Foto Pixabay, CC0 1.0
Jan Bittner je ekonom působící na Fakultě podnikohospodářské Vysoké školy ekonomické v Praze, odborně se zabývá minimální mzdou v Evropě a spolupracuje také na konceptu důstojné minimální mzdy. V minulosti působil například jako poradce v týmu premiéra Bohuslava Sobotky. Společně se svým bratrem Petrem Bittnerem vytváří úspěšný podcast Škrty.
Jak zatím hodnotíte debatu důchodové reformě, kterou před pár měsíci odstartovala vláda?
Pokud tím startem byla hrůzostrašná změna letošní mimořádné valorizace, tak to skutečně není žádná hitparáda… Ale žerty stranou, debata kolem důchodové reformy vlastně neprobíhá. Přístup vlády je bohužel takový, že reformu vyšívá za zavřenými dveřmi, tentokrát i její důchodová komise jedná bez zástupců odborné veřejnosti. Místo debaty sledujeme zatím jen vypouštění balonků, což je zatraceně málo, pokud má na reformě panovat širší shoda.
Hlavním argumentem vlády je, že současná situace je neudržitelná. Vidíte to stejně?
Záleží na tom, jak si udržitelnost definujeme. Vládní představitelé pod ní vidí finanční udržitelnost důchodového systému, což je dost technokratický, omezený pohled, protože opomíjí udržitelnost třeba sociální. Výroky typu, že nebude na důchody, ukazují na to, že sociální udržitelnost pro vládu není relevantní kategorie. Zajímavé ale je, že ačkoli se debata točí pouze kolem finanční udržitelnosti důchodů, finanční udržitelnost státu jako celku, tedy státního rozpočtu, zatím vládu příliš netrápí. O řadě parametrů důchodové reformy se pak nemluví vůbec.
Které to jsou?
Moc se nemluví o tom, co od důchodového systému vlastně chceme. Měla by výše důchodu primárně bránit před propadem člověka do chudoby, nebo by měla spíše odpovídat tomu, kolik člověk odvedl do sociálního systému? To jsou dva dost odlišné pohledy, kterými se musí začít, než se začnou ladit hlavní parametry, tedy příjmy a výdaje, přičemž u výdajů se hovoří o náhradovém poměru a věku odchodu do důchodu. Ve chvíli, kdy se ve veřejném prostoru objeví téma důchodového věku, vypadá to, jako by celá debata o důchodech spočívala v jednom čísle, které je přitom dost arbitrární.
To číslo, tedy 68 let, je ale děsivé…
Jasně, to ano. Problém v nastavování parametrů důchodové reformy je ten, že se nastavuje o generaci dopředu. Co je teď nepředstavitelné, může být celkem snadno představitelné za třicet let. K důchodovému věku bychom měli přestat přistupovat jako na tržišti, kde někdo volá 68 a z jiného kouta se ozývá 63. Začít se má u toho, co vlastně víme o schopnosti lidí různých profesí pracovat do pozdějšího věku. Navíc nevidím důvod, proč by to číslo mělo být jenom jedno. Délka dožití nebo délka dožití ve zdraví se dost zásadně liší mezi profesemi, ale i mezi příjmovými skupinami nebo regiony.
Důchodová reforma je daňová reforma, když stát řeší udržitelnost důchodového systému, je to otázka financování, a tedy daní. My si tady ale hrajeme na to, že uděláme důchodovou reformu, a přitom neuděláme reformu daní, která by zajistila příjmy.
Zase se ale točíme u toho jednoho konkrétního parametru, který má jakoby zázračně zajistit jakousi udržitelnost tváří v tvář situaci, kdy za třicet let budeme muset platit 12 procent HDP jenom na starobní důchody, přičemž dneska platíme osm, už skoro devět procent. Až ta situace za třicet let nastane a stát bude mít povinnost zajistit důchody, tak je prostě zajistí. Zuby nehty se bráníme tomu, abychom důchody platili z něčeho jiného než ze sociálního pojištění, ale to je prostě náš současný problém. Máme v hlavách příliš silně vrytou představu o důchodovém účtu, který má příjmy a výdaje. To je virtuální představa, protože pokud příjmy z důchodového pojištění nejsou dost velké, stejně na důchody připlácí státní rozpočet. Což se samozřejmě už děje.
Ale všechny české vlády se tváří, že to tak nechtějí.
