Foto RISE Bookselling / FotoMaly. Použito se svolením autora
„Naším posláním je, aby se knihy staly klíčem ke světu,“ glosovala roli knihkupectví ve společnosti Mairi Oliver, nezávislá knihkupkyně z Edinburghu. V duchu tohoto prohlášení pak dva dny diskutovalo na 240 knihkupců a knihkupkyň z celé Evropy, kteří se v druhé polovině března sjeli do Prahy. První mezinárodní konference knihkupců RISE Bookselling, kterou organizovala Federace evropských a mezinárodních knihkupců (European and International Booksellers Federation, EIBF) vzbudila v odborných kruzích velký zájem. Nikoli však u nás.
My lidé od knih rádi mluvíme o tom, že knihy fungují jako most a komunikační prostředek, že si prostřednictvím knih dokážeme porozumět napříč jazyky i kulturními a názorovými oblastmi. Nedávno proběhlá akce by toho mohla být zářným příkladem. Kdyby nebyla plná fascinujících rozporů. Jednotlivé odborné panely prokládaly hlavní promluvy často hvězdných autorů – do Prahy se podíval knihkupec a autor knihy Deník knihkupce Shaun Bythell, který je v literárních kruzích žijící legendou.
Všemi proslovy i panely se jako červená nit táhla témata jako udržitelnost, čtenářství mládeže a dětí a nutnost akcentovat hlasy všech menšin.
Mezi dalšími vystoupili Lawrence Schimel, autor především mnoha dětských knih (Teď není čas na hraní a Brzy ráno,), Lana Bastašić autorka ze srbské rodiny, která se věnuje vztahům mezi Srby a Bosňany (Chyťte toho králíka) anebo Malin Persson Giolito, populární švédská autorka detektivek, přičemž tu nejznámější (Tekutý písek) zfilmoval i Netflix. Knihy všech zmíněných autorů vyšly nejen v češtině, ale v desítkách dalších jazyků. Jeden z největších aplausů pak sklidil za hranicemi populární stand-up komik a popularizátor vědy Robin Ince, autor knihy Bibliomaniac (zatím bez českého vydání). Tato sestava se však obešla bez většího zájmu kulturních periodik a médií. Z těch literárních se neobjevil prakticky nikdo.
Péče a respekt jako jediný možný přístup
Všemi proslovy i panely se jako červená nit táhla témata jako udržitelnost, čtenářství mládeže a dětí a nutnost akcentovat hlasy všech menšin. V úvodu zmíněná Mairi Oliver v diskusi s madridskou knihkupkyní Mili Hernández mluvila o tom, že je důležité knihkupectví provozovat pro komunitu a s ohledem na ni, že knihkupkyně sice nejsou psycholožky, ale pokud někdo hledá nebo potřebuje pomoc, mohou nabídnout knihy, ve kterých čtenářstvo najde porozumění. „Existujeme, protože jsou [ve společnosti] strukturální bariéry pro zdravotně znevýhodněné, queer i etnicky minoritní čtenářstvo. Vést inkluzivní a rozmanité knihkupectví pak tedy také znamená, že něco zkrátka neprodáváte. Nemůžete prodávat rasistickou literaturu, pokud chcete být otevřeni všem etnikům,“ přiblížila Oliver nutnost kurátorského výběru titulů.
Mili Hernández popisovala, jak se v devadesátých letech zakládalo LGBTQ+ friendly knihkupectví, když v té době nebyl ve Španělsku skoro nikdo vyoutovaný. Dnes má několik zaměstnanců a přidružené nakladatelství vydalo na čtyři sta titulů. „Léta nasloucháme lidem. Když jsme otevřeli, nevěděli jsme, co chtějí, co potřebují, ani kde queer knihy hledat. Museli jsme je objevit a v první fázi taky přeložit a vydat. Dnes je především důležité dávat jasně najevo, že jsme stále tady.“
V momentech, kdy se opakovaně vracela výše popsaná témata, jež by se dala shrnout pod pojem péče (o planetu, mladé lidi a jejich sexualitu, všechny bez rozdílu) bylo až k neuvěření, že se něco takového odehrává v Praze, v hlavním městě země, která menšinám nakloněna není a jejíž politika by se jen stěží dala nazvat sociální a pečující. O to víc však tyto rozdíly vystupovaly na povrch.
