Foto Lenka Králová
Vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková představila společně s náměstkem ministra spravedlnosti Karlem Dvořákem ze STAN, organizací Trans*parent a zástupci odborné veřejnosti návrh legislativy, která zruší podmínku povinné kastrace pro úřední změnu pohlaví. Jaké úsilí této změně předcházelo?
Lenka Králová: Zhruba před rokem a půl jsme s Viktorem v Trans*parentu převzali advokační agendu a věci se konečně začaly dávat do pohybu. Začali jsme se postupně scházet s poslanci a poslankyněmi z různých stran. Nakonec se jako klíčové ukázalo setkání s Karlem Dvořákem (STAN), náměstkem ministra spravedlnosti. Ten si vzal naše téma za své a domluvil nám schůzku s ministrem Pavlem Blažkem (ODS), při níž se ukázalo, že pan ministr asi jako většina lidí problému vlastně nerozumí, a když jsme mu popsali, jaké komplikace současná právní úprava trans lidem způsobuje, a hlavně, když se dozvěděl, že už jsme v Evropě skoro poslední se zastaralou legislativou, tak nás přímo na té schůzce překvapil. Řekl, že tohle se musí změnit, a že to bude tlačit na koalici.
Přímo před námi poprosil Karla Dvořáka, aby oprášil starší návrh z roku 2018, který vznikl za tehdejšího ministra Roberta Pelikána, a který tehdy v zárodku zařízlo ministerstvo vnitra pod vedením Jana Hamáčka. Zajímavé bylo, že většina lidí z našeho okolí – znalá politické situace, nás ujišťovala, že přes ministra Blažka něco takového nikdy neprojde. Ve finále přitom stačilo, aby si nás vyslechl.
Viktor Heumann: V Trans*parentu se snažíme tuhle nepřijatelnou podmínku zrušit už šest let a v roce 2018 jsme podporovali návrh tehdejšího ministra spravedlnosti Roberta Pelikána na její zrušení. Legislativní proces ale bohužel velmi brzy zablokovaly konzervativní síly na ministerstvu vnitra. S novou sněmovnou a vládou jsme se do toho znovu pustili a zároveň jsme zjistili, že už máme mnohem více „allies“, včetně nového ministra vnitra, a podařilo se nám přesvědčit i ministerstvo spravedlnosti, že je změna neprodleně nutná.
Rozhodli se jít cestou oprášení návrhu z roku 2018. My bychom ho nejraději viděli založený na sebeurčení, ale budeme jen rádi, pokud bude aspoň co nejdříve zrušena povinnost kastrace pro uznání genderové identity. Takže máme za sebou řadu schůzek a koordinace podpory pro naši věc.
Česká republika je jednou z mála zemí, kde nucená sterilizace a kastrace přetrvávají. Jaké je vůbec historické pozadí tohoto invazivního a traumatizujícího zákroku? Proč se roky nedařilo ho změnit, zrušit?
VH: Historicky se legislativa začala formovat ve světě a pak i v Československu v druhé polovině minulého století s tím, že ty jednotky případů, co chtěly svou situaci řešit, přicházely s potřebou operativní změny. Od té doby jsme zjistili, že tato potřeba je silně individuální a že trans lidí je mnohonásobně více. Většina zemí v Evropě tedy tenhle požadavek už zrušila. U nás spousta mylných představ o trans lidech bohužel ještě přetrvává.
Když se setkám s nějakými hejty, zpravidla mi stačí si v duchu představit, jaký asi má ten hejter životní styl a životní náplň a jak to mám já, a to ve mě probudí spíš takový shovívavý soucit.
LK: Můj dojem je, že jednak jsou trans lidé naprosto marginální skupina, a tudíž je to téma, které nepřináší voliče, a za druhé, že to naše téma je protknuto celou řadou dezinformací, které se vždy vyrojí, a politici se toho jednoduše bojí. Teď, když už je naše země skoro poslední v Evropě, to ale zase působí divně. Oni i ti konzervativci chtějí patřit na Západ a ne na Východ.
Co tedy dnes musí trans člověk, který si chce změnit gender v občance, podstoupit? Jaký typ zákroku sterilizace a kastrace představují?
