Foto Kevin Schneider, Pixabay
Balík opatření cílící na konsolidaci státního rozpočtu je od svého zveřejnění zcela pochopitelně v centru politické, mediální i expertní pozornosti. Ta se obvykle soustředí na jednotlivé položky, ze kterých sestává. Za kritický rozbor přitom stojí i narativ, kterým vláda doprovázela jeho přípravu a zveřejnění a které budeme pravděpodobně ještě slýchat v následujících týdnech a měsících, až půjde o jeho implementaci.
Jak je to s tím ohromným zadlužením?
Zastavme se nejprve u centrálního narativu zadlužení, který vláda podává s urgencí na tiskové konferenci vyjádřenou symbolickým začátkem za pět minut dvanáct a až komicky ponurými tvářemi všech zúčastněných. Spoléhá se očividně na to, že komplikované matérii státních financí veřejnost nerozumí a bude si ji vyděšeně představovat jako masivní zadlužení vlastní domácnosti, se kterým má u nás koneckonců nemalá část lidí vlastní otřesnou zkušenost.
Opatření mohou být nepopulární i proto, že jsou zkrátka špatná, nespravedlivá a nedávají smysl.
Faktem nicméně je, že český dluh je v EU zatím podprůměrný, dosahuje pouze asi 45 procent HDP, zatímco unijní průměr je na dvojnásobku a ten řecký, kterým se u nás tak rádo straší, až na 180 procentech tamního HDP, tedy čtyřnásobku. Pravidla unijního fiskálního Paktu stability a růstu, podle kterých veřejný dluh nesmí překročit 60 procent HDP, tak zatím plníme. Ani u druhého kritéria Paktu, vyjadřujícího deficit rozpočtu v poměru k HDP, nejsme v předpeklí, jak by se mohlo z vládních vyjádření zdát – v loňském roce se snížil a kopíruje tak zhruba vývoj evropského průměru.
Jediným problémem českých státních financí je pokračující růst dluhu. Ten si bezesporu nějakou politickou reakci žádá, strašit za výše popsané situace „rozvratem státních financí“ je ale nepřiměřené a ekonomickým laikům to manipulativně sugeruje něco, co se prozatím opravdu nekoná. Zároveň však jde u nás o pravicí dlouhodobě strategicky pěstovaný narativ, který tu byl už dávno před současnou situací. Jeho kultivace zašla tak daleko, že v evropských výzkumech veřejného mínění právě Češi a Češky víc než kdo jiný na kontinentu považuje vyrovnané státní finance za vůbec hlavní cíl politiky.
Nahodilá opatření s cílem ušetřit
I to se ve vládním balíčku koneckonců zrcadlí – vláda nám nepředstavila žádnou ucelenou vizi společné budoucnosti, ale jen nepřehlednou a z velké části nahodilou skrumáž jednotlivostí s cílem prostě nějak ušetřit. Dokonce ani s modelací toho, jak opatření dopadnou na vybrané typizované členy společnosti (rodiny, důchodkyně, studenty), se neobtěžovala.
V progresivních koutech ekonomie a mnohde i na úrovni praktické politiky se přitom prosadilo přesvědčení, že vyrovnané finance nejenže nemusí, ale ani by neměly být ultimátním politickým cílem. Pokud jsou politická opatření, kvůli kterým se stát zadlužuje, investicemi do budoucnosti, které se jednou vrátí, nic proti rozumnému zadlužení nemluví. U nás jsme nicméně lapeni v bizarním zmatení pojmů a činů, které takovou debatu neumožňuje – vláda volá po napravení socialisticko-populistického maléru, i když ten jde ve skutečnosti na vrub zejména zcela nekoncepčnímu, nespravedlivému a do budoucnosti neinvestujícímu snížení superhrubé mzdy, za kterou spoluzodpovídá nejsilnější z koaličních stran.
