Ignazio La Russa vpravo vedle premiérky Giorgie Meloni. Foto GennaroCri, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0
Svátek osvobození je v Itálii pro politiky s nostalgií po fašismu stále trnem v patě. Jde o to nějak ten nepříjemný den, který se každoročně vrací 25. dubna, přetrpět a nikde se moc neukazovat. Co však dělat, když jste ve vysoké státní funkci a prázdný kalendář by mohl vyvolat zvídavost médií a kritiku politiků z jiných stran?
Tuto otázku si zřejmě položil i předseda italského Senátu, plným občanským jménem Ignazio Benito Maria La Russa. La Russa ve svém mládí začal dělat politiku v Italském sociálním hnutí (MSI), které sdružovalo nostalgiky i bývalé funkcionáře fašistického režimu, a pak pokračoval v různých stranách, které po MSI následovaly. Nyní je tento politik, kterého německá agentura DPA vystihla jako člověka, který má v obýváku bustu Benita Mussoliniho, předním představitelem vládnoucích Bratrů Itálie premiérky Giorgii Meloni.
Jan Palach se v jistém smyslu stal posmrtným zajatcem italské krajní pravice. Ta ho oslavuje už od sedmdesátých let jako symbol vlasteneckého vzdoru proti komunismu.
Ačkoliv se MSI již v roce 1993 transformovala do Národní aliance (AN) a fašismu se formálně zřekla, mnoho přeřeknutí a činů La Russy a dalších politiků z tohoto konce politického spektra vzbuzují podezření, že se tak stalo jen „na oko“, aby se strana dostala z půlstoletí trvající politické izolace a mohla vkročit hlavním vchodem do paláců moci.
Palach jako zajatec italské krajní pravice
Co tedy dělat 25. dubna? La Russa již před několika dny ohlásil rozhodnutí, se kterým „budou všichni souhlasit“. Z oficiální agendy Senátu vyplývá, že jeho předseda si 25. dubna připomene v Praze Jana Palacha a pak odjede na návštěvu Terezína. V Římě se ještě ráno zúčastní oficiálního aktu u Oltáře vlasti, pompézní stavby oslavující v neoklasicistním stylu všechny válečné hrůzy a strasti. Do Prahy oficiálně přijede na konferenci předsedů parlamentů EU, která však začíná již v pondělí. Minulý týden přitom La Russa ještě stihnul říci, že antifašismus není v italské ústavě. To je samozřejmě pravda, taková zmínka by totiž byla přinejmenším nadbytečná. Všichni přece ví, že italskou ústavu napsali představitelé stran, kteří strávili dvě dekády v ilegalitě a exilu a v posledních dvou letech války se pak účastnili vojenského boje proti fašistické kolaboraci.
Jan Palach se v jistém smyslu stal posmrtným zajatcem italské krajní pravice. Ta ho oslavuje už od sedmdesátých let jako symbol vlasteneckého vzdoru proti komunismu. Před lety vyvolal pozdvižení koncert na počest Jana Palacha, který organizovaly neofašistické skupiny ve Veroně. Vzdát hold Palachovi přijela do Prahy v roce 2009, když byla ministryní pro mládež v Berlusconiho vládě, i samotná Giorgia Meloni. Palacha v Praze označila „za mladého muže, jehož příběh vypovídá o lásce k vlasti, odhodlanosti k oběti.“ Aktu se účastnil i tehdejší český ministr školství Ondřej Liška ze Zelených.
La Russova návštěva Terezína pak zapadá do další interpretační linie, kterou postfašističtí politici a publicisté už nějakou dobu vedou. A sice, že válka, rasové zákony a holokaust byly především záležitostmi německého nacismu, kterou slabší fašistická Itálie musela přijmout, aby udržela spojenectví s velkým germánským bratrem. A že Mussolini měl vlastně Židy rád a Hitlera naopak nesnášel. Tato publicistika má v poslední době v italském prostoru čím dál větší váhu. Jejím hlavním problémem je, že prostě není pravdivá. Italský fašismus byl výbojný a imperialistický od svého počátku, jak ukazují války v africkém rohu a pak koloniální snahy na Balkáně. Samotný Mussolini pak nechal založit časopis Na obranu rasy (La Difesa della Razza), kterým měl šířit antisemitismus a „rasovou osvětu“ mezi Italy.
Nelichotivá bilance italské vlády
Připomenout si hrůzy druhé světové války v zahraničí má pro La Russu i tu výhodu, že nemusí řešit otázku fašistické kolaborace po roce 1943. V Itálii je řada míst spojených s holokaustem, například nástupiště číslo 21 milánského hlavního nádraží, odkud odjížděly vlaky se Židy do vyhlazovacích táborů, či tábor Risiera di San Sabba, kde nacistické úřady shromažďovaly Židy a politické odpůrce před cestou dále na východ. To vše za ochotné spolupráce fašistických funkcionářů, kteří se po válce často politicky realizovali v řadách MSI, jejíž symbol, trojbarevný plamen, mají ve svém stranickém logu i Bratři Itálie.
O fašismu se hodně mluvilo před a po zářijových předčasných volbách, ve kterých zvítězila strana Giorgii Meloni. Premiérka se v posledních měsících snažila polemikám o fašismu či nacionalismu nevěnovat, její nejbližší spolupracovníci už ale tak úzkostliví nebyli. Nakonec ani ona se nevyhnula alespoň jednomu faux pas, když v oficiálním prohlášení uvedla, že oběti nacistické odplaty po atentátu v římské ulici Via Rasella v roce 1944 zemřeli, protože byli Italové. Tak to samozřejmě není, protože nacistické úřady a jejich místní fašističtí přisluhovači je drželi ve vězení z politických a rasových důvodů.
Atentát, při kterém padlo 33 příslušníků jihotyrolského policejního regimentu Bozen a v jehož souvislosti nacisté na odplatu zabili 335 vězňů, patří k událostem, o kterých často píše pravicová publicistika, která se vymezuje proti odboji. Tvrdí, že zabití rukojmích mohli členové odboje předejít, kdyby uposlechli výzvy úřadu a vydali se do rukou nacistů. To nedávno tvrdil i samotný La Russa. Jak však dokládají studia historika Alessandra Portelliho a dalších, úřady žádnou takovou výzvu nevydaly a jen oznámily, že poprava rukojmích byla vykonána. Ostatně podle této logiky by třeba bylo možné vykonavatele atentátu na Reinharda Heydricha považovat za spoluviníky vypálení Lidic a dalších hrůz heydrichiády.
Není však vyloučeno, že vládní politici svými výroky o dějinách či absurdními nacionalistickými návrhy, mezi které patří například zavedení vysokých pokut pro úředníky, kteří používají anglické nebo cizojazyčné výrazy, chtějí jen odvést pozornost od nelichotivé bilance prvních šesti měsíců vlády Giorgie Meloni. Ta zápasí s čerpáním evropských fondů, migrací, kterou slíbila zastavit, klesající dynamikou ekonomiky a propadajícím se mezinárodním kreditem. Jeden politický bod si ale Meloni připsat může. Předpovědi komentátorů a části opozice, že se vládní strany rychle rozhádají a koalice se do pár měsíců rozloží, se zatím nenaplnili, a vláda se i šest měsíců po jmenování do funkce drží pevně v sedle.
Autor je publicista.