Ilustrace Alarm/ Marie Lukáčová
Když večer v Hulíně vystupujeme z vlaku, strhne se bouřka. V podchodu, kterým procházíme, fouká vítr, poletuje smetí a proti nám se řítí dítě na koloběžce. Na nebi se klenou děsivě černá mračna. Připadáme si jako v béčkovém hororovém filmu. Začíná pršet, jak jinak.
Krátce před osmou hodinou dorazíme na náměstí a usedáme na autobusovou zastávku. V pustém městě, promoklé na kost a trochu nervózní, žvýkáme poslední zbytky svačiny. „Jedete na pochod?“ ptáme se matky s dcerou, které přicházejí chvilku po nás. „Jo, jo.“ Asi čtyřicetiletá paní se o akci dozvěděla na Facebooku. My jsme informace o události našly v přehledu „mší za obnovu kultury života“ na stránkách Hnutí pro život a na serveru fatym.com, který sledujeme delší dobu.
Fatym.com je web farního týmu, tedy společenství katolických kněží a dalších spolupracovníků, kteří dohromady spravují 26 farností po celé České republice. Kromě duchovní správy pořádají také lidové misie, provozují internetovou televizi TV-MIS.cz, vydávají časopis Milujte.se nebo organizují dětské tábory. Obsah webu je silně konzervativní, kromě propagace Hnutí Pro život například odkazují na rozhovory s hlavními proponenty antigenderu na Rádiu Universum.
Strategie, kterými stoupenci antigenderu o své cíle usilují, se různí. Jedním z jejich nejsilnějších nástrojů je totiž flexibilita, tedy to, jak skvěle dokáží svou veřejnou prezentaci přizpůsobit politické náladě společnosti dané země.
Každou chvíli bychom se měly vypravit na Noční eucharistické procesí na svatý Hostýn, které organizuje Mariánské společenství Večeřadla Křenovice u Kojetína. Na reklamním plakátu akce je uvedeno, že událost je pořádaná „za odčinění urážek způsobených Trojjedinému Bohu a Panně Marii, za ochranu rodiny jako svazku muže a ženy a za odčinění hříchu potratu.“ Stejnou apelativní rétoriku známe z projevů kardinála Dominika Duky či arcibiskupa Jana Graubnera, kteří ostatně podobným akcím uspořádaným Mariánským společenstvím dříve poskytli svou záštitu.
Už z plakátu, stejně jako mobilizačních pozvánek na minulé ročníky hostýnské pouti, je cítit politický podtón – o tom, jaké formy svazků jsou uznány jako legitimní a proto hodné ochrany, totiž nerozhoduje Bůh, ale parlament. Stejně je tomu i s otázkou, pro koho a za jakých podmínek budou dostupné interrupce.
Neziskovky jako teroristé
Přijíždíme na parkoviště v Bystřici pod Hostýnem, kde na autobus čeká dobrých osmdesát dalších lidí. Většina je vybavena pláštěnkami, svačinami a plastovými destičkami, jejichž účel se nám bolestivě vyjeví za chvíli. Na místě jsou senioři, rodiny i skupiny přátel. Pozorujeme několik lidí, kteří kolem dvoumetrového dřevěného kříže omotávají vánoční světýlka. „Nemáte někdo nějakou gumičku?“ ptá se starší paní. „Jo, jo, my,“ přispěcháme na pomoc a omotáváme vysoký kříž gumičkou do vlasů z výhodného většího balení. Lidé okolo nás drží na tyčích obrazy s panenkou Marií a Pražským Jezulátkem. O Marii ten večer ještě hodně uslyšíme.
„Jste tady taky poprvé?“ ptáme se paní okolo 40 let po našem boku. „Ne, ne, chodím každý rok, vždycky s manželem, ale teď je po operaci a v takovém počasí by se to nedalo.“ Přijela ze Vsetína. Pravidelně se účastní také Národního pochodu pro život.
Hlavní organizátorka si bere slovo. Vedle ní stojí biskup a kněží, jeden Petr a druhý Pavel. Sděluje nám praktické pokyny a připomíná, že akce není jen modlitební, ale také petiční – nahoře v kostele budeme moci podepsat petici proti ratifikaci Istanbulské úmluvy a za ústavní ukotvení manželství jako svazku muže a ženy. Především nás ale chce obeznámit s tím, jak to „v tom našem boji“ nyní vypadá.
