Foto Lisa Hastert, EU, Flickr, CC BY-ND 2.0
V časných ranních hodinách 6. února zasáhlo jižní a střední Turecko a severozápadní Sýrii silné zemětřesení o síle 7,8 stupně Richterovy škály. Epicentrum zemětřesení se nacházelo poblíž města Gaziantep a v Turecku zasáhlo oblasti kolem měst Adana, Adıyaman, Diyarbakır, Elazığ, Hatay, Kahramanmaraş, Kilis, Malatya, Osmaniye, Pazarcık a Şanlıurfa. Zemětřesení bylo tak silné, že ho pocítili až na Kypru, v Egyptě, Řecku, Izraeli a Libanonu. Turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan prohlásil, že jeho země čelí největší katastrofě za poslední století po zemětřesení v Erzincanu v roce 1939. Aby toho nebylo málo, o několik hodin později přišla druhá vlna, tentokrát o síle 7,5.
Pomoc postiženým oblastem nebylo možné vyslat bezprostředně také kvůli mrazivému počasí a sněhu, který odřízl mnoho menších vesnic a měst. Ve zprávách a ještě názorněji na sociálních sítích se však objevily záběry, které byly děsivé: desítky těl lidí nejrůznějšího věku vyprošťovaných zpod rozpadlých budov a zoufale křičící lidé v pozadí. Podle stránek Afet ve Acil Durum Yönetimi Başkanlığı (AFAD), Úřadu pro řešení krizových situací tureckého ministerstva vnitra, následovalo v období po velkém zemětřesení, mezi 6. a 21. únorem, celkem 7 184 následných otřesů neboli dalších nezávislých zemětřesení.
V poslední tiskové zprávě z 21. února úřad uvádí 42 310 mrtvých, ministr vnitra Süleyman Soylu pak 23. února údaj opravil na 43 556 s tím, že bylo navíc z postižených oblastí evakuováno 448 010 osob. Jiné zdroje však uvádějí jiná, vyšší čísla. Nezávislá organizace Arama Kurtarma Derneği (AKUT), která se zabývá pátráním po obětech a záchrannými pracemi, oznámila 15. února, že počet obětí je 35 418, což znamená, že AFAD počet obětí podhodnocuje. Zraněných je podle AKUT 105 505. Mnozí, zejména ti, kteří v oblasti působí, se však domnívají, že čísla jsou mnohem, mnohem vyšší.
Revize postupů
Mnoho zasažených tureckých oblastí patří k chudým částem země a obnova potrvá dlouho. Mezitím se ti, kdo přežili, snaží udržet na nohou jak fyzicky, tak psychicky. Mnozí se odmítají do budov vrátit a navzdory zimnímu počasí raději zůstávají ve stanech a táborech, které zřídily turecké a mezinárodní humanitární organizace, jiní zůstávají bez domova. Většina lidí v postižených oblastech také truchlí nad ztrátou svých blízkých, přátel a známých. Od 21. února jsou města jako Adıyaman, Antakya a Kaharamanmaraş z velké části neobyvatelná. V souvislosti s tím vším vyšlo najevo, že v mnoha postižených oblastech se v minulosti stavělo zcela bez ohledu na bezpečnostní předpisy, zejména v oblasti, kterou protínají zlomové linie.
Vláda se stala terčem poměrně tvrdé kritiky jak za liknavost, s jakou byla vyslána pomoc, tak za to, že neprosadila dodržování příslušných stavebních norem. Teprve týden po zemětřesení se justiční úředníci zaměřili na více než 100 osob působících ve stavebnictví. Turecké stavební předpisy prý sice odpovídají předpisům pro zemětřesné oblasti, ale jejich dodržování se téměř nevyžadovalo a podle některých často docházelo k podplácení, aby se jimi firmy nemusely řídit. Tresty za porušení bezpečnostních předpisů byly navíc mírné.
