Z minisérie Dead Ringers, foto: Amazon
Příliš dokonalá podoba z roku 1988 byla psychosexuální analýzou dvou misogynních gynekologů, jednovaječných dvojčat, sdílejících myšlenky, pocity i milenky. Oba povahově odlišné bratry fenomenálně zahrál Jeremy Irons. David Cronenberg zkoumal primárně jejich závislý, destruktivní vztah, ne například využití gynekologických nástrojů pro operování zmutovaných děloh, jak by jeden čekal na základě režisérových šokujících raných filmů. Podobně klinický přístup nyní zvolila showrunnerka Alice Birch v šestidílné sérii, která dostala český název Smrtící podoba. Ač ji zajímají podobná témata jako kanadského mistra tělesných hororů, a zejména v úvodní epizodě nešetří realistickými záběry porodů, vaginálních i císařským řezem, s kamerou vklíněnou mezi nohy nastávajících matek, po většinu času si vystačí bez krvavých detailů. Nejděsivější a nejnapínavější momenty se odehrávají v dialozích postav.
Vzhledem k dosavadní tvorbě britské autorky není její spoléhání na sílu slova tak překvapivé. Stejně jako zbytek scenáristického týmu má zázemí v divadle a je autorkou několika oceněných her. Vedle toho se podílela na upovídaných seriálech Boj o moc, Normální lidi nebo Rozhovory s přáteli a napsala scénáře k historickým filmům Lady Macbeth a Irský zázrak. V obou snímcích hrála Florence Pugh ženy, které se řídí víc svými pudy a vnitřním přesvědčením než dobovými mravy a mužům se nepodřizují. Podobné odhodlání a odvaha porušovat konvence charakterizují také dvojčata Elliot a Beverly Mantleovy ze Smrtící podoby. Ačkoli Birch stejně jako Cronenberg vycházela z knižní předlohy Bariho Wooda a Jacka Geaslanda, která byla pro změnu fikční verzí skutečného příběhu dvou newyorských doktorů, kteří se v roce 1975 předávkovali barbituráty, změnila gender postav. Etická dilemata související s překračováním biologických hranic a nahrazováním přírodního výběru bioinženýrstvím, tak získala nový rozměr. Postavy hrající si na Bohy tentokrát nejsou odkázány na experimentování s cizími těly. Samy se mohou reprodukovat, dávat život.
Změnit limity porodnictví i mateřství
Remake nebo reimaginaci Cronenbergova filmu iniciovala Rachel Weisz, která také ztvárnila obě sestry. Jejich rozdílný naturel je patrný již z toho, jak během úvodní scény v bistru reagují na impertinentní návrhy obšourníka od vedlejšího stolu. Beverly je nesvá, situaci bere vážně, ráda by ji rychle a klidně vyřešila a znovu se pro okolí stala neviditelnou. Elliot se chvěje vzrušením, jde pro ni o výzvu ke hře. Miluje být středem pozornosti, manipulovat s druhými a bavit se na jejich účet. Je sebevědomější a taky nebezpečnější než její milovaná sestra. K pacientkám ovšem přistupuje stejně citlivě. Hrdinky od sebe zpočátku snadno odlišíme díky účesům. Vlasy Beverly jsou stejně jako ona stažené, což jejímu výrazu přidává na přísnosti. Elliot je nosí zásadně rozpuštěné, nikým a ničím se nenechává svazovat – ať jde o sex s cizinci, šňupání kokainu v práci nebo množství vulgarismů, které ze sebe dokáže vychrlit během jednoho společenského setkání. Díky brilantnímu výkonu Rachel Weisz ale tato vizuální pomůcka po první epizodě už není třeba. Každou ze sester obdařila vlastními silnými a slabými stránkami, gesty, tiky, mimikou a komunikačními strategiemi. Nejde přitom jen o hodné a zlé dvojče, ale o dvě rozporuplné, vyvíjející se bytosti s různými strachy a tužbami.
Jak idealisticky doufá Beverly, pokud by ženy mohly například posunout svou menopauzu a zcela svobodně si zvolit, v jakém věku otěhotní a jakou metodou porodí, získaly by větší moc nad svými těly a úplně by to změnilo jejich roli v systému.
Sestry se živí tím, že přivádějí na svět děti. Málokdo je v tom tak úspěšný jako ony. Patří ke špičkám ve svém oboru, čehož jsou si dobře vědomy. Přesto by se chtěly posunout ještě dál a založit si vlastní porodní centrum, kde budou léčit neplodnost, poskytovat prvotřídní porodní péči a pokračovat ve výzkumu, který postupně odstraní biologické limity mateřství. Vzhledem k lehce dystopickým kulisám, v nichž se příběh odehrává, se podobné vize nezdají být nedosažitelné. Jak idealisticky doufá Beverly, pokud by ženy mohly například posunout svou menopauzu a zcela svobodně si zvolit, v jakém věku otěhotní a jakou metodou porodí, získaly by větší moc nad svými těly a úplně by to změnilo jejich roli v systému.
Narušení statu quo ale paradoxně není možné bez mecenášství lidí, v jejichž zájmu je naopak udržení strukturální nerovnosti. Sponzorkou kliniky by se měla stát Rebecca Parker, která šéfuje kontroverznímu farmaceutickému impériu zodpovědnému za opiátovou krizi (inspirací byla rodina Sacklerových). Zámožná dědička nebere ohledy na nic než své zisky. Její úmysly nejsou šlechetné. Umí si ale spočítat, že spolupráce s Mantleovými by posílila její vliv v jedné z mnoha oblastí, kde stát selhává. Stejně jako jiní miliardáři hodlá progresivních myšlenek cynicky zneužít k posílení své pozice. Woke kapitalismus par excellence.
