Foto Frédéric Bisson, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0
Svět současné francouzské literatury stále více odráží společensko-politický kontext. Část francouzského literárního pole se dobrovolně vzdává své autonomie a znovu potvrzuje svůj přesah do veřejné sféry. Autoři ve své tvorbě rozebírají otázky kolektivní morálky a čelí sociálním problémům, které jsou důsledkem triumfálního neoliberalismu, ale také pravicových radikalismů. Lidské hodnoty jsou přetvářeny a současný román, jakožto jednání o lidském životě a úvaha o světě, tyto změny zaznamenává.
Historik a filozof Tzvetan Todorov shrnuje v rozhovoru z roku 2017 současnou neoliberální morálku následně: „Lidské bytosti jsou redukovány na své ekonomické potřeby a jsou považovány za soběstačné jedince. Samotná myšlenka společného dobra, dokonce i jakéhokoliv společenství, je považována za škodlivou fikci. Ultraliberální boj se vede ve jménu svobody… Svoboda je jistě krásná hodnota, ale když jde o nositele moci, stává se zdrojem útlaku.“ Tyto hodnoty přetvářejí naše vnímání komunity, náš vztah ke společenství a přeskupují tak mezilidské vztahy.
Literatura není těmto jevům lhostejná a znovu nachází svoji odpovědnost vůči okolnímu světu. Tento rostoucí zájem o současnost a roli jedince v tomto světě by se dal přeložit jako návrat k literární angažovanosti. Je ovšem nutné podotknout, že se liší od literární angažovanosti 20. století (např. André Malraux, Jean-Paul Sartre, Albert Camus). Současná angažovaná literatura zůstává etická a politická, rozhodně se ale jeví jako méně ideologická a teleologická – ba naopak je mnohohlasá a demokratická. Tuto tendenci můžeme zaznamenat u nobelistky Annie Ernaux, v Česku oblíbeného Édouarda Louise, kontroverzního Michela Houellebecqa, ale také u (post)anarchistické spisovatelky Virginie Despentes.
Vrací se k narativům vyprávěným formou třetí osoby, k socio-politické kontextualizaci, k sociálnímu přesahu románu, a vše obnovuje trash a DIY estetikou.
Od všech zmíněných autorů se ale Despentes výrazně liší. Nejblíž má asi k Houellebecqovi a zajisté spolu sdílejí témata deziluze a společenského úpadku – přeci jenom jejich první romány byly vydány ve stejný rok 1994. Jenže zatímco on se momentálně řadí k pravicové ideologii, Despentes a její zájem o marginalizované skupiny ji kategorizuje spíše k levici. Stylisticky se také jedná o dva rozdílné jazyky. Sama autorka říká: „Zatímco Houellebecq dělá operu, já spíš metal.“ Ve francouzském a anglofonním prostředí představuje Despentes kultovní osobnost, v českém prostředí se ale dosud dílu nedostalo rozsáhlejší pozornosti. V češtině si můžeme zatím přečíst pouze Dítě apokalypsy a v březnu vyšel první díl úspěšné trilogie Vernon Subutex.
Punk byl mým nejlepším vzděláním
Mladá Virginie, rozená Daget, vyrůstá ve východní Francii v rodině angažovaných levičáků, kde se pravidelně chodí stávkovat za práva odborářů do ulic města Nancy. V kuchyni měli sošku Marxe, v knihovně Glorii Stein, Angelu Davis a první písničku, kterou se naučí jako malá zpívat, je revoluční Internacionála. Od třinácti let revoltuje i ona sama a přidává se k místním punkerům, se kterými se potuluje po městě a jezdí stopem na koncerty.
