prahy. „Po pár měsících ale začalo být jasné, že válka potrvá dlouho. Rozhodla jsem se tedy Matvije zapsat na školu. Všude to bylo stejné, každá škola měla plno. Objížděli jsme i okolní vesnice, a nic. A já si nedokázala představit, že chudák jezdí někam daleko,“ popisuje. „Slyšela jsem, že když kontaktuju sociální službu, mohou mu domluvit školu i třeba hodinu a půl od domova a on tam potom bude muset dojíždět. To by pro něj bylo hrozné.“ Nakonec se v listopadu minulého roku přestěhovali do hlavního města.

Ani v Praze však nemohou pro Matvije sehnat místo. „Já vím, že nejsou kapacity, a nevím, co je správné řešení. Ale vidím, že se trápí. Je to dítě, které prožilo trauma a už je dost velký, takže si plně uvědomuje, co se děje. Bojím se, že je v depresi, pořád jen spí a nemá chuť nic dělat,“ svěřuje se mi Kateryna. Kdyby syn mohl chodit do školy, doufá, že by víc komunikoval s lidmi, a tím by se jeho psychický stav zlepšil. „Mluvila jsem i s psycholožkou, ale ta říkala, že musí chtít nejdřív on. Jenže on psycholožku odmítá.“

Kateryna komunikovala s několika řediteli i ředitelkami škol, ale dlouho bez výsledku. Nakonec se jí podařilo domluvit s jednou školou, že jim v dubnu pošle žádost a že by Matvije snad přijali od září – tedy víc než rok poté, co místo začali hledat. „Nechceme být zátěž. Já vlastně chápu i pracovníky škol, že ty děti nechtějí brát. Většina z nich totiž opravdu prožila trauma a nedokáže se hned začlenit. Bývají tiché, stydlivé a izolované,“ říká.

V tuto chvíli podle PAQ Research dochází do základních škol 90 procent ukrajinských uprchlíků v odpovídajícím věku. V Praze to dělá přes 8500 dětí. Podle výzkumu se zároveň téměř všechny, které na školu nedocházejí, rodiče pokoušeli zapsat, ale byli odmítnuti. Podle společnosti META je v tuto chvíli v Praze 650 neumístěných ukrajinských uprchlíků ve věku povinné školní docházky.

Zabíráš místo

Když se vedou debaty o přijímání ukrajinských dětí do škol, mluví se také o udržení sociálního smíru. To se propisuje i do obhajoby posunutého zápisu ukrajinských žáků. Argument, že by rovné přijímání ukrajinských uprchlíků do prvních tříd ve výsledku vyvolalo jejich větší diskriminaci, využívá například Ministerstvo školství. „V některých oblastech by mohlo docházet k nepřijetí dětí s trvalým pobytem, což by mohlo vytvářet nežádoucí sociální tlak ve společnosti vůči osobám uprchlíků. Z tohoto důvodu bylo rozhodnuto o umožnění zvláštního zápisu,“ odpovídá tiskové oddělení na otázku, proč byly pozdní zápisy umožněny. Jenže k útokům na osobní úrovni dochází místy už dnes, a to jak ze strany spolužáků, tak učitelů.

„Před celou třídou říká, že ukrajinské děti zabírají místa ve školách a překáží těm českým, vystrkují je prý ze vzdělávacího systému. Nechápu, jak mu tohle může říct, že se třeba kvůli němu nějaké jiné děti nedostanou na střední školu,“ vypráví mi Olga o šikaně svého syna ze strany třídní učitelky. Ivan je na druhém stupni. Z bombardovaného Charkova utekl s Olgou a starším bratrem. „Prý má děkovat Bohu a být vděčný, že Česko každý den posílá peníze na Ukrajinu,“ dodává Olga. Ivan čelí ve škole kritice třeba i za to, že má nové oblečení. „Měl obyčejné džíny a mikinu, žádné drahé věci.“

