Foto Jeden svět
„Vidím tu nešťastnou, vysátou, utýranou bytost uvnitř sebe a ptám se: Proč jsme jí nepomohli? A pak mi dojde, že prostě nebyla vidět ani slyšet. Chci najít tu osobu udušenou podcasty a utopenou v novinových článcích. Chci ji najít, vzkřísit, opečovat a už nikdy ji neopomíjet,“ otevírá film Mikoláše Arsenjeva Po prolomení ticha monologem jeho protagonistka Marie-Luisa Purkrábková. Někdejší studentka DAMU se během umělecké rezidence v prostoru CrossAttic rozhodla sepsat text, v němž reflektuje svou aktivistickou zkušenost, která ji dlouhou dobu pohlcovala a definovala. Vrací se zpět ke svým dětským traumatům a z nich vzešlé zranitelnosti, které predátorsky zneužil jeden z pedagogů. Ve svém textu přemítá nad úzkostmi, pocity viny a znechucením z divadelního světa, které ji následně donutilo přerušit studium „ze zdravotních důvodů“.
Purkrábková je především mladý člověk, který si zaslouží nejen přežívat, ale života si opravdu užívat.
Film reflektuje, co se stalo, když se po roční pauze, kterou si Purkrábková dala po traumatizující zkušenosti, na školu vrátila s plánem o ní promluvit, „nebýt v tom sama“. Provedla dotazníkové šetření mezi studujícími, z něhož vznikla diváctvu pravděpodobně známá iniciativa Ne!musíš to vydržet. Během performance před budovou DAMU studentstvo jejím prostřednictvím upozornilo na sexistické chování pedagogů a pedagožek, šikanu, toxické a soutěživé prostředí školy i na to, že vedení tyto problémy přehlíželo a bagatelizovalo. Dokument nás tedy vrací zpět do roku 2021, kdy platforma vznikla, a provází její iniciátorku až do minulého léta, kdy se rozhodla aktivismus kvůli očividně neudržitelnému zápřahu přerušit. Zdaleka však neukazuje jen studentskou snahu proměnit prostřední uměleckých škol.
Dohlížet a trestat
Poté, co zakladatelky a zakladatelé iniciativy přinesli svědectví o páchaném násilí, bychom pravděpodobně očekávali přijetí zodpovědnosti, odčinění újmy, naslouchání raněným a přislíbení prevence vůči podobným incidentům. Na to si ale studující museli ještě chvíli počkat. Film zachycuje zasedání akademického senátu bezprostředně po proběhlém happeningu Ne!musíš to vydržet, jehož jediným programovým bodem byla právě diskuze o něm. V paměti nám po zhlédnutí dokumentu pravděpodobně nejvíce utkví profesorka Jana Pilátová, která účastnictvo zasedání varovala před nebezpečím „ideologického obalu, který tu věc mate“ či před „zavedením koordinátorů intimity, jaké mají třeba ve Skotsku“. Alespoň na moment nás může pobavit student Katedry činoherního divadla Daniel Toman, jehož protočené panenky v reakci na Pilátovou mluví za vše. Přestože ze strany jednoho z pedagogů, Jiřího Adámka, zazněl důležitý fakt, že nikdy nedělá dobrotu, když katedru vedou třicet let stejní lidé, hlavním výstupem schůze senátu je neschopnost velké části pedagogů a pedagožek reflektovat vlastní mocenskou pozici ve vztahu ke studenstvu. To je patrné i z proneseného poznatku, že by se „celá věc měla nechat na osobní domluvě mezi zúčastněnými“, proti němuž se ohradila i samotná Purkrábková, která během zasedání upozornila na hierarchii mezi predátorem a jeho obětí, přítomnou u jakéhokoliv násilí, a v tomto případě navíc umocněnou vztahem vyučující – studentka.
