Foto Johnny Silvercloud, Flickr, CC BY-SA 2.0
Zemřela Carolyn Bryant. Bylo jí osmdesát osm let a měla za sebou dlouhý život se třemi manželi, dvěma syny a stěhováním mezi Mississippi, Texasem, Severní Karolínou a Louisianou. Na střední dvakrát vyhrála soutěž krásy, chvíli studovala na vyšší odborné škole, s jedním manželem provozovala obchod. Prožila dlouhý, relativně bohatý život.
Totéž však nelze říct o Emmettu Tillovi, čtrnáctiletém afroamerickém chlapci, jehož v roce 1955 obvinila z nevhodného chování, načež její manžel s dalšími muži Emmetta unesli, zmlátili, zastřelili a jeho tělo zabalené v ostnatém drátě a přivázané k těžkému kovovému předmětu hodili do řeky. Za asi nejslavnější rasově motivovanou vraždu v amerických dějinách nebyl nikdo z nich odsouzen.
První ani poslední lynč
Lynč Emmetta Tilla přišel rok po rozhodnutí Nejvyššího soudu v případu Brown vs. Board of Education of Topeka, v jehož důsledku došlo k postupné rasové integraci škol, ale i dalších veřejných prostor a institucí (nejen) na jihu USA. Zároveň pouze pár měsíců po rasové vraždě spustili afroameričtí aktivisté bojkot autobusové dopravy v alabamském Montgomery, který vedl k přelomovému rozhodnutí soudů o desegregaci veřejné dopravy. Všechny tři události jsou historiky považované za přelomové pro vytvoření kampaně hnutí za občanská práva.
Segregační zákony a lynčování se zdají být časově vzdálené, dávné události. Jejich aktéři a pamětníci však stále žijí nebo teprve teď umírají.
Vražda Tilla nebyla prvním ani posledním lynčem v dějinách USA, ale proslavila se svými okolnostmi, soudním procesem a publicitou. Emmett Till totiž vyrůstal ve středostavovské rodině v Chicagu, kam se jeho matka přestěhovala s rodiči v rámci první vlny velké migrace, během níž se města jako New York City, Chicago nebo Detroit stala černošskými metropolemi. Nebyl tak navyklý na hierarchická pravidla segregace na jihu USA (byť i v Chicagu samozřejmě rasová diskriminace bujela), a když jej rodiče poslali v létě roku 1955 na prázdniny za příbuznými na venkov ve státě Mississippi, nevěděl, že se musí chovat uctivě ke každému bělochovi, na nějž narazí. Nejspíš ani netušil, že ho porušení etikety segregace může stát život.
Ať už Till provedl cokoli, jednadvacetiletá Carolyn Bryant svému manželovi a následně i před soudem tvrdila, že když přišel čtrnáctiletý chlapec k ní do obchodu (Bryantovi prodávali zboží především místním černošským zemědělcům) údajně ji nepříjemně chytil kolem pasu, řekl jí něco obscénního a následně sugestivně hvízdl. Tím porušil všemožná segregační psaná i nepsaná pravidla. A proto si pro něj Roy Bryant s bratrem o čtyři dny později přišli, unesli jej od příbuzných a brutálně zavraždili.
Tělo v děsivém stavu
Historicky jsou lynčování Afroameričanů spojena právě s obviněními ze sexuálního násilí vůči běloškám, přestože mnohdy šlo o konsensuální – ale stigmatizované a zakázané – mezirasové vztahy nebo měla podobná obvinění zakrýt jiné důvody masových vražd jako strach z ekonomické konkurence, závist a podobně.
Tillovo tělo se našlo v řece až po třech dnech, a to v děsivém stavu. I přesto – nebo právě proto – se jeho matka rozhodla uspořádat veřejný pohřeb v Chicagu s otevřenou rakví, aby všichni mohli vidět, jak vypadají oběti lynčování a co rasová nenávist způsobila jejímu synovi. Zároveň byly pohřeb a rakev s Emmettovým tělem vyfoceny pro černošský časopis Jet, kde vyvolaly silnou celonárodní odezvu. Konečně byly takto veřejně zdokumentovány hrůzy lynčování. Těch přitom v dějinách proběhly tisíce a běloši, zejména na jihu USA, si z různých lynčování dokonce pořizovali fotografie a posílali je známým a příbuzným jako pohlednice.
