Foto Alarm / Pavel Šplíchal
Pavel Veleman pracuje jako sociální pracovník už skoro osmnáct let. V úterý 25. března převzal od ministra práce a sociálních věcí Mariana Jurečky cenu Gratias pro sociálního pracovníka roku. „Je to paradox, o MPSV jsem nikdy nic dobrého neřekl a Jurečku vyzývám v každém třetím článku k rezignaci,“ říká k tomu oceněný pracovník. Svoje zkušenosti ze sociální práce pravidelně líčí v článcích pro Britské listy, ve kterých je velmi kritický k nespravedlnosti, s níž se potkává každý den a jejíž následky řeší. Přestože ho jeho kolegové navrhli na ocenění, sám je k současnému pojetí sociální práce v České republice značně kritický. „Je opravdu naše úloha být ideální typ všech emocí zbaveného úředníka veřejné správy, jak nám ho v dobrém úmyslu popsal slavný sociolog Max Weber? Myslím, že ne,“ řekl Veleman mimo jiné ve svém projevu při převzetí ceny. O proměnách sociální práce, která postupně přišla o účinné nástroje a stávala se čím dál individualizovanější, jsme si povídali v jedné prázdné hospodě na Karlově náměstí v Praze.
Dají se popsat vzorce propadu do chudoby související s energetickou krizí, krizí bydlení a dalšími krizemi, kterými naše společnost teď prochází a nejvíce je odnášejí ti nejslabší?
Začal bych bydlením. Tato společnost po roce 1990 je z pozice spousty lidí, zejména dnešních seniorů, takové bytové bingo. Uvedu příklad. Mám dva seniory, kterým je dnes už přes osmdesát a kteří svůj produktivní věk ukončili někdy kolem roku 1989. Jsou to chlapi, kteří spolu dělali v Praze ve fabrice a bydleli pár metrů od sebe. Jeden z nich měl štěstí, bydlel v městském bytě, který pár let po revoluci za hubičku zprivatizoval. Sám posledních pár let bydlí na chatě, byt pronajímá za dvacet tisíc, chodí na úřad a říká, že by chtěl nějaké aktivity pro důchodce. Nechápe, co všichni důchodci pořád řeší.
To, co se teď děje, jsem nečekal. Nečekal jsem, že se vrátí neoliberální model, který tu byl kolem roku 2010, ale ještě v horší podobě.
Ten druhý senior měl smůlu, bydlel v domě, který šel do restituce a dnes patří Italům. Vůbec se nemůže dovolat majiteli, protože ten je nedohledatelný. Za minulého režimu se tento senior méně „přemisťoval“, takže nemá žádnou chatu, na kterou by se přestěhoval. Tak jde na úřad práce, kde stojí půl dne, aby získal čtyři, pět tisíc a zbylo mu alespoň něco k životu. A jsou to sociologicky úplně stejní lidé – vše bylo pouze o štěstí. Nemůžeme se divit, že si často tyto dvě skupiny nerozumějí. Jeden se cítí podvedený, frustrovaný a druhý si nalhává, jak byl šikovný.
Podle tvých článků z poslední doby to vypadá, že je dnes sociální práce ještě těžší než dřív.
Sociální systém v ČR vůbec není připravený na to, co se dnes ve společnosti děje. Koncepce sociální politiky je nastavená na úplně jiné problémy. Současný sociální systém se formoval v devadesátých letech a byl připravený na nějakých pět procent obyvatel, které můžeme označit za sociálně vyloučené. Sociální pracovník měl tehdy vliv na to, jaké jeho klient dostane dávky, nemuselo se čekat na schvalování sociálních dávek v jiné instituci, dávkové specialistky byly součástí sociálních odborů a společně s terénními pracovníky řešily konkrétní případ. A hlavně existovaly stále funkční nástroje sociální politiky. Jako sociální pracovník jsi mohl čerpat z bytového fondu a nemuselo být tisíce metodik zabydlování. Když sociální pracovník napsal, že rodina potřebuje byt, a dokázal si to obhájit před vedoucím sociálního odboru, šlo se na bytovou komisi a rodina dostala byt. Celková poptávka po sociální práci byla menší, poněvadž se nedostávaly do hmotné nouze celé skupiny. Kvůli tomu počtu jsou dnes sociální odbory a hlavně úřady práce naprosto zavalené. Úplně se změnila instituce ÚP – já ještě pamatuju úřady práce, které dokázaly v devadesátých letech transformovat a rekvalifikovat statisíce lidí na trhu práce. A šlo o relativně kvalitní pracovní místa, ne tak prekarizovaná, jako jsou dneska.
