Anna Štičková. Foto Sylva Ficová
Anna Štičková se věnuje výzkumu knižního trhu, nezávislé literatuře, ale také kultuře v Česku obecně. Jako zástupkyně Asociace spisovatelů se účastní vyjednávání o budoucí podobě statusu umělce na ministerstvu kultury. Opatření, které funguje v mnoha evropských zemích a na základě Národního plánu obnovy vznikne i v České republice, by mohlo být nástrojem finanční stabilizace kulturních profesionálů, kteří často pobírají velmi nízké mzdy, kombinují více úvazků a musejí se spoléhat na tzv. gig economy.
V dubnu byla Štičková hostkou iniciativy Nadšením nájem nezaplatíš, která nedávno vznikla jako informační a podpůrná platforma pro diskuze o zlepšení pracovních podmínek v kulturní publicistice a vzbudila pozornost lidí pracujících v kultuře i v médiích. Rozhovor s ní mimo jiné rekapituluje zdejší cestu ke statusu umělce. Ten u nás pravděpodobně vznikne v zatím omezené, minimalistické verzi.
Kdy jste se začala zabývat možnostmi, jak změnit způsob financování pracovníků v kultuře a tedy i statusem umělce?
O kondici zdejší kultury, primárně literatury, jsem se začala zajímat, když jsem pracovala v malém nezávislém nakladatelství – v Nové besedě. Rychle jsem pochopila, že systém je nastavený tak, že je pro taková nakladatelství nejen nevýhodný, ale vyloženě predátorský. Velké firmy v něm využívají své ekonomické síly a mohou určovat podmínky i malým subjektům. To samozřejmě platí pro mnohá odvětví, nejen v kultuře. Úplně původně jsem se začala zajímat o to, proč jsou distribuční rabaty kolem 50 procent, a dostala jsem se k tomu, proč mají i další nezávislé subjekty v rámci knižního provozu – autoři, autorky, překladatelé a překladatelky – úplně tristní honoráře. Pak jsem se postupně propracovala ke kulturní politice a tím pádem i ke statusu umělce.
Shodly jsme se na tom, že Česko zoufale potřebuje tzv. cultural advocacy, které se věnujete. Proč vlastně a co to přesně je?
Mojí snahou je už dlouhodobě, i v rámci mého výzkumu, zasazovat kulturu do širších socioekonomických kontextů. O to, aby bylo zřejmé, že nemůže podléhat jen ekonomickým měřítkům, není možné ji počítat jen v rámci HDP. To mám společné například s hnutím za „nerůst“ v kultuře, které loni poslalo otevřený dopis ministerstvu kultury a také organizovalo debatu na téma financování kultury s Martinem Baxou. Teoretické hledisko, ze kterého vycházím, se nazývá bibliodiverzita. Jde o to, že literatura a obecně kultura s sebou nese i kulturní a identitní sociální aspekty, které nelze opomíjet a jsou mnohem důležitější než ekonomická stránka věci. U nás se zatím málo bere zřetel na to, co je součástí komerční ziskové kultury a co je součást spíše sociální kulturní sféry, přičemž pozornost vůči tomu druhému tady není velká. V zahraničí už jsou tendence o tom uvažovat tímto způsobem silnější, u nás se zatím příliš neprojevují.
Ten, kdo má možnost vytvářet ekonomický tlak v rámci divadelního nebo literárního nebo jakéhokoliv kulturního provozu, jsou firmy, které mají zázemí, kapitál. Stát nemá ekonomickou sílu tomu konkurovat, nicméně má nástroje, které může velmi dobře využívat a směřovat jimi trh tam, kam chce. To je kulturní politika. Problém je v tom, že ta naše není konzistentní. S každým novým ministrem přichází nová bez ohledu na to, jaká je zrovna schválená. Teď máme kulturní politiku schválenou ještě za Lubomíra Zaorálka a ta je jednou z těch nejlepších, které jsme kdy měli. Jenomže tu taky máme pravicově orientovanou vládu, která ji prosazuje relativně laxně. A vidíme to i na diskuzích o statusu umělce. Ten rozhodně není nejoblíbenějším tématem současného ministra kultury.
