Foto Evropský parlament, Flickr, CC BY 4.0
V neděli se ve Finsku rozhodovalo o tom, jaké bude složení jednokomorového parlamentu o dvou stech křeslech. Dosud v něm usedalo devět stran, což se ani po neděli nezměnilo – i díky nízké uzavírací klauzuli. K tomu, aby strana získala mandáty, stačí ve Finsku pouhá dvě procenta.
Že půjde o napínavý souboj, předvídaly už volební průzkumy, které favorizovaly tři hlavní strany: pravicovou Národní koalici, Sociální demokracii premiérky Sanny Marin a krajně pravicové Pravé Finy. Rozdíl mezi nimi tvořily jen desetiny procent, proto se dal vítěz jen těžko předvídat. Ani jedna z těchto stran není ve finské politice nováčkem, všechny už mají vládní angažmá ozkoušené. Sociální demokracie je ve Skandinávii tradičně populární stranou, přestože teď po Švédsku prohrála volby i ve Finsku. V těsném souboji sice v jednu chvíli vedla, nakonec však skončila až třetí. Útěchou jí může být snad jen to, že si polepšila o tři mandáty.
Křest ohněm
I když se Sanna Marin teď bude muset s premiérským postem rozloučit, nemusí být výsledek její strany chápán jako úplná prohra. Pro vysvětlení se vraťme do posledních voleb v roce 2019, které sociální demokraté vyhráli. Nikoliv pod vedením Sanny Marin, tehdejším lídrem byl bývalý ministr financí Annti Rinne. Nová levicová vláda tehdy vystřídala tu pravicovou, ve které usedli centristé, Národní koalice a Praví Finové. Radost z vyhraných voleb a premiérského úřadu ale Rinnemu dlouho nevydržela. Ani ne po půl roce vládnutí Finskem otřásaly stávky zaměstnanců pošty, které vyústily v odborářské protesty. Strana tehdy čelila rekordně nízké podpoře, naopak popularitu si kritikou vlády získali Praví Finové. Protesty skončily demisí Rinneho vlády a jeho rezignací. Sestavením nové vlády tehdy byla pověřena jeho spolustranice, tehdy čtyřiatřicetiletá Sanna Marin.
Sanna Marin je populárnější než její strana. I když třeba voliči její kroky většinově schvalují, nedokáží se ztotožnit s levicovou politikou strany jako celku.
Přestože šlo o nejmladší premiérku Finska a s jejím příchodem se začalo mluvit o generační obměně evropské politiky, nebyla politickým nováčkem. Do politiky vstoupila už ve dvaceti letech. Pro sociální demokracii se rozhodla na základě svých životních zkušeností – její rodina patřila k sociálně slabší finské vrstvě a ona sama měla už během středoškolského studia několik prací. V mládežnické organizaci sociální demokracie se rychle vyšplhala až na místopředsedkyni, před vstupem do vysoké politiky nasbírala i zkušenosti na komunální úrovni v domovském Tampere. Poslankyní se poprvé stala v roce 2015, tehdy ale byla sociální demokracie opoziční stranou. Po volbách v roce 2019 ji Annti Rinne dosadil do resortu dopravy, tam se ale moc dlouho neohřála. Za půl roku, po jeho rezignaci, usedla v čele vlády.
I přes své zkušenosti se ale ocitla v nezáviděníhodné politické situaci. Její domovská strana čelila nízké podpoře, Evropu čekaly dva roky s covidovou pandemií a hned nato ruská agrese. Sanně Marin se sice podařilo pozvednout sociální demokracii ze 13 procent na necelých dvacet, na vítězství to ale nestačilo. V zahraničí se sice těšila oblibě a byla nazývána „nejzářivější evropskou hvězdou“, doma však její popularita tak vysoká nebyla. Opozice jí dává za vinu hlavně rostoucí státní dluh, který se v posledním čtvrtletí vyšplhal na 70 procent HDP.
Snižování státního dluhu bylo také společně se zdravotnictvím a školstvím jedním z hlavních témat voleb. Prohru sociálních demokratů navíc podle politologa Teiva Teivainena z Helsinské univerzity zavinil i fakt, že Sanna Marin je populárnější než její strana. I když třeba voliči její kroky většinově schvalují, nedokáží se ztotožnit s levicovou politikou strany jako celku. V podobné situaci se podle Teivainena ocitla i ministryně školství a lídryně Levicové aliance Li Andersson.
Silné sítě
Ve Švédsku by sociální demokracie u mladých lidí vyhrála, ve Finsku však ne. Podle průzkumu volil každý třetí prvovolič Pravé Finy, sociální demokracie u nich utržila jen 13 procent. Zelení, kteří ve volbách jinak zažili debakl, skončili u prvovoličů třetí. „Klimatická témata mladé lidi zajímají, ale zároveň je polarizují,“ komentuje překvapivé výsledky politolog Aino Tiihonen z Univerzity v Tampere. K tomu dodává, že momentální popularita Pravých Finů u mladých nutně neznamená, že tu roste silná generace jejich voličů. Jejich nynější oblibu vysvětluje formativním obdobím, ve kterém se mladí voliči, mnohdy ještě středoškoláci, nacházejí. Čím je ale dokázala krajně pravicová strana oslovit?
