H. Daumier Literární diskuse na druhé galerii. Foto Wikimedia Commons CC0
V samém závěru minulého týdne po několika propršených dnech vysvitlo na pár hodin nedělní slunce. Večer, když zase zalezlo, se v programovém zákoutí veřejnoprávní televize, na webu ČT Art, pro změnu rozsvítil komorní přenos z Knihovny Václava Havla za účelem předání „béčkových“ cen Magnesie Litery. Byly to ty menší a okrajovější než normální Litery. Litery určené novým soutěžním kategoriím, jako jsou fantastika, detektivka a humoristická kniha. Právě rozšíření prózy o její žánrové podmnožiny je nejzásadnějším inovačním výpotkem celého podniku, jenž náš literární život provází již přes dvacet let. A přesto se literatura nikdy jindy neocitne v tak širokém mediálním záběru.
Novinka se pro jistotu prakticky nedotkne hlavní předávačky, která se tradičně odehrála den poté – v pondělí večer v přímém přenosu ČT Art – ano, i áčkové Litery jsou už dávno uklizeny na kulturní kanál, přičemž ale ani zde není tolik místa, aby se sem vešly celé.
Sice mediálně dominantní, ale zároveň paradoxně podivně přiospalá Magnesia Litera si přitom na svém webu vytyčuje vlastní smysl existence: „Chtěli bychom probudit zájem těch, kteří knihy nečtou či přestávají číst. (…) Nejdůležitějším úkolem výročních knižních cen Magnesia Litera je propagovat kvalitní literaturu a dobré knihy.“ Jenže jak by se tohle mohlo při současném formátu stát? Může galavečer a jeho marketingové mediální záblesky, které vyšle do světa upadajícího čtenářství, něco změnit? A má vůbec smysl po literárních cenách něco takového chtít?
Navrch huj
Litery vycházejí z představy, že současná česká literatura vzkvétá a jediné, co jí chybí, je robustní marketing a trochu toho společenského pozlátka. Mustrem, jak takový galavečer pak udělat, jsou bytostně mediální ceny čehokoliv, co má své celebrity a vyrůstá to ze showbyznysu. Jenže zatímco slavičí všelidové ankety, „akademičtí“ Andělé nebo defilé filmových tvůrců v přenosu Českých lvů mají nějaké mediální opodstatnění v tom, že showbyznys si vyrobí výroční show, tak v případě literatury se takový galavečer těžko zbavuje dojmu nudného večírku ve znamení ironických poznámek nebo zdvořile odtažitých smalltalků.
Stát je proto skrze veřejnoprávní a dietně dotovaná média, jež se často v bujných v představách veřejnosti vykrmují veřejnými penězi, lídrem prekarizace.
Sebevyšeptalejší nebo sebegeneričtější pop hvězdy existují zkrátka proto, že existují pódia a galavečery. I kdyby se tato symbióza odehrávala na té nejtrapnější úrovni, dává smysl a má svou sociální a ekonomickou „ekologii“. Jaký smysl ale má dostrkat do záře reflektorů těžce introvertní autorku nebo houfek akademiků úřednického vzhledu, aby pokorně poděkovaly za sošku (v drtivé většině bez finančního ekvivalentu) a trošku té propagace? Je právě tohle tím, co lidi „probudí“ ke čtení? Není celý formát jen poníženou nápodobou bytostně masmediálních druhů umění, vůči nimž se lidé literatury jindy spíše vymezují a kterými budou nakonec pozřeni, až definitivně zvítězí mediasféra kočírovaná pragmatickými algoritmy?
Letošní galavečer se navíc odehraje v ještě absurdnějším kontextu než kdy jindy. A nejde jen o anachronické a zároveň polovičaté vyšlehávání markeťácké pěny dní z nových žánrových kategorií. Žánry sebou totiž stejně dávno prorostly podobně jako koncept (v jádru socioekonomický) vysokého a nízkého umění, který je měl držet v bezpečné vzdálenosti právě od vysokého umění.
I kdyby byla celá akce sebevíc spektakulární, úplně nejblyštivější a zdobená nepoklesávajícími koutky nejbělejších úsměvů, těžko může zastřít, že není jen slupkou (učenec by řekl simulakrem) již téměř neexistujícího literárního života.
Život, i ten literární, je totiž každodennost – a ne jednou za rok marketingově vyfutrované Vánoce. A každodennost literatury představují především kulturní publicistika, literární kritika a další reflexe jinak solitérního a těžce neperformativního umění, jakým literatura v podstatě je. A realita kulturní publicistiky je zkrátka taková, že za těch více než třicet let éry svobody slova sotva existuje. Nakonec i ti autoři mají podle státu psát a žít tak nějak z podstaty.
