Foto QuinceCreative, Pixabay, CC0 1.0
Od členů současné vlády jsme toho za poslední rok slyšeli hodně o krocích, které se nemohly udělat, protože by prý zvýšily inflaci. „Dál bychom tím roztočili inflační spirálu a inflace by tu s námi byla o to déle. Celé navýšení platů by se tak z pohledu reálné kupní síly minulo účinkem, neboť by si lidé za své peníze koupili pořád stejně nebo dokonce ještě méně,“ vysvětloval ministr financí Zbyněk Stanjura své rozpaky z dorovnání platů státních zaměstnanců o výši inflace. „Pokud si tady nechceme zahnízdit inflaci, nemůžeme roztáčet mzdovou inflační spirálu,“ vysvětloval v debatě v České televizi ekonomický expert ODS, proč nezvyšovat minimální mzdu. Ta se přitom týká ani ne dvou set tisíc lidí, čili její dopad na celkovou inflaci je dost pochybný.
Podobné argumenty znějící ze strany vládní koalice se prakticky vždy týkají důchodů nebo platů, jejichž zvýšení by údajně vedlo právě k dalšímu růstu inflace. Jako by koaliční politici žili ve světě, kde je inflace tvořena pouze na základě poptávky státních zaměstnanců a důchodců, kteří v této logice musí nést i její náklady. Přístup vlády k inflaci je bohužel konzistentní s tím, jak přistupuje k energetické krizi a dopadům zdražování. Náklady mají nést zejména zaměstnanci a důchodci, nově také studenti, které chce vláda připravit o část výhod. Pokus o „solidární daň superbohatých“, tedy daň z mimořádných příjmů, vláda zbabrala, rozpočet přišel o šedesát miliard a látat se to má mimo jiné i osekáním drobných výhod studentů.
Korporace profitují z vysoké inflace, zatímco zaměstnanci a spotřebitelé platí účet.
Pohled spořivých vládních politiků zkrátka neustále směřuje k výdajům na chudší polovinu populace, která nese větší část nákladů. Nikdo si pak už nevšímá jiných ukazatelů. „Meziročně zůstává zdražování nejmarkantnější u potravin a nealkoholických nápojů, kde dosáhlo hodnoty 23,5 procenta, stravování a ubytování (21,2 procenta) a bydlení (20,1 procenta),“ informuje Finmag v dubnovém textu. Přitom například bývalá česká zástupkyně u Světové banky, ekonomka Jana Matesová, v podcastu 5.59 popsala, že za růstem cen potravin zdaleka nestojí jen inflace, že v Česku dochází ke zneužívání tržní síly ze strany velkých hráčů a že je rolí státu tomu zabránit. Čeští politici však vytrvale bojují proti vlastním občanům.
Česko samozřejmě není jediná země, která čelí táhlé a vysoké inflaci. Problémy se v jiných zemích podobají a podobají se i debaty, které se o inflaci vedou. Britský ministr financí Jeremy Hunt na mzdové požadavky stávkujících začínajících lékařů odpověděl právě argumentem rizika inflace v případě naplnění jejich požadavků. „Nejhorší možná věc, kterou můžeme udělat pro začínající lékaře, zdravotní sestry, strojvůdce a učitele, je řídit ekonomiku tak, že se stále budou obávat růstu životních nákladů o deset procent za rok,“ vysvětlil Hunt, proč jejich požadavky nesplní.
Inflace hamižnosti
Hledat původ inflace se dá ale i jinde než pouze u lidí, kterým klesá reálný příjem. Nadnárodní společnost Procter and Gamble, pod niž patří například kosmetické značky Gillette, Braun a Tampax, si dokázala poslední tři roky udržet marži 17 procent. „Velké společnosti zneužívají inflace a války na Ukrajině k ochraně svých zisků a dividend akcionářů,“ shrnuje ekonomický sloupkař Guardianu Phillip Inman obvinění, které globálním korporacím adresuje analýza britských odborů a množství akademických ekonomů.
Pro fenomén, kdy se velcí ekonomičtí hráči obohacují během inflace, se v angličtině někdy používá pejorativní termín „greedflation“, složenina slov „greed“ a „inflation“, česky tedy něco jako inflace hamižnosti. Greedflation popisuje stav, kdy rostou ceny na základě nějakého vnějšího faktoru, například pandemie covidu nebo ruské invaze na Ukrajinu, a velcí hráči na tom profitují, neboť zvyšují ceny víc, než by musely. Jejich zisky rostou, zatímco vysoké ceny vysvětlují vyššími náklady.
