Foto Konstytucja Solidarności, Wikimedia Commons, CC BY 2.0
Na podzim čekají Polsko parlamentní volby. Pravděpodobně v říjnu či na začátku listopadu se rozhodne o tom, zda Právo a spravedlnost (PiS) bude vládnout ve třetím volebním období. Půl roku před volbami to vypadá, že na to má slušnou šanci. Ačkoliv logika volebního systému, který je v Polsku podobný jako v Česku, spíše nahrává změně poměrů v parlamentu, polská opozice si v průzkumech nevede dobře. Čekají tedy Polsko další čtyři roky se stranou, která výrazně ohraničila svobodu justice, zavedla jeden z nejpřísnějších protipotratových zákonů na světě a z veřejnoprávních médií učinila svou hlásnou troubu?
PiS stále vede
Podle posledních předvolebních průzkumů agentury IBRIS se PiS, respektive Sjednocená pravice, což je název volební koalice vládnoucí strany a několika menších uskupení, těší podpoře 33,5 procenta voličů. Až o deset procentních bodů méně má Občanská koalice čili volební koalice liberálních stran v čele s Občanskou platformou. Překvapením je pak velmi silný výsledek krajně pravicové Konfederace, která by v současnosti získala téměř 12 procent hlasů. Dobře si tato extrémistická politická formace vede zejména mezi mladými voliči. Předběhla tak Levici, hnutí Polsko 2050 katolického moderátora Szymona Hołowni i lidovce.
Tito voliči jsou obecně kulturně liberálnější než konzervativní vládní strana, nejsou nutně nepřátelsky nastaveni vůči Evropské unii ani menšinám, ale volí PiS z ekonomických důvodů.
Mohlo by se přitom zdát, že vládnoucí strana musí v současných podmínkách ztrácet podporu. Stejně jako další evropské země je Polsko zasaženo vysokou inflací (současně okolo 16 procent), výrazným zdražováním a krizí bydlení zejména ve velkých městech. Právo a spravedlnost má ale odpověď. Například nedostupnost bydlení chce v předvolebním období řešit snížením úroků na hypoteční úvěry na dvě procenta. Toto opatření, které by mělo začít platit od července, cílí zejména na městskou střední třídu, pro kterou se koupě vlastního bytu stala v posledních letech nedosažitelnou. Na vesnicích a v zemědělských oblastech, jejichž podíl je v Polsku výrazně vyšší než v Česku, si PiS vede dobře dlouhodobě. V posledních měsících ale právě mezi zemědělci sílí znepokojení, které vyústilo v posledních dnech v sérii protestů. Polským rolníkům se nelíbí, že jejich produkce je vytlačována z trhu levným ukrajinským obilím, které zaplavilo polský trh po omezení černomořské exportní trasy kvůli válce. Zatím se nespokojenost zemědělců do volebních preferencí výrazně nepropsala (a část z nich zřejmě tvoří elektorát lidovců). PiS ovšem nenechává nic náhodě a pokud jde o zajištění si volební podpory, má jinak bezpodmínečná podpora Ukrajiny své hranice. Polsko tak v sobotu ohlásilo, že zastavuje dovoz zemědělských výrobků z Ukrajiny.
Ačkoliv v zahraničí vyvolávají zájem o Polsko zejména kulturní války, které PiS rozdmýchává, a kroky oklešťující mechanismy vlády práva, je pravděpodobné, že tato témata oslovují jen „tvrdé jádro“ elektorátu Práva a spravedlnosti. Sociologové Przemysław Sadura a Sławomir Sierakowski, kteří dlouhodobě sledují dynamiku volebních preferencí v Polsku, v nejnovější zprávě pro výzkumný institut Krytyky Polityczné píší, že značnou část podpory PiS tvoří takzvaný „cynický elektorát“. Tito voliči jsou obecně kulturně liberálnější než konzervativní vládní strana, nejsou nutně nepřátelsky nastaveni vůči Evropské unii ani menšinám, ale volí PiS z ekonomických důvodů. Sociálně redistribuční politika vládnoucí strany jim přinesla reálné zlepšení jejich vlastní ekonomické situace. Vlajkovou lodí sociální politiky PiS je tradičně příspěvek na dítě „500+“, ale i celá řada daňových úprav či změn v zákoníku práce, které zlepšily materiální situaci zejména nižších středních tříd.
Podle výše zmíněných sociologů je polská společnost tak výrazně rozdělená, že volby nerozhodne, zda opozice dokáže „přetáhnout“ na svou stranu některé voliče PiS, ale spíše nakolik každá ze stran dokáže zmobilizovat vlastní elektorát, aby skutečně přišel k volbám.
Boj o Jana Pavla II.