Financování důchodů bez alternativ
Podobným směrem vychýlená je pak argumentace kolem důchodů. I zde jsme ze zasmušilých vládních úst slyšeli proroctví apokalypsy spojené s kýčovitými apely na budoucnost našich dětí. Terén si tím vláda připravovala pro oznámení zvyšování věku odchodu do důchodu a zpomalení růstu penzí, které vydává za jediné možné řešení k odvrácení černých vyhlídek. Tak tomu přitom zdaleka není – alternativy samozřejmě existují, v tomto případě zejména ve vybrání dodatečných prostředků k financování rostoucího objemu důchodů přes vhodné typy daní zatěžující zejména ty nejsilnější ekonomické aktéry, kteří jsou nezřídka silní právě díky práci a spotřebě lidí, kteří jsou na důchody odkázaní. Vládě se nicméně podařilo je z ideologických důvodů dostatečně dramatickým strašením úplně vytěsnit.
Narativ neexistujících alternativ je dalším ústředním motivem vládních prohlášení a zdůvodňování. Tváří v tvář desítkám nekoncepčních a nahodilých miniopatření to je mimořádně absurdní – není-li jiného cíle než prostě ušetřit určitou částku, mohl balíček vypadat jakkoli jinak. Zejména rozdělení zátěže mohlo být úplně odlišné – zatímco nyní budou rozpočet sanovat zejména ti, kteří žijí zcela obyčejné životy, mají děti, spoří si, pracují a kupují si běžné spotřební zboží, nejbohatší opět zůstali disproporčně ušetřeni větší zátěže. Tvrzení tudíž neodpovídá realitě, nýbrž je opět strategicky zvolenou figurou, která má poměrně manipulativním způsobem pomoci s jeho akceptací.
Jejím použitím se česká vláda vrací o dobrou dekádu a půl zpět, do finanční a hospodářské krize. Jako by se od té doby neodehrály žádné dramatické politické posuny ani eroze důvěry lidí v politiku a všemožné oficiální instituce, jejíž kořeny jsou vesměs spatřovány právě v tehdejší falešné rétorice neexistujících alternativ, která v důsledku znamenala, že krizi zaplatili běžní lidé, na úsporách, ztrátách domů nebo práce či v následných dluhových krizích států, zatímco její viníci odešli zahojení z jejich peněz.
Současná česká situace není o moc jiná – nejlépe to koneckonců vyjadřuje pozoruhodný souběh vládní tiskovky, dominované neexistencí alternativ, s tiskovkou energetického impéria Daniela Křetínského, oznamující provozní zisk v podstatě ve stejné výši, jakou je třeba sanovat. Zaštiťovat se za takové situace nemožností udělat cokoli jiného než snižovat důchody, zvyšovat DPH a škrtat daňové slevy pro běžné pracující je nedávnou minulostí nepoučená politická hra s ohněm.
Politici jako nepopulární hrdinové
Vláda ovšem komunikaci nezvládá ani v jiných momentech, kdy stejně tak nejde jen o nějakou nešťastnou nešikovnost, ale o narativy, které mají potenciál českou společnost ještě více politicky rozkolísat. Jedním z těchto momentů je podivné vydávání nepopularity opatření za bezmála jejich největší přednost, čímž se vláda sama pasuje do role mimořádných hrdinů, kteří se něčeho takového odváží. Jistě, do jisté míry je i to úkolem politiky, nicméně vláda to s tímto vyprávěním jednoznačně přehání. Opatření mohou být nepopulární i proto, že jsou zkrátka špatná, nespravedlivá a nedávají smysl, a pak rozhodně nelze vydávat jejich protlačení přes všeobecný odpor za něco cnostného. Vláda se ale očividně v této své domnělé ctnostnosti zabarikádovala, což nyní vede mimo jiné k tomu, že odmítá o balíčku opravdu jednat i s odbory, jejichž zcela legitimním právem by takové jednání bylo.
Pozoruhodným – a s tím souvisejícím – elementem bylo pozvání expertů a expertek na vládní tiskovku. Ti nejenže vládu okatě velebili za její odvahu dělat nepopulární opatření, ale též vesměs představované kroky podpořili s tím, že sami by zašli místy ještě dál. Do jisté míry je samozřejmě záhodno, aby politika experty poslouchala, v Česku jde ale o fenomén, který se poněkud vymknul tomu, jak by v demokratické politice měl fungovat správně – politickou odpovědnost nenese nikdo jiný než politici, na nich je vyvažovat zájmy a vybírat z expertních doporučení ta, která odpovídají tomu, s jakou vizí společnosti se ucházeli o voličské hlasy. Objektivně a pro všechny správná politická opatření prostě neexistují, jakkoli si to u nás máme tendenci myslet.