O nevybíravém chování ve školách mluví i Kateryna. Děti jejích kamarádek zažily šikanu ze strany jiných dětí i učitelů. Jedna ukrajinská matka se nakonec domluvila s právníky a společně sepsali varovný dopis, ve kterém vyučující upozornili, že znají práva dětí a že se nebojí věci řešit oficiální cestou. Problémy jako zázrakem zmizely. „Ty děti prožily trauma, jsou v depresi, a už je hrozně únavné lidem vysvětlovat, že nejsme turisti a že jsme sem nepřijeli nikomu nic vzít.“

Kateryna i Olga zároveň opakují, že rozumějí tomu, že situace není jednoduchá a že většina učitelů a učitelek opravdu dělá, co může. Dopady šikany to však nezmenší.

Nejde nic dělat

Když voláte do pražských škol, téměř každý ředitel v exponované městské části vám řekne: „Nojo, my děláme, co můžeme, ale měli jsme plno i před válkou.“ A dohlížet na to, aby byl dostatek prostoru pro všechny děti, má dle zákona městská část či obec. Ta má také prostředky na zřizování nových vzdělávacích institucí či dostavování dalších prostorů již existujícím školám.

„Není to žádné rozhodnutí, my máme povinnost přijmout všechny děti s trvalým bydlištěm ve spádu,“ říká ředitel ZŠ Bílá Jiří Tomčala (Praha 6), když se ho ptám na dvojí zápis do prvních tříd. „Nedá se jednoduše říct, že za situaci může městská část – postavit novou školu není nic jednoduchého, my už deset let přistavujeme pavilon, a furt to není hotové. Navíc co když ty školy za pár let zůstanou prázdné, a veřejné peníze tak přijdou vniveč?“ Také varuje, že budoucí ročníky prý mají být slabé, a stavění škol tedy nedává smysl.

Opak tvrdí pražský radní pro školství Antonín Klecanda, který plánuje pro Prahu přibližně třicet nových základních škol. Jiní ředitelé se do podobných debat pouštět nechtějí a raději mají vždycky schůzku nebo oběd. A nikdy nechtějí zavolat zpátky.

Jak se ale stalo, že jsou na některých místech, především v Praze, školy tak plné? Celá situace vychází z dlouhodobého opomíjení této problematiky. Jak říká vysokoškolský pedagog a publicista Bohumil Kartous, v Praze „to prostě zanedbali“. Neschopnost či neochota vnímat demografický vývoj a populační vlny, které tu byly dávno před válkou na Ukrajině, způsobila, že školy neměly kapacity dlouhodobě. Ačkoli se městské části vymlouvají na „spádové turisty“, realita je podle Kartouse taková, že nechyběly peníze nebo možnosti, ale především vůle.

Starostové padesáti sedmi městských částí v Praze však nesouhlasí ani s Kartousem, ani s Tomčalou. Uznávají totiž potřebu masivních investic do místního školství, ale tvrdí, že na ně nemají prostředky. V otevřeném dopise ministru školství starostové všech pražských městských částí vzkazují, že bez finanční pomoci od státu nastane „kolaps vzdělávacího systému v hlavním městě“. Pokud stát požadavku nevyhoví, „nezbývá jiná možnost než požadovat změnu školského zákona, která by z městských částí hlavního města Prahy sňala povinnost přijímat děti cizinců s místem pobytu na našem území a děti z jiných krajů.“

Chybějí místa i lidi

S ukrajinskými dětmi přichází přirozeně také poptávka po někom, kdo by je mohl českou školou provázet. Děti potřebují asistenty do výuky, ale také někoho, kdo jim bude pomáhat komunikovat se školou. Když ztratím klíče, kam mám jít? Kolik peněz mi zbývá na kartičce na obědy? A kde máme suplovanou hodinu?

Někdo také musí komunikovat s rodiči a zařizovat či vysvětlovat byrokratické nezbytnosti. Podle výzkumu Hlas Ukrajinců od PAQ Research by 81 procent rodičů ukrajinských dětí potřebovalo alespoň občas s něčím pomoct. Spojky mezi školami a ukrajinskými rodinami i další učitelé a učitelky českého jazyka jsou zkrátka ještě pořád nezbytné. Tuto potřebu se snaží vykrývat Ukrajinky a Ukrajinci, kteří v České republice žili už před válkou. Často však nejsou zdroje na to pomoc důstojně (nebo vůbec) finančně ohodnotit.