Na to, jak daleko je z jednoho konce Evropy na druhý, snad nechtěně upozornil už zmíněný Lawrence Schimel. Mluvil o překladech svých dvou malých leporel pro děti, kde v jedné verzi jsou dvě mámy a ve druhé dva tátové. Jeho uvolněná prezentace začala vtipným výkladem překladatelských úprav, kdy například v izraelském vydání vadil margarín na chlebu a byl nahrazen hummusem. Další příklady už byly mnohem temnější. V Polsku je kniha zakázaná, v Maďarsku byl nakladatel pokutován. V českém překladu kniha sice vyšla, ale v okrajovém nezávislém queer nakladatelství, což se bezesporu projeví na prodejích. Přitom v dětech Schimel „problém“ nevidí. Na dotaz z publika, jak reagují na postavy stejnopohlavních rodičů, autor lakonicky odpověděl: „Zajímají se akorát o psa a kočku, kteří jsou v knize také. Jinak příběh naprosto přijímají.“
Co je za humny, to nás nepálí
Na konferenci nechyběly knihkupkyně ze Švédska, severu Británie anebo sestry–knihkupkyně z Faerských ostrovů, které časem převezmou knihkupectví založené jejich otcem. Podobně dorazila německá knihkupkyně, která s manželem vede rodinné knihkupectví čtvrtou generaci. Kdo však v pražském kongresovém hotelu Clarion chyběl, byla výrazná česká reprezentace. Bez větší námahy nás převálcovala ta slovenská.
Z Česka se účastnily jen majitelky nezávislých knihkupectví. Z knihkupeckých řetězců nedorazil nikdo, přestože na konferenci byli i mnozí zástupci řetězců z různých zemí, nebyla zdaleka jen pro ty nezávislé. Stejně tak chyběl předseda Svazu českých nakladatelů a knihkupců Martin Vopěnka (na část jednoho dne dorazila pouze tajemnice SČKN Marcela Turečková) a další čeští zástupci zainteresovaných subjektů. Ostatně Česká republika už několik let ani nemá v asociaci knihkupců zastoupení. Konání konference právě v Praze tak bylo skvělou příležitostí kontakty navázat. Co je pro zdejší knihkupeckou scénu zajímavější než na 200 knihkupců a zástupců asociací z celé Evropy, včetně ředitelek dvou největších evropských oborových asociací (akce se zúčastnila i ředitelka Federace evropských nakladatelů)?
Pozvání na zahájení konference dostal v půlročním předstihu i ministr kultury, nicméně ani on, ani žádný z náměstků, kteří by ministra zastoupili, nedorazil. Na dotazy, proč je nás „domácích“ tak málo a konference tu nevzbuzuje větší ohlas, nezbývalo než krčit rameny a stydět se.
Přitom se právě nyní ucházíme o nominaci na čestné hostování ve Frankfurtu v roce 2026. Možná to není v našich končinách dostatečně známo, ale třeba právě federace EIBF sídlí v Bruselu, kde má silné vazby, a ve Frankfurtu pravidelně pořádá různé akce, loni třeba proběhla celodenní konference výhradně pro knihkupce. Oborové asociace jsou nezastupitelné a je dobré s nimi být v užším kontaktu. Kromě toho, že například sbírají a vyhodnocují data, která pak porovnávají mezi zeměmi, nebo pomáhají svým členům ve vyjednávání s vládami a organizacemi na lokální úrovni, věnují se rovněž hájení zájmů knihkupců a nakladatelů na úrovni unijní. Julie Belgrado, ředitelka EIBF, zná české europoslankyně a europoslance lépe než my sami. Nemít své zastoupení v takové organizaci, ba vysloveně ji ignorovat, znamená pocítit reálné dopady na knižní trh. Nemáme totiž šanci ovlivnit, jak a jestli se za nás někdo pere v Evropském parlamentu.
Ale možná je to celé prozaičtější – prostě nás to, co se děje jinde, nezajímá. Přestože tak rádi mluvíme o překonávání hranic prostřednictvím literatury – a proto bychom ji měli chránit –, reálně nám jde spíše o vlastní písečky a pozice. Usilujeme o roli čestného hosta na knižním veletrhu ve Frankfurtu, ale spíše než o propojování, sdílení zkušeností a překonávání propastí, nám jde o naleštěnou sebeprezentaci. „Nikdy nedělám stand-up o něčem, čemu nevěřím. Stejně tak vy neděláte knihkupectví kvůli kapitalismu, abyste byli milionáři; děláte to ze srdce,“ říkal ve svém příspěvku Robin Ince. Kéž bychom tomu mohli věřit i v naší „kotlince“. Příští rok se bude konference konat v Lisabonu, a můžeme jen doufat, že tato destinace bude pro české představitele knižního trhu atraktivnější než Praha 9.
Autorka je doktorandka na FF MU a podílí se na vedení Asociace malých nakladatelů a knihkupců.