Stabilita kulturní politiky je přitom, předpokládám, extrémně důležitá.
Ano. Z výzkumů nám vychází, že je třeba stabilita a kontinuita. Vidíme to třeba na příkladu Norska, které si svoji kulturní politiku nastavilo už v šedesátých letech a prosazuje ji bez ohledu na to, jaká vláda je zrovna u moci. Konkrétně na příkladu literatury vidíme, že Norové pochopili, že jsou malá jazyková oblast – ještě menší než ta česká – a rozhodli se, že budou literaturu intenzivně podporovat. Podobně jako další skandinávské země. V roce 1978 Norsko založilo exportní agenturu, která je jeho kulturní vlajkovou lodí – k ní všichni zbožně vzhlížíme. Podstatné je ale si říct, že dopady tohoto nastavení začaly být vidět až po deseti, patnácti letech. Dnes je norská literatura světový fenomén. Když přijdete do jakéhokoliv knihkupectví napříč Evropou, tak v něm najdete desítky norských knih, české tam budou možná jedna dvě, nejspíš od Kundery.
V severských zemích mají asociace status odborových organizací, jsou pak součástí tripartity, a tedy se bez nich neobejde žádné rozhodování. Stát jim dává větší pole působnosti a stabilitu. U nás by to samozřejmě pomohlo, ale máme nepřekonatelný odpor k odborovým organizacím a ke sdružování.
Kulturní politika se také pojí se zmiňovanou cultural advocacy, s kulturní advokacií, která spočívá v péči o kulturu, v její obhajobě v socioekonomických aspektech – je potřeba mluvit o tom, za jakých podmínek, kdy a jak vzniká. Není a priori špatně, když chce jen vydělat peníze, ale nemůže to být naše jediné měřítko. Bohužel v Česku přetrvává étos z devadesátých let, kdy se celkem logicky rozhodlo, že naše kulturní politika musí směřovat k ochraně majetku – po revoluci bylo zřejmé, že se musí zachránit památky. A tak bylo rozhodnuto, že ta „dobrá“ kultura si na sebe takzvaně vydělá. Jenomže dnes už víme, že tak to není. Kulturní advokacie na to má poukazovat a ukazovat, co se v naší situaci dá dělat.
Mám dojem, že se to české pojetí kultury jakožto něčeho, co si na sebe musí vydělat samo, projevuje i v mnoha diskuzích o tom, zda kultura smí být angažovaná. Část společnosti má pořád za to, že by měla sloužit jako něco, co nám po práci vyčistí hlavu a dílům se společenským přesahem mají tendenci říkat „agitka.“
Podle mě je role kultury jako filtru všedních starostí, něčeho, co nám pomůže si vyčistit hlavu, strašně důležitá. Ale zároveň má kultura samozřejmě klást vyšší nároky na recipienta a recipientku. Víme už, že skrze experiment, který vzniká na periferii, a teď nemyslím významovou, ale spíš ve smyslu nezávislé scény, se pojmenovávají neuralgické body a traumatická místa ve společnosti. Experiment a nezávislost jsou nezbytné pro tvůrčí proces a pro celý ekosystém. Umění skutečně má schopnost reagovat na to, co sociologové identifikují jako problematická témata. Umí je přetvořit a zpracovat a tyto momenty se pak, postupně dostávají i do mainstreamu, do komerční sféry, která si je osvojí.
Samozřejmě se v procesu ještě promění, a nakonec z toho skutečně je třeba něco pro zasmání, pro uvolnění. Ale i komedie nám může dávat podněty k zamyšlení. Jenže my na tohle rezignujeme a chceme to zmiňované vymytí hlavy. V současnosti je to dost vidět třeba na kinematografii – mám na mysli všechny ty genderově stereotypní romantické komedie.
Taky je potřeba říct, že jsme strašně zaměření na výsledky. Počítáme si a zaškrtáváme políčka, a to se děje i v recepci kultury. Kulturní publicistika se redukuje na recenze, zajímáme se hlavně o to, kolik knížek vyšlo a které z nich dostaly ceny. Ale výsledky nemusí být hlavním cílem, proces je v kultuře extrémně důležitý. Naše společnost jede projektově, a to nás extrémně podrývá.
