Foto Heike Huslage-Koch, Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0
I část levice přejala kapitalistickou, meritokratickou představu, že lidé z pracující třídy si musí zasloužit, abychom bojovali za jejich práva. Na důstojný život mají ale nárok i lidé, kteří se nechovají ctnostně – pijí alkohol, mluví sprostě, mají homofobní a rasistické názory nebo se špatně chovají ke svým ženám. Tak by se dala shrnout jedna ze stěžejních tezí pražských přednášek francouzského spisovatele Édouarda Louise.
Lidé, kteří čelí nízkým mzdám, nedůstojné a namáhavé práci, ponižující byrokracii, geografickému i sociálnímu vyloučení a výsměchu kulturních elit dle něj často přenášejí násilí a ponížení dál, třeba na svoje děti nebo ženy. Teprve když se jejich situace zlepší, přestanou útlak reprodukovat. „Násilí mezi lidmi obíhá jako elektrický proud,“ shrnul Louis.
Spisovatel sám pochází z velmi chudé rodiny z postindustriálního severozápadního cípu Francie. Za necelých deset let od vydání prvního románu Skoncovat s Eddym B. se stal jedním z předních pařížských intelektuálů. Jako samozvaný „přeběhlík mezi třídami“ tak nabízí unikátní vhled jak do života nejchudší francouzské vrstvy, tak i té – zejména pro české oko – opulentně bohaté a buržoazní. V poslední knize Jak se stát jiným například popisuje, jak na pařížských večírcích pil víno stejně drahé jako byl celoměsíční rozpočet jeho rodiny, nebo jak u jednoho ze svých bohatých milenců seděl na pohovce z kožešiny polárního medvěda.
„Silná literatura s poselstvím vzniká bez zastírání, strachu a příkras, jako jednoduchý popis toho, co se děje,“ myslí si Louis.
Sláva Louise provázela i do Česka, kde v polovině května dvakrát po sobě vyprodal kinosál Francouzského institutu a zaujal i mainstreamová média. Paradoxem tohoto zájmu přitom je, že spisovatel na pódiu Institutu kultivovaně a srozumitelnou francouzštinou podal tak radikální kritiku vyšších tříd, ekonomického útlaku a kapitalismu, že z české veřejné debaty by byl pravděpodobně již dávno vyobcován jako nebezpečný extremista.
Český a francouzský diskurs jsou samozřejmě ovlivněny jinou historickou zkušeností. Rozhodně přitom neplatí, že by se francouzské levicové pozice měly v Česku bezezbytku přebírat nebo že by se snad Francouzi neměli co učit od Čechů. Postoje Édouarda Louise však dávají nahlédnout, jak vypadá svobodné myšlení neokleštěné obavami z vyloučení ze „slušné společnosti“ a mainstreamové debaty, obavami z veřejného lynče na twitteru a stažení sponzorů v situacích, když začnete kritizovat společenské nerovnosti a zejména kapitalismus. Louisovo poselství tak vybízí k zamyšlení nad tím, o čem v Česku raději nechceme psát a mluvit, jak si zde nedovolujeme přemýšlet. Když už nic jiného, má takováto sebecenzura v kapitalistické normalizaci minimálně své intelektuální, literární a komentátorské oběti. „Silná literatura s poselstvím vzniká bez zastírání, strachu a příkras, jako jednoduchý popis toho, co se děje,“ myslí si Louis.
Můj otec, dezolát
V souvislosti s demonstracemi „proti bídě“ a za „Česko na prvním místě“ se v českém veřejném prostoru objevila postava „dezoláta“. Dezolát má zanedbaný chrup, píše s hrubkami, mluví sprostě, šíří zprávy z dezinformačních webů a nevkusně se oblíká. Navzdory chudobě, proti které prý protestuje, má na ruce zlatý snubní prsten, je obézní a kouří. Dezolát kritizuje současnou „prozápadní“ vládu, podporuje Rusko a nadává na vládní pomoc Ukrajincům. Ve veřejném prostoru se většinou moc neukazuje, a když dorazí na demonstraci do hlavního města, je přivítám údivem či výsměchem. „Tyhle se určitě tak špatně nemají!“ komentují populární twitterové účty s obrázkem Václava Havla v záhlaví vzhled demonstrantek s nadváhou.
Podobně vypadající lidé před pár lety protestovali v Paříži – oblečení ve žlutých vestách. Édouard Louis patřil k jejich největším zastáncům. „Viděl jsem fotky lidí, kteří se ve veřejném prostoru téměř nikdy neobjevují, trpící těla poškozená prací, únavou, hladem, neustálým ponižováním od vyšších tříd,“ napsal tehdy a dodal, že mu tato těla připomínají ta, která zná ze své rodiny. Následně kritizoval elity, experty a politiky, kteří v médiích žluté vesty odsoudily a vysmáli se jim jako neodpovědným a zaostalým, „chrochtajícím“ vidlákům. „Kdo se vysmívá žlutým vestám, vysmívá se i mému otci,“ napsal tehdy spisovatel.