Se suchem souvisí i čerpání podzemní vody z podloží, protože následná náhlá změna zatížení zemské kůry by opět mohla vyvolat pohyby, které by v případě, že k nim dojde v blízkosti zlomové linie, mohly způsobit, že se dvě tektonické desky rozpojí a posunou.
Zemětřesení však nezasáhlo pouze místní obyvatele. Hluboké trauma utrpěli i Turci ve vzdálených částech země, například v Istanbulu. Mnozí mají psychické zábrany, které jim brání dál normálně žít, a možnost, že „velké“ zemětřesení zasáhne i staré osmanské hlavní město, se najednou stala skutečným důvodem k obavám. Mnoho míst včetně akademických pracovišť, jak jsem měl možnost sám pozorovat, si pospíšilo s revizí svých postupů pro případ zemětřesení a s posouzením, zda jsou všechna pracoviště vybavena nouzovými batohy obsahujícími nezbytné věci, jako je helma, voda, baterka a lékárnička.
Dokonce i istanbulský starosta Ekrem Imamoğlu uvedl 24. února v rozhovoru pro noviny Karar, že mnoho křehkých budov ve městě bude vyztuženo jakýmsi obalem z uhlíkových vláken, který by měl v případě zemětřesení zajistit jejich odolnost. Tento obnovený zájem o bezpečnost staveb je do značné míry na místě, protože zatímco zemětřesení, která zasáhla střední a jižní Turecko, se Istanbulu netýkají, Severoanatolský zlom, který se podobá zlomu San Andreas v Kalifornii a protíná Marmarské moře, je podle mnohých na pokraji rozlomení. Pokud se tak stane, následky pocítí vedle Istanbulu také města jako Bursa, Balıkesir, Çanakkale a Tekirdağ.
Geolog Naci Görür z Bilim Akademisi, Akademie věd, a profesor geologie na Istanbulské technické univerzitě v rozhovoru pro televizi HaberTürk uvedl, že pokud zlomová linie skutečně praskne, což je pravděpodobné, dojde k zemětřesení o minimální síle 7,2 stupně; stejný názor, pokud jde o intenzitu i bezprostřední nebezpečí, vyjádřil v televizi CNN Türk Şükrü Ersoy ze Stavební fakulty Technické univerzity Yıldız. Ze zasedání turecké vlády vyplynulo, že v případě zemětřesení v Istanbulu by se počet obětí pohyboval mezi 30 tisíci až 80 tisíci, přičemž po pohybu půdy by mohla vzniknout vlna tsunami. To jsou dost děsivá čísla.
Hustě osídlená oblast
Německé výzkumné centrum pro geovědní obory v Postupimi, které monitoruje zemětřesení po celém světě, se obzvláště aktivně zabývá Istanbulem, který tamní vědci pod vedením Marca Bohnhoffa považují za mimořádně ohrožený, protože zlomová linie procházející jen několik kilometrů od města je zřejmě opět pod obrovským tlakem. Bohnhoffův tým v současné době pracuje na možnosti předpovědět zemětřesení v Istanbulu pozorováním určitých parametrů a jejich změn během dnů předcházejících takové události. V současné době sice Istanbul může být varován, ale pouze 5 sekund předem a pouze skrze Koordinační centrum pro katastrofy (Afet Koordinasyon Merkezi).
Podobné detekční systémy zafungovaly v roce 2017 v Mexiku a v roce 2011 v Japonsku a v podstatě informovaly obyvatele s předstihem od 30 sekund do více než jedné minuty. Ačkoli se to zdá jako extrémně krátká doba, ve skutečnosti to postačí, aby alespoň část lidí opustila ohrožené budovy, uzavřelo se plynové potrubí a zastavily se ty dopravní sítě, které by mohly být zemětřesením vážně zasaženy. Mnozí seismologové a další lidé, kteří se podílejí na vývoji nových detekčních systémů, jež by dokázaly předvídat zemětřesení mnohem dříve, však nejsou zcela přesvědčeni, že by přínos převážil nad nebezpečím: co by asi udělalo více než 15 milionů obyvatel, ptají se, kdyby jim oznámili, že řekněme za 24 hodin zasáhne jejich město zemětřesení o síle 7 a více stupňů? Pomohl by nějak následný chaos?