Na následující diskuzi, tentokrát již konané přímo v univerzitní budově, se k Pilátové přidávají další profesoři a profesorky, kteří zpochybňují, co se stalo, a relativizují prožitky dotčeného studentstva. Jejich názory nicméně v české společnosti nejsou výjimečné, se sekundární viktimizací a obviňováním obětí má zkušenost mnoho žen, které se se svou zkušeností rozhodly někomu svěřit. Značně rozrušená Purkrábková se vůči proslovům, které jsou potenciálně zraňující pro jakékoliv přeživší, natož pro ty, které násilí zažily na půdě školy, odvážně ohradí: „Jsou situace, kdy je pohled oběti zásadní a nemůžeme jej donekonečna zpochybňovat. I kdyby to byly jen pocity studentů a pocity pedagogů byly jiné, pocity studentů jsou v tomto naprosto validní. Příště zvažte, než řeknete, že je to jen interpretace. Můžete tím totiž někomu opravdu hodně ublížit.“
Víc než pouhý token
Režisérovi filmu Mikoláši Arsenjevovi se podařilo zachytit důležitou feministickou kritiku univerzitní instituce, kterou ve své přelomové knize Complaint! přinesla fenomenoložka Sara Ahmed. Autorka zkoumala procesy, během nichž si studenstvo nebo i členstvo akademického sboru stěžuje na sexuální obtěžování, šikanu a nerovné pracovní podmínky na univerzitách. Tvrdí přitom, že aby si školy udržely svůj veřejný obraz, zachovaly institucionální dědictví nebo chránily „důležité osobnosti“, dlouhodobě své struktury navrhují způsobem, jenž „systematicky zastavuje ty, kteří se systém snaží transformovat“. Fakt, že stížnosti bývají většinou potlačeny a stěžovatelé potrestáni, si většina studujících ani vyučujících neuvědomuje, a to až do momentu, kdy se sami stanou stěžovateli. Poměrně přesně tento poznatek v dokumentu vystihuje jeden ze studentů, když profesorce, jež dotyčným vytýká, že „nepoužili mechanismy, které tady byly k dispozici“, odpovídá: „Jedna věc jsou nástroje, druhá je to klima. A úzus prostě byl, že tyto věci se neřeší.“
Potlačování „stěžovatelů“ za účelem udržení univerzitního statu quo však není nejdůležitější téma, které dokument Po prolomení ticha otevřel. Jak popisuje Sara Ahmed, ti, kteří si na nefunkční a utlačovatelské struktury školy stěžují, bývají zároveň těmi, jimž instituce ublížila nejvíce, a jsou tedy ve zranitelné pozici. Právě oni ale získávají největší vhled do fungování mocenského aparátu a právě na ně jsou potom během snahy o řešení problémů kladeny největší nároky. Musí se tak popasovat hned s trojí traumatizací: nejprve tou, kterou zapříčinilo sexualizované násilí, následně tou, již jim způsobila škola, když si na toto násilí stěžovali, a nakonec tou, kterou na nich páchají veřejnost a média, protože se o proběhlém násilí chtějí dozvědět ty největší pikantnosti. Zaznamenat prožívání člověka, který si takovou vícerozměrovou traumatizací prochází, a přitom nereprodukovat všudypřítomnou senzacechtivost je nelehký úkol vyžadující mimořádnou dávku citu. Režisér snímku Mikoláš Arsenjev jím evidentně oplývá.
Kromě krásných animací z pera Anny Belove a Elišky Kerbachové mu v tom pomáhá samotná Marie-Luisa Purkrábková, jelikož část dokumentu je tvořena záběry, které natočila na svůj telefon. Jako by si skrze ně brala zpět vlastní agentnost, o niž ji lidé v mocenských pozicích celou dobu připravovali. Jako by znovu získávala kontrolu nad svým příběhem. Skutečnost, že dotyčný pedagog univerzitu opustil, aniž by byl svět o tom, co jí provedl, informován (protože škola o důvodech jeho odchodu mlčela), se tak dozvídáme přímo od ní. Přímo od ní také zjišťujeme, proč se nakonec studium rozhodla ukončit, když nám skrze přední kameru svého telefonu – poté, co si utře slzy a usmrkaný nos – sděluje, že během zkoušek v období po proběhlé performanci slýchala urážlivé vtipy a ponižování, že „přece už svoje dokázala“. A přímo na ní také vidíme, jaké to je, když si z vás veřejnost vytvoří užitečný token. Diář Purkrábkové se během její „aktivistické dráhy“ plní: přednášky, diskuze, novinové články, rozhovory… A ona „jen vydává, je vyčerpaná, a stejně má strach, že je to málo“.