To jsi mě trošku zaskočil, pozitivní hodnocení devadesátých let z pozice sociální práce jsem nečekal. Jen tak namátkou si vzpomínám na záběry z devadesátých let, kdy v Praze okolo hlavního nádraží kempují stovky lidí, kteří se tam vydávali z celé republiky, když se zavíraly továrny.
To se dělo, nárůst bezdomovectví byl velký – uvědomte si, že se vycházelo vlastně z bodu nula. Ale společnost to tehdy zvládla absorbovat, protože byl regulovaný nájem a tzv. dekrety na byt, které ochraňovaly nájemníky. To bylo základní – levné bydlení a práce, která uživila občany. Nedávno jsem se díval na smlouvy na byt ze začátku devadesátých let. Paní, která už v roce 1989 byla ve starobním důchodu, dostávala 1900 korun. Nájemné, služby a energie celkem 300 stály korun, se vším všudy, čili jí zbylo skoro 1600 korun. Když to srovnám s dneškem, tak ta samá paní má důchod i s vdovským okolo 17 tisíc, ale nájem, služby a energie má za 19 tisíc. Nemůže žít bez příspěvku na bydlení. V takové chvíli je úplně zbytečné zvedat důchody, protože, o co se zvednou důchody, o to se důchodcům v drahých nájmech sníží příspěvek na bydlení.
Přes všechno, co se tehdy dělo v ekonomickém tunelování, se devadesátá léta v sociální oblasti jevila jako nadějná. Obor se vrátil na vysoké školy, samotná práce v terénu měla pořád oporu v nástrojích státu a jeho sociální politiky. Komodity jako bydlení byly finančně dostupné a práce lidi uživila. A do toho vstoupily nové trendy jako individuální případová práce s člověkem. Sociální práce tehdy dokázala dát člověku šanci a v oboru se objevovala spousta zajímavých lidí, kteří zkoušeli nové trendy, a vznikla spousta neziskových organizací.
Proč to najednou nejde, co se za ty roky změnilo?
Postupem let jsme bohužel uvěřili tomu, že sociální práce je schopna nahradit sociální politiku státu. Jenže není. Sociální práce musí mít funkční nástroje, které jí dává sociální politika státu a municipalit. V momentu, kdy není možnost vytvořit kvalitní pracovní místa, kdy není cenově dostupné bydlení, kdy není možnost získat dětského psychologa a kdy není možnost umístit seniora do finančně dostupného domova, na to sociální práce, která je vždycky individuální, absolutně přestává stačit. Jenže toto politici nikdy nepochopili. Od každého politika, když je dotázán na vyloučenou lokalitu, slyšíme: „Pošleme tam sociální pracovníky.“ Ve chvíli, kdy se vybydluje celé sídliště a ve městě se odehrává sociální katastrofa, politici řeknou: „Posílíme sociální práci.“ Přitom tam sociální pracovníci nic nezmůžou, bez nástrojů sociální politiky jsou bezmocní. Toto je politický problém.
Kdy o tyto nástroje sociální práce přišla?
