Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
Před rokem nastoupil do vedení Ústavu pro studium totalitních režimů nový ředitel Ladislav Kudrna. Ihned po jeho nástupu na protest proti jeho zvolení rezignovala vědecká rada ústavu, složená z respektovaných českých i zahraničních akademiků, která nesouhlasila s jeho novou koncepcí vedení Ústavu a pochybovala o jeho profesních předpokladech. Kudrna se tehdy potýkal s obviněním z údajného plagiátorství. Zároveň postupně docházelo k personálním změnám ve vedení ústavních časopisů Securitas Imperii nebo Paměť a dějiny. Dlouho se však zdálo, že fungování Ústavu se nijak zásadně nezmění.
Letos v polovině března ale byla zveřejněna zpráva, že část členů Oddělení vzdělávání vyzývají vedení ÚSTRu k zastavení destrukce jejich oddělení. Ředitel Kudrna byl obviněn z bossingu, cenzury a nehospodárnosti. Spor se vyhrotil v souvislosti s cenzurou knihy 13 objektů z (ne)šťastného muzea, kterou se vedení ÚSTRu odmítalo prezentovat a kniha se ani nedostala do distribuce. Tam se objevila až týden po vlně kritiky ze strany veřejnosti a médií. Zároveň byl bezprostředně odvolán vedoucí Oddělení vzdělávání Čeněk Pýcha. Obavy ze snahy o destabilizaci oddělení, jehož práce byla v minulosti i současnosti veřejností, pedagogy, ministerstvem školství i samotným premiérem Petrem Fialou hodnocena kladně, se naplnily koncem dubna, kdy celé oddělení podalo výpověď. Členům oddělení, kteří podepsali veřejnou výzvu z poloviny března, následně přišla předžalobní výzva. Jak probíhala komunikace mezi vedením Ústavu a jeho zaměstnanci? Je velmi slibná práce na dalším rozvoji badatelského principu výuky dějin na školách v ohrožení? A kam směřuje Ústav pro studium totalitních režimů se současným vedením? Ptali jsme se zástupce vedoucího Oddělení vzdělávání a historika Václava Sixty, který vedl tým po odvolaném Čeňku Pýchovi.
Jak z tvého pohledu vypadala situace, kdy do Ústavu pro studium totalitních režimů nastoupil nový ředitel Ladislav Kudrna? Došlo například k nějakému setkání, kde byste probrali koncepci vašeho oddělení a čemu a jak se máte věnovat ve své práci?
Ve své koncepci, kterou předkládal v době, kdy se hlásil do výběrového řízení na nového ředitele ÚSTR, hodnotil práci našeho oddělení pozitivně. Zároveň tato koncepce se stala taky posledním dokumentem, který vzniknul z jeho strany směrem k tomu, jak má vypadat vzdělávací činnost. Je třeba zdůraznit, že se jedná o koncepci pro účely výběrového řízení, takže nejde o dokument, podle kterého bychom se v naší práci mohli řídit. Ředitel s novým náměstkem a vedoucím odboru výzkumu a vzdělávání se s námi sešel a představil se, ale v zásadě šlo o čistě formální schůzku. Tohle proběhlo v květnu minulého roku a od té doby se nic moc nezměnilo. Postupně se nejistota ohledně dalšího rozvoje činnosti Ústavu stala konstantou fungování celé instituce. Dostali jsme se do situace, kdy jsme to byli my jako zaměstnanci, kdo se ptal vedení, co se od nás očekává na úrovni dalšího rozvoje. Dozvídali jsme se totiž z druhé ruky, že vedení má možná jinou představu o tom, jak má oddělení fungovat. Nejistota se stupňovala v průběhu prosince minulého roku, ale přes naše žádosti se vedení s námi nesetkalo, abychom probrali jejich pohled na naši činnost. Z této doby neexistuje ani žádný koncepční dokument, o který bychom se v naší práci mohli opřít.
Do doby, kdy se situace na ÚSTR vyhrotila v souvislosti se změnami v redakčních radách časopisů Securitas Imperii a Paměť a dějiny a následně také v souvislosti s medializovanou kauzou pokusu o cenzuru knihy 13 objektů z (ne)šťastného muzea, nic nenasvědčovalo tomu, že by vedení mělo jakýkoliv problém s prací vašeho oddělení? Co se změnilo?