LK: Mediálně známým sexuologům se ve společnosti podařilo vytvořit dojem, že trans lidé jsou „ti přeoperovaní“ a že všichni chtějí operaci genitálu. Takových je podle všeho menšina. Pokud někdo chce plastickou operaci genitálu, tak minimálně u trans žen, je kastrace součástí takového zákroku. Veřejnost se mylně domnívá, že stát vyžaduje právě tu plastiku. Není tomu tak. Českému státu stačí odebrání varlat u trans žen a dělohy (někdy se uvádí i vaječníků) u trans mužů. Znám řadu trans žen, které si ponechaly penis, odebrat si nechaly pouze varlata a mají díky tomu F v občance. Zákon vyžaduje znemožnění reprodukční funkce. Českému státu je jedno, jak vypadá rozkrok daného člověka, jde mu jen o to, aby mu bylo znemožněno mít děti.
Jaké situace v každodenním životě zažívá, když se pro to nerozhodne? Čemu jsou u nás trans lidé vystavenx?
LK: Asi nejviditelnější komplikace je způsobena dalším absurdním předpisem v zákonu o matrikách. Zákon říká, že si člověk může změnit jméno pouze na existující a ženy si mohou vzít pouze jména ženská a muži zase obráceně. Ponechme stranou, že český zákon vlastně říká, že veškerá jména vznikla v historii a až do skonání vesmíru už nesmí žádná nová jména vznikat. Před pár lety proběhl médii případ recidivisty, který se nechal úředně přejmenovat na Rocky Balboa. To je ale v pořádku, protože je to jméno mužské.
Pokud si ale konkrétně já nenechám uříznout živou a zdravou část svého těla, nemohu se úředně jmenovat Lenka Králová – z právního hlediska je tak toto jméno pseudonym. Trans lidé jsou tlačeni systémem do toho používat rodově neutrální jména, která ale já osobně vnímám jako silně stigmatizující. Kromě jmen jsou kvůli dokladům trans lidé nuceni odhalovat svoji identitu všude, kde dokládají svoji totožnost – a to jsou situace jako třeba volební komise (a sama znám lidi, co raději nešli volit), podepisování smlouvy v bance, ubytování v hotelu nebo třeba i taková půjčovna lyží. Mladí lidé to mají obzvláště těžké, protože jsou zcela ponecháni napospas vedení školy, jestli bude jejich identitu respektovat, nebo ne.
Kromě faktu, že samotný zákrok je invazivní a „řeže“ do zdravé části těla, je tu také otázka duševního zdraví. Trans*parent má podpůrné skupinky pro lidi v tranzici nebo pro ty, kteří řeší svou gender identitu. S čím k vám přicházejí? Co řeší za traumata?
VH: My v Trans*parentu poskytujeme bezpečný peer-to-peer prostor mimo lékařský dohled. Trans, nebinární lidé k nám chodí, aby bylx mezi svými a mohli se otevřeně bez dohledu doktorek a doktorů vypovídat z toho, jak se cítí, bez obav, že jim někdo sebere přístup k potřebné péči. Řeší celou škálu věcí, včetně problémů doma, s hledáním práce a často se řeší lékařská péče: její dostupnost a kvalita.
Spoustu traumat a systémových problémů si většina lidí ani neuvědomuje, ty pak můžou vyplavat na individuálních terapiích. Ale systém, který vás nutí do operací a nechutných vyšetření, a skutečnost, že se na veřejnosti cítíte jako snadný cíl pro útoky z nenávisti, to vše je celkově traumatizující.
LK: Velmi často je to nepřijetí rodinou. Strach z toho vyjít s tím ven, lidé se bojí, že přijdou o práci, o přátele nebo o vztah. Je to velký krok do neznáma. V životě se změní v podstatě úplně všechno.
Vy samx se snažíte trpělivě vysvětlovat všechny otázky, týkající se problémů trans lidí v české společnosti i mimo ni. Jsou to právě trans osoby, které jsou často terčem nenávistných komentářů, v řadě případů také jiných typů hate crime. Jak snášíte pozornost, která je vůči vám namířená?
LK: Já mám štěstí v tom, že jsem do určité míry privilegovaná tím, že jsem se naučila, aby mi bylo úplně jedno, co si o mně kdo myslí. Mám okolo sebe spoustu přátel, krásný vztah s partnerkou i se synem, pracuji jako seniorní softwarová inženýrka ve špičkové americké technologické firmě. Mám se zkrátka dobře a nic mi nechybí.
Když se setkám s nějakými hejty, zpravidla mi stačí si v duchu představit, jaký asi má ten hejter životní styl a životní náplň a jak to mám já, a to ve mě probudí spíš takový shovívavý soucit. Jejich názory mají naprosto nulový vliv na můj život. Můžu se akorát pousmát. Bohužel jiní lidé třeba takové štěstí nemají a tyto nenávistné útoky mohou mít neblahý vliv na jejich psychiku i mohou ovlivňovat jejich život.