Kolem roku 2010 definitivně, ale začalo to už dříve. Skončila pohádka o tom, že bohatství vytvořené podnikáním proteče k těm chudým, že deregulace zlevní nájemné a tržní konkurence zlevní jídlo a že cestou neoliberalismu vyřešíme problémy chudoby. Představa, že individuální, případová sociální práce vyřeší těžké společenské problémy, narazila na zeď. Dneska existuje tisíc tabulek a propočtů, ale obecní byt stojí 16 tisíc, což jsou obrovské peníze, ale obec to nechce snižovat a místo toho chce, aby si člověk žádal o příspěvek na bydlení, protože to jde z peněz státního rozpočtu. Výsledek je ten, že zahltíme úřady práce a nikdo nedostane v řádném termínu nic. Na bytovém odboru sedí lidi, kteří chudým lidem a priori nepřejí a budou tisíckrát vykládat historku, jak jejich kamarádka by ten byt taky potřebovala, protože už i střední třída se dostala do problémů. Proto se také nedělá zákon o sociálním bydlení – protože se to stalo celorepublikovým problémem, čili se dělá zákon o dostupném bydlení. Kdo nedědí, ten si vlastní bydlení nemůže dovolit. A tam začíná konec sociální práce. Přece nebudete dělat sociální práci s půlkou města.
Ale současné problémy nesouvisí jen s bydlením…
Další obrovskou skupinou jsou – to je známá věc – oběti exekuční mafie. To je možná největší společenský zločin od revoluce. Je k neuvěření, že se nikdy nezastropovaly náklady na exekuci. To je, jako by v trestním zákoníku nebyla stanovena výše trestu, a za krádež kola by se dávalo třicet let natvrdo. Stát zaspal a vznikl obrovský byznys s chudobou. Zažil jsem klientku, která se dostala do dluhů, protože zapomněla zaplatit v LDNce. LDN pohledávku prodala exekutorům a já to musel řešit. Nakonec exekutor té paní odpustil, ale musel jsem hodně psát a vysvětlovat. Paní byla slepá a hrozilo jí vystěhování z bytu, kde měla pár věcí. To se odehrálo v době, kdy byly LDN placené, což teď začíná zase. Jí to tenkrát snad ani neřekli, že zapomněla zaplatit, a rovnou to přeprodali. JUDr. Tomáš Sokol má tyto bagatelní dluhy, které by jinak nemocnice mohla krásně odepsat, prošlápnuté. Tato exekuční metastáze vyřadila strašné množství lidí úplně mimo systém.
Tohle se ale trošku zlepšilo, ne?
Zlepšilo se to u lidí, kteří dlužili státu nebo městu. Amnestie se nevztáhla na exekuce u bank nebo pofidérních nebankovních společností. Teď se bohužel kola dluhů roztáčejí znovu. Nastala druhá vlna půjček a exekucí. Lidé si znovu půjčují, protože nemají na základní potřeby. Banky už jim půjčovat nechtějí, protože si to oproti dřívějšku opravdu víc hlídají. Tak se to přesouvá k lichvě. Začalo to s covidem a dál to narůstá. Kvůli inflaci skutečně pravidelně chybí domácnostem třeba pět tisíc měsíčně. Provident jede na plný pecky a děsí mě, že začíná znovu něco, čeho jsme se horko těžko zbavovali. Co ale mají lidé dělat, když nevyjdou? MOPku (dávka mimořádné okamžité pomoci – pozn. red.) jim nikdo nedá a majitelé bytů jim nájem neodpustí.
Je pro tyto poslední tři roky typický nějaký model propadu do chudoby, který tu dříve v takové míře nebyl?
Jednoznačně to začalo dopadat na nízkopříjmové zaměstnance, kteří teď důstojně neuživí sebe a děti. Ani ze dvou platů. Rodiny končí na ubytovnách. S covidem to začalo a náš stát znovu ukázal, že si jako své oběti neustále vybírá ty nejslabší. Chalupářům dá teď klidně dvousettisícovou kotlovou dotaci, s tím nemá problém, když ale chce ženská na ubytovně notebook pro dítě přes MOPku, tak je potíž. A tam začíná to strašný kolečko, kdy sociální pracovník jde na schůzku se samoživitelkou a nemá jí naprosto co nabídnout a ještě ji ukázňuje: „Paní Nováková, Andulka nechodí do školy.“ A matka říká: „Ale co mám dělat, já jsem v práci do osmi do večera a máme doma jenom jeden počítač.“ Jenže škola píše na sociální odbor, aby se to řešilo. Za covidu škola koupila staré počítače, ale už se vůbec nepočítalo s tím, že na ubytovně není internet a ani máma, ani ty děti s tím neumějí. Žádní IT dobrovolníci, kteří by to rádi vyřešili, nepřišli.