Pokud nebudeme „dezoláty“ definovat striktně jako podporovatele Vladimira Putina (k válce na Ukrajině se Édouard Louis během české návštěvy nijak nevyjádřil), můžeme rodiče slavného spisovatele zajisté označit tímto termínem. Dezolátem je Louisův otec pracující v továrně, později, po pracovním úrazu, v invalidním důchodu, kuřák, alkoholik, volič Marine Le Pen, který slovně tyranizoval svoji ženu a děti a který ze školy odešel, když mu bylo čtrnáct let. Dezolátkou je matka, které otec nadával do „tlusté krávy“, aby pak svému synovi říkala, že chodí jako „buzna“. Dezoláty jsou i spisovatelův bratr, který mlátil svoji manželku, a sestra, kterou zase mlátil její manžel. Lidé bez vzdělání se směšným přízvukem, sledující televizi deset hodin denně.
Veřejný diskurs podle Louise chudé lidi buď vykresluje jako směšné primitivy, nebo je idealizuje jako „autentické“ lidi se „zdravým rozumem“, kteří vědí, o čem život doopravdy je. Tyto dva obrazy se prý podobají koloniálním popisům krvežíznivých divochů a moudrých šamanů a neumožňují život nejchudších popsat takový, jaký doopravdy je: plný násilí, které se jim děje a které následně koluje společností dál. Louisovým cílem je tuto třídu právě tímto způsobem popsat – bez idealizace, bez odsudků a moralizování.
Jak Louis podrobně vykreslil ve svých románech, hlavním motorem, který ho vyhnal z Hallencourtu přes Amiens až do Paříže, byla homofobie. Než se na amienské střední škole naučil číst knihy a používat jazyk středních a vyšších tříd, neuměl svou sexualitu popsat jinak nežli pejorativním slovem „buzna“. Až příchod mezi bohatší a přijetí jejich jazyka mu jako homosexuálovi umožnilo sama sebe poprvé důstojně popsat. A to přesto, že tyto bohatší třídy zároveň považuje za utlačovatele svých rodičů. Na paradoxy v jednoduchých příbězích dobra a zla spisovatel poukazuje často a rád. Louis také odmítá zavedené příběhy o zázračných dětech, které se vlastní genialitou a pílí dostaly z chudého prostředí nahoru. Svůj úspěšný, metodický sociální vzestup (v knize Jak se stát jiným mimo jiné popisuje, jak se před zrcadlem učil správně smát a mluvit) odůvodňuje snahou utéct před útlakem.
Ze svého prostředí Louis odešel, protože opakovaně selhal ve snaze být „správným mužem“, a tak pro něj v Hallencourtu nebylo místo. „Můj otec se bohužel správným mužem dokázal stát, což mu nakonec zničilo život,“ tvrdí. Poukazuje tak na další paradox: často jsou to právě utlačovaní, kteří uspějí v sociální mobilitě. Do vyšších tříd je vyžene snaha utéct násilníkům nebo třeba touha a sexualita. Bílý heterosexuální násilník ale ze svého prostředí utéct nemůže.
Kdo může mluvit za chudé
Édouard Louis zároveň tvrdí, že on sám ani jeho spolužáci na prestižní pařížské vysoké škole École Normale Supérieure nebyli chytřejší nežli jeho rodina. Spolužáci prý za své postavení vděčí prostředí, do nějž se narodili. Kritizuje i jejich slepotu k vlastním privilegiím: „Děti politiků, právníků, architektů narozené v centru Paříže mi tvrdily, že třída neexistuje,“ popisuje Louis. Jeho první kniha šokovala zejména tvrzením, že v bohaté Francii taková chudoba, jaké čelila jeho rodina, vůbec existuje. Stejně tak přední české komentátory sídlící v Praze překvapuje, že by některé české děti nemusely mít peníze na školní oběd. Přeci žijí v nejlepším z možných světů!