„Žijeme v době, která je velice extrémní. Víme, že vládní koaliční strany, Piráti a Starostové, přijaly už veškeré požadavky LGBT skupin a různých dalších teroristických organizací a chtějí to protlačit do legislativy. Například povinnost sterilizace… tedy aby byla zrušena povinná sterilizace trans lidí.“ Freudovské přeřeknutí, pomyslíme si. „Dále uzákonění manželství pro všechny, ratifikace Istanbulské úmluvy…“ Poutnictvo vážně přikyvuje a občas očima zabrousí na svítící kříž nebo Jezulátka kymácející se na dřevěných tyčích.
„Možná, že jste si také všimli, jak jsou ve světě zavíráni do vězení ti, kteří se modlí před potratovými klinikami za nenarozené nebo jak je do škol zaváděna genderová indoktrinace, která přímo ovlivňuje děti,“ pokračuje organizátorka. Upozorňuje nás také na blokátory puberty. Jejími slovy se jedná o „chemickou kastraci, používanou u těch nejtěžších zločinců, kterou by nyní progresivisti rádi aplikovali na desetileté děti.“
Je to právě tvrzení, že „gender“ představuje nebezpečnou sílu, jež přinese zkázu „přirozených“ rozdílů mezi muži a ženami, ohrožení dětí a rodin, které pojí jednotlivé proudy antigenderu. Akademičky a feministické výzkumnice Agnizska Graff a Elżbieta Korolczuk upozorňují, že obavy z indoktrinace „genderovou ideologií“ mohou usnadnit spolupráci mezi ultrakonzervativními skupinami a populistickou krajní pravicí. Genderovou ideologii totiž údajně reprezentují globální elity, před nimiž se nás snaží představitelé ultrapravice ochránit – to oni jsou přece onen lid. Stejný slovník, jako má organizátorka hostýnského procesí, ostatně známe i od českých krajně pravicových politiků a političek, kteří se tímto způsobem vymezují proti „zkaženému Západu“ a Evropské unii.
Jako chameleon
Světová neliberální občanská společnost sdružující krajní pravici, ultrakonzervativní církevní představitele, nadnárodní právní organizace, neoliberální i konzervativní politiky a lobbisty – i takto můžeme odpovědět na otázku, co je vlastně antigender. Jeho stoupence spojuje robustní ideologie i společné cíle – odpor k Istanbulské úmluvě či jakékoliv legislativě, která má za cíl prevenci diskriminace, zároveň brojí proti sexuální výchově, blokují legislativní snahy o zrovnoprávnění LGBTQ+ osob a usilují o restrikce v přístupu k interrupcím. Strategie, kterými stoupenci antigenderu o své cíle usilují, se různí. Jedním z jejich nejsilnějších nástrojů je totiž flexibilita, tedy to, jak skvěle dokáží svou veřejnou prezentaci přizpůsobit politické náladě společnosti dané země.
Neil Datta, který ve své práci dlouhodobě zkoumá evropskou protipotratovou lobby, poukazuje na skutečnost, že ačkoliv je antigender propojen celosvětově, politické body mu přináší především jeho rétorické snahy o ochranu národní hrdosti a „tradičních“ rodin, které se s daným národem ztotožňují. Aby u obyvatelstva uspěl, musí sám sebe učinit atraktivním. V poměrně ateistické České republice si na sebe proto obléká sekulární plášť a mimo spřátelené farnosti – jako jsou ty sdružené ve spolku Fatym – se obvykle projevuje vcelku civilně.
Činí tak zhruba od poloviny minulé dekády, kdy do popředí vstoupila strategie vykreslení odporu vůči LGBTQ+ lidem jako obrany práv dětí či překrytí protipotratové agendy pozitivními hesly o ochraně „dětských“ životů. Ultrakonzervativní snahy jsou sice z velké části stále opřeny o náboženské, u nás nejsilněji katolické základy, ale od jednoznačného spojení důrazné zbožnosti s politickou agendou se spíše ustoupilo.