I přes současné ekonomické potíže se Právu a spravedlnosti daří přesvědčovat voliče, že právě tato strana je garantem ekonomické stability. Ovšem ekonomické argumenty nejsou jediným rozhodujícím faktorem. Polská vláda jistě obstála v očích veřejnosti reakcí na válku na Ukrajině a ve svém pevném protiruském postoji se stala důležitým partnerem také pro evropské jádro, které najednou pozapomnělo na lámání demokratických pravidel, kvůli kterým byla Evropská unie dlouhodobě s Polskem ve sporu. Navíc PiS si umí dobře vybírat témata kulturních sporů. V posledních prezidentských volbách jsme byli svědky toho, jak PiS vyvolalo hysterii okolo práv LGBT+ lidí. Ti se stali terčem nevybíravých útoků prezidentského kandidáta Andrzeje Dudy i jiných politiků vládního tábora, kteří tím tlačili kandidáta liberálů Rafała Trzaskowského do úzkého manévrovacího prostoru, kdy byl nucen tyto menšiny bránit, ale ze strachu o přeci jen spíše konzervativně laděný katolický elektorát tak činil polovičatě a nepřesvědčivě.
Počátek předvolební kampaně v tomto roce už má také svůj kulturní konflikt. Tentokrát se jedná o spor o Jana Pavla II. Jestliže kulturní války nezískají nové podporovatele PiS, mají potenciál tříštit podporu opozice, pokud její představitelé nedokážou adekvátně zareagovat. To byl i případ v kontroverzi kolem Jana Pavla II., která vypukla před Velikonocemi. Nedávno vydaná kniha novináře Ekke Overbeeka a reportáž opoziční televizní stanice TVN ukázaly, že Jan Pavel II. ještě před jmenováním papežem věděl o případech pedofilie v polské katolické církvi a aktivně je kryl. „Polský papež“ je pro většinu obyvatelstva zcela jednoznačným pozitivním symbolem. Pro katolickou část obyvatelstva je světcem (kanonizován byl v roce 2014), ale i pro sekulární, liberální část polské společnosti to je postava, která se zasloužila o pád komunismu a nastolení demokracie.
Kolem reportáže se strhla obrovská mediální bouře, v níž se i liberální média předháněla v obhajobě nedotknutelného národního symbolu. Kritika papeže je totiž napříč politickým spektrem považována téměř za vlastizradu. Jediný politický subjekt, který je ochoten otevřeně papeže kritizovat, je Levice, která má aktuálně slabou, sotva desetiprocentní podporu. Zatímco parlament přijal rezoluci o „ochraně dobrého jména Jana Pavla II.“, liberální opozice kolem tématu opatrně přešlapovala a neodhodlala se k otevřené debatě o proviněních katolické ikony. Právě taková opatrnost v kulturních otázkách nahrává ve výsledku PiS.
Odděleně, nebo spolu?
Klíčovou otázkou nyní je, zda liberální opozice půjde do voleb odděleně, nebo vytvoří společnou kandidátku. V současnosti o druhé možnosti nic nesvědčí, liberální Občanská koalice vedená bývalým premiérem Donaldem Tuskem nejeví ochotu se domluvit zejména s křesťanskodemokratickým hnutím Szymona Hołowni, které v současnosti vyjednává s lidovci. Tusk zase pošilhává na Levici jako případném volebním partnerovi, zatím ale bez konkrétních výsledků. Poměrně zmatečně na voliče působí, že liberály vede do voleb „okoukaný“ veterán Tusk místo mladšího Rafała Trzaskowského, jenž získal značnou popularitu v posledním prezidentském klání. Tu ale nedokázal přetavit do vedoucí pozice ve straně.
Přitom, jak trefně poznamenala novinářka listu Gazeta Wyborcza Agnieszka Kublik, kdyby sám Donald Tusk nezačal už před dvěma lety veřejně hovořit o sjednocené opoziční kandidátce, nebyla by dnes rozhádaná opozice vystavena takové kritice ze strany novinářů a komentátorů. Přitom neochota domluvit se před volbami na společném postupu nesvědčí ani o možné povolební spolupráci.
Bude-li se předvolební dynamika vyvíjet tak, jak naznačují současné průzkumy, čekají PiS další čtyři roky u vlády, ať už samotné, nebo v koalici s Konfederací, která dost možná bude tvořit početně natolik silný blok, že jej nebude možné ignorovat. Toto uskupení, jehož nemalá část se vzhlíží ve fašistické estetice národoveckých pochodů se zapálenými loučemi, a které je radikálně protievropské, protimigrační, zastává ultrakonzervativní rodinné hodnoty a jeho části jsou otevřeně antisemitské, by mohlo celou polskou politickou scénu posunout výrazně k pravému extrému politického spektra. Možná důležitějším úkolem pro liberální opozici než vyhrát nad Právem a spravedlností je zamezit tomu, aby se ještě větší extrémisté dostali k moci.
Autorka je historička a spolupracovnice redakce.