Začátek jara na české literární scéně patří mediálně nejzdatnější ceně Magnesii Liteře. Ta letos zaznamenala pár změn týkajících se především rozšíření o několik žánrových kategorií. A to v situaci, kdy se v globální kultuře tradiční žánry ukazují jako historický relikt. U nás, kde si trochu nesmyslně stále zakládáme na vysoké literatuře, tak byla milostivě pootevřena dvířka fantastice, detektivce a – bohužel i humoristické knize.
Co na tom, že nejlepší texty se často vyznačují schopností komunikovat v modu směšného i tragického, tady se zjevuje nová kategorie „čisté humoristiky“. Zatímco například fantastice se daří, a vzhledem k tomu, že ji kategorie „próza“ zvládá léta ignorovat, má aspoň trochu smysl zavádět novou kategorii, u humoru může samostatná kategorie budit podezření. A to se potvrzuje v přehledu nominací, kde je kromě knižního výběru už trochu vyvanulých respektovských stripů Zen žen jedna podivnost vedle druhé.
V podcastu se pak podrobně věnujeme té nejlákavější – jak nás přesvědčil nominační medailonek: „Nestává se často, že by autor publikoval svou prvotinu až po sedmdesátce – a že by se jeho debut stal literárním objevem svého druhu. Satirik a nonsensový básník Vladimír Nezdvořák (nar. 1948) se skrývá pod výmluvným pseudonymem parafrázujícím jméno někdejšího televizního baviče a písňového textaře Vladimíra Dvořáka.“ To slibuje mnohé, každopádně při pátrání, kdo je onen zapomenutý génius, jehož „nezdvořilý humor se kdysi nemohl objevit v Dikobrazu a dnes by se zas nejspíš nevešel do mantinelů politické korektnosti“, realita autorových facebookových stránek, kde zveřejňuje svoji „tvorbu“, předčila nejsmělejší očekávání. Magnesia Litera tímto oceňuje peprnou transfobní, homofobní, rasistickou a sexistickou řachandu.
Dvě lekce z autofikce
Na knize Petry Hůlové se ukazuje, že nejen humoristé, ale i většina českých autorů drží prst na tepu doby. Román Nejvyšší karta svým dějem komentuje globální hnutí MeToo, při čemž rafinovaně a nebývale analyticky demaskuje zásadní slepou skvrnu feminismu, který prostým selským rozumem a zároveň zábavně usvědčuje z naprostého popření biologie…
Ale ne, takto to opravdu není. Hůlové autofikce, v níž se jede slalom mezi realitou a životními peripetiemi autorčina alter ega, feministické spisovatelky Sylvie Novak, se hroutí se smutným zjištěním, že přední česká autorka by si intelektuálně asi docela rozuměla s Vladimírem Nezdvořákem.
Britská autorka Rachel Cusk si s tématem „je mi přes padesát a jsem spisovatelka“ v kombinaci s psaním o sobě v próze Obrys poradila o poznání lépe. Její ego ustupuje do pozadí a sledujeme je jen jako odlesk v portrétech postav, s nimiž se potkává. Je to konformistické, dekadentní, nebo analytické? Možná od všeho trochu. Zároveň tu na rozdíl od české autorky chybí radikální postoj. Přesto obrazy, které jsou zároveň banálně každodenní i nasycené úzkostí, melancholií a intelektuální distancí, zůstanou ve čtenářské paměti usazeny dlouho, jako by měly něco z dravčí povahy jednoho Řeka s jachtou.
V hlasování o tom, co se kromě jiného objeví v příštím vydání, se tentokrát rozhoduje mezi nobelistou z roku 2021 Abdulrazakem Gurnahem a jeho románem Ráj, Životem Vernona Subutexe 1od Virginie Despentes, jež je údajným „Houellebecquem v sukni“, a americkým klasikem Jamesem McBridem a jeho Jáhenem King Kongem. Své tipy pište jako obvykle pod naše příspěvky na sociálních sítích nebo na [email protected].