Zůstaňme ještě chvíli u článku Philipa Inmana. Novinář vysvětluje, že i když například guvernér Bank of England uvádí, že neexistují konkrétní důkazy o tom, že právě korporátní hamižnost způsobuje inflaci, čísla mluví sama za sebe. Marže nadnárodních společností uváděné v jejich vlastních materiálech totiž jako důkaz bohatě stačí. Korporace navyšují své zisky, zatímco většina lidí kvůli vyšším cenám padá do chudoby. Zároveň tak samy vytvářejí jeden z nejvýznamnějších inflačních tlaků a nutí zbytek společnosti se přizpůsobit.
Nejen ve Spojeném království si ekonomové, odbory a další všímají rostoucích cen. Obavy z toho, že evropské společnosti zneužívají situace k navyšování cen, vyjádřila i Evropská centrální banka. „Lidé z vedení Evropské centrální banky minulý týden čelili tvrdým faktům: korporace profitují z vysoké inflace, zatímco zaměstnanci a spotřebitelé platí účet,“ reportovala Reuters ze zasedání banky ve Finsku. „Data (…) ukázala, že marže společností spíše rostly, než klesaly, jak by se dalo očekávat ve chvíli, kdy se vstupní náklady prudce zvyšují,“ popsal pro Reuters anonymní zdroj dění na setkání Evropské centrální banky, zodpovědné za cenovou stabilitu eurozóny.
Vždycky zisk
Ekonom Jan Bittner ovšem nesouhlasí s tím, že by za chováním firem, a to i těch nadnárodních, byla nějaká zvláštní hamižnost. Termín greedflation považuje za zbytečně pejorativní. Cílem korporací je generovat zisk, a to se jim daří i během vleklé krize. Podle něj je především odpovědností vlád, co s tím udělají. Z dostupných čísel ministerstva financí vychází, že podíl HDP, který jde na mzdy, se snižuje, a naopak podíl zisku firem roste. Čistě analyticky tak můžeme říct, že zisky firem jsou větším původcem inflace než mzdy, a tak je k tomu potřeba přistoupit. Pokud vláda dál oslabuje zaměstnance ve prospěch firem, je to forma přerozdělování,“ myslí si Bittner.
Samotný nárůst ziskovosti firem pak Bittner vysvětluje s odkazem na nedávnou studii ekonomky Isabelly M. Weber a ekonoma Evana Wasnera, kteří sledovali vývoj cen a firemních marží na covidovém americkém trhu. Podle dvojice akademiků umožňují jednorázové šoky větším firmám zvyšovat svoje marže i proto, že za daných podmínek mohou předpokládat, že se jejich konkurence ve stejném sektoru zachová stejně. Skokově tedy rostou ceny v celém sektoru, protože konkurenční mechanismy selhávají. Jednorázové šoky v dodavatelských řetězcích tak mohou přinášet firmám neočekávané zisky a vést k dalšímu růstu cen.
Podobné situace by měl podle Bittnera řešit zejména Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Ten však v Česku nemá příliš silnou pozici. „Podobné úřady jsou podmínkou toho, aby kapitalismus tak, jak je popsaný v učebnicích, vůbec fungoval. Právě důraz na dodržování těchto pravidel stál třeba u poválečného německého zázraku,“ vysvětluje ekonom. Ve chvíli, kdy například v potravinářství existuje silný hráč, který má zásadní vliv na tvorbu cen, mělo by být zodpovědností tohoto úřadu se postarat o to, aby buď dodržoval pravidla, nebo vůbec neexistoval.
Stejně to vidí i již zmíněná ekonomka Jana Matesová. „Nikdy se nemělo stát, že by v oblasti uspokojování základních potřeb bylo dovoleno, aby vznikl obrovský kolos, který má celý potravinový řetězec pod svou kontrolou, a dokonce se tím chlubí: ‚Z pole až na vidličku‘,“ popsala v únoru v podcastu pro Seznam Zprávy.
Fialova vláda opustila agresivní rétoriku boje proti chudým, kterou měly někdejší pravicové „vlády škrtů“ Mirka Topolánka a Petra Nečase, a raději mluví o tom, že „nenechá nikoho padnout“. Neopustila ale dogmatický ekonomický přístup, podle kterého je nejlepší se ze všeho proškrtat a ze všech problémů obviňovat chudé a státní rozpočet. Místo posílení kontrolních mechanismů státu a dohledu nad dodržováním pravidel hospodářské soutěže z inflace viní chudé a nejchudší a ti pak nesou největších podíl jejích nákladů, zatímco velké firmy zvyšují své zisky.
Autor je redaktor Alarmu.