Chudí lidé se dostávají do kolečka bezvýchodné situace, neustále chodí na úřad a neustále selhávají. Pořád jim někdo připomíná: „Proč nebylo dítě ve škole? Proč nenapsalo úkol?“ Na úřadě pak sedí ta matka už úplně zničená. Úřednice jsou často mladší ženy, které jsou finančně zajištěné od přítele nebo manžela, žijí úplně jiný životní standard a ztrácejí schopnost vžít se do situace této ženy. Možná je to i tím, že přicházejí do praxe lidé, kteří nezažili jinakost životů, a ty chudé, umořené klienty posuzují podle vlastních parametrů, a tím je nevědomky neustále ponižují. „Nemůžeme jim pomoct, nemáme jak…“
Dám příklad. Snažím se třeba pomoci samoživitelce k dávkám, jenže úřad práce nebere telefon a je to přes půl města. „Co mi můžete nabídnout?“ ptá se naštvaná matka samoživitelka, „já bych potřebovala MOPku na novou ledničku.“ „No, tu já vám nezařídím.“ „Já bych potřebovala normální bydlení.“ „No, to já vám nezařídím.“ „Já bych potřebovala lepší práci, abych mohla být odpoledne s dětma.“ „No, to vám taky nezařídím, ale máme tu IPOD (individuální plán ochrany dítěte – pozn. red.), který si tady odškrtneme, a když to budete plnit, tak možná jednou… Když to ale plnit nebudete, bude zle…“ Pořád se snažíme v sociální práci napravovat lidi, kteří jsou v jiné sociální skupině, a my ji neznáme, nerozumíme jí a sami bychom v ní nevydrželi ani den. Nemáme lidem co nabídnout ke zlepšení životní úrovně, ale neustále se snažíme je pomocí jakési byrokratické převýchovy dostat do mentálního nastavení úspěšných lidí, které by jim bylo stejně k ničemu. Pro mě je východiskem kritická sociální práce. Důležité je měnit systém. Kritická případová práce se od té klasické liší v tom, že se nesnaží klienta jenom dostat do systému způsobem „To musíte vydržet, teď berou v Amazonu, tak si to nějak s dětmi zařiďte“, ale snaží se vytvářet v konfliktu s mocí podmínky pro to, aby život klienta byl vůbec snesitelný.
Co lidem, o kterých mluvíš, zbývá?
Život těch starších ženských samoživitelek, těch sedřených pětačtyřicátnic, padesátnic si málokdo umí představit a málokdo by ho, třeba z politiků, zvládl. Dítě nechce chodit ani na učňák, kde ho prý šikanují, otec nic neplatí, ona má dvě práce, a my jí hustíme do hlavy, jak všechno ve výchově dělá špatně. Výsledek je ten, že přibývá žen, které fungují na alkoholu nebo droze. Nebo si udělají víkend s kámoškami, kde se úplně zkouří. Sousedi volají policisty, a je tu další trestná tečka. Ale ony už nemůžou, ten systém je dusí ze všech stran, bez závislostí to nejde vydržet. Výsledek je, že ztratí děti a padají už úplně na dno, často končí na ulici. A my uzavřeme spis, přijde spisová kontrola a řekne: „To je bezvadná práce, dělali jste, co jste mohli.“
Ptát se na inflaci je asi zbytečné. Ale přesto, jak ji při své práci vnímáš?