Kritika ze strany vedení se na naše oddělení začala snášet v souvislosti s knihou 13 objektů z (ne)šťastného muzea a také ohledně dílčích záležitostí, jako jsou například akreditace seminářů pro učitele, což je páteř naší činnosti. Obecně řečeno plánování činnosti našeho oddělení začalo narážet na překážky ze strany vedení ÚSTR, které ale nebyly zdůvodněné. Pokoušeli jsme se své kroky vysvětlit, ale nikdy jsme se nedočkali konstruktivní reakce.
Jak členové oddělení vzdělávání vnímali mediálně známou situaci kolem nevydání knihy 13 objektů z (ne)šťastného muzea?
Byl to asi nejvýraznější příklad toho, jak nám vedení začalo klást překážky v naší práci. Ve chvíli, kdy jsme se začali ptát, proč není kniha v distribuci, tak se ukázalo, že vedení o knihu nestojí a že se jí nechce prezentovat.
A to vám sdělilo vedení, nebo jste se to dozvěděli od někoho jiného?
Nakonec jsme se to po mnoha pokusech získat nějaké vyjádření dozvěděli od vedení. Kniha přišla z tiskárny před Vánocemi. Na Facebooku jsme o tom publikovali příspěvek. Během února nám pak bylo řečeno, že Ústav se touto knihou nechce prezentovat. Tato kauza byla už celkem popsaná v různých médiích. Ale pak se podobná situace opakovala například v souvislosti se standardizovaným procesem akreditace seminářů. Bylo nám řečeno, že vedení k tomu má nějaké výhrady. My jsme navrhli řešení a v mnoha ohledech jsme byli připraveni i ustoupit a vyjít vstříc vedení. Nemělo to ale žádný efekt. Už to pro nás znamenalo určité komplikace, protože jsme museli některé semináře předělávat. V zásadě bych to shrnul tak, že jsme dostávali negativní a zároveň velmi vágní zpětnou vazbu naší práce, ale nedostávali jsme přitom žádné zadání, jak by ta práce měla vypadat jinak. To je vzorec komunikace, který se neustále opakoval.
Důležitá je historie oddělní, které se postupně rozvíjelo za podpory všech ředitelů Ústavu. Postupem času se z tohoto oddělení stalo metodické centrum pro podporu výuky soudobých dějin, které na poli rozvoje historického vzdělávání dnes už nelze ignorovat.
Takže vy jste nějak odhadovali, co si zřejmě vedení ÚSTR myslí o vaší práci a co máte dělat, přičemž jste se nemohli obrátit na nějaký příslušný dokument, který by vám s tím pomohl?
Formálně je to tak, že existuje radou ÚSTR schválená koncepce vzdělávání, která je závazná a je pořád platná. Nové vedení ji nijak nezměnilo a žádnou debatu o ní neiniciovalo. Pro nás je tohle další velmi nečitelná situace, kdy my se řídíme podle schválené koncepce, přičemž je nám něco vytýkáno, ale neexistuje žádná platforma, kde by se dalo vyjednávat o tom, kam se má naše činnost ubírat. Za naše oddělení můžu říct, že my jsme byli v každé situaci připraveni vyjít vedení vstříc, ale nikdy jsme od vedení nedostali zprávu, čemu bychom mohli vyjít vstříc. Typický příklad, který bych zmínil, je, že vedení často zmiňuje, že naše oddělení nespolupracuje s ostatními kolegy historiky. Nikdy si ale zároveň nevyžádali podklady k tomu, kolik máme aktuálně spoluprací. Pokud by tak učinili, tak by viděli, že spolupracujeme s celou řadou našich kolegů historiků. Zároveň jsme od vedení nedostali žádnou instrukci, jak si případně takovou spolupráci s kolegy historiky představují, jak to chtějí řídit, koordinovat, jakým způsobem by chtěli motivovat kolegy z jiných oddělení, aby s námi spolupracovali. Opět jsme se dostali do situace, kdy je nám něco vytýkáno, ale nebylo nám předloženo, jak se to má řešit, jaké k tomu máme prostředky a podobně.
Čím si vysvětlujete, že vedení nepřišlo s žádnou koncepcí, podle které by mohlo vaše oddělení fungovat?
Netuším. Pro mě je tohle nečitelné. Určité představy si člověk může udělat z tiskových zpráv, nebo z toho, jak vedení komunikuje navenek, ale rozhodně to není tak, že by komunikace ven odrážela nějakou komunikaci dovnitř.
Přitom vedení ÚSTR kritizovalo vaše oddělení s tím, že komunikace z vaší strany směrem k vedení neexistuje a místo toho se obracíte rovnou na média, kde se údajně snažíte vedení očernit. Takže ten problém byl spíš opačný?