Prevence a informovanost tak nabývají mimořádného významu a různé obce zřizují střediska, kde se žáci učí, jak se při zemětřesení chovat, ať už jsou doma nebo ve škole. Aby však byla včasná detekce a prevence účinná, je zapotřebí, a to zcela zásadně, aby budovy a infrastruktura vůbec odolaly silným otřesům. Vezměme si například oblasti Avcılar a Küçükçekmece. Jedná se o dvě velmi hustě osídlená území na okraji Istanbulu, která v případě zemětřesení pravděpodobně patří mezi nejohroženější. Nacházejí se totiž v blízkosti zlomové linie a jsou hustě zastavěny, s největší pravděpodobností nekvalitními stavbami.
Podle webových stránek citypopulation.de má Avcılar 435 625 obyvatel a hustotu 8 745 obyvatel na kilometr čtvereční, zatímco Küçükçekmece má 808 957 obyvatel a hustotu 18 265 obyvatel na kilometr čtvereční – pro srovnání, pražských 1,3 milionu obyvatel zahušťuje v průměru každý čtvereční kilometr počtem 2 624 osob. Vzhledem k tomu všemu se odborníci i širší veřejnost domnívají, že by se tato dvě místa při zasažení zemětřesením o síle 7 a více stupňů stala děsivým peklem.
Několik kilometrů jižně od tureckých hranic je situace možná ještě horší. Zemětřesení v Sýrii postihlo provincie Aleppo, Idlib, Hamá a Latákíja. Podle Úřadu OSN pro koordinaci humanitárních záležitostí zemřelo více než 4 500 Syřanů a 8 700 jich bylo zraněno, přičemž se samozřejmě nebere v úvahu 1,7 milionu syrských uprchlíků, kteří obývají zasažené oblasti Turecka. Podle Syrské sítě pro lidská práva zemřelo v souvislosti se zemětřesením 4 331 syrských uprchlíků, z toho polovina dětí.
Kromě toho odhaduje Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky počet Syřanů, kteří se mohli ocitnout bez domova, na přibližně 5,3 milionu. Syria Report, nezávislá sekulární organizace se sídlem ve Francii, která poskytuje ekonomické informace o Sýrii, uvedla 15. února, že zahynulo 5 800 lidí. Čísla na této (turecké) straně hranice lze však odhadnout ještě obtížněji, protože nejenže je třeba ještě zkontrolovat zhroucené budovy, ale mnohé z těchto oblastí ovládá buď vláda, nebo opozice, a věrohodné informace se dají získat jen stěží.
Navíc se zdá, že v západních kruzích jsou zprávy o Sýrii z nějakého nejasného důvodu méně vyhledávané. Strašnou ironií pro mnohé z těchto oblastí v Sýrii je, že zatímco do 6. února lidé očekávali smrt shora, tedy bombardováním, v den zemětřesení přišla zpod jejich nohou. V mnoha případech však byl konečný výsledek stejný, lidé zemřeli nebo uvízli pod sesutými budovami.
Syrský kontext
Pomoc přicházela do syrských měst ještě pomaleji než v Turecku. Zatímco zpočátku byly v obou zemích na vině mrazy, později vše zpomalila politická situace ve válkou rozvrácené zemi, takže humanitární pomoc dorazila do Turecka, ale ne do Sýrie. Nejvíce byla zasažena oblast na severozápadě Sýrie a teprve 14. února dostaly konvoje OSN povolení překročit hranici z Turecka, čímž byla tamním lidem v podstatě odepřena klíčová první pomoc, která může v mnoha případech po zemětřesení zachránit lidské životy. Taková byla situace v oblastech kontrolovaných HTS, Hay`at Tahrir al-Sham, Tureckem podporovanou syrskou prozatímní vládou, která také ovládá jediný plně funkční přechod Bab al-Hawa, přes který mohla projít mezinárodní pomoc.
