Foto Česká televize / Pavla Černá
Vyprávět o normalizaci jako dějinném období má svá úskalí. Ve veřejné sféře jsme si zvykli slýchat, že se jednalo o éru bezčasí, stagnace, kdy společnost ustrnula, kdy nedocházelo k událostem tvořícím „velké dějiny“. Jak jinak lze vyprávět takové období než skrze osobní, často rodinné příběhy? Právě o to se ostatně snažila už dobová televizní produkce, která ve své vrcholné formě dietlovského seriálu nabádala společnost k depolitizaci a stažení se do soukromí.
Současný vlajkový seriál k 70. výročí České televize Volha nabízí pohled na odvrácenou tvář dietlovské normalizační selanky. Sleduje přitom osudy jednoho řidiče v Československé televizi, který má v životě tři hlavní zájmy: sledovat fotbal, vozit hvězdy televizní zábavy a svést co nejvíce žen. První tři díly divákům ukázaly společnost, která si především hledí svého a každý se snaží urvat nějaké osobní potěšení či výhody. Nečiní tak ale proto, že veškeré politické a dějinné konflikty už jsou vyřešené a nyní už zbývá jen pověstný husákovský „klid“, jak se kdysi snažily sugerovat seriály Jaroslava Dietla. Ve Volze jde o společnost morálně zlomenou, kde už je všechno jedno, a každý se snaží v obecném marasmu získat pro sebe, co může.
Volha není zvlášť příjemná podívaná na nedávné dějiny. Možná je ale poučnější než příběhy o kladných hrdinech, kteří se svými malými způsoby staví proti režimu.
Právě to poněkud odlišuje Volhu od předchozích mnohočetných filmových a seriálových ztvárnění normalizace. Odhlédněme od toho, zda je seriál dobře napsaný, zda je děj vystavěný tak, aby si získal divákovu pozornost, či zda je výprava historicky věrná. Pokud se soustředíme pouze na to, co nám sděluje o nedávné minulosti, pak sledování jeho vesměs odpudivých hrdinů může být pro diváky těžké, protože naznačuje, že v normalizační společnosti nefungovalo jednoduché dělení na „dobré“ a „zlé“ – že se v tom víceméně plácali všichni.
Volha bude určitě srovnávána s jiným seriálem České televize, který se také snažil ztvárnit normalizační zkušenost. Seriál Vyprávěj, vysílaný v letech 2009 až 2013, může posloužit jako dobrý příklad toho, jakým způsobem česká popkultura obecně vypráví o normalizaci. Hrdinové této rodinné soap opery v socialistických kulisách stojí jednoznačně na „správné straně dějin“. Hlavní postava Karel Dvořák je klaďas do morku kostí, který má politicky jasno: komunisté jsou zlí. A jasno mají i tvůrci: komunisté jsou postavy nesympatické, negativní, místy politováníhodné, zatímco hrdinové, u nichž více či méně explicitně tušíme antipatii vůči režimu, jsou vesměs dobří a morální. Karlu Dvořákovi způsobují výčitky svědomí i rozšířené praktiky každodenního fungování v prostředí nedostatkové ekonomiky a politických represí, kterých se ostatní postavy bez váhání dopouštějí, jako je dávání drobných úplatků či odvolávání se na „známosti“. Zároveň je ale Karel svou povahou konformní a disent pro něj představuje zbytečný extrém.
Nezůstalo nic než souložení
Ve Volze se tvůrcům povedlo rozehrát jinou výchozí situaci, která možná zachycuje určitou historickou zkušenost věrněji než jednoduché dělení na správné hrdiny a zlé komunisty, jež představuje výrazný, i když určitě ne jediný, způsob vyprávění o komunismu. V novém seriálu ani ti, kdo deklarují, že nejsou komunisté, nepředstavují prvoplánově kladné hrdiny. První díl otevírá děj na počátku sedmdesátých let, kdy je československá společnost otřesená po rozsáhlých stranických čistkách, ústředním nástroji nastupující normalizace, které pohřbily naději, že se v komunistické straně nachází ještě někdo, kdo tak činí z jiných než oportunistických pohnutek. Jenže ti, kteří se zatím členství ve straně či jiných oficiálních organizacích úspěšně vyhnuli, nejsou o nic více sympatičtí či morální. Platí to zejména o hlavním hrdinovi Standovi Pekárkovi v podání Kryštofa Hádka, jenž sice ve straně není, ale zato ve své omezenosti nevidí, v čem je politické zřízení, ve kterém žije, pokroucené.