Nechá-li nyní vláda vždy před představením svých politických kroků experty vše pochválit a posvětit, přenáší nepřípustným způsobem část politické odpovědnosti alibisticky na ně. Kromě toho šlo více či méně nevyřčeně o experty a experty se světonázorem odpovídajícím tomu vládnímu. Samostatným případem je pak osoba Heleny Horské, která je zcela otevřeně placená nadnárodním korporátem, což jí ale nebrání v tom být nejen poradkyní premiéra, ale i v přímém přenosu obhajovat vládní politiku, v níž aktéři typu jejího zaměstnavatele zůstanou vůči zaměstnancům a zaměstnankyním disproporčně ušetření. Přenášet část politické odpovědnosti na odbornice a odborníky tohoto ražení je tak problematické dvojnásob. Až se zase někdo bude rozhořčovat na erozí důvěry veřejnosti v expertní vědění, může mu tohle sloužit jako velmi plakativní příklad jejích kořenů.
Nesouhlasíš? Jsi nepoučený hlupák
Za vypíchnutí nakonec stojí ještě excesivní kladení důrazu na vysvětlování reforem, které má v podání vlády být ústředním nástrojem, jak se vyrovnat s jejich nepopularitou. V principu zde opět není nic k vytknutí. Pak ale zůstává otázkou, proč vláda balík opatření sice představovala skoro dvě a půl hodiny, v jejich průběhu ale vedle patosu a pochybných expertních vyjádření nic takového jako jasné informace či dokonce konkrétnější modelace k dispozici nedala.
Zároveň to i v tomto případě prostě s kladením důrazu na informování notně přehání, přičemž problematické je právě spojování informování s akceptací. Vyznívá to v konečném důsledku tak, že kdo proti změnám něco má, zřejmě buď je samotné, nebo neexistenci alternativ k nim prostě jen nepochopil. Tato rétorika nenechává jakýkoliv prostor pro legitimními pohnutkami motivovaný nesouhlas – z těch, co nesouhlasí, dělá vlastně nepoučené hlupáky.
Opět to není poprvé, co tento fenomén v české debatě sledujeme, je naopak určitým jejím evergreenem – a taky ústředním problémem. Legitimní důvody pro odpor vůči nejrůznějším věcem ze strany těch, kteří nejsou v českém mainstreamu dostatečně reprezentováni, se odbývá odkazem na to, že prostě nejsou dostatečně vzdělaní nebo informovaní, bez toho, že by si někdo dal práci jejich odporu opravdu porozumět, neřkuli ho nějak konstruktivně zohlednit, ať už ve veřejné debatě, či politickém rozhodování. Právě na tomto písečku nám vyrostlo čím dál rozsáhlejší a radikálnější protestní milieu, které už naději na nějaké důstojné zapojení do mainstreamu dávno ztratilo.
Nabourání důvěry v instituce a politiku
I současné přehnané akcentování vysvětlování a informování je ve svém důsledku nedůstojné a postoje a zájmy odpůrců reformy bagatelizuje a činí nelegitimními. Celou debatu také silně depolitizuje, dělá z ní ne střet odlišných oprávněných zájmů a priorit, ale střet rozumných a informovaných s jejich pravým opakem. Tento přístup se posiluje falešným diskurzem neexistující alternativy a může být vnímán až jako nedemokratický.
I u něj, stejně jako u většiny předchozích fenoménů, se tak nabízí otázka, která je možná stejně urgentní jako otázky po konkrétních dopadech jednotlivých opatření na životy lidí v Česku: Jakým způsobem jejich zdůvodňování promění českou společnost dlouhodoběji a ve fundamentálnějším slova smyslu? Jaké tato opatření vyvolají dynamiky na úrovni důvěry v různé instituce, politiku, jak zamíchají s politickou radikalizací, polarizací a fragmentarizací? Mnoho nasvědčuje tomu, že v tomto ohledu nás slibované „zdravé Česko“ opravdu nečeká.
Autorka je politoložka.