Foto Mika Baumeister, Unsplash
České uchopení křesťanských tradic vypadá jako naše zadní dvorky. Nesouvislá změť harampádí, které možná kdysi k něčemu bylo, ale dnes beze smyslu zarůstá kopřivami. Křesťanství tady nabývá partikulární podoby, která nás z univerzální spásy vrhá zpět na zem do lokálního zatracení. Zatímco narození Krista slavíme týráním a masakrem nebohých kaprů a tvrzením, že hromady zbytečných věcí nosí lidem spasitel narozený v chudobě, který hlásal skromnost, jeho zmrtvýchvstání ohlašuje mlácení žen, alkohol a čokoláda. Takhle si naději nepředstavují snad ani v pekle.
Soudě dle vnějších znaků, mohl by si cizinec spadlý z nebe myslet, že se ocitl v ortodoxní religiózní zemi, v níž si nejdůležitější křesťanský svátek vydobyl hned dva dny státních svátků připadajících na pracovní dny, o čemž si takové katolické bašty jako Itálie nebo Polsko mohou nechat jen zdát.
Češi získali dva dny volna přidružené k nejdůležitější křesťanské události, v níž se syn boží obětoval za hříchy světa, zemřel, třetího dne vstal z mrtvých a vstoupil na nebesa. Abychom se jeho utrpení alespoň trochu přiblížili, jsou na Velikonoční pondělí zavřené supermarkety.
Zatímco Ježíš zemřel, aby už nikdo netrpěl, modláři v parlamentu se zaštiťují jeho jménem, aby bylo dost utrpení pro všechny a spravedlnost existovala jen po smrti.
Velký pátek se mezitím ujal coby den národního vyspávání kocoviny. Pivovarům se totiž podařilo ze Zeleného čtvrtku udělat svátek zeleného piva, čímž se z něj stal jediný den v roce, kdy národ alkoholiků nepije pivo rezavé, ale zelené. Také se pátek stal dnem, kdy notoričtí pojídači uzenin v rámci půstu volí sladké obědy nebo smažený sýr.
Češi, kteří se vyjímají na mapě světa coby bezvěrci, mají více než polovinu svátečních dní přímo spojených s křesťanstvím. Kromě Velikonoc sem patří příchod věrozvěstů Cyrila a Metoděje, upálení mistra Jana Husa, svatý Václav jako Den české státnosti a vánoční svátky. Čím míň víry, tím více vnějších znaků zakrývajících chybějící obsah. Skoro to vypadá, že se lidovci snaží nějak vylobbovat podporu pro svou věc.
Nicméně strategie příliš nefunguje, protože počet lidí hlásících se ke křesťanství prudce padá. Ve sčítání lidu, bytů a domů z roku 2021 se ke katolictví přihlásilo o 340 tisíc lidí méně než o dekádu dříve a počet katolíků tak spadl na tři čtvrtě milionu. V roce 1991 to přitom byly více než čtyři miliony lidí. Ostatní křesťanské církve jsou pak zastoupeny ještě řádově méně.
Jediný, komu pomyslní členové stoupli na počet atakujícím milion, je neformální skupina věřících nehlásící se k ničemu konkrétnímu. Nejen u nás roste zástup lidí, kteří věří v cosi, co ponejvíce vypadá jako zbytnělé a zidealizované ego každého člena. Náhodná skrumáž věcí, které se zrovna hodí.
O velikonoční sobotě i neděli by bylo volno tak jako tak, takže se těchto dnů převážně ezoterická země příliš neúčastní a nastupuje pondělí. Tady je nutné zmínit nelogické počítání dnů, kdy třetí den nenastává v pondělí, ale už v neděli, takže každý rok se najde množství překvapených, že Velikonoční pondělí ohlašuje, co se stalo včera.
Násilí jako tradice
A to se u nás děje skrze obskurní tradici, kdy si muži koupí na benzinkách a v supermarketech spletené proutí, obráží s ním domy a mlátí ženy, protože jediná česká tradice je násilí na slabších převlečené za duchovno.
Nejspíš proto jsme jedna z posledních zemí, kde není explicitně zakázáno mlátit děti a říkat tomu výchova, a stejně tak jsme jedna z posledních zemí, kde fundamentalisté v parlamentu blokují ratifikaci Istanbulské úmluvy o prevenci a boji proti násilí na ženách a domácímu násilí. Nepřekvapivě ji blokuje stejná parta, která prosadila Velký pátek coby státní svátek. Zatímco Ježíš zemřel, aby už nikdo netrpěl, modláři v parlamentu se zaštiťují jeho jménem, aby bylo dost utrpení pro všechny a spravedlnost existovala jen po smrti.
V těchto kulisách bloumají po návsích opilí muži se zahnutými klacky, šíří hrůzu a utrpení ve jménu někoho, v koho nevěří. A za dveřmi se klepou ženy, dívky i úplně malé holky, protože tradice se musí ctít, i když vypadají, jako by je vymyslel Tálibán.
A přesně takovou popularitu celá ta pomlázková tradice má, kdy podle loňského průzkumu ji 80 procent žen odmítá. Není se co divit, když takřka polovina žen kvůli ní zažila bolest, skoro třetina si někdy odnesla modřiny a skoro pětina zažila pocity bezmoci a ponížení. Je to nejspíš jedna z nejnenáviděnějších tradic v zemi. Kdyby něco takového někdo páchal na mužích, byla by dávno postavena mimo zákon a násilníky s pomlázkou by po ulicích naháněli těžkooděnci a rozháněla je vodní děla. Tak až vám někdo zaklepe na dveře, že přišel na pomlázku, zavolejte policii. Musíme nějak ověřit, jestli žijeme v právním státě, v němž jsou si lidé rovni, nebo pod kuratelou Tálibánu.
Autor je redaktor Alarmu.