Já to vnímám opačně, než se to snažilo prezentovat vedení ÚSTR. My jsme se z pozice zaměstnanců aktivně snažili získat nějakou zprávu, jak máme směřovat svoji činnost, ale nedostalo se nám nikdy žádné odpovědi.
Vedení ÚSTR také nebylo spokojeno s novou učebnicí soudobých dějin, na které vaše oddělení pracovalo. Když byl vedoucí vašeho oddělení Čeněk Pýcha konečně pozván, aby probral s vedením situaci kolem učebnice, byl na místě odvolán. Byl to pro vás šok, nebo jste něco podobného čekali?
Ten tlak byl velký, takže jsme samozřejmě trochu počítali s tím, že se to může stát. Zároveň to byl opět příklad netransparentní komunikace, která pak ústí v pracovněprávní následek. Vedení vyjádřilo výhrady vůči učebnici, načež Čeněk Pýcha požádal o schůzku, které by se účastnil celý autorský tým, kde by se to probralo. Nakonec byl na schůzku pozván pouze on a na místě byl odvolán. Je to celkem ilustrativní příklad toho, jak namísto diskuze nad problémem dojde rovnou k odvolání člověka, který v Ústavu pracoval deset let. Přičemž oba kritizované projekty, tedy učebnice soudobých dějin a kniha 13 subjektů z (ne)šťastného muzea, byly již v té době dávno uzavřené. Už se na nich dál nepracovalo a působí to spíš tak, že vedení si začalo náhodně vytahovat různé věci z minulosti, na které už nemohlo mít žádný vliv, namísto toho, aby se snažilo ovlivnit budoucnost instituce.
Nakonec jste za své oddělení zveřejnili prohlášení, kde jste obvinili vedení ÚSTR z bossingu, cenzury a nehospodárnosti. Proč jste se rozhodli jít cestou zveřejnění a medializování celého problému?
Měli jsme pocit, že už jsme vyčerpali všechny možnosti jednání. Tady bych vyzdvihnul zejména manažerské kompetence Čeňka Pýchy, který s vedením od začátku komunikoval naprosto otevřeně, korektně a v rámci nastavené hierarchie instituce. I přesto byl nakonec odvolaný. Ústav pro studium totalitních režimů nemá žádný jiný kontrolní mechanismus než radu ústavu, a proto byl další logický krok se na ni obrátit. Zvažovali jsme, jestli dopis prohlášení zveřejňovat, nebo ne, a nakonec jsme se rozhodli pro zveřejnění, protože v rámci instituce chybí další kontrolní mechanismy. Navíc vedení prezentovalo, že má od rady bezvýhradnou podporu, takže veřejná kontrola byl způsob, jak zajistit transparentnost celého procesu, a také jsme se snažili do jisté míry chránit před dalšími postihy od vedení ÚSTR, které jsme předpokládali.
Jak vedení interně reagovalo na zveřejnění vašeho prohlášení?
Po odvolání vedoucího oddělní ze strany vedení neprojevil nikdo zájem se sejít, byť tým zrovna přišel o svého vedoucího. Nebyly nám sděleny žádné důvody odvolání Čeňka Pýchy, anebo pouze velmi vágní, což byl jeden z důvodů, proč jsme se rozhodli veřejně ozvat. Pořád považujeme odvolání Čeňka Pýchy za nespravedlivé a neodůvodněné.
Po zveřejnění našeho prohlášení se stupňoval tlak směrem k našemu oddělení. Vedení k tomuto účelu využívalo tiskové zprávy, anebo své podporovatele, kteří chodili do médií. Až po relativně dlouhé době se s námi vedení sešlo v dost nepříjemné atmosféře a výsledkem bylo pouze zvýšení tlaku na naše oddělení. Trochu se opakuji, ale i na tuto jedinou schůzku s vedením ÚSTR jsme šli připraveni v některých věcech ustoupit, jenomže k žádné konstruktivní debatě nebyl vůbec prostor. Jediné, co se tam odehrálo, bylo to, že jsme byli obviněni ze lží, a nic se nezměnilo.
Nakonec jste se jako celé oddělení rozhodli kolektivně podat výpověď. Co vás k tomuto kroku vedlo?