I když se ale přidržíme té projektové, výkonnostní logiky, tak lidí pracujících v kultuře není v Česku málo a trhy, které jednotlivá odvětví generují, vůbec nejsou malé. Na debatě iniciativy Nadšením nájem nezaplatíš jste zmiňovala, že knižní trh má roční obrat přes osm miliard, filmový průmysl kolem dvanácti, a například videoherní přes pět miliard. Přesto je mnoho pracujících v těchto odvětvích velmi špatně placeno.
U videoherního průmyslu je dobré podotknout, že je to relativně nová, ale velmi populární věc, ve které jsme dobří a ve světě známí. Je to sektor, který bude růst. Celkově je lidí pracujících v kultuře zhruba 200 tisíc, ale také to nevíme úplně stoprocentně přesně. Kulturu nemůžeme redukovat na čísla, to už jsem zdůrazňovala, ale stát na ně holt slyší. Adorace volného trhu tu stále je, takže ničeho nedosáhneme, pokud nebudeme schopni říct státu, co mu kultura ekonomicky přináší. Málo zaznívá, že je tu hodně mladých lidí, kteří pracují v kultuře. Když se podíváme na čísla z Evropské unie, tak u lidí do 29 let je to jedno ze tří nejčastějších odvětví, kam směřují. Stát by neměl dopustit, aby do třiceti vyhořeli nebo onemocněli ze stresu. Mnohem výhodnější by pro něj bylo z kultury udělat pro lidi stabilnější, finančně atraktivnější oblast.
Jaké měli pracovníci v kultuře vyhlídky, než došlo k pandemii, na kterou Evropská unie zareagovala vyhlášením Národního plánu obnovy (NPO)? Doplním, že z něj čerpají všechny země EU a oblasti, na které finance čerpají, si mohly samy zvolit.
Dlouhodobě špatné. Samozřejmě se tu teď nebavíme o věcech, které by nebyly léta známé. Pandemii nicméně v tomto kontextu můžeme brát pozitivně, protože dokázala odhalit, jak moc špatné to je. Krátce předtím, než se kvůli covidu uzavřely kulturní prostory, přestaly se vydávat knížky a kulturní svět se zastavil, byl ministrem kultury jmenován Lubomír Zaorálek, který se dokázal rychle zorientovat v tom, co je možné udělat. I díky němu je do NPO zařazena kultura, na Slovensku to tak třeba není. Díky pandemii tedy budeme mít status umělce. Pro kulturní provoz nakonec nebyla devastující, jak jsme se obávali. Nejspíš však takový účinek bude mít současná ekonomická krize a stále stoupající ceny.
Status umělce je opatřením, jak zlepšit postavení umělců, umělkyň a všech těch, kteří pracují v umělecko-technických profesích. Zároveň nám ale podle mě chybí krok zpět, a to je změna perspektivy, se kterou se díváme na kreativní průmysly. Uvědomit si význam kultury a lidí, kteří a které v ní pracují a fungují. Už jsme mluvily o tom, co všechno umění umí, a je z toho jistě zřejmé, že umí i kriticky reflektovat. V době, kdy čelíme krizi identity, porozumění skutečnosti, tříštění do různých realit a komnat ozvěn, je to extrémně potřebná schopnost.
Připadá mi, že čelíme i krizi vzniklé z toho, že o kulturu už dávno nepečujeme… chybí nám stabilnější udržování kolektivní paměti.
Ano, a utnout tuhle krizi může jen stát. Trh sám sebe nezreguluje, žádná z korporací si zničehonic neřekne „pojďme to teď chvíli dělat kvalitně a bez ohledu na zisk.“ Stát si musí uvědomit, že kultura je komunikačním nástrojem. Nechci znít nijak nacionalisticky, ale pokud chceme nějak distribuovat a exportovat myšlenky, tak je to možné skrze kvalitní kulturu. Je to nástroj diplomacie, severské země tohle vědí moc dobře.