Odpověď je prostá: pomohly jí sociální sítě, zejména TikTok. I když je čínská sociální síť považována za bezpečnostní riziko, mezi mladými lidmi je oblíbená. Něco podobného šlo ostatně pozorovat i v Česku při prezidentských volbách, kdy mezi prvovoliči nejpopulárnější kandidátka Danuše Nerudová, měla taktéž nejsilnější sociální sítě a aktivní byla i na zmiňovaném TikToku.
Lídryně Pravých Finů Riikka Purra se svými 32 tisíci sledujícími k voličům promlouvala skrze krátká videa a evidentně se jí to vyplatilo. Strana v lednu v průzkumech předběhla sociální demokracii a na druhém místě se už udržela. Praví Finové určitě věřili ve vítězství, druhé místo pro ně ale nemusí být zklamáním. I oni si polepšili o sedm mandátů. „Stále usilujeme o první místo, ale dalších sedm křesel je vynikající výsledek,“ pochvalovala si Purra.
Svůj úspěch slavili se slovy „Úspěchy pokračují. Další konzervativní vítězství. Další země, která se vymyká sociálnědemokratickému chaosu“ také Švédští demokraté, kteří mají k Pravým Finům ideologicky blízko. Vítězem voleb je ovšem Národní koalice, a její lídr Petteri Orpo se tak téměř jistě stane finským premiérem. Ani v jeho případě nejde o politického nováčka, v minulosti zastával už několik ministerských postů. Národní koalici průzkumy favorizovaly dlouhodobě. K vítězství jí pomohl i fakt, že je spojená s prezidentem Saulim Niinistem, který ze strany vystoupil v roce 2012 po svém prvním zvolení. Po šesti letech svůj mandát obhájil hned v prvním kole, což jen potvrzuje jeho popularitu.
Těsně před volbami navíc Turecko ratifikovalo finský vstup do NATO, čímž země získala souhlas všech 30 členských států a jeho členství v Severoatlantické alianci už nic nestojí v cestě. I tento krok je ale vnímán více jako úspěch Niinista než Sanny Marin. Už z toho důvodu, že Národní koalice prosazovala členství NATO ještě před válkou.
Dánský scénář
„Myslím, že Finové chtějí změnu, a já nyní zahájím jednání – otevřená jednání se všemi stranami,“ řekl Orpo po sečtení všech hlasů. Sanna Marin uznala porážku, pogratulovala soupeřům a prohlásila, že „demokracie promluvila“.
Orpo avizoval, že je otevřený jednání se všemi stranami. Teď jsou před ním dvě cesty. První je takzvaný dánský scénář, tedy modro-červená vláda. Dánská premiérka a sociální demokratka Mette Frederiksen se po vyhraných volbách rozhodla složit koalici se dvěma pravicovými stranami. Měla možnost složit koalici i s levicovými stranami, nicméně tu by tvořilo dohromady šest stran a ve Folketingu by měly většinu pouze jednoho hlasu. Frederiksen tedy uzavřela vládu kompromisu s pravicovými Umírněnými a liberály. Mají pohodlnou většinu, názorově ale se často rozcházejí, což může být zkouška pro diplomatické schopnosti.
K sociálním demokratům by se mohli přidat ještě centristé, kdežto Praví Finové by skončili v opozici. Vláda by v parlamentu měla bezpečnou podporu 114 křesel. Sociální demokraté se ale zatím nevyjádřili o tom, zda o vládu s konzervativci stojí, nebo radši zamíří do opozičních lavic.
Druhým scénářem je spolupráce s Pravými Finy, se kterými už Národní koalice usedla ve vládě v letech 2015 až 2017. Tehdy ale byli Praví Finové mnohem umírněnější například v názorech na Evropskou unii. Pokud by stranu podpořili centristé, měla by tato pravicová koalice rovněž většinu.
Analytici ale upozorňují na fakt, že sloučení s kontroverzními Pravými Finy by pro Národní koalici mohlo do budoucna znamenat poškození pověsti. Krajně pravicová strana totiž dva týdny před volbami vyvolala ve Finsku poprask svou kampaní, která byla označena za rasistickou. Navíc i pro samotné Pravé Finy (stejně jako pro Švédské demokraty) jsou lákavější opoziční křesla. „Straně Finů by mohlo vyhovovat nebýt ve vládě, kde by musela dělat kompromisy a konstruktivně pracovat,“ shrnuje situaci ve své analýze David MacDougall
Národní koalici i Finsko samotné teď čeká povolební vyjednávání, které může být podobně napínavé jako volby samotné. Kdo nakonec usedne v Orpově kabinetu a jaké bude mít nová vláda výsledky, nyní nelze s jistotou tvrdit.
Autorka je spolupracovnice redakce.