Byla to logická návaznost na reakci vedení. My jsme se veřejně ohradili vůči jejich postupu, protože všechny ostatní možnosti jsme vyčerpali, a vedení ohrožuje naši práci. Ta je často spojena s různými partnery, kterým jsme už nebyli schopní nic zaručit s ohledem na míru nejistoty, která se od přelomu roku stupňovala. Tlak na naše oddělení se neustále zvyšoval do té míry, že vedení začalo prohlašovat, že Ústav nemá dělat vzdělávání, nebo aspoň ne v takové míře. Takže pro nás to byl celkem jasný signál, že s vedením už nemá smysl dále jednat, a proto jsme se rozhodli odejít celé oddělení. Výpovědi nám běží do konce června, díky čemuž ještě stihneme uskutečnit naplánovanou agendu a nepoškodíme tím naše partnery a klienty, ale zároveň nevidím žádný prostor pro to, abychom mohli v rámci instituce nadále setrvat.
Vedení ÚSTR na vás i řadu vašich kolegů podalo předžalobní výzvu, ve které požaduje omluvu za zveřejnění Výzvy k zastavení destrukce vzdělávací činností ÚSTR z 15. března. Co si od toho kroku vedení slibuje? Je to podle vás strategie zastrašování? Kolika lidem přišla tato předžalobní výzva?
Ano, předžalobní výzva přišla všem, kteří byli podepsáni pod uvedeným prohlášením. Pro mě je velmi obtížné si tento krok vysvětlit, protože my jsme spolu s výpověďmi nabídli vedení zklidnění situace, ale týden na to nám dorazily tyto výzvy. Nerozumím tomu, proč přišly až více než měsíc po samotném prohlášení a v době, kdy jsme my a ostatně také vyzvali k deeskalaci konfliktu. Předžalobní výzvu chápu jako zbytečné stupňování konfliktu. Každopádně za svým prohlášením si stojíme a pro omluvu nevidíme důvody.
Zmínil jsi, že vedení instituce vám sdělilo, že nepovažuje vzdělávací činnost za něco, co by měl ÚSTR dělat. Jaký je podle tebe přínos mít oddělení vzdělávání v instituci typu ÚSTR?
Důležitá je historie oddělní, které se postupně rozvíjelo za podpory všech ředitelů Ústavu. Postupem času se z tohoto oddělení stalo metodické centrum pro podporu výuky soudobých dějin, které na poli rozvoje historického vzdělávání dnes už nelze ignorovat. Velká koneckonců dosvědčuje, že to není žádná sebechvála, ale že práce oddělení má širokou pozitivní zpětnou vazbu od veřejnosti.
Ostatně i premiér Petr Fiala chválil projekt Dějepis+ jako potřebný krok k modernímu pojetí výuky o historii na školách, která je založena na badatelském principu.
Ano, když jsme například prezentovali projekt Dějepis+ na konferencích v zahraničí, tak nám ten projekt kolegové ze zahraničí záviděli. Naše práce je v tomto smyslu součástí státní vzdělávací politiky. Mluvit v tomto kontextu o omezování vzdělávací činnosti ÚSTR, tak znamená ohrožovat dlouhodobě zavedenou veřejnou službu.
Zároveň se proslýchá, že řada vašich kolegů dostala nabídku, aby pokračovali v práci, kterou odvádělo oddělení vzdělávání, pod Národním pedagogickým institutem. Změní se tím nějakým způsobem náplň práce dnes již bývalého týmu oddělení vzdělávání?
Ona ještě žádná konkrétní nabídka nepřišla, ale je to v jednání s Národním pedagogickým institutem, který je institucí ministerstva školství. Spolupracujeme s ním v rámci projektu Dějepis+. Vážíme si ochoty podpořit naši práci, i když to je samozřejmě složitý úkol přemístit celý tým na jinou instituci. Obecně se snažíme naši práci i celý tým udržet, protože vnímáme, že naše práce nějakou hodnotu má a rádi bychom v ní pokračovali. Může to přinést i nějakou výhodu pro vzdělávací komunitu v tom smyslu, že se budeme moct věnovat i jiným tématům, která nejsou striktně spojena pouze se soudobými dějinami. V tuto chvíli je to ale všechno otevřené a uvidíme, jak to dopadne.
Je vůbec ÚSTR schopen pokračovat ve vzdělávací činnosti po vaší kolektivní výpovědi? Zůstal tam někdo, kdo by v tom mohl pokračovat?
Netuším. Vedení se může pokusit nějakým způsobem postavit vlastní vzdělávací činnost, ale to nedokážu teď předvídat, jak naloží s uvolněnou kapacitou, kterou mají.
Co by se muselo stát, aby nedošlo k úplnému rozvratu celé instituce?