V sedmnácti letech, když se se svou kamarádkou chystaly stopem na londýnský festival, je znásilněna skupinou mladých kluků. Veřejně se k této události vyjádří až o dvacet let později ve své autobiografické eseji King Kong Théorie z roku 2006. Mezitím se stěhuje do Lyonu, kde pracuje jako prostitutka, prodavačka, kritička pornografických snímků. Tato léta jsou doprovázena alkoholem, drogami, čtením Kathy Acker a Charlese Bukowskiho, a především undergroundovou hudbou. Zpětně autorka evokuje tato léta jako dobu vlastní emancipace: „Punk představoval alternativní způsob života, kdy jsme odmítali dodržovat dominantní hodnoty společnosti. Nešlo nám o to udělat revoluci, ani navrhnout alternativní politickou utopii, ale jen žít paralelně se systémem, na okraji, a to nás dělalo šťastnými.“
Paradoxně ale Virginie Daget začne revoluci právě díky psaní. Po stopách americké feministické „bedroom culture“ se ve dvaceti třech letech zavře na čtrnáct dní do pokoje a sepíše svůj první kontroverzní román Baise-moi (1994). Zprvu odmítnut v devíti nakladatelstvích, text vyjde pod pseudonymem Virginie Despentes až u mladého nakladatele Florenta Massota, který se zaměřoval především na avantgardu a kontrakulturní počiny. Pod tímto jménem autorka vydá dalších jedenáct románů, několik feministických esejí a povídek.
Baise-moi by se dalo shrnout jako určitá forma trash epopeje o dvou mladých revoltujících dívkách, které se toulají Francií devadesátých let. Ve sluchátkách rock, po kapsách zbraně. Manu a Nadine se potýkají s rasismem, sociální bídou, sexismem, násilím. Celý text je postaven na bázi konfrontace – buďto jsi oběť nebo predátor, buďto jsi napaden nebo napadneš. Společnost se zdá být prolezlá násilím, a násilí se také stane jedinou možnou odpovědí: „Pravidla se nemění. První je vždy ten, kdo porazí toho druhého. Až na to, že teď jsme přešli na tu dobrou stranu zbraně.“ Svým dystopickým charakterem román připomíná Mechanický pomeranč a není tak divu, že po svém vydání taktéž vzbudil odmítnutí a odpor u širší společnosti. Přišla cenzura, ale později také jeho filmová adaptace, zrežírovaná samotnou Despentes.
Ve třiceti se autorka rozejde s heterosexualitou a vstoupí do vztahu s nekonformní filozofkou Beatriz Preciado, později Paul B. Preciado. Ten vzpomíná na společná léta s Virginii ve své trans autobiografii Testo Junkie: „Ona pocházela z undergroundové post-punkové kultury, já byl queer-trans kultura, ty dvě se do sebe zamilovaly. […] Neměla ani stůl. Já mám skoro až autistický režim. Virginie vstala a pustila Motörhead na plné pecky. A pak teprve začala pracovat mým tempem. Každý den. […] Její psaní se stalo komplexnějším. Stejně tak jako její sexualita.“
Literaturou proti patriarchátu
Dnes je Despentes považována za rockstar francouzské literatury. Dříve, než se jí ale dostalo pozornosti od literárních kritiků, se její jméno objevuje především v oblasti genderových studií. Píše z pozice ženy, která svým životním stylem od samých počátků bojovala proti útlaku, diskriminaci a násilí páchanému vůči (nejen) ženám. A není tak divu, že se stala klíčovou osobností v historii feminismu a zaujímá v ní velice specifickou roli. K otázkám genderové nerovnosti se autorka explicitně vyjadřuje ve veřejném prostoru od svého vstupu do literárního světa a pravidelně přispívá do debaty bez potřeby konkrétního teoretického aparátu. Aktivně se angažuje především svou autobiografickou esejí King Kong Théorie z roku 2006, dokumentem Mutantes: Punk Porno Féminisme (2010) či překlady radikální americké feministky a básnířky Lydie Lunch.