Hlavně jihovýchodní Morava však nabízí i jiný obraz. Fatym uvádí, že jeho cílem je evangelizace, tedy povzbuzování k víře. To se ovšem v nadšené aktivitě zdejších farností skrze notně konzervativní výklad víry a přijetí antigenderových tezí přímo propojuje do nabroušeného politického ostnu.
Hostýn pak pro tyto události není zdaleka náhodným bodem. Jde o jedno z nejvýznamnějších a nejstarších mariánských poutních míst u nás, které s sebou – podobně jako slavné cíle nábožných poutí v Medžugorje či Fatimě – nese legendu o zázraku, při němž měla Panna Maria ochránit místní před nájezdem Tatarů.
Modlitba pro CitizenGo
„Ministr Rakušan za STAN. Tak ten plánuje zjednodušit změnu pohlaví. Už je připraven rodný list, kde by bylo jenom Rodič 1, Rodič 2. Chce zajít tak daleko, že když se matka nebo otec dítěte začne identifikovat opačně, tak automaticky bude dítěti změněn rodný list, kde přijde buď o otce nebo o matku. Bohužel i někteří poslanci za KDU(-ČSL) tomuto naslouchají a vycházejí vstříc,“ pokračuje se svým přednesem organizátorka. V obličeji se jí zračí odhodlání – přísné rysy, elegantní oblečení a objemný účes na nás dělají dojem. Vzbuzuje v nás minimálně respekt, ne-li přímo strach.
„Všechno to směřuje k zotročení lidstva, tyranii nejhrubšího zrna a my se musíme bránit,“ pronáší rozhodným hlasem, načež nám vyřizuje srdečné pozdravy od paní senátorky Jitky Chalánkové. Ta se hostýnského procesí každoročně účastní, ale tentokrát má bohužel pracovní povinnosti. Alespoň skrze SMS zprávu však organizátorce vzkázala, že se v Poslanecké sněmovně a Senátu podařilo odrazit několik návrhů na přeshraniční uznávání rodičovství, které by podle ní nutně vedlo k obchodování s dětmi.
Než vyrazíme po silnici do kopce, vyzve nás, abychom v modlitbě vzpomněli i na všechny ty, kteří bojují za uchránění tradiční rodiny: „Poděkujme dnes také Alianci pro rodinu, spolku Tradiční rodina, Hnutí Pro život, CitizenGo a dalším organizacím, které pracují ve prospěch božího řádu.“ Otec biskup stojící po její pravici nám požehná na cestu a rovněž poděkuje „všem rozumným politikům“.
Kromě zmíněné Chalánkové patří k „rozumným politikům“ třeba Vlastimil Válek, Marek Benda, Aleš Juchelka nebo prakticky celý poslanecký klub SPD. Lidovci a ODS jsou také často „rozumní“, například poslanec Václav Král (ODS) má za asistentku Janu Jochovou (Aliance pro rodinu) a ministerstvu práce a sociálních věcí, které vede Marian Jurečka (KDU-ČSL), zase Aliance pro rodinu pomáhá s rodinnou politikou.
Pro lásku k našemu pánovi
„Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné, nyní i v hodinu smrti naší,“ poslušně odříkáváme modlitby a společně s dalšími poutníky se ubíráme po silnici. V čele pochodu kráčí biskup společně se dvěma muži nesoucími pozlacenou monstranci a světélkující kříž. Napravo od nás se rozprostírá pole, nalevo domy, z nichž slyšíme štěkot psů. Občas okolo projede auto, které musíme pustit. Lidé nás z okýnek pozorují se zájmem a zvědavostí. Konečně přestává pršet, vzduch je chladný a vlhký.
Chůzi každých sedm minut prokládáme poklekáním. To ostatně vysvětluje, proč jsou na tříkilometrovou trasu v programu vyhrazeny celé tři hodiny. Mokrý a tvrdý štěrk se nám zarývá do kolen, bolest vystřeluje s větší a větší intenzitou. Konečně chápeme, k čemu poutníkům slouží plastové destičky. Jedné z nás, která v sobě má už tři paraleny, se dělá zle.