Tento spor se netýká pouze otázky vzdělávání, ale obecného směřování a vývoje celé instituce. Současné vedení ÚSTR se opírá o velmi doslovné čtení zákona ústavu z roku 2007 a vyžaduje jeho naplňování, což je legitimní. Nabízí se ale otázka, jestli se od roku 2007 nějakým způsobem nezměnil společenský kontext, ve kterém Ústav funguje, a jestli tady to rigidní čtení zákona o ústavu je ten směr, jakým se má instituce vyvíjet. Tady bych se ještě vrátil k netransparentnosti, kterou vidím v rámci změn v Ústavu. Vzhledem k tomu, že v rámci instituce neexistují žádné kontrolní mechanismy, tak je obtížné chod instituce kontrolovat ve chvíli, kdy Rada podporuje vedení a vedení se chová netransparentně. V takové situaci je složité dovolat se nějaké kontroly nad dalším vývojem instituce. Tohle vnímám jako obecný problém, který není spojený s konkrétními osobami ve vedení ÚSTR nebo v Radě, ale znovu se zde odhalují strukturální problémy, které se s institucí táhnou už z minulosti.
K jakému typu instituce současné vedení ÚSTR směřuje?
To bych také rád věděl. Něco můžeme vyvozovat pouze z určitých vyjádření vedení, ale jistý si tím nejsem. Často se zmiňuje obava, že ÚSTR směřuje k modelu polského Ústavu národní paměti (IPN). Toto spojení je ale problematické. Zaprvé, protože IPN je považován za převodní páku politiky paměti jedné politické strany (Práva a spravedlnosti), což je v rozporu s hodnotami pluralitní a demokratické společnosti. Zadruhé je také třeba říci, že IPN je instituce, která je úplně jinak vymezená, výrazně větší a starší než ÚSTR. Má například za úkol podílet se na vyšetřování a stíhání válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Zároveň je její poslání vymezeno jako „zachování paměti a vlasteneckých tradic“, zatímco zákon o ÚSTR klade mnohem větší důraz na odborné a nestranné zkoumání minulosti.
Pokud říkáte, že ÚSTR se má řídit zákonem a na druhou stranu, že se má přiblížit IPN, tak to jsou věci, které nejdou dohromady. Přibližování se může odehrávat na úrovni nějakého étosu, ale ty instituce jsou hodně odlišné v tom, jak jsou zakotveny v právním rámci svých zemí. Pokud by ÚSTR šel podobným směrem, tak tady existuje riziko, že se zde bude výzkum minulosti politizovat podle aktuální politické situace.
Přitom pan Kudrna na nedávné konferenci v Polsku, kterou pořádal IPN, tvrdil, že „hlavními argumenty důležitosti ÚSTR musí být konkrétní výstupy, nikoliv ideologie.“ Nedělá tedy pan Kudrna přesně to, před čím tady varuje?
Počkejme si na ty konkrétní výstupy. Zatím nebyla žádná možnost jakoukoliv jejich práci zhodnotit a zatím běží projekty, které se schválily ještě za minulého vedení.
Zároveň na té samé konferenci zmiňuje, že ÚSTR „čelí útokům ze strany historiků, které nazýváme takzvanými revizionisty, bagatelizujícími komunistickou minulost.“ Tyto historiky nazývá postmarxisty. Zde zcela jasně přece dochází z jeho strany k ideologizaci celé debaty o ÚSTR.
Kdybych měl tady tu otázku ideologizace vztáhnout k naší situaci, tak pokud si někdo přečte náš otevřený dopis, tak tam žádný ideologický spor není. Až vedení ÚSTR a jeho zastánci nás začali situovat v nějakém politickém spektru. Proti tomu bych se chtěl ohradit, protože pokud můžu mluvit za celé oddělení, tak tam existuje pluralita i na této rovině. Ideologický spor probíhá v pozadí, ale problém je ten, že selhaly jakékoliv pokusy o dohodu uvnitř instituce. To, že v ústavu byly vždy nějaké tenze, které měly určité ideologické pozadí, provází ÚSTR od jeho vzniku. Ostatně pan Kudrna s tím má sám bohaté zkušenosti. Místo toho, aby je zúročil, tak pouze prohlubuje problémy, které jsou s tou institucí spojené. Co se týče onoho označování historiků za postmarxisty a že ÚSTR čelí jejich útokům, tak to je celkem předvídatelná rétorika, která prokapává do té dnešní situace ze sporů v rámci ÚSTR z minulosti. Obecně bych řekl, že současná situace našeho oddělení je výrazně jiná, než jak vypadaly ty spory předtím, jakkoliv třeba na nezainteresovanou veřejnost to tak nemusí působit. Osobně současnou situaci vnímám jako daleko vážnější, zejména mírou hrozících škod.