Zdá se tak, že bez zkušenosti třídního přeběhlictví – nabytí privilegií, nebo jejich ztráty – se vlastní třídní příslušnost reflektuje složitě. Své výhody na startovní čáře si často nedokážeme připustit. „Přeběhlíci“ jako Édouard Louis se potom řadí k hrstce těch, kteří zažili různé extrémy a dokážou je reflektovat. Tím Louis ostatně v očích mnohých získal legitimitu o chudých mluvit – na rozdíl od salónních levičáků z dobrých rodin. Louis však varuje před tím zakazovat o chudobě mluvit těm, kteří ji nezažili a jsou aspoň relativně privilegovaní. Poukazuje na to, že jeho rodiče nejsou schopni mluvit o násilí, které zažívají. Chybí jim k tomu kontext a vzdělání, kterého však ve svých upracovaných životech nemůžou nabýt. „Říct, že nemáme za tyto lidí mluvit, znamená umlčet jejich příběhy docela. Je to další forma násilí,“ myslí si Louis. „Lidé, kteří zažijí násilí v jeho největším extrému, často nejsou v pozici, že by o něm mohli mluvit,“ dodává. Oběti holocaustu o plynových komorách poreferovat také nemůžou, dodává extrémní příklad.
Poslouchali bychom Louise, kdyby nebyl z Francie?
Louis podává zážitky z cest po Evropě, Severní a Jižní Americe a jihovýchodní Asie jako svědectví o tom, že jsou třídní vztahy všude podobné: všude rostou rozdíly mezi bohatými a chudými, všude existují utlačovatelské vztahy korporací, států a lidí. S jeho příběhem chudého gaye na periferii se prý identifikují i lidé z Česka a Bolívie. „Národnost pro mě není důležitá,“ tvrdí Louis. Z pohledu střední Evropy se však takový postoj může zdát jako nereflektování jednoho z mála privilegií, které měl Louis už od narození. Může spisovatel z Francie, bohaté země v centru světových ekonomických vztahů, opravdu připodobňovat život svých rodičů k životu chudých Poláků nebo – v daleko větším extrému – chudých Kambodžanů? Poslouchalo by tolik lidí Édouarda Louise, kdyby nebyl z Francie?
V knize Kdo zabil mého otce Louis popisuje, jak francouzská vláda přinutila jeho otce v invalidním důchodu, aby se se zničenými zády vrátil do práce, zatímco nejbohatším snížila daně. Co by asi řekl na český systém, kde se opatření podobná těm, která „zabila jeho otce“, přijímají jako na běžícím pásu? Kde se snižují daně bohatým, ministři oznamují přísnější kontrolu přidělování sociálních dávek, kde je minimální mzda více než dvakrát nižší než peníze, které lidé potřebují k důstojnému přežití? A kde se kolektivní strach z lidí, kteří nepracují, a glorifikace individuálního úspěchu bez ohledu na kontext objevují daleko razantněji nežli ve Francii? Byl by vůbec schopný tento systém a místní pochopit?
Tak jako všechna tvrzení západních intelektuálů je potřeba i ta Louisova přizpůsobit českému kontextu. Do něho patří i neustálá nejistota ohledně příslušnosti k Západu, snaha dohnat ekonomické centrum a strach z geopolitických ambicí Ruska. To debatu o chudobě komplikuje a zároveň zplošťuje. Umožňuje nám to například říct, že vláda je sice sociálně necitlivá, ale aspoň je prozápadní. Že Georgia Meloni je sice fašistka, ale aspoň podporuje Ukrajinu… Francouzští intelektuálové jako Édouard Louis nebudou muset nikdy takovým dilematům čelit.
Jiný kontext však neznamená, že bychom francouzskou intelektuální superstar neměli poslouchat a vnímat nad rámec líbivé historky o úspěšném dítěti. Poučí nás hlavně o tom, že i „dezolát“ si zaslouží respekt. A že ignorování špatných životních podmínek těchto lidí a existujících třídních rozdílů se nakonec projeví nástupem Le Penových, Okamurů a Rajchlů.
Zúčastnila jsem se loni jedné svatby, kde bylo několik dívek s migračním pozadím. Dívky z Bosny a Hercegoviny nebo Palestiny vzpomínaly, jak je návštěvy české cizinecké policie v dětství traumatizovaly tak, že se jim o nich dosud zdá. Jak se jejich rodiny potýkaly s nepřátelským přístupem českých úřadů. Nemohly se potom ubránit určité trpkosti vůči ukrajinským uprchlíkům, které české úřady i společnost přivítaly s otevřenou náručí a s cedulemi v ukrajinštině. Nešlo přitom o to, že by Ukrajincům nepřály – prostě je rozčilovala náhlá solidarita státu, který s nimi samotnými solidární nebyl, který je ve své solidaritě velmi selektivní.
Pokud se neustále setkáváte s nedostatkem solidarity a útlakem, těžko potom budete laskaví k lidem, kteří jsou ještě slabší než vy. Jak říká Édouard Louis, málokdo je tak silný, aby v sobě násilí pohřbil a nevybíjel si ho na ostatních. Násilí totiž lidstvem probíhá jako elektrický proud.
Autorka je spolupracovnice redakce.