VH: Vizibilita je hrozně důležitá a myslím, že pokud si to můžeme dovolit, tak bychom měli být vidět. Jinak se z nás dělá neviditelná veřejná hrozba. Zároveň to přitahuje další hejty, že chceme příliš pozornosti. Já jsem si za ty roky zvykl a neberu si to osobně. Ale ten hejt ve veřejném prostoru, třeba i od známých lidí jak u nás, tak ve světě, spoustu z nás hodně zraňuje a taky proti nám poštvává veřejnost. A tady jsme zase zpátky u té viditelnosti.
Jak vlastně reagují politici a političky, když jim přicházíte vysvětlovat, co musí trans lidé v Česku zažívat?
LK: Často býváme první trans lidé, se kterými se setkají. Myslím, že jsou obvykle překvapení, jak obyčejným dojmem působíme.
VH: Vidím obrovský rozdíl v tom, jak reagovali před šesti lety a dnes, posunulo se to od „a proč by vás neměli operovat!?“ k reakcím typu „jak to, že jsme tuhle šílenou podmínku ještě nezrušili?!“ Pokud lidi dostatečně dlouho konfrontujete s nesmyslností celé věci, nemůžou nakonec reagovat jinak.
Co by kromě zrušení povinných kastrací měl stát udělat, aby zlepšil vaše životy?
VH: Přistoupit k sebeurčení – tedy možnosti úředního uznání genderu bez jakékoli podmínky dokazovat lékařskou diagnózu, protože na to být trans diagnózu nepotřebujeme a diagnostika u nás je šílená a stresující. Přijmout důslednou legislativu proti hate crime. Anebo také zlepšit proces medicínské tranzice: zrušit povinnost procházet komisí kvůli přístupu k chirurgickým zákrokům, je to zbytečná a nepříjemná „formalita“.
LK: Co mě napadá, že by se mělo ještě změnit? Tak třeba upravit stavební předpisy tak, aby se žádné sportoviště nesmělo kolaudovat, aniž by mělo povinně kabinky ve sprchách, stejně jako jsou kabinky na WC. Nechápu, proč v roce 2023 jsou veřejná místa, kde se ukazuje nahota. Cizinci ze západních zemí často bývají také v šoku.
Mít možnost si zcela svobodně zvolit jméno bez jakýchkoli omezení kromě toho, aby se jména psala latinkou a měla třeba maximální délku. Zrušit komise ministerstva zdravotnictví pro lidi, kteří chtějí podstoupit operaci. Umožnit, aby o tranzici nerozhodovali výhradně sexuologové, ale třeba kliničtí psychologové, psychiatři a endokrinologové. Umožnit informovaný souhlas. Pro zletilé svéprávné lidi, kteří si jsou svou identitou naprosto jisti, by pro hormonální terapii mělo stačit podepsat čestné prohlášení, kterým ale na sebe i daná osoba vezme plnou odpovědnost, a neponižovat tak trans lidi sexuologickými výslechy. V řadě zemí to tak funguje.
***
Poznámka Lenky Králové a Viktora Heumanna k počtu trans lidí u nás
Přesný počet trans osob není znám. Čeští sexuologové uvádějí odhady mezi jedním a dvěma promile v populaci. Kanadské sčítání lidu, ve kterém se otázka na genderovou identitu objevila a které k dnešnímu dni představovalo nejvyváženější a nejobsáhlejší statistický vzorek, dospělo k číslu tři promile – což alespoň v řádech koreluje. Pokud tedy trans lidí v populaci bude velmi pravděpodobně mezi 1 až 3 promile, bavíme se v kontextu České republiky o 10–30 tisících osob. Komisí ministerstva zdravotnictví pro povolení operace prošlo za uplynulých deset let jen něco málo přes tisíc lidí – tedy lidí, kteří operaci chtějí, je velmi pravděpodobně o celý jeden řád méně. Když vezmeme trans a gender diverse lidi celkově, tak jsme určitě na vyšších počtech. V UK při sčítání měli půl procenta a v USA na středních školách tři procenta nebinárních lidí, stejný počet vychází mezi mladými lidmi v dalších výzkumech i jinde. Ta čísla poměrně rychle rostou a myslím, že můžeme mluvit o nižších procentech.