„Dělám práci jak učitelky, tak tu, kterou by měla zajišťovat sociální pracovnice,“ svěřuje se mi Vlasta. V Praze žije dlouho. Před válkou tu provozovala obchůdek, ale se začátkem ruské agrese se okamžitě zapojila jako dobrovolnice na magistrátu. Když poté zjistila, že hledají i pedagogy, oprášila vysokoškolské vzdělání a začala pomáhat v adaptační skupině, odkud nastoupila na pražskou základní školu. Tam dnes učí tělocvik.

„Naše škola hodně navýšila kapacity, takže máme asi sto ukrajinských dětí. Jenže nemáme nikoho, kdo by komunikoval s jejich rodiči. Protože umím česky, tak to celé padá na mě. Volají mě třeba, i když mám hodinu. Jenže já musím v tu chvíli dávat pozor, aby se nikomu nic nestalo, nemohu zároveň s někým mluvit po telefonu.“ Ačkoli Vlasta ráda pomáhá, místy už to překračuje její možnosti. Připomíná proto, že by škola potřebovala zaměstnat někoho dalšího, kdo by mohl uprchlíkům pomáhat s řešením praktických otázek a byrokracie. „Systém by se měl přehodnotit,“ konstatuje.

Nedostatek personálu, zejména pak v souvislosti s nedostatečnou výukou českého jazyka a volnočasových aktivit, se odráží i ve výzkumu Hlas Ukrajinců. Ten upozorňuje mimo jiné na to, že 92 procent ukrajinských dětí dnes nemá dostatečnou výuku češtiny, tedy alespoň dvě hodiny denně. To následně komplikuje jejich integraci a vzdělávání.

Chyba systému

Rozhodně není na místě umenšovat práci a snahu tisíců českých pedagogů a pedagožek, politiků a političek a všech dalších, kdo dělají pro uprchlíky maximum. Samy ženy, s nimiž jsem mluvila, si přístupu většiny lidí v České republice moc váží. Všechny mi opakovaly, že jsou tu rády a že se za poslední rok setkaly s mnoha ochotnými a srdečnými lidmi. Že si hlavně nechtějí na nic stěžovat. A že i když občas je na ně někdo zlý, třeba učitelka, většina místních dělá, co může.

Jak se však ukazuje například na demonstracích na Václavském náměstí, určitá míra násilí a diskriminace vůči Ukrajinkám a Ukrajincům pořád existuje i ve veřejném prostoru. Vzpomeňme si na pokus protestujících sundat ukrajinskou vlajku z Národního muzea. „Ty ženský mají různý pohlavní nemoci, fuj, s takovou by snad nešel,“ zaslechla jsem nedávno v šatně bazénu AXA na účet ženy z Ukrajiny.

Přidat ke xenofobii některých Čechů a Češek ještě systematickou diskriminaci, například ve formě dvojího zápisu dětí do prvních tříd, nemůže být řešení. Rozdělování lidí na dvě kategorie, kdy jedna má „přednost“, nikdy ničemu nepomohlo. Lichý je i ministerstvem užívaný argument, že když dáme stejnou příležitost ukrajinským dětem jako těm českým, rodiče se naštvou a budou nesnášenliví. Stejným způsobem by se totiž dala obhajovat diskriminace dětí na základě barvy pleti, náboženství či sexuální orientace. Daly by se tak obhajovat segregované autobusy a v zájmu sociálního smíru třeba i úplně oddělené čtvrti pro ty, kdo by se „většině“ zrovna nelíbili.

Frustrace českých rodičů by neměla mířit na děti uprchlíků, ale především na obce a městské části, které roky a dekády ignorovaly nedostatky kapacit na základních školách. Problémem totiž nejsou nově příchozí lidé, ale zanedbaná veřejná infrastruktura.

Autorka je členka redakce Alarmu.