Organizátoři pravidelně přerušují modlitbu a promlouvají ke Kristovi. Prosí jej, aby s pomocí svých andělů uvrhl všechny zlé mocnosti do pekelných propastí a zároveň nám připomínají, že jeho milosti nejsou odepřeny ani duším obtěžkaným těmi nejtěžšími hříchy. I proto nás upozorňují na „hroznou událost v americké křesťanské škole, během které transgenderová studentka postřílela šest lidí, z toho tři děti, protože škola byla podle jejího zdání málo progresivní.“
Podle agentury Reuters proběhlo za posledních deset let na území Spojených států více než 4 400 masových střeleb. Méně než deset z nich mají na svědomí trans lidé. To je 0,11 procent.
Účastníci procesí spolu nehovoří, ani se po sobě vzájemně nedívají. Ačkoliv je celý pochod značně politický, na poutnících pozorujeme především klid, oddanost a soustředěnost na osobní spojení s Bohem. Jako by zapomněli i na nepříznivé počasí. Kromě motivu smilování se se v proslovech duchovních často opakuje také téma sebezapírání. Musíme prý opustit své nečestné myšlenky a přiklonit se jedině k Ježíšovým touhám. Právě skrze proces odříkání totiž roste lidská láska k našemu pánovi. Varují nás před těmi, kteří se „oddávají LGBT životnímu stylu, k němuž nás chtějí konvertovat neziskovky.“ Vyzývají nás, abychom „prohřešky tohoto typu, kterých se dopouští naši bližní, překonali tím, že je zamlčíme a nikdy nebudeme připomínat.“ Znovu poklekáme. Vteřiny nám začínají připadat jako minuty a ty zase jako hodiny, jako desítky hodin seřazených v průvodu v pokleku na mokré štěrkové zemi. Už to nejde vydržet.
Potraty? Satanismus!
Za průvodem jede auto určené pro poutníky, které začnou bolet kolena nebo se jim udělá zle. Obě jsme promrzlé, kolena nás opravdu dost bolí a jedna z nás má navíc vysokou teplotu. Rozhodneme se proto této možnosti využít a do auta nasedáme. Řídí ho senior z Valašské Bystřice a když mu prozradíme, že studujeme v Praze, začne vzpomínat na své mládí, kdy pracoval jako dělník ve Strašnicích. „Víte, oni hned po převratu v té Praze katolíky pořádně přiškrtili,“ vypráví rozhořčeně. Hostýnského procesí se účastní každý rok. Stejně jako v proslovech organizátorů je i v jeho projevu cítit apel na potřebu očištění duše. Událost je pro něj důležitá, protože „Satan jde po rodinách a organizátoři chtějí, aby pravda a spravedlnost vyhrála.“
Za malou chvíli se dozvídáme, že byl celý život nemocný a v českém zdravotnictví se mu nedostalo potřebné péče především v období rekonvalescence po náročné operaci. Pomoc našel až mezi exorcisty, kteří jej „omyli od zlého ducha“. Kromě řeckokatolického biskupa, odpůrce současné medicíny a propagátora léčby bylinkami Jiřího Pleskače, který se několikrát účastnil třeba pořadu Apetýt vysílaného Českým rozhlasem Brno, zmiňuje coby svého duchovního vůdce a významného exorcistu také polského kněze Dominika Chmielewskiho. Na jeho bohoslužby mnohokrát zavítal při cestách za eucharistickým zázrakem na Slovensko.
Chmielewski, mimo jiné účastník dřívějších Národních pochodů pro život, ve svých kázáních spojuje manželský slib právě s exorcismem. Velkou rozvodovost opakovaně přičítá Satanovi, který podle jeho slov vejde do našich domovů také tehdy, podstoupíme-li potrat. Oba zmínění hodnostáři našeho řidiče varovali před „falešnými proroky v kněžském rouchu, kteří nepředávají hříchy z našich duší eucharistii k očištění.“ Magda jeho hodinový monolog přeruší, až když dojedeme do cíle, tedy k bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Svatém Hostýně.
