Byt s intelektuálním charakterem. Foto Věčná Ječná
Sklepní byty, vylepšené garáže, paneláková nudle s průchodem mezi pokoji připomínajícím kočičí dvířka, směšně malé místnosti vydávané za praktické bydlení pro singles nebo zahradní domky za cenu, která by před lety byla adekvátní většímu bytu v centru Prahy. Bizarních nabídek bydlení v posledních letech koluje po internetu spousta. Nedávno ale – nejspíš v souvislosti s úmrtím disidentky Dany Němcové – lidé začali sdílet reklamu na dům v blízkosti pražského Karlova náměstí, která strčí všechny ostatní do kapsy.
Majitelé bytovky, kde Němcová bydlela, se rozhodli s nevýhodou umístění v extrémně rušné ulici bojovat vyzdvihnutím jejích jiných předností – a to právě minulosti spojené s Němcovou a československým disentem. „Název projektu (Věčná Ječná) pochází z 60. let minulého století z hnutí undergroundu. Místo, které vždy zaplňovali lidé a stovky lidí prošly hlavními dveřmi, od studentů, herců, hudebníků, básníků a výtvarníků. Bylo to místo, kde se potkávali lidé, kteří měli odvahu být svobodní v době nesvobody. Odehrávaly se zde věci, které změnily budoucnost,“ píše na webovkách o „domu s uměleckou duší a intelektuálním charakterem“ křečovitě a s faktickými chybami společnost Věčná Ječná. Na vizualizaci vidíme nad postelí v ložnici neonový nápis Today Is a Good Day a můžeme se zamyslet třeba nad tím, jestli si něco takového řekl Václav Havel, když podepsal Chartu 77.
Podle webu v domě pořídíte byt už od čtyř milionů, ale když zabrousíte na podrobnější ceník, tak zjistíte, že nejlevnější 1KK je v prodeji za necelých sedm. To celé může připomenout, jak Dagmar Havlová jménem bývalého manžela a exprezidenta propagovala svůj oblíbený masážní salon i známý autobazar. Nebo jak Luděk Sekyra neváhal zdůraznit, že si jeho developerská společnost, která na pražském Smíchově staví novou čtvrť, uvědomuje důležitost zachování zdejšího genia loci tvořeného prý lidmi, jako byl Ivan Martin Jirous. Ten často vysedával na smíchovském nádraží v restauraci Oáza. Dnešní byznysové prostředí nesází na cool faktor postav z někdejšího undergroundu poprvé.
Jak vypadá úspěch, peníze a luxus víme velmi dobře, v podání Věčné Ječné ho symbolizuje kýčovitý neonový nápis nebo kokedamy zavěšené v koupelně, kde by bez světla nepochybně chcíply.
To, co je na tomto stylu propagace nejhorší, ale nakonec není samotné zdůrazňované spojení s disidentským prostředím. Na to, že žijeme v době, kdy leckdo adoruje schopnosti marketérů bez vkusu a skrupulí, si už mnozí z nás zvykli. Není to tak dlouho, co se z výsluní klidil Marek Prchal, který běžně říkal bonmoty jako „Miloš Zeman nebo Coca Cola je pro mě v práci to samé, prostě značka.“ Bezpochyby nás čeká ještě mnoho hodin podcastů s velkými marketingovými mágy, fascinovaně vyprávějícími o tom, jak profesionálně surfují na vlnách široce sdílených českých narativů a úzkostí. To, co je na absurdním inzerátu nejhorší, jsou představy o tom, kdo může v době hluboké krize bydlení v domě, jako je Věčná Ječná, bydlet.
Kokedamy v koupelně
Zaplní dům z většiny zahraniční nájemníci, kteří v něm budou jen občas přespávat, ocení přitom polohu v centru a spojení s někdejší českou undergroundovou scénou jim bude víceméně ukradené? Nebo si koupí byty čeští majitelé vícera nemovitostí a udělají z nich Airbnb rezidence? Pořídí si některý z nich někdo bez estetického cítění, ale zato s penězi, pro děti? Až půjdou do Prahy na studia? A proč tohle přemítání může způsobovat nepříjemné pocity?
Zatímco absurdních vizualizací různých bytových projektů s rozesmátými lidmi se zmrzlinou je na internetu hodně, jak vypadá bytová krize z druhé strany – z perspektivy lidí, kteří na ní nevydělávají, ale ztrácejí kvůli ní životní jistotu – nikde vidět není. Jak vypadá úspěch, peníze a luxus víme velmi dobře, v podání Věčné Ječné ho symbolizuje kýčovitý neonový nápis nebo kokedamy zavěšené v koupelně, kde by bez světla nepochybně chcíply. Jak vypadá strach z toho, že už neutáhnete nájem ve veřejném prostoru, vizualizováno nemáme. Symboly bytové krize přitom dnes už nemusí být jen vybydlené domy ve vyloučených lokalitách. V nouzi, na jejím okraji nebo v úzkosti z toho, že příliš velkou část výdělku odvádějí na bydlení, je u nás víc než čtvrtina domácností.