Rodina v Praze přežije jakž takž důstojně s padesáti tisíci měsíčně, jenže jsou tu lidé, kteří přežívají s dvaceti tisíci. Je tu ohromné množství starších občanů, kteří jsou izolovaní, a dá se říct, že rezignovali na život. Někam jdou, ale všude překáží. Skutečně se stydí za svou chudobu. Seniorka si v pondělí uvaří polívku a má ji na celý týden. Bojí se jít na úřad práce, kde se perou skupinky o vyvolávací lístek, a aby se tam někde hádala, nepřipadá v úvahu. Za chudobu se ale stydí, nikdy takto chudá nebyla. Výsledek je těžká deprese a sociální samota. A co se týče matek, ale i otců, tak pochopitelně vzrůstá agresivita, vzrůstá alkoholismus. Všechny patologie mají stresový faktor pramenící v nedostatku peněz v rodině. Pracují, často dřou, ale furt mají nedostatek peněz, už vlastně všechny své aktivity mají na minimu a ještě jim někdo řekne, že nemají kouřit a bůhví co. Jejich život je neuspokojivý a trpí strašnou frustrací. Objevuje se nenávist. Takovým lidem říkají dezoláti, ale společnost, pokud chce být společností, nesmí nechat lidi zdivočet. A oni zdivočí z toho, že jsou nejen materiálně, ale i jinak frustrovaní. V práci, doma, život jim nic nenabízí. Spouštěč je ale finanční, jednoznačně finanční. Pomohly by větší platy.
Jak hodnotíš obraz chudoby v médiích?
Neměl bych jmenovat, ale budu. Lea Surovcová z České televize s paní Tykač dělala rozhovor, o tom jak pomáhá dětem, které nemají na oběd. Rodina Tykačových s velmi problematickým byznysem je tak ukazována jako řešení pro chudé matky a pomocnice sociálních pracovníků… Veřejnoprávní média, která by měla rozkrývat příčiny chudoby a tlačit politiky k řešení, to nedělají. Jako by to novináři nechápali. Bídu berou jako přírodní zákon, nikdo z nich nemá kamarádku třeba prodavačku, neznají jejich životy. Mediální důraz na sbírky, na charitativní financování obědů a potravinových bank není cesta sociální práce. Sociální politika nejde postavit na sociálních dávkách a charitě. Pro velkou část novinářů je chudoba přírodní zákon a každý svého štěstí strůjcem.
Novináři neřeší, že v momentu, kdy dítě nemá ani na jedno teplé jídlo denně, nepotřebujeme paní Tykač, aby šla a někomu ho koupila. Chudoba se musí řešit přes stát a musí se řešit strukturálně. Místo toho Česká televize pořád dává lidem návody. Rostou ceny energií, tak holt musíte zhasínat. Nevadí nám, že ČEZ má zisky jako nikdy, ale pan Stach nebo paní Voldánová vám vysvětlí, že si paní má stáhnout topení a používat pokličku při vaření. Svatá prostoto! A její život má spočívat v tom, že se postaví do fronty u potravinové banky a bude vděčná, že tam hodní čeští politici (Babiš a Richterová měli o víkendu PR) něco koupili. V České televizi jsem dlouho neviděl kritickou reportáž o strukturální chudobě. Vždycky je to postavené na jednotlivcích, vždycky je tam hluboký lidský příběh a nějaká ta naděje. Ale aby v této věci šli redaktoři za politiky a ptali se, jak je možné, že dítě v České republice v 21. století nemá na oběd, tak to ne.
Je mi 56 let a celé dětství jsem prožil za komunismu, který jsem nesnášel, ale nikdy jsem neměl spolužáka, který by žil v zavšivené ubytovně. Nikdy jsem neměl spolužáka, který by vyrůstal v místech, kde se nedá být, kde neteče teplá voda a nemůže se vysprchovat. Dneska chodím po ubytovnách a tyto rodiny tam vidím. Vidím malé děti, které se v tom potácejí, a připadám si, jako bych se vrátil do dickensovské Anglie. A to je ostuda státu. Pro to není omluva.
Prý chceš po osmnácti letech sociální práci opustit. Proč?