Staré dobré časy, noví kamarádi
U baziliky se k nám přidávají věřící, kteří dojeli vlastními auty až na kopec. V kostele je přeplněno. Sedáme si na chladnou zem vedle mladšího osazenstva v zadních řadách. „Pane Ježíši, prosíme tě za naše zákonodárce, aby respektovali přirozený boží řád, chránili rodinu, odmítali schválit Istanbulskou úmluvu a všechny ostatní zákony, které propagují, zavádí a šíří genderovou ideologii. Prosíme tě za všechen lid, aby chránil člověka od jeho početí až do přirozené smrti a ctil manželství jako jedinečný svazek muže a ženy,“ nasloucháme společně s dalšími dvěma stovkami věřících bohoslužbě.
Většina účastníků zná texty modliteb a písní nazpaměť, ti ostatní si pomáhají chytrými telefony. A to zdaleka nejen ti mladší, do telefonů se zvětšeným písmem nahlížejí i senioři.
Odbíjí jedna hodina v noci. Mší svatou dnešní událost končí. Ještě se vybírají peníze od věřících a pomalu jsme z kaple vyhazovány do zimy. „Jste odsud?“ ptáme se skupinky mladých lidí. „Jsme tady z fary,“ odpovídají. Většina z nich ale už studuje vysokou školu v Brně. Jsou přátelští a když jim sdělíme, že nás ještě čeká cesta do Zlína, odkud jedna z nás pochází, vstřícně nám nabídnou, jestli bychom na faře nechtěly přenocovat společně s nimi. Vyprávíme si vtipy, sdělujeme si zážitky ze studia… Skoro jako bychom ještě před pár hodinami od pořadatelů neposlouchali, že lidé posedlí genderovou ideologií ohrožují tradiční boží řád nebo že neziskovky jsou teroristé. Naše povídání se nijak výrazně neliší od těch, která běžně vedeme s našimi kamarády a kamarádkami v Praze. Až na malý detail, a sice – mnozí naši pražští přátelé jsou queer, trans a nebinární, podstoupili nebo někdy podstoupí interrupci a feminismus je pro ně základní hodnotou, podle které se snaží žít. Většina z nich bude už za 14 dnů blokovat Národní pochod Hnutí pro život a i na tyto lidi křičet: „Ježíš by šel s náma!“ Pozvání k noclehu nakonec odmítáme.
Po cestě zpátky vládne v autobuse ticho. Poutníci jsou po šestihodinové akci unavení, jen dva mladí lidé na sedačkách za námi si šeptem povídají o katolických písních. Dívka se svěřuje, že už tolik katolickou hudbu neposlouchá, že se jí teď líbí jiné věci. „Jak to? Však existujou všechny žánry, třeba i katolický rap!“ opáčí její kamarád. Dívka neví proč, prostě ji to omrzelo. Nám se klíží víčka. Ve dvě ráno konečně vystoupíme na nádraží v Holešově, kde naše výprava končí.
Dětství bez Harryho Pottera
„Moje vyrůstání mělo divnou pachuť,“ svěřuje se nám kamarád Petr v pražské kavárně o pár dní později. Vyrostl pod taktovkou přísně nábožné matky, jíž byla blízká mariánská zbožnost, kterou jsme zakusily i my na Hostýně. Jde o svébytnou formu praktikování víry, spojenou právě s modlitebními procesími a bezpočtem údajných zjevení či zázraků po celém světě. Celkově jsou s Pannou Marií spojeny nadpřirozené události až na několika tisících místech. Mezi nejdůležitější patří Lurdy, hercegovské Medžugorje a portugalská Fatima. Právě zjevení Panny Marie ve Fatimě zahrnující vize pekla pak představuje ještě svébytnější kult, k němuž se obrací i část českých mariánských věřících.
Ač u nás mariánská zbožnost dala vzniknout bezpočtu malebných míst a regionálních pověstí o zázracích, historicky se její rozmach pojí s rekatolizací 17. a 18. století. V praxi se pak obvykle projevuje snahou o velkou náboženskou důslednost a konzervatismem.
„Konzervatismus v rámci katolické církve je celý balík témat. Oddanost Panně Marii – včetně víry v různá zjevení, jako je Fatima, Čenstochová nebo na Slovensku Zvir – velmi často znamená zároveň zastávání silně konzervativních hodnot, včetně antigenderových postojů,“ vysvětlila nám religionistka Andrea Beláňová. Zdůrazňuje ovšem, že katolicismus je škála, z níž vynikají především extrémy, ke kterým se většina věřících nehlásí.