The system is fucked
Ani pro Beverly, natož pro Elliot ale není primární motivací pomoc druhým. Kvůli kariérnímu vzestupu ve skutečnosti neváhají dělat pololegální zákroky a ústupky, v jejichž důsledku bude lékařská věda sloužit jen hrstce bohatých – k čemuž ostatně dochází už dnes –, nikoliv všem nemocným bez rozdílu. Beverly chce krom toho sama otěhotnět, což se jí nedaří. Série začíná dalším z jejích mnoha potratů. Pak během jednoho vyšetření potkává herečku Genevieve, jejíž jméno odkazuje k Geneviève Bujold, která hrála tutéž postavu u Cronenberga. Stává se její milenkou, poté životní partnerkou a zanedlouho už plánují založení rodiny. S Genevieve si scenáristky moc práce nedaly. Televizní celebrita do vyprávění vnáší především motiv hraní rolí, stávání se někým jiným, a plní funkci destabilizujícího faktoru, který mění sourozeneckou dynamiku. Elliot vnímá, že svou sestru kvůli její nové známosti ztrácí. A spolu s ní kus sebe samé.
Jejich skoro fyzická propojenost je patrná z toho, jak se doplňují v záběrech i dialozích nebo jak jedna druhé zrcadlí její nevyjádřené potřeby. Elliot je tou, jejíž zvířecí energie dává věci do pohybu. Ovládá lidi i prostor. Proto se taky scény s ní natáčely první. Uvědomuje si, že Beverly touží po partnerském vztahu, a protože chce, aby byla šťastná, domluví jí rande s Genevieve. Vyzrálejší Beverly zas zosobňuje sestřinu potřebu stability. Navzájem se vyvažují. Je patrné, že jejich oddělení nemůže dopadnout dobře.
Přestože má série ambicióznější záběr než původní film, pro vyprávění je stále směrodatný nezdravý vztah dvou osob, které fungují jako jedna. Nepříliš rafinované intelektuální disputace o lékařské etice, tělesné autonomii a třídních rozdílech představují satirickou nadstavbu, která často působí jako umělá výplň a nabourává jinak vyvážený tón a rytmus. Mnohé nápady zůstávají ve stádiu první skici, vedlejší dějové linie končí ve slepých uličkách. Paralely mezi osobními traumaty a dilematy a dysfunkčním systémem jsou působivější, když nedochází k jejich přímému pojmenování větami typu „The system is fucked“ a návodnými songy jako My World Is Empty Without You, ale víc se pracuje s náznaky v obrazové rovině. Mizanscéna nápaditě akcentuje motiv duality, plodnosti a nesouladu mezi intimním a společenským rozměrem mateřství. Jedinou teplejší barvou v chladných interiérech, kde má být porod proměněn na technický úkon, jediným zpřítomněním nevyzpytatelného chaosu a křehkosti života, je příznačně krvavě červená…
Dvojjediná hrdinka a separační úzkost
Zatímco Cronenberga v jeho konceptuálním sci-fi zajímalo ženské tělo jako nevysvětlitelná záhada, kterou představovalo v očích dvojjediného mužského hrdiny, Alice Birch perspektivu otáčí. Všímá si, jak těhotenství, vlastní nebo cizí, prožívají dvě ženy se separační úzkostí, jejichž psychologické portréty pomalu a podmanivě skládá. Byť alespoň s jednou z nich trávíme skoro každou minutu série a jejich emocím není těžké porozumět, kvůli odtažité kameře a záměrně matoucí distribuci informací jsou zároveň obtížně čitelné, nepřístupné a trochu děsivé. Jedna ze sester například dochází na skupinovou terapii, kde vypráví o smrti té druhé. Scény jsou ale do syžetu vsazovány tak, že nelze určit, zda se odehrávají v přítomnosti, kdy jsou obě sestry naživu, či v budoucnosti. Obdobně je míň a míň jisté, co je halucinace a co realita nebo které z dvojčat zrovna sledujeme. Sestry si poprvé prohodí role hned v první epizodě, stylově přesně v její půlce. Díky rychlé změně účesu, šatů a líčení se z Beverly stává Elliot a opačně. Později k tomuto prohození dochází i bez toho, abychom na něj byli upozorněni, což je silně zneklidňující a člověka to nutí k úvahám, zda naše já není jen iluze.
Také táhlé prolínačky a kradmé nájezdy kamery vytvářejí předtuchu, že se stane něco zlého, že bude odhaleno hrozivé tajemství. A to i během jinak zábavných, temně humorných rozhovorů. Režisérům jako Sean Durkin nebo Karyn Kusama se až do transgresivního finále daří udržovat atmosféru neustále sílící, nezastavitelné hrozby. Nejde přitom o ohrožení života, ale o hlubší, existenciální znejistění, o vědomí, že jakkoli díky pokroku medicíny máme stále větší kontrolu nad zrozením i zánikem, naše identita zůstává do velké míry závislá na vztazích s konkrétními lidmi. Bez nich, a Beverly i Elliot to vnímají a vyjadřují každým svým nervem a svalem, sice žijeme dál, ale zároveň přestáváme být tím, za koho jsme se dosud považovali.
Autor je filmový publicista.