Na Česko výborné
Na DAMU se díky iniciativě Ne!musíš to vydržet omezilo funkční období vedoucích kateder, zavedla se funkce ombudsmana a vznikl také program rozvíjení etické kultury. Nejpyšnější však mohou být zakladatelky a zakladatelé Ne!musíš to vydržet na přínosy, které dalece překračují zdi DAMU. Kromě založení platforem Nahlas na Filozofické fakultě UK a Masarykově univerzitě v Brně, Mater Nostra na Právnické fakultě UK nebo Ne!musíš to vydržet na FAMU, Purkrábková společně s ostatními podnítila celkovou proměnu nálady na vysokých školách a zvýšení citlivosti k problematice sexualizovaného násilí. Mnoho studujících přiměla k uvědomění, že to „taky nemusí vydržet“. Je ale k vzteku, že za to Marie-Luisa, dnes již studentka Nových médií 2 na AVU, zaplatila psychickým trýzněním a vyčerpáním, které dřív nebo později postihnou každého aktivistu, jemuž se nenaslouchá a nedostává se mu potřebné péče.
Dokument tak diváctvo neustále nutí přemýšlet nad různými podobami střetu institucionálních struktur, které produkují útlak, a nad prožíváním těch, kteří se s ním musí potýkat, během čehož se teprve dozvídají, jak takový útlak vlastně funguje. Právě to snímek Po prolomení ticha zřetelně odlišuje od jiných filmů zachycujících dopady sexuálního predátorství. V česku je z této kategorie pravděpodobně nejznámější dokument Barbory Chalupové a Víta Klusáka V síti. Ačkoliv se náměty, prostředí i obsah obou snímků výrazně liší, určité srovnání v přístupu k celospolečenskému problému sexualizovaného násilí ze strany tvůrců se přece jen nabízí. Zatímco Klusák s Chalupovou se rozhodli ve svém filmu ukázat prstem na konkrétní viníky, a diváctvu tak umožnit se od nich distancovat, a bohužel tedy nedokázali opustit pro Česko typickou kulturu individualismu, Arsenjev nám v Po prolomení ticha sděluje, že násilí nikdy neprobíhá ve vakuu, ale ve společnosti, která je umožňuje, pěstuje a zároveň ty, na které dopadá, zneviditelňuje.
Cítit se naživu
Snad čtenářstvo Alarmu neurazím několika osobními poznámkami na závěr. S vlastní tvorbou Marie-Luisy Purkrábkové jsem se totiž dvakrát setkala napřímo. Poprvé to bylo při její performance Je třeba dát si přestávku, uskutečněné na Veřejném slyšení ve věci vzdělání Institutu úzkosti. Podruhé, když do našeho webového magazínu napsala esej o dopadu aktivismu na tělo. V obou případech mi vyrazilo dech, jak sebevědomě dokáže formulovat svoje myšlenky, jak autenticky popsat svou zkušenost, promítnout ji do výsledného díla, a ukázat tak, že naše osobní prožívání je vždy také politikum. Překvapilo mě, s jakou razancí umí vyplnit prostor, a u toho pořád zůstat tak trošku nesmělá a křehká, prostě svá, přesně taková, jakou ji zachycuje i film. U sledování nového snímku jsem tak znovu byla konfrontována s tím, že i já jsem si Marii-Luisu dlouho spojovala jen se studentskou iniciativou a uniklo mi, že je to také umělkyně, herečka a performerka. I já jsem ji tokenizovala. Dobrý dokument má myslím přinést mnoho otázek, což se, alespoň pro mě, snímku Po prolomení ticha podařilo. A tak se ptám: O kolik lidského potenciálu se ochuzujeme, když aktivistky a aktivisty zbavujeme jejich osobností a limitujeme je jen na samotný aktivismus? Proč univerzita dopustila, že takto talentovaná žena nakonec studia zanechala? A o kolik kreativity a dobrých nápadů se školy připravují, když nedokážou změnit své disciplinační, soutěživé a hierarchické prostředí?
Dokument Po prolomení ticha uzavírá záběr na konec performance v Crossu. V pozadí hraje píseň Segy Bodegy I Need Nothing From You z alba Romeo, které vzniklo ve stejný rok jako iniciativa Ne!musíš to vydržet. „I need nothing from you/ But to give me my time/ Isn’t that everything we wanted/ Just to feel alive,“ zpívá irsko-skotský experimentální hudebník, a shrnuje tak jednu z hlavních myšlenek dokumentu. Purkrábková je, kromě všeho již zmíněného, totiž především mladý člověk, který si zaslouží nejen přežívat, ale života si opravdu užívat. Proto Marii-Luise (a snad i nám ostatním) přeju, aby ji o to už žádná instituce nepřipravovala.
Autorka je spolupracovnice redakce.