Nemáme tu tedy žádné Opus Dei z knih Dana Browna. Obzvláštní úcta konkrétně k Panně Marii a ochota podstupovat pouti či navštěvovat modlitební procesí je zkrátka jedním z bezpočtu možných pojetí víry. Skrze sdílené zájmy a hodnoty se v ní však někdy potkává ta část katolíků, jíž je současně blízké antigender hnutí.
Náš kamarád Petr dělal po dobu deseti let ministranta a Medžugorje navštívil minimálně pětkrát. Chodil na náboženství i do katolické mládeže. Na celostátních setkáních od některých kněží slýchal, že by se s holkou neměl na veřejnosti ani držet za ruku. „Bylo to paradoxní, to vyrůstání. Na jednu stranu bylo láskyplný, ale zároveň dost divně omezující. Člověk pak vlastně nevěděl, co to má být a proč se to děje,“ vypráví. V dětství se nemohl dívat na Simpsonovi, číst Harryho Pottera nebo poslouchat nějaký typ hudby. „Připadal jsem si jak Lane z Gilmore Girls,“ říká.
Když přijel studovat vysokou školu do Prahy, jeho vztah k víře se proměnil. „Začínal jsem chápat, že ten mikrosvět církve v krajském městě není všechno. A vlastně to bylo dost depresivní, protože pak je najednou tvůj život hrozně prázdnej. Bylo to dost úzkostný.“ Když se s problémy svěřil matce, řekla, že se „musí svěřit do božích rukou,“ což prý byla její odpověď na všechno.
„Jedna kamarádka od nás ze skupiny se vyoutovala a její rodina ji úplně zavrhla,“ vypráví. „A tihle lidi se pak ohání slovy jako láska a odpuštění.“ Ani se svou matkou se o queer tématech nemůže bavit. Ta si totiž myslí, že by LGBTQ+ lidé potřebovali konverzní terapii. „Ona čerpá informace z těch divných webů a časopisů jako je Te Deum, Milujte se nebo Světlo. A v těchhle časopisech nebo v těch letácích vždycky vzadu v kostele jsou nějaké příběhy lidí, kteří třeba podstoupili tranzici, ale pak si uvědomili, že udělali hroznou chybu, konvertovali k církvi a najednou jsou úplně proti tomu. To máma bere za potvrzení své pravdy.“
Bezpečí jen pro někoho
V některých kostelech se ale podle Petra šíří i proruská propaganda. Zrovna v tom, kam chodí jeho matka, je farář, který podlehl dezinformačním webům. „To dřív vůbec nebylo, když jsem tam chodil já,“ konstatuje. Sám se z prostředí radikální víry vymanil, na rozdíl od svého bratra a sestry. „Mám pocit, že když z toho včas neutečeš, tak se v tom ještě víc chytíš a jsi ještě extrémnější,“ říká na adresu sourozenců.
Petr se v dětství a mládí pohyboval v podobné společnosti jako vysokoškoláci, se kterými jsme se bavily na Hostýně. V takovém prostředí člověk nepochybně může najít útěchu a snad i pocit bezpečí, když se ale začne odlišovat či s něčím nesouhlasit, setká se s útlakem. „Věřím, že třeba lidi s mentálním postižením tam mohou dostat lásku a blízkost, kterou jim zbytek společnosti nenabízí,“ říká Petr. Jenže poskytovaná pomoc jde podle něj ruku v ruce s opresí jiných zranitelných osob.
Náš kamarád se s antigenderem setkal přes katolické weby, časopisy a letáčky v kostele. Do schránek mu pravidelně chodily dopisy od Hnutí Pro život doprovázené plastovými embryi. To je však jen maličká výseč toho, kam chapadla tohoto diskurzu sahají. Antigender totiž zasahuje do celospolečenské debaty o tom, kdo jsme a kým si můžeme dovolit být. V příští reportáži se proto podíváme na jednu událost v Poslanecké sněmovně, v níž duchovní jazyk zcela mizí a zůstává jen netolerance a misogynie.
Magdalena Dušková je členkou redakce Alarmu a ostatní autorstvo jsou spolupracovníci redakce.
Text vznikl ve spolupráci s nadací Rosa Luxemburg Stiftung.