Proto si myslím, že status umělce je krok, který měl nastat až po nějakém předchozím. I my sami, lidé z kulturního sektoru trpíme stockholmským syndromem z toho, že nám pořád někdo říká, že naše práce je zbytná a není ekonomicky zajímavá. Pořád tady vládne to, že umění se má dělat ve volném čase. Sami se bojíme za sebe postavit, říct, že jsme tady, něco potřebujeme a máme sílu – a to i tu ekonomickou – na kterou zbytek společnosti slyší. Změnu perspektivy nejenže neprodělal stát, do nějaké míry ji nemá za sebou ani kulturní a kreativní sektor. Samozřejmě, že když pak vyjde článek o statusu umělce, tak se vyrojí tisíc komentářů, které vysvětlují, že umělci jsou zbyteční a nejlepší je kultura, která vzniká v hladu a zimě, což je mýtus.
Lidi si fakt myslí, že umělci musí trpět, aby dobře psali nebo tvořili. Třeba spisovatel Karel Pecka mluví o tom, že když byl v komunistickém lágru, tak ho nezajímalo nic, ani láska. Neměl co jíst, byla mu zima. Až když jsou zajištěné potřeby jako je vzduch, jídlo a pití, tak může přijít i další potřeba – tvořit, milovat. Rozervaný trpící hrdina, který umře na tvorbu, nám tu vydržel z dob romantismu a my stále adorujeme mýtus básníka umírajícího na velikost svého talentu a učíme to děti. Přitom většina lidí, kteří kdy kulturu dělali, vždy pocházeli ze zajištěných privilegovaných vrstev. Takže mluvit o statusu umělce je fajn, ale musíme to dávat do těchto souvislostí, kdy je dnes skutečně až na výjimky nemožné se uměním a kulturou důstojně uživit.
Pojďme ještě k podrobnostem situace ohledně statusu umělce. Současný ministr kultury Baxa uváděl v médiích, že se chystá pouze novelizace zákona o podpoře některých druhů umění. Na základě rešerší, které pořídil například Institut umění – Divadelní ústav ale víme, že status umělce v Česku není možné zavést jen tímto způsobem. Bylo by potřeba implementovat buď celou sadu opatření prorůstající různými oblastmi naší legislativy nebo pořídit samostatný, nový zákon. Tou první cestou se vydali například ve Španělsku.
Ano, už od roku 1985 je ve Španělsku zaveden královský dekret, který byl tím prvním, základním opatřením k zavádění těch dalších, která společně tvoří status umělce. I ve Francii se tento systém buduje od té doby, definice umělce od organizace UNESCO totiž pochází z roku 1980. Dalším dekretem si Španělé ustanovili skupinu, která navrhla celkem 52 opatření, a ta se propisují do různých zákonů – legislativa se u nich obměňuje postupně. Osobně považuji za problematické, že se to týká jen hudby a scénického umění, takže vypadává například literatura, nicméně jejich systém možná ošetřuje literaturu jiným způsobem. Je ale třeba podotknout, že nejde o komplexní opatření pro kulturu.
Akčnější a rychlejší je přístup Portugalska, které si zavedlo jeden speciální zákon. Definovali si v něm kulturního profesionála, a tak se jejich zákon vztahuje i na uměleckotechnické profese. Portugalsko si také stvořilo registr, což je skvělý nástroj, který umožňuje sbírat data. Německo má pak ve svém systému i novináře na volné noze, v Irsku zase ke každému uměleckému oboru přiřazují i kritiky a kritičky, protože považují reflexi umění za jeho kruciální součást. NPO Irsko využilo tak, že vybralo 2 000 umělců, kterým bude po tři roky dávat nepodmíněný příjem. V Česku máme bohužel také problém s tím, že nemáme data, pak je těžké dělat strategie. To, s čím pracují naše oborové asociace, jsou často kvalifikované odhady, nejsou to tvrdé statistiky. Například Norové říkají, že si během pandemie kulturní scénu velmi dobře zmapovali.
Pak jsou různé přístupy k tomu, jak uznávat status umělce – jeden je široce demokratický, při něm se nezohledňuje kvalitativní hledisko. Není tedy třeba komise, které by umělci dodali svoje portfolia, a ta by posuzovala, jestli mají nárok – v tom spočívá ten druhý přístup. Demokratická cesta spočívá v podmínce, která bude muset být jiná nejspíše v každém oboru. Například určitý počet vydaných knih za nějaké období. K tomu se kloním já.