Spíš bych řekl, že se o tom vůbec nediskutuje. Tady se vytváří představa, že důchodová reforma je věc ministra práce a sociálních věcí, zatímco ministr financí má jako moudrý přísedící pouze hodnotit finanční udržitelnost. Ty dvě stránky – příjmová a výdajová – jsou ale propojené. Další věc je, a na to současná vláda začíná narážet, kdo vlastně financuje ten systém a jak. Odvody na sociální pojištění jsou nejdegresivnější daň, kterou v našem systému máme.
Jaké jsou tedy jiné možnosti?
Jednou z možností by bylo financovat důchody i z něčeho jiného než jen ze sociálního pojištění. Mluvilo se o tom i v Komisi pro spravedlivé důchody v minulé vládě. Tato varianta by vyřešila hned dva problémy. Přinesla by potřebné peníze do systému a vyřešila by problém, že odvody v současnosti platí primárně nízkopříjmoví zaměstnanci. Na sociální odvody nejsou žádné slevy, není tam žádná progrese. To vytváří obrovské bariéry státu, pokud chce pomáhat nízkopříjmovým domácnostem. Pokud by se snížily odvody, primárně zaměstnancům, částečně by se tím vyřešila i otázka dalších zabudovaných nerovností, ať už mezi živnostníky a zaměstnanci, vysoko- a nízkopříjmovými, kapitálem a prací.
Důchodový systém tedy souvisí úzce s nerovností.
S nerovnostmi všeho druhu, včetně těch mezigeneračních, protože naše generace má začít financovat důchody ročníků ze sedmdesátých let, ale zároveň si začít spořit na ty svoje, na které prý nebude dost peněz. Takže uprostřed několika různých krizí máme začít financovat důchodový systém hned dvakrát. Důchodová reforma je daňová reforma, když stát řeší udržitelnost důchodového systému, je to otázka financování, a tedy daní. To stejné platí o systému zdravotní péče nebo dopravní infrastruktury. My si tady ale hrajeme na to, že uděláme důchodovou reformu, a přitom neuděláme reformu daní, která by zajistila příjmy. Což nejde, nejsou to oddělené systémy.
S touto logikou se můžeme dopracovat k tomu, že budeme chodit do důchodu v 75 letech…
Myslím, že to vychází na 73 let v roce 2070, abychom zvládli vlnu Husákových dětí. To ale není řešení, protože ti lidé by stejně odcházeli do invalidních důchodů dřív, a stát by tak vydával peníze akorát z jiné kapsičky. Úprava důchodového věku je zřejmě nevyhnutelná, ale to neznamená, že musí všichni do jednoho odcházet do důchodu později. Dovedu si představit různá čísla pro lidi s různou zdravotní nebo pracovní historií.
Mluvil jste o tom, že se nebavíme o cílech důchodové reformy.
Ano, a pak všichni mají pocit, že se z politiky vytrácejí hodnoty nebo že se stírá linie mezi pravicí a levicí. Přitom důchod může být vnímán jako dávka, která chrání před chudobou, případně dokonce zajišťuje důstojnost v době, kdy už toho jednotlivec tolik nezmůže. Nebo může být důchod pojistným plněním na základě toho, kolik člověk odvedl. Pokud základní průběžný pilíř zajistí pouze to, aby člověk v důchodu nebyl chudý, pak pro vysokopříjmové skupiny je to děsný pád dolů. Vysokopříjmoví si ale mohou zajistit vyšší standard skrze třetí pilíř, tedy penzijní připojištění, nebo jinou formou úspor. Upřímně si dovedu představit, že třetí pilíř bude povinný pro vysokopříjmové. Stát jim jinými slovy řekne: „Musíte spořit, pokud si chcete zajistit vysoké příjmy na důchod. Stát vám nebude schopný je zajistit.“ To, na jaký z pilířů dáme důraz, jací lidé budou mít jaké povinnosti vůči důchodovému systému, to vše vychází z cílů, kterých chceme dosáhnout.
Jaký mají penzijní fondy vliv na hospodářství? Nebylo by lepší, kdyby ty peníze šly do státní kasy?
To ano. Vzniká tak ve finančním systému kapitál, který může sloužit třeba na investice, což je v pořádku. Na druhou stranu, takové úspory mohou uměle navyšovat ceny třeba nemovitostí, pokud by se umožnil přístup penzijních fondů právě k takovým aktivům. To je ale asi na jinou debatu, která nás možná brzy taky čeká. Co můžeme za problematické považovat ve vztahu k roli soukromých fondů obecně, je to, že investice jsou náchylné k výkyvům v rámci ekonomických cyklů. Pokud by byla ekonomická krize, ve chvíli, kdy jde člověk do důchodu, tak přijde o část úspor. Tomu lze předcházet státní garancí, ale ta zase způsobuje nízkou výnosnost uložených úspor, které pak sotva pokryjí alespoň inflaci.