Předtím než #MeToo prolomilo ticho ohledně znásilnění, Despentes hlasitě odsuzovala mocenské patriarchální dynamiky právě ve své „autoteorii“ (žánr teoretizovaný Lauren Fournier) King Kong Theorie. Autorka v ní vizionářsky dokumentuje společenské postavení žen a nekompromisně kritizuje kulturu znásilnění vybudovanou západní kapitalistickou společností. I přes svoji vlastní zkušenost znásilnění Despentes odmítá pozici oběti – znásilnění, jak nám sama autorka sděluje, bylo to něco, co ji zničilo a vytvořilo zároveň. Jako feministický fénix se autorka snaží odhalit příčiny sexuálního predátorství. Píše z pozice „ošklivých pro všechny ošklivé a staré, pro řidičky náklaďáků, frigidní, neošoustané a neošoustatelné, hysterické, bláznivé, pro všechny ty vyloučené z celosvětového trhu ženských těl.“ Svůj autoportrét vytváří na bázi nedostatku všeho, co je pokládané za součást tržní hodnoty feminity. Považuje se za „[t]en typ ženy, kterou si nevezmete, se kterou nemáte děti […] příliš agresivní, příliš hlasitá, příliš tlustá, příliš drsná, příliš zakulacená, vždy až příliš chlapská.“
Despentes se staví za hranice homogenního (& buržoazního) feminismu a přechází na stranu všech druhořadých, „obyčejných“ ženských těl – těch těl, které bývají ve veřejném prostoru často opomíjeny. „Žena“ se v pojetí Despentes stává inkluzivním termínem mimo tradiční genderové stereotypy, tedy dichotomické kategorie feminity/maskulinity, které dle autorky slouží jen k udržování hierarchických, patriarchálních vztahů. Despentes si je ale vědoma, že byla v těchto kategoriích vychována, a ačkoliv se nikdy nepovažovala za „druhé pohlaví“, zkušenost znásilnění jí připomněla, že žena není „nikdy v bezpečí, nikdy tak jako oni. [Ženy] jsou pohlavím strachu a ponížení […]“.
Znásilnění tedy nebere jako nějaký osobní incident, spíš jako společenskou potencialitu všech ženských subjektů, figurujících ve veřejném prostoru. Její osobní zkušenost v autobiografické formě zájmena „já“ tak překračuje hranice individuálního prožitku směrem ke kolektivu, k militantnímu „my“. Despentes, po vzoru třetí vlny feminismu, totiž považuje svůj boj za součást širšího celospolečenského, antipatriarchalního boje. Svojí esejí rozbíjí binarismus silný/slabý, dominantní/dominovaný, a nabízí alternativu – mimo kategorickou androgynitu. Říká: „Raději King Kong než Kate Moss.“ Kultovní King Kong, ani žena ani muž, je dle Despentes postava, která může fungovat jako motor politických změn, jako zbraň proti „hypernormativní heterosexualitě, […] proti mužům v uniformách, policii, státu“. Zničit patriarchální instituce znamená vytvořit novou budoucnost, bezpečnější nejen pro ženy, ale pro celou společnost.
Někde mezi undergroundem a Balzakem
Obdobně jako její feminismus i literatura Despentes inklinuje k bourání mnohých mantinelů – estetických, tematických i sociálních. Klasifikovat tedy její dílo není jednoduché. Ačkoliv od svého vstupu do literárního světa je spíše součástí undergroundové scény, mnohé přebírá z klasické realistické tradice. Dalo by se říct, že buduje svoji vlastní estetiku na ruinách francouzského realismu a amerického pulpu. Vrací se k narativům vyprávěným formou třetí osoby, k socio-politické kontextualizaci, k sociálnímu přesahu románu, a vše obnovuje trash a DIY estetikou. Není divu, že právě díky velké míře popisované konkrétnosti a boji za hlasy marginalizovaných byla autorka mnohými kritiky přezdívána jako „Rock‘n‘roll Zola“ či „Nový Balzac“.
Podobně jako tito spisovatelé navrací do literatury sociální roli spisovatele, který představuje veřejnou osobnost a určitou formu svědomí národa. Mluví o současnosti, v přítomném čase a v současném, explicitním jazyce. Její texty rozpracovávají a svádějí dohromady mnohá aktuální témata. Despentes jakožto „pozitivní kverulant“ reaguje na sociální klima a v textech se snaží vyslovit k otázkám, které ji aktuálně znepokojují – sociální nerovnost, systematický rasismus, genderová nadvláda.
Uvnitř narativních prostorů tak rekonstruuje konkrétní poeticko-politické strategie a vytváří svůj étos angažovanosti bez podřízení se společenským ideálům, propagandě, oficiálnímu diskurzu. Naopak se jedná o experimentální literární praxi, která jde proti systému a konformismu. Psaní Despentes je autentické, suverénní, dynamické, rytmické, a syrovém kde se mísí polyfonní sociální diskurzy. Třebaže je apriori antiakademická a nonkonformní, představuje mnohé literární vzorce klasického románu a nabízí nám tak specificky revoluční, svým způsobem anarchistickou poetiku, která odmítá hierarchickou narativní konstrukci.