Roy Bryant se s bratrem za Tillovu vraždu ocitli před soudem. Ten trval pět dní za širokého zájmu veřejnosti i médií a skončil očekávaným výsledkem: dvanáct bělošských porotců rozhodlo o nevině bratrů Bryantových. O rok později oba vrazi souhlasili s rozhovorem pro oblíbený časopis Look, v němž se k vraždě přiznali, protože už byli z obvinění z vraždy soudem jednou zproštěni. Za exkluzivní interview přitom od časopisu inkasovali čtyři tisíce dolarů (přes čtyřicet tisíc dolarů při současné hodnotě, tedy asi milion korun).
Ignorovaný zatykač
Carolyn Bryant u soudu pouze svědčila a seděla vedle manžela, ale v roce 2022 vyšlo najevo, že původně před soudem měla za vraždu stanout i ona sama, když se našel zatykač na její jméno z roku 1955. Místní šerif ale tehdy usoudil, že nebude mladou matku dvou dětí zatěžovat, a tak zatykač na její osobu ignoroval. Tillova rodina se i tak minulý rok pokusila proces s Carolyn Bryant obnovit, ale velká porota návrh zamítla.
Carolyn Bryant se k případu dlouho nevyjadřovala a žila víceméně v anonymitě. Na stará kolena však sepsala svoje (nikdy nepublikované) paměti, v nichž trvala na tom, že na ni mladý Emmett skutečně hvízdnul, ale že nevěděla, co bude po její stížnosti následovat. V roce 2008 nicméně měla historikovi Timothymu B. Tysonovi v rozhovoru sdělit, že „nic z toho, co ten chlapec udělal, neospravedlňuje to, co se mu stalo“. Zároveň se mu měla podle Tysonovy knihy z roku 2017 přiznat, že si všechen sexuální a násilný podtext Tillova chování vymyslela a před soudem jej zveličila. Tysonova tvrzení vyvolala rozruch a dlouho se spekulovalo o tom, zda se skutečně Bryant doznala. Pravdu se však nyní, po její smrti, veřejnost nejspíš už nedozví.
Stále živé téma
Smrt Carolyn Bryant však podtrhuje ještě jeden opomíjený rozměr rasové segregace a dějin rasismu v USA. Segregační zákony a lynčování se zdají být časově vzdálené, dávné události. Jejich aktéři a pamětníci však stále žijí nebo teprve teď umírají. Emmett Till se narodil pouhý rok a půl před Joem Bidenem a necelý rok před Mitchem McConnellem, šéfem republikánských senátorů – bylo by mu dnes lehce přes osmdesát jedna let. V Kongresu přitom působí více než desítka zákonodárců a zákonodárkyň, kteří mají přes osmdesát let. Černošskému herci Morganu Freemanovi je osmdesát pět let a Samuelovi L. Jacksonovi sedmdesát čtyři. Ti všichni vyrůstali v době segregace, zažili ji. Segregace a rasové násilí existovalo během druhé světové války i během války v Koreji a ve Vietnamu. Nejde tedy o dávnou minulost. Naopak, její pamětníci – a nejspíše i útočníci, vrazi a vyznavači segregace – jsou stále mezi námi.
Lynč Emmetta Tilla i proto nadále rezonuje v americké společnosti – jeho relevanci navíc pomáhá i to, že se obyvatelé státu Mississippi dlouhodobě neumějí srovnat se svojí násilnou minulostí. Informační tabule připomínající Tillovu vraždu je opakovaně ničena a nepomohlo ani to, že jedna z posledních verzí pamětní desky byla vytvořena z neprůstřelného materiálu. Smrt Carolyn Bryant, rozruch kolem jejího možného přiznání a neochota některých Američanů vyrovnat se s vlastní minulostí tak ukazují, že segregovaná minulost i rasismus jsou v USA nadále velmi živé.
Autor je amerikanista.