Foto Teamie870268, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0
„Potravinové banky jsou kanárkem v dolu neoliberalismu,“ píše Stephen McCloskey v článku o řešení chudoby ve Velké Británii pomocí potravinových bank. Také v Česku se v kontextu probíhajících krizí, ať už šlo o pandemii či o současnou krizi ekonomickou, energetickou, bezpečnostní a klimatickou, dramaticky zvyšuje podíl lidí závislých na potravinových bankách. O vzrůstajícím významu potravinových bank svědčí mimo jiné i sobotní celorepubliková „sbírka potravin“, do které se zapojila řada maloobchodních i velkoobchodních řetězců, v nichž byli nakupující vyzýváni k nákupu trvanlivých potravin pro méně šťastné spoluobčany, kterým už nezbývá na jídlo.
Což o to, pomáhat druhým je základem solidarity a společenského smíru. Češi navíc v posledních letech nejednou dokázali, že se v nouzi umějí semknout. Jenomže není pomoc jako pomoc a mimořádné události je potřeba umět odlišovat od chronických problémů. Oproti drsným obdobím středověku, průmyslové revoluce či světových válek, a na rozdíl od hladomory často sužovaným zemím globálního Jihu, není dnes v zemích globálního Severu příčinou hladu nedostatek potravin. Problém je v tom, že se stávají čím dál tím nedostupnějšími. Podle McCloskeyho je tak zvyšující se počet uživatelů potravinových bank „barometrem“ upozorňujícím na prohlubující se chudobu ve společnosti.
Kdo neumí vařit
Potravinové banky nejsou lékem ani na chudobu, ani na její příčiny. Jsou pouhou náplastí na její nejhorší projevy, a představují tak typickou ukázku toho, jak současné vlády řízené neoliberálním dogmatem rezignují na funkce sociálního státu. Místo aby na strukturální úrovni dokázaly vytvořit systém, ve kterém si lidé jsou schopni svou prací na jídlo vydělat, deklasují obyvatelstvo s nedůstojně nízkými mzdami či znevýhodněné skupiny závislé na nízkých sociálních dávkách či bez dostatečné sociální ochrany (typicky rodiče samoživitele, osamělé lidi v důchodu či lidi s postižením) na příjemce potravinové pomoci.
Potravinové banky jsou de facto formou outsourcingu funkcí sociálního státu na soukromé subjekty.
Postavení lidí závislých na potravinové pomoci je nedůstojné a své o tom vědí zejména ti, o které se jejich řady rozrostly v posledních letech. Často jde o pracující, kteří ale berou tak málo, že jim peníze na běžné výdaje přestaly stačit. Lidé docházející do potravinových bank nemají na výběr ohledně toho, čím se budou stravovat, a jde tedy o zásadní narušení principů potravinové demokracie, potravinové spravedlnosti a potravinové suverenity, které prosazuje světové potravinové hnutí a jimiž se zabývají nejrůznější vědecké disciplíny rámci potravinových studií. Zatímco například do Vídně už tyto myšlenky dávno dorazily, a funguje tam Potravinová rada usilující o transformaci místního potravinového systému tak, aby se dobré, kvalitní, a dokonce i ekologicky vypěstované jídlo stalo dostupným pro každého bez rozdílu v jeho příjmech či sociálním postavení, v Česku si vyprávíme příběhy o tom, že lidé využívající potravinové banky beztak mnohdy neumějí vařit a trvanlivé polotovary s nízkou nutriční hodnotou a plné uhlovodanů sami vyhledávají. Otázkou však je, zda neschopnost lidí vařit z čerstvých surovin není jen dalším z důsledků stejného problému. Koneckonců tento argument postupně bere za své spolu se zvyšujícím se spektrem lidí, kteří do závislosti na potravinových bankách upadají. Řada z nich vařit jistě umí, jen už prostě nemá z čeho.
Bojovat, nikoli obchodovat s chudobou
Nevolám ale po zrušení potravinových bank. Takový výsledek by se podobal situaci, když Fialova vláda začala zvažovat zrušení tříleté rodičovské dovolené bez rozšíření kapacit mateřských škol, přestože právě nedostatek míst v mateřských školách je důvodem, proč rodiče tříletou mateřskou často čerpají. Bez potravinových bank by se v současné situaci ještě víc prohloubil hlad a další související problémy.