Když na křižovatce v pražských Nuslích, které mají stále pověst drsnější dělnické čtvrti, visel několik měsíců plakát s nápisem Můj byt, moje Nusle a modelem s pečlivě střiženými vousy a šálkem kávy, působilo to komicky. Taky to ale byla připomínka tragické nepřipravenosti Prahy na regulaci gentrifikace. Neschopnosti systematicky zajišťovat, aby v místech, kde se chystá gigantický nový development, drasticky nestoupaly ceny nájmů, neměnila se nabídka služeb z běžné na luxusní a obyvatelé pražských čtvrtí nemuseli mít obavu, že skončí na ubytovně.
O stoupajícím počtu seniorů, kteří nájem neutáhnou a jiná možnost než ubytovna, jim pak nezbývá, mluví dnes iniciativa Za bydlení i státní úředníci. Ve výčtu lidí, kterým bytová krize působí v životě problém, by se ale dalo sáhodlouze pokračovat, aktuální alarmující odhady toho, jak na tom české domácnosti jsou, lze najít tady. Že je bytová krize v Česku hluboká, zasahuje i střední třídu a jen tak nezmizí, přiznávají i lidé z ministerstva pro místní rozvoj, kteří momentálně připravují návrh zákona o podpoře v bydlení. Ten by však mohl zlepšit situaci jen těch nejzranitelnějších – Česká republika totiž zatím nemá ani definováno, co je sociální bydlení, v bytové politice jsme zcela na začátku. Naše veřejná debata a symboly v ní používané tomu ale neodpovídají.
Praha v krizi bydlení? Stylová pohoda
I na aktuální výstavě o bydlení v pražském Campu, zřizovaného městským Institutem pro rozvoj a plánování, kde se na stěnu promítají fotky z pražských bytů, můžete podlehnout dojmu, že bydlet v Praze je stylová pohoda. V kolekci fotek je jedno obydlí lidí bez domova, zbytek však tvoří výhledy do dáli z útulných pelíšků. Žádná ubytovna, žádný stísněný přelidněný prostor, žádné koleje se štěnicemi. Vizuálních „důkazů“ o tom, v jaké situaci dnes jsme, máme málo pochopitelně proto, že projevy krize jsou vizuálně neatraktivní, rubriky o realitách a bydlení jsou psané z perspektivy byznysu, developerů a bank a městská galerie chce pro změnu spíš informovat o úspěších města.
Média nejsou zvyklá vytvářet jiné narativy o bydlení než ty spektakulárně překvapené cenami bydlení, ale bez většího kontextu, nebo ty reklamní, spojené s pocitem útulnosti a atraktivity lokace. Proto mají v mnohem větší oblibě story o mileniálech, kteří se odstěhovali do jurty nebo pasivního domu než o mileniálech, kteří se nastěhovali do malého bytu s plísní a smlouvou na jeden rok, přičemž je mnohem častější ten druhý případ.
Věčná Ječná je tak nakonec celkem typickým vizuálním dokladem absurdity dnešní situace. Vizualizace, které jsou obscénní podobně jako fotky z bytů z tohoto projektu, jen nejsou tolik do očí bijící, jsou totiž naprosto běžné. Většinou si návštěvník developerských webů musí být vědom různých kontextů spojených s bytovou krizí, aby byl schopný si představit například i dopad nově vznikající čtvrti na pražském Smíchově na její okolí a peněženku běžného Pražana. V případě Věčné Ječné je díky směšnému vytěžování disidentského odkazu a kytkách v koupelně vidět asymetrie na trhu s bydlením, kde si lidi dovolují za miliony nabízet i zahradní boudy, na první pohled.
Nakonec se tak můžeme jenom zasmát tomu, jak špatné píáristy si majitelé domu v Ječné najali. A přemýšlet u toho, jaká je moc dnešních bezmocných – všech těch, pro které je téma bydlení zdrojem existenční nejistoty. Nebo nad tím, kde bydlí lidé dnešního undergroundu, kteří si na byt v Ječné myslet určitě nemohou. Bydlet tu teď budou takoví, kteří budoucnost měnit rozhodně nechtějí.
Autorka je redaktorka Alarmu.