Se statusem umělce se pojí také otázka švarcsystému, nakonec i ostatní země se k tomuto problému musely postavit, jakým způsobem to dělaly?
V podstatě všechny státy, které se touto otázkou začaly zabývat, se nejprve potýkaly se švarcsystémem. Zatímco ve zbytku populace jsou v takto zastřeném pracovněprávním vztahu nižší desítky procent lidí, tak v uměleckých oborech je to obráceně. Ve Španělsku, Portugalsku nebo Finsku proto napřeli síly k tomu, aby se tyto vztahy narovnávaly, a to tím, že člověk na volné noze se v určitém smyslu stane zaměstnancem státu. Neznamená to, že se stane státu poplatným, ale že stát zohlední, že je v prekarizovaném odvětví a například může danit v jiném daňovém pásmu, má jiné zálohy na zdravotní a sociální pojištění. Když pak těmto lidem vypadne výdělek, typicky třeba režisérům, když dokončí představení nebo spisovatelkám, když dopíšou knihu, tak neplatí zálohy, nebo jim stát obvyklý výdělek dorovná. Systém tak těmto lidem říká, že si uvědomuje jejich význam pro společnost a přebírá část povinností na čas na sebe, protože tito lidé jsou pro prosperující kulturní stát nepostradatelní.
Taky je v některých státech v souvislosti se statusem umělce silná role profesních asociací.
Ano, ten systém se může opírat také o registraci v asociaci. Na základě toho má pak člověk razítko a dosáhne na status umělce. V severských zemích mají asociace status odborových organizací, jsou pak součástí tripartity, a tedy se bez nich neobejde žádné rozhodování. Stát jim dává větší pole působnosti a stabilitu. U nás by to samozřejmě pomohlo, ale máme nepřekonatelný odpor k odborovým organizacím a ke sdružování. V tomhle u nás ještě pořád nedošlo k masivnímu generačnímu zlomu. Bez toho, aby se kulturní sektor sdružil, opravdu nemůže vzniknout nic. Takovou zkušenost mají i ve zmiňovaném Španělsku a Portugalsku. Musí se propojit a vyselektovat lidi, kteří se tomu budou věnovat, musí se jim dát důvěra, aby stát věděl, kdo jsou jeho partneři, na koho se obrátit. Teď je rozhodně příležitost tohle začít dělat, naše Asociace spíš živoří, ale zároveň se i v tom málu snaží moderovat diskuzi dovnitř oborů a vůči ministerstvu.
Na závěr pojďme k tomu nejdůležitějšímu. V jaké fázi je ta diskuze teď? Jak to se statusem umělce v Česku vypadá?
Loni zveřejnilo ministerstvo výzvu v rámci NPO pro asociace a spolky věnující se těmto „cechovním“ záležitostem, aby ministerstvu dodaly podklady, ze kterých by se dalo vycházet. Sešly se dobré materiály, některé širší než ke statusu umělce, některé úzce zaměřené. V září nám při konferenci Střed zájmu ministerstvo sdělilo, že takových setkání bude ještě několik. V lednu, když jsme podklady odevzdávali, jsme dostali informaci, že se chystá setkání na bázi kulatých stolů, abychom prodiskutovali, co z materiálů vyplývá. Brali jsme to jako prostor pro vymezení toho, co má status umělce vlastně být. Jenomže se nikdo neozýval. V půlce dubna jsem se proto dotazovala, jak to vypadá, a domluvili jsme se, že budeme na ministerstvo docházet jednotlivě, po zástupcích různých oborů. Já bych tedy raději svolala široké plénum napříč obory, ale to se do nějaké míry stalo díky vaší iniciativě kulturních publicistů a publicistek. Ke konci dubna týden jsme se nicméně na schůzce dozvěděli, že naše jednání je první. Nejpozději během léta přitom ministerstvo chce mít návrh nebo koncept změny legislativy rámcově hotový, na prosinec je totiž už novela příslušného zákona na legislativním plánu vlády. My za literaturu máme nějaké další podklady odevzdat do konce května, aby se stihly zohlednit. Takže času není nazbyt.