Přesto je důležité upozorňovat na to, že potravinové banky jsou de facto formou outsourcingu funkcí sociálního státu na soukromé subjekty, čímž se de facto utváří další odnož obchodu s chudobou, podobně jako je tomu například u ubytoven pro lidi vyloučené z trhu s bydlením. Takové řešení ovšem neřeší strukturální příčiny chudoby. Naopak obchodní řetězce na potravinové pomoci nejrůznějšími způsoby vydělávají. Ať už tím, že své zákazníky v různých kampaních typu „potravinová sbírka“ přimějí k nákupu většího množství potravin, nebo tím, že si účastí v potravinové charitě zvyšují svůj CSR index, tedy své skóre „korporátní společenské zodpovědnosti“, které ovlivňuje jejich kredibilitu a atraktivnost pro investory, banky a podobně.
Neobvyklé nejsou ani případy, kdy za odvoz potravin do potravinových bank získávají ředitelé a manažeři řetězců tučné odměny. V loňském roce se o této praxi zmínil nejmenovaný zaměstnanec společnosti Tesco na konferenci o potravinových odpadech na brněnské Mendelově univerzitě. V USA vznikly studie pojednávající o tzv. korporacemi uchvácené potravinové charitě a obchodu s hladem, kdy obří společnosti typu Walmart dostávají od státu za účast v potravinové pomoci daňové úlevy. Celá situace tak jen konzervuje stav, kdy mocní aktéři na trhu na hladu vydělávají, zatímco ti, kteří hladem trpí, zůstávají obětmi systému nastaveného tak, aby bohatí dál bohatli a chudí dál chudli a žili v čím dál méně důstojných podmínkách. O tom, že se k chudým lidem často dostávají ty nejméně zdravé potraviny, plné tuku, cukru a různých náhražek, ani nemluvě.
Co budou jíst ti méně šťastní?
Netvrdím, že by potravinové sbírky v současné situaci neměly probíhat, ani nevyzývám lidi, aby svým nákupem ke sbírce potravin nepřispěli. I my s maminkou jsme během kampaně v Makru koupily alespoň konzervované fazole a vločky, přičemž jsme se řídily úvahou, že když už má jít o trvanlivé potraviny, nakoupíme alespoň jídlo bohaté na proteiny a vlákninu, a nikoliv prázdné kalorie. Zdá se mi nicméně nepatřičné, abychom podobné úvahy za příjemce potravinové pomoci dělali my. V zemi patřící k nejvyspělejším ekonomikám světa, jakou je Česko, je naprosto neakceptovatelné, aby si zde lidé nebyli schopni vydělat na jídlo a aby o tom, co budou jíst, za ně blahosklonně rozhodovaly řetězce a jejich o něco šťastnější spoluobčané. Demokratickým přístupem k potravinové pomoci se lze inspirovat například v již zmíněné Vídni.
Vážím si potravinových bank i všech, kteří v nich s plným nasazením pracují a podobně jako například v potravinové bance v Zdibech u Prahy, kam jsem před několika lety vzala studentky a studenty na exkurzi, učí lidi vařit a uchovávat potraviny, čímž se snaží mimo jiné přispět i k snižování potravinového odpadu. Právě snižování potravinového odpadu bylo ostatně jedním z impulzů k zakládání potravinových bank, do nichž se supermarkety naučily odvážet potraviny, které by jinak skončily ve spalovně. Nic z toho však není důvodem k tomu, abychom rezignovali na snahu upozorňovat na základní strukturální příčiny toho, proč je v naší společnosti čím dál víc lidí závislých na konzumaci jídla, které pro ně koupil někdo jiný nebo které málem skončilo na skládce. Jakkoliv potravinové banky plní zásadní roli při hašení současných problémů a pomáhají přežít desítkám tisíc lidí, jsou také indikátorem selhávajících vládních politik, které svým spoléháním se na trh a tržní řešení vedou k dalšímu rozevírání socioekonomických nůžek.
Autorka je sociální geografka a spolupracovnice Alarmu.