Oblasti kontrolované syrskou vládou na tom byly s pomocí o něco lépe. Přesto prezident al-Asad tvrdil, že pomoc zpomalují mezinárodní sankce – což evropští představitelé rozhodně popřeli – a že konvoje směřující do Idlibu z tureckého přechodu zadržují opoziční síly HTS, které podle některých také o několik dní zdržely průjezd konvoje kurdských Syrských demokratických sil. Nehledě na to, že se všichni navzájem obviňují, skutečnost je taková, že Syřané v nouzi uvízli mezi pro konvoje logisticky a administrativně obtížnými přechody, obecně opožděnou pomocí a politikařením, kdy někteří představitelé syrského režimu využívají zemětřesení ve snaze znovu se spojit s mezinárodním společenstvím a prezentovat se jako jediná legitimní autorita v oblasti.
Podle článku na stránkách britského think-tanku pro mezinárodní záležitosti Chatham House si prý syrský velvyslanec při OSN bezprostředně po katastrofě pospíšil s prohlášením, že veškerá pomoc by měla být koordinována přes Damašek a nikoli přes turecké hranice. Nicméně velká část pomoci – ne-li veškerá, kterou arabské a asijské země syrskému režimu poskytly, se do nejhůře postižených částí země nedostala. Otázka zpožděné pomoci nakonec ukázala neochotu OSN prosadit nové a účelové rezoluce, které by proces urychlily, a tak či onak obešly možnost ruského veta. Stejně tak mohly vše nezávisle na OSN urychlit USA, Velká Británie a Evropská unie; neučinily tak. Al-Džazíra citovala vedoucího humanitárních operací OSN Martina Griffithse: mezinárodní společenství obyvatele severozápadní Sýrie zklamalo.
Kromě smrti, zkázy a vysídlení, které zemětřesení Sýrii přineslo, stojí za pozornost také reakce mezinárodního společenství a zájem Západu o osud Syřanů, ať už v jejich zemi, nebo jako možných uprchlíků. Zajímavý pohled z první ruky v tomto smyslu poskytuje Tayseer Alkarim, bývalý syrský onkolog, který nyní žije v exilu ve Francii. Tayseer Alkarim, který je nyní členem správní rady americké nevládní organizace Global Response Management a aktivně se účastní humanitárních misí, se v rozhovoru, který byl zveřejněn na stránkách Centra pro mezinárodní spolupráci Newyorské univerzity, podělil o své výmluvné zkušenosti z dobrovolné práce na Ukrajině.
Kromě toho, že jsme se dozvěděli mrazivá čísla o situaci na Ukrajině včetně toho, že více než 15 milionů lidí je nyní vysídleno v rámci země nebo v zahraničí, se jako děsivá, nebo přinejlepším ostudná pravda ukázala skutečnost, že ačkoli bylo uvolněno více než 70 procent prostředků, které Úřad OSN pro koordinaci humanitárních záležitostí požadoval pro ukrajinskou krizi, v případě Sýrie to činí pouze 23 procent (a mimochodem 16 procent pro Čad a 3 procenta pro Burundi).
Evropa sice poskytla azyl velkému počtu rodin z Ukrajiny, ale lidem, kteří hledají útočiště před válkou na jih od Středozemního moře, kde například při pokusu o nelegální přechod do bezpečí přišlo na moři o život na 3 tisíce lidí včetně žen a dětí, se tolik nevěnuje. Otázka, která si žádá odpověď, tedy zní: Proč jsou někteří uprchlíci méně hodni pomoci? Neměli bychom se snažit pomoci co největšímu počtu z nich, zejména těm, kteří jsou považováni za zranitelné, bez ohledu na místo jejich původu?
