„Úmluva proti násilí byla poprvé představena v roce 2011, v roce 2014 vstoupila v platnost, když ji ratifikovalo prvních deset států, Česká republika smlouvu podepsala v roce 2016 a poté ji měla ratifikovat. Tedy od popisu slavíme sedm let, od vzniku smlouvy už dvanáct,“ připomněla na úvod Johana Nejedlová ze spolku Konsent. Přítomné vyzvala, aby se na akci vyfotili a umístil své příspěvky na sociální sítě, protože je potřeba dát vědět politikům, že veřejnost o přijetí Istanbulské úmluvy stojí.
Kromě shromáždění více než stovky lidí byly na nádvoří také stánky spolků, které se zabývají prevencí domácího a sexuálního násilí a pomáhají jeho obětem. Všechny tyto sociální a expertní organizace už několik let marně vyhlížejí přijetí Istanbulské úmluvy. Podle serveru iRozhlas je vláda nyní připravena dát k ratifikaci smlouvy souhlas.
„V roce 2018 začala velká dezinformační kampaň proti této úmluvě,“ připomněla další řečnice, ředitelka české ženské lobby Hana Stelzerová. „Tehdy jsme s překvapením hleděli na projev monsignora Piťhy ve Svatovítské katedrále, který tam říkal věci, které v úmluvě nejsou. Úmluva je o násilí na ženách, žádný další skrytý zájem v ní není. Závažnost domácího násilí, zejména na ženách, nám nedávno připomněla i covidová pandemie, která odkryla toto tabu. Aby se česká společnost posunula, musí přijmout tuto úmluvu,“ řekla ve svém projevu Stelzerová.
„Co nového říct k procesu ratifikace Istanbulské úmluvy? Všechno bylo řečeno už tolikrát,“ připomněla další řečnice, bývalá ombudsmanka Anna Šabatová, že nyní je na řadě akce politiků, spíš než další argumentace. „Přesto stále ve veřejném prostoru slýcháme argumentaci, že úmluva je zaměřená proti rodině. Úmluva ale nemá ani úmysl, ani potenciál rozvrátit tradiční rodinu, naopak jsem přesvědčena o tom, že v dlouhodobější perspektivě rodinám jednoznačně prospěje,“ řekla někdejší mluvčí Charty 77 Šabatová.
„Obrovské množství případů znásilnění by u nás takto vůbec nebylo klasifikováno,“ uvedla dvojice mluvčích ze studentské iniciativy Proč jsme to nenahlásili. Naráželi zejména na to, že řada obětí nebyla schopná se během znásilnění aktivně bránit, a podle českého práva by tedy tyto akty nebyly rozpoznány jako protizákonné. Jaroslava Chaloupková pracující v azylovém domě připomněla absolutní nedostatek specializovaných lůžek pro ženské oběti domácího násilí. Česká republika by jich měla mít asi tisíc, ale má jich méně než sto na pouhých třech místech v zemi.
Akci zorganizovalo dvacet organizací sdružených v koalici Hlas proti násilí. Patří do ní: Česká ženská lobby, Otevřená společnost, Konsent, Amnesty International ČR, Ženy v právu, Sdružení pro integraci a migraci, Český helsinský výbor, ACORUS, Neslyšící ženy v ČR, Někdo ti uvěří, Safe Space kolektiv, Gender Studies, International Feminist United, Prague Revolutionary Choir, Proč jsme to nenahlásili, Moderní sebeobrana, Spondea, Liga otevřených mužů, C entrum LOCIKA a Bez trestu.