Toto riziko se průběžnému financování vyhýbá?
V daleko větší míře, protože demografie je mnohem stabilnější a ekonomické výkyvy může vykrývat zbytek společnosti, takže náš důchod je zkrátka bezpečnější. Tenhle typ financování spíš než na výnosnosti akcií a dluhopisů stojí na mezigenerační solidaritě, která je přirozenou součástí mezilidských vztahů. Dnes nežijeme ve vícegeneračních domácnostech, kde se o sebe staraly různé generace navzájem, ale máme místo toho průběžný důchodový systém.
Otázka je, jak pokrýt ten prostor mezi 8,7 procenta dnes a 12 procenty na budoucím vrcholu. Jedna možnost je, že se zvýší věk odchodu do důchodu a lidé tak budou přispívat déle a budou v důchodu kratší dobu. Nebo se dá rezignovat na náhradový systém a důchody budou menší. Ale o třetí cestě, že by se to financovalo odjinud, respektive se to nějak kombinovalo, se moc nemluví. Prostě současná vláda má jiné priority, třeba nízké daně.
Jak to funguje v zahraničí? Máte nějaký pozitivní, nebo naopak silně negativní příklad?
Jednotlivé modely jsou dost specificky dané historickým vývojem, nikde není žádný čistý systém. Je to těžko srovnatelné. Co se dá srovnávat, je náhradový poměr a odchod do důchodu. Náhradový systém máme nižší než jinde, u nás jsou tedy důchodci relativně chudší, ale to je v průměru, realita je samozřejmě košatější. Odchod do důchodu máme zatím srovnatelný, procenta HDP jdoucí na důchody máme zatím relativně nízká, což je způsobeno tím, že jsme oproti západní Evropě pozadu, co se týče stárnutí. Ale vinou rozpočtové politiky máme už dnes obrovské deficity. Chybu bych tak viděl primárně na straně příjmů.
Ve Francii se teď protestuje kvůli zvýšení důchodového věku nad 62 let. Jak to, že Francouzi to utáhnou, když mají vyšší náhradový poměr a navíc starší populaci?
Domnívám se, že výrazným důvodem je migrace. K nim přicházejí lidé v produktivním věku, kteří odvádějí do rozpočtu a financují systém.
K nám teď přišlo půl milionu lidí z Ukrajiny…
Jistě, ale to bychom museli být efektivnější ve využívání jejich dovedností ve vysokopříjmových odvětvích a tahle migrační vlna by se musela odehrávat periodicky. Pro důchodový systém je to irelevantní, to bych skutečně vnímal spíš perspektivou humanitární pomoci…
Jak hodnotíte postup české vlády?
Moje kritika se týkala především změny řádné valorizace. Tady se pořád mluví o stabilitě a předvídatelnosti daňového systému, pokud jde o firmy a živnostníky, ale ve chvíli, kdy jde o seniory, do toho sáhnou takovým způsobem – ve stavu legislativní nouze. To je podle mě špatně. Nekritizuju ten krok samotný, ale ten způsob. Důchody jsou základní pilíř mezigenerační solidarity a oni do toho takto říznou.
Samotná změna valorizací je podle vás krok správným směrem?
Vládní politici předem věděli, že systém průběžných valorizací je nespravedlivý. Ve chvíli, kdy se kvůli vysoké inflaci valorizuje, se více přidává bohatším penzistům a mnohem méně těm chudším, kteří jsou přitom inflací nejvíc zasaženi.
To ale obvykle vládu netrápí…
Oni to ale i trošku napravují. A zároveň u toho taky trošku šetří. Skutečně je potřeba změnit systém mimořádné valorizace, problém je ten, že se na tom snaží ušetřit a říkají, že není na důchody. A to říkají ve chvíli, kdy za dobu, co tam jsou, stihli snížit příjmy státu z daní OSVČ o 60 miliard. Což zhruba odpovídá tomu, co jim teď chybí. Rozšiřovali paušální daň, zvyšovali hranici pro přihlašování k DPH, ruší EET. Snižují daně, a u důchodů říkají, že na ně nemají. Jejich politickou prioritou jsou nízké daně pro firmy a živnostníci, ale rétorika proti státnímu důchodovému systému – a vlastně i schopnosti státu poskytovat služby – je nekorektní.