Katastrofa obřích rozměrů
Celkový obraz je chmurný. V této chvíli se mnozí ptají sami sebe i úřadů, co se dá dělat. Jak jsme viděli, krátká odpověď zní: nic moc, ale možná něco ano. Podle podnětného článku, který v roce 2019 zveřejnila NASA ve své zpravodajské sekci věnované globálnímu oteplování a změně klimatu, by totiž zemětřesení mohlo souviset se změnou klimatu. Ačkoli článek jasně uvádí, že tato souvislost je zatím jen teorií, je potřeba ji zvážit jako možnost toho, čím můžeme přispět, abychom zemětřesení uspíšili, omezili nebo je případně dovedli předvídat. Je například velmi pravděpodobné, že spouštěčem je sucho, protože změny v zatížení zemské kůry vodou, které sucho vyvolává, mohou být významným faktorem.
Se suchem souvisí i čerpání podzemní vody z podloží, protože následná náhlá změna zatížení zemské kůry by opět mohla vyvolat pohyby, které by v případě, že k nim dojde v blízkosti zlomové linie, mohly způsobit, že se dvě tektonické desky rozpojí a posunou. Tato zátěž na zemský povrch je sice malá, ale dlouhodobě může být příčinou nebo alespoň proměnnou, která zemětřesení uspíší.
Podobně se za možný faktor vyvolávající zemětřesení považuje rychlý pohyb ledovců, který se v důsledku globálního oteplování zvýšil. I když jsou všechny tyto úvahy spojeny s vedlejšími účinky klimatických změn, které jsou rovněž důsledkem lidského chování, jeden přímý vliv, který můžeme na tektonické pohyby mít, představují obří přehrady – opět se zdá, že čerpání a doplňování vody způsobuje namáhání zemské kůry.
Tento jev už byl pozorován v severní Kalifornii, kde koncem šedesátých let 20. století vzniklo umělé jezero Orville. Osm let poté došlo v okolí k sérii zemětřesení o nejvyšší síle 5,7 stupně – mimochodem, v roce 2018 byla v Turecku u hranic s Irákem slavnostně otevřena přehrada Ilısu s více než dvojnásobnou kapacitou. Od epicentra posledního zemětřesení v Gaziantepu je vzdálena asi 400 kilometrů, ale Atatürkova přehrada, třetí největší na světě, dokončená roku 1992, se nachází v obklíčení většiny oblastí postižených únorovým zemětřesením.
Jak již bylo řečeno, jedná se zatím o spekulaci, ale pro mnohé rozhodně o faktor, který stojí za zvážení a který může člověk přímo ovlivnit. To je zásadní vzhledem k tomu, že podle Světové zdravotnické organizace zemětřesení v letech 1998–2017 usmrtila téměř 750 tisíc lidí a více než 125 milionů lidí bylo tak či onak vážně postiženo.
Abychom to celé uzavřeli a uvedli do souvislostí, zatímco ruská invaze, která trvá již 360. den, si na Ukrajině podle Úřadu OSN pro lidská práva vyžádala více než 8 tisíc mrtvých a přes 13 tisíc zraněných civilistů, toto zemětřesení si zatím vyžádalo 50 tisíc mrtvých a 115 tisíc zraněných při jediném smrtícím úderu. Samozřejmě, že oba údaje nejsou konečné, ale tento poměr počtů se asi nezmění. Čelíme dvěma obrovským lidským katastrofám a v obou případech bychom měli ztráty na životech vnímat jako poučení do budoucna: mezinárodní společenství se musí více angažovat v prevenci konfliktů i v environmentálních a humanitárních otázkách a v některých případech přimět komunity v oblastech ohrožených katastrofami, aby s ohledem na možné nebezpečí podnikly příslušné kroky. V tomto smyslu neseme určitou odpovědnost i my občané. Měli bychom se mnohem více zapojit a apelovat na své vlády, aby byly aktivnější a ostražitější jak na národní, tak na mezinárodní scéně.
Autor působí v Orientálním ústavu Akademie věd České republiky.