Samozřejmě, máme tu svobodu „regulovanou“ kapitalismem, kterému hoví spíše nekonfliktní marketingové nástroje a formáty jako Magnesia Litera nebo jalové rozhovory se spisovatelkami o tom, jak kloubí kariéru s péčí o rodinu, nebo spisovateli, jak přestali pít a běhají maratony.
Kritika se v médiích mezitím dostává na okraj – je tím prvním, na čem se krátí rozpočty, co se smrskává a ruší. Tato praxe obor podřezává cyklicky – a známe ji i z mnoha dalších sfér života (mj. fungování státu): Začne se šetřit, protože to je za všech okolností projevem moudrosti a rozvážnosti. Věc pak funguje hůř a lidi pomalu hledají alternativy, tak se ekonomicky dále „optimalizuje“, což lepšímu fungování věci kupodivu nepomáhá. Když pak věc už v podstatě nemá z čeho fungovat, její nefunkčnost se obratem změní na argument, proč ji úplně zrušit.
Takto svobodně uhynulo již mnoho kulturních rubrik, pořadů a literárních tiskovin, což například znamená, že již dekády tu nemá kde vyrůst mladá kritika a kulturní publicistika. Většina odvážlivců totiž začne a po čase také unaveně skončí v grantových literárních časopisech, jež ale do veřejné diskuse zasahují naprosto marginálně.
Stát je proto skrze veřejnoprávní a dietně dotovaná média, jež se často v bujných v představách veřejnosti vykrmují veřejnými penězi, lídrem prekarizace. Dotace uživí v nelegálním švarcu (a zároveň pod dohledem šetřivého státu) hrstku redaktorů, honoráře za texty externistů pak klesají někam do dvacet let staré reality. Ani ve veřejnoprávních médiích není standardem, že máte zaměstnaneckou smlouvu nebo dostanete honorář. To samozřejmě táhne dolů celý obor, a ani v soukromém médiu, kde je situace trochu lepší, si tak publicista nevydělá víc než instalatér (v přepočtu na hodinovou sazbu se mu mnohdy ani nepřiblíží). Tuto státu donedávna zřejmě utajenou realitu odkryl lockdown a covidový režim.
Jak na to reaguje naše současná demokratická a prozápadní vláda? Například Stanjurovým návrhem na zvýšení sazby DPH na kulturní akce a knihy z 10 procent na 21 procent? Nebo vykucháním pokusu zachránit kulturu a její provoz tzv. statusem umělce? V tomto se právě ministr kultury Baxa, dosud buď nezorientoval, nebo mu jeho ideologie brání za kulturou stát – nebyl by první takový, komu se kultura hodí jen jako politické PR čili sem tam se blýsknout na veletrhu či festivalu – nebo i tom galavečeru.
Lépe o literatuře mluvit, než ji předvádět
Literární život jsme vykuchali na redukovaný koloběh výroby knih a jejich marketing. Magnesia Litera a její naleštěná bída je toho jen důkazem – jednoznačně velmi usedlé nominace, které rezignují na nějaké objevitelství nebo formulování hodnot, kde nominační medailonky jsou často psány stylem literárního ptydepe. Nemluvě o tom, že mnohé porotám uniká léta včetně těch zpropadených žánrů. Jiná situace v současném honorování porot a za absence robustních kulturních rubrik ani není možná. Jako všechno v kultuře, i Litera je festivalem prekarizace a jen formalizovaného rituálu předstírání kulturního života, kde se v nominacích může objevit prakticky cokoliv. To, že letos získal Literu Rom Patrik Banga (jakkoliv si ji zaslouží), je stejným dílem náhoda jako nominace nekorektního omnifobního Nezdvořáka v kategorii jiné.
Proto také mezi nejbezpečnější a nejméně problematické patří kategorie nakladatelský čin, kde se objevují edice starší literatury, nebo odborná literatura, kde se jako na nástěnku zasloužilých pracovníků vystaví nějaké opulentní dílo z akademického pracoviště.
Magnesia Litera, kdyby měla probouzet zájem o literaturu u čtenářů, musela by to dělat prostřednictvím panelů, diskusí, rozhovorů a širokospektrální reflexe literatury – nejen v klubovně pro Pražany – v Knihovně Václava Havla, ale s využitím současných mediálních možností. YT kanálu, podcastů, panelů mluvících hlav a vůbec intenzivnější spoluprací se svými nikoliv nevýznamnými mediálními partnery. Jistě, aby to fungovalo, musely by do toho přitéct peníze. Jenže takto Litera plní jen roli makety, která uživí nanejvýš své organizátory, zatímco navenek zahraje bohulibé divadlo o probouzení ke čtenářství.
Autorka je redaktorka Alarmu.