I televizní parta relativně sympatického produkčního Horáčka (Tomáš Jeřábek) se podílí na různých šmelinách a celkové atmosféře morálního rozkladu svou ochotnou účastí na různých sexuálních eskapádách. Standova matka (Klára Melíšková) zase bez mrknutí oka kryje jeho ne zrovna upřímné chování vůči mnoha ženám, se kterými Standa udržuje poměr, a sama neváhá pokusit se využít svého těla za účelem získání bytu. Podobné chování pak prostupuje napříč pracovní hierarchií – šéfredaktorka publicistiky žádá od svých podřízených zajištění sexuálních služeb, stárnoucí vedoucí automobilového úseku udržuje poměr se svou sekretářkou a výčet by mohl pokračovat.
Právě motiv laxní sexuální morálky, kdy postavy spolu v podstatě jen tak na potkání souloží na pracovišti, v hospodě, na pracovní cestě či na večírku v kulturáku, se může zdát přehnaný. Ať už skutečně odráží normalizační zkušenost, nebo ne, beru jej jako poněkud vyhrocenou ilustraci teze, že jiný cíl než získávání sexuálních partnerů v zásadě lidem v normalizačním světě nezůstal. Jen trocha té šmeliny za účelem získání nějakého trochu luxusnějšího spotřebního zboží.
O normalizaci bez hrdinství
Tímto způsobem narýsované panoptikum odpudivých charakterů ale dramaturgicky nevystačí na několikadílný seriál. Už ve třetím díle tak začne „přituhovat“, dlouhé prsty StB a komunistických pohlavárů začnou utínat kariéry a ztěžovat osudy lidem, kteří se provinili nedostatečnou loajalitou vůči stranické linii. Doposud poslední odvysílaný, čtvrtý díl pak už navazuje na zažitá schémata – přeci jen je potřeba normalizaci dodat velký příběh, a ten zde představuje střet disentu s bezpečnostními službami. Odehrávají se tak scény, které v mnohém připomínají už dřívější obrazy normalizace: máme zde hodného a zlého estébáka, razii na disidentský večírek, fyzické násilí při výslechu apod. Opět je jasné, kdo jsou ti dobří a kdo jsou ti zlí.
Tento způsob vyprávění o dějinách je v popkultuře v podstatě nevyhnutelný, protože dává příběhu strukturu a divákům postavy, kterým mohou fandit. To se nedá říct o Standovi Pekárkovi, bezskrupulózním udavači, který ve spolupráci s StB ihned vytuší možnost osobních výhod. Na Standovi není sympatické téměř nic, počínaje tím, že i své milenky oslovuje „voe“, a konče tím, že vlastně nechápe, proč by se někdo měl proti režimu vymezovat, když přece je možné si v normalizaci zařídit docela pohodlný život. U jeho ztvárnění je osvěžující skutečnost, že se nejedná o švejkovskou postavu. Kolikrát jsme už viděli v zobrazeních socialismu hrdiny, kteří se snaží drobnými švejkovinami „podvracet“ systém? Vzpomeňme například adaptace Petra Šabacha od Jana Hřebejka a Petra Jarchovského, kde se to podobnými postavami jen hemží. Standa Pekárek ve Volze ale není promyšleně „blbej“, aby se kryl nebo získal nějaké výhody. On je prostě opravdu blbej. A ve své blbosti je taky zlej, protože bez jakékoliv reflexe svým udavačstvím v touze po vlastním obohacení maří kariéry i životy lidí kolem sebe.
Volha tak není zvlášť příjemná podívaná na nedávné dějiny. Možná je ale poučnější než příběhy o kladných hrdinech, kteří se svými malými způsoby staví proti režimu. Nabízí totiž pohled na normalizační společnost, kde se všichni více či méně podílejí na morálním rozkladu.
Autorka je historička a spolupracovnice redakce.