Místo vypravěče je často decentralizováno, topografie je rozmanitá, jazyk dobrovolně (ne)literární, vysoké a nízké žánry se mísí, a stejně tak se prolínají romaneskní světy vnější s vnitřními. Můžeme tedy mluvit o tzv. dobrovolné desublimaci, kdy autorka preferuje ultrarealismus jak lexikální, tak tematický. Tyto poeticko-politické kroky autorce umožňují vytvořit unikátní literární „hybrid“, románový amalgám.
Z tematického hlediska se její literatura stává místem, kde se setkáváme s „vulnerabilními těly“ (termín Judith Butler) a vstupujeme s nimi do kontaktu. I tak je tomu například v kanonické trilogii Vernon Subutex. Román pojednává o dopadu neoliberální ekonomiky na jednotlivé existence, konkrétně na bývalého prodavače vinylů Vernona. Ze dne na den se ocitá na ulici a jediné, co mu zůstalo, je profil na Facebooku a pár kontaktů. Despentes poukazuje na prekaritu a zranitelnost lidské existence, ale také na důležitost lidských vztahů. Do jednoho textu se autorka snaží svést lidi z všemožných, nejen topografických, periférií a provázat je za pomocí dialogu. Ve stejném narativním prostoru se setkávají Vernon, stárnoucí rocker, Olga, anarchistka a bezdomovkyně, Pamela, bývalá pornohvězda, Marcia, transgender umělkyně, Dopalet, vykořisťovatel a sexista, Xavier, extrémní pravičák a rasista, Aicha, mladá islamistka, Hyena, lesbická detektivka, a mnoho dalších.
Tito lidé spolu diskutují, komunikují a vytvoří alternativní, zčásti utopickou komunitu během kompletně střízlivých DIY rave večerů: „Vernon se rozhlíží okolo sebe. Hodně holek, málo heteráků. Čím dál víc tlustejch. Pár hipíků. Je to nový. Gayové, transky… Pár hezounů. Staří taky tancujou. Všichni […] Je to kolektivní. […] Je to bláznovství.“ Autorka se snaží nenapomáhat destruktivním silám rozdílnosti, ale naopak akcentuje komunitní vztahy a možnosti tolerantního soužití.
Literatura se tak stává místem solidární podpory a její poslední „post #MeToo“ román Cher connard z roku 2022 taktéž spadá do této sekce „care literatury“, kde se klade důraz na empatii a pochopení. Empatie tak u Despentes není pocit, ale čin, jak praví bell hooks. Jedná se o román tří postav – Oscara, nihilistického spisovatele, Rebeccy, stárnoucí herečky, Zoé, mladé feministické aktivistky. Vše začíná veřejnou, sexistickou urážkou Rebeccy, kterou Oscar na sociálních sítích přirovná k „vrásčité, zanedbané, otylé ropuše“. Na tento nenávistný „post“ navazuje pohrdavá reakce Rebeccy: „Jsi jako holub, co se ti vysere na rameno. Zašpiní tě to a je to sakra nepříjemné.“ Ačkoliv se vzájemné přátelství zdá být velmi nepravděpodobným, nakonec e-mailová korespondence pokračuje dalších 352 stran. Je to román o dialogu, o mluvení spolu, mluvení o sobě, mluvení o době.
Literatura, na které politicky záleží
Číst Despentes je jako poslouchat hudbu pobouření a nesouhlasu, která je doplněna o tóny lidskosti a solidarity. Její literatura mísí revoltu s etikou péče o druhého a stejně jako feminismus je pro Despentes i literatura místem konfrontace a dialogu. Autorka je schopna přetvářet struktury našeho vnímání toho, co je (ne)viditelné, (ne)slyšitelné, (ne)myslitelné, a otevřít tak literaturu širšímu reprezentačnímu spektru (jak to mimo jiné formuluje Jacques Rancière se svým konceptem „le partage du sensible“, tj. distribuce vnímatelného).
Hudební kritik a žurnalista Philippe Manœuvre říká, že „Virginie Despentes je několik žen zároveň: Johanka z Arku, Louise Michel, Janis Joplin.“ Je pravda, že bychom mohli Despentes považovat za národní hrdinku, militantní anarchistku a rockovou hvězdu v jednom. Svým hlasitým slovem přepsala společenské ticho v konkrétní angažovaný jazyk. V jazyk, který ale nepatří jen Despentes. Naopak se jedná o jazyk, který s ní můžeme sdílet.
Autorka je doktorandka na Karlově univerzitě a také na Sorbonne Nouvelle.