Teď k tomu, co z toho jednání vyplynulo. Potvrdilo se to, co říkal pan náměstek Němeček už loni v září, půjde skutečně jen o novelizaci zákona číslo 203. Zákon o některých druzích podpory kultury z roku 2006 řeší částečně příspěvkové organizace a zápůjčky z galerií, pak také stipendia, která ministerstvo vypisuje na studijní pobyty pro výtvarné umění a literaturu. Už teď je nesourodý a supluje něco jako zákon o kultuře, který na rozdíl od zahraničí stále nemáme. Místo cesty španělské, spočívající v desítkách různých opatření, nebo cesty portugalské v Česku novelizujeme jeden nesourodý zákon, to rozhodně nebude dostačující. Dojde pouze k definici umělce, protože tu zatím nikde nemáme. Jen v autorském zákoně, ale ten není dostatečně komplexní. Vyplynulo také, že na status umělce nebudou mít nárok umělecko-technické profese.
U literatury by tedy měl status umělce získat autor, autorka a překladatel, překladatelka. Osobně jsem nicméně argumentovala, že podle autorského zákona má za určitých podmínek práva i editorka a redaktor, a že by bylo dobré se o tuto existující legislativu opřít. Tím pádem by mohlo jít i o publicisty a publicistky – ti podle zákona také mají práva ke svým textům, jsou to autoři. Podle nás by tam měli být i editorky, ilustrátoři, alespoň grafičky, když už ne i technické profese. Výtvarníci například zařazují pod umělce i pedagožky nebo teoretičky, protože pedagogická činnost na umělecké škole se dá vykázat jako umělecká činnost. Průchodné bude zřejmě to, že se přikloníme ke zmiňované demokratické podmínce, tzn. nebudou vznikat „kvalitativní“ komise, ale půjde o to, zda někomu za nějaké období například vyšla kniha s ISBN.
Jak bude status umělce prakticky pro jeho nositele a nositelky fungovat?
To právě moc nevíme. Za mě je nejproblematičtější moment to, že bude status umělce nejspíš fungovat jen jako záchranná síť. Člověk se zaregistruje, pravidelně vykáže, co produkuje, ale systém pro něj něco udělá jen v momentě, kdy na tom bude špatně. Třeba při další pandemii. Ale když si tanečnice zlomí nohu? Jak systém pozná, že nemá z čeho žít? To nevíme. Každopádně to vůbec neřeší už léta trvající tristní situaci mnoha lidí pracujících v kultuře. V zákoně bude řečeno jen to, že stát je povinen se postarat o všechny, kdo mají status umělce. Možná se to ještě změní v legislativním procesu, jakmile se začnou hromadit připomínky. Je každopádně hrozná škoda, že to přichází až teď a v tak minimalistické verzi. Spousta lidí mi říká, že to donedávna pro ně nějak šlo, že to zvládali, i když měli příjmy skromné. Ale teď, když se všechno zdražilo, tak už to nejde. Co bude za rok, za dva, to nevíme. Kolik lidí z kultury odejde a kolik už odešlo? Asi hodně.
Máte na závěr nějakou radu, co mohou všichni, kteří pracují v kultuře, dělat?
Je nezbytné sledovat, co se děje, co říká ministr a jak ministerstvo plní, co má. K tomu máme dokument Státní kulturní politika na léta 2021–2025, kde se dá kontrolovat, co a jak se daří. Je důležité dotazovat se, a je potřeba kooperovat s ministerstvem. Pan ministr zmiňoval, že v první polovině roku vznikne ke statusu umělce pracovní skupina, vznikla? Kdo ji sestavuje, jmenuje, kdo v ní sedí a co si klade za cíl?
Potřebujeme posilovat kulturní advokacii, péči o obor, projevovat o něj zájem, tlačit zespodu, diskutovat, demonstrovat. To je vidět třeba v tom Portugalsku, tam si status umělce vydemonstrovali. Je nezbytné se víc zajímat, sdružovat, dávat najevo, že jsme tady. A nejsme tady pro ministerstvo, ale ono je tady pro nás. Je mi to líto, ale to, kde jsme teď, je výsledkem mimo jiné i toho, že jsme se léta nestarali.
Autorka je redaktorka Alarmu.