Moje mise už se vyčerpala. I kvůli mé povaze, jsem někdy dost emocionální a hádavý a mám pocit, že přestávám do tohoto procesu patřit, že už to neunesu. Dělají se střednědobé, dlouhodobé a krátkodobé plány, které se opisují každé čtyři roky na všech municipalitách. Přitom se neudělá akční plán pro současnou situaci a současnou bídu. Dostal jsem se do velkých názorových střetů. A to i se svými kolegy. Už jsou tam lidi skutečně mladší generace, která si na toto zvykla, prostě se v tom narodili. Už vyrostli v tom, že je to každého věc. Budu pořád říkat, že není, budu do konce života říkat psychiatrovi, který mi bude vysvětlovat, že neodveze čtyřicetiletého kluka, alkoholika, který je pokálený, že už to nemá cenu. Vždycky cituju Vladimíra Mertu: „Sebevražda tvého bližního není jenom jeho věc, je to také tvůj zločin.“
Stejně tak si nemůžu zvyknout, že děti místo aby se naučily počítat na počítadle, se učí počítat štěnice. Na toto já si nikdy nezvyknu. A jsem všem protivný. A ještě víc kvůli tomu, že jsem teď dostal titul sociálního pracovníka roku od MPSV, což je paradox, o MPSV jsem nikdy nic dobrého neřekl a Jurečku vyzývám v každém třetím článku k rezignaci… Ale cenu jsem si vzal, protože mě navrhli kolegové, a to se neodmítá, toho si vážím. Půjdu pracovat do Maltézské pomoci, to je práce hlavně s lidmi na ulici. Chci těch devět let do důchodu využít a vrátit se k základu sociální práce, tedy k těm nejvíce ohroženým lidem. Ta organizace má osm set let tradici, najednou člověk vnímá tu dlouhou řadu a cítí smysl.
Jaké vlastnosti podle tebe potřebuje dobrý sociální pracovník?
Hlavně se dokázat vcítit do klienta. Dokázat vystoupit ze své ulity a dostat se myšlenkově do jeho pozice, porozumět souvislostem, porozumět celému kontextu jeho bolesti. Dokonce si myslím, že u sociální práce jde někdy taky o to, aby člověku i v těžké situaci bylo chvíli hezky, aby neměl pocit, že tam sedí s nějakým studeným úředníkem. My pořád chceme lidi měnit, ale sám vím, že pořád dělám stejné chyby jako ve dvaceti a měnit lidi, jejich postoje a zvyky v padesáti, kdy jsou ve stresu, je nesmysl. Jako sociální pracovník musíš umět zaujmout a dát najevo, že se tě nikdo nemusí bát, že ho nejdeš měnit, ale přišel jsi mu pomoci. Taky je důležité přiznat, že naše možnosti jsou zejména v této době minimální. Lidi alespoň potřebují cítit, že vás zajímá jejich osud. Mám naštěstí v zásobě spoustu témat, zajímá mě všechno možné, s někým se bavím o psech, s ženskými o vaření, s chlapama o fotbale, a najednou z toho pomaloučku vylézají ty jejich problémy. Někdy z toho nevyplyne vůbec nic, ale klientce nebo klientovi bylo hezky aspoň hodinu.
Jaká je funkce sociální práce v roce 2023, bez nástrojů, o kterých jsi mluvil?
Bojovat, bojovat a ještě jednou bojovat s politiky na všech úrovních za ztracené nástroje sociální práce. Stát za svými klienty, jsou to naši bratři a sestry, my jsme jejich hlas. My jsme hlas i těch dezolátů, které poslouchá pan redaktor Bartoníček a kteří v emoci často vypadají jako blázni. Naši klienti říkají strašné věci, rasistické, protiukrajinské. Naše cesta je vyprávět veřejnosti, z jaké bolesti to vychází. To je úkol intelektuálů, novinářů, lékařů a také sociálních pracovníků. To, co se teď děje, jsem nečekal. Nečekal jsem, že se vrátí neoliberální model, který tu byl kolem roku 2010, ale ještě v horší podobě, kdy mám pocit, že už ty lidi chtějí úplně zlikvidovat. V tento moment musí sociální pracovník stát za svými klienty, s celou váhou své osobnosti a taky s vášní.