Foto Meiying Ng, CC0
Janu by nikdy nenapadlo, že se jí to může stát zrovna tady. Táta jí vždycky říkal, že náboženský kroužek je to nejbezpečnější místo na světě. A přesto: když jí bylo sedmnáct, líbil se jí jeden kluk. A ona se líbila jemu – alespoň jí to říkaly kamarádky. Hodně se spolu bavili – o Bohu i dalších věcech, o životě, o tom, co si jeden a druhý představují, že bude v budoucnosti. Cítila se dobře a bylo jí s ním vždycky fajn. Jednou se kamarád nabídl, že ji po schůzce „spolča“ doprovodí domů.
Několikrát se pokusil chytit ji za ruku. Pokaždé se mu vyvlíkla, smála se, ale muselo být vidět, že takhle to nechce. Když procházeli kolem jednoho z průjezdů, zatlačil ji dovnitř a začal ji líbat. Nevěděla, co má dělat, nebránila se. Vydržela takhle ještě několik minut, kdy jí vtlačil ruku mezi nohy. V duchu se modlila, ať přestane. Ale on nepřestal. Z cest domů, plných podobného chování, se stala rutina. Pochopil by ale někdo, že to nejhorší a nejnebezpečnější místo je pro ni setkání věřících?
Zatímco o tom, co je konsensuální sex, jak vypadá znásilnění, jak s ním pracovat a kde hledat pomoc, vám v debatách o milostném životě řekne jen málokdo z katolických expertů na vztahy, řečí o čistotě, čekání a posvátnosti sexu máte ze všech stran plno.
„Trvalo to pak ještě nějaký čas. Nejhorší na tom bylo, že ho všichni měli rádi a mysleli si, že mě chrání. Ve skutečnosti mi ubližoval, nešlo před ním uniknout, čekával na mě před domem, na místech, kde jsem ho nečekala, všude mě doprovázel. Nevím, jestli by mi rodiče uvěřili, že tohle dělá ten skvělý a pozorný kamarád z náboženství, který mě týden co týden doprovází domů,“ přemýšlí dnes už dospělá žena. Snažila se všechno řešit správně, chodila ke zpovědi, modlila se, dokonce jednou přede všemi – během společné modlitby – řekla, že je hříšná a lituje toho. Čeho? To dodnes sama nedokáže popsat.
„Omluvila jsem se, prostě jsem to ‚něco‘ vzala na sebe. Měla jsem v sobě takový zmatek, že jsem nakonec úplně mimoděk začala náš vztah brát jako reálný vztah. Snad proto, abych nějak zmírnila to, co se v něm děje, abych tomu dala nějaký důvod,“ vzpomíná. Najednou tvořila s násilníkem prostě pár.
Tabu
Smůla byla, že uvnitř komunity, kde se pohybovala, neexistovalo zrovna velké povědomí o konsenzuálním vztahu nebo zdravých dotycích. Hlavním tématem, co se tělesnosti a sexuality týká, byla vždy zdrženlivost, tělesná čistota a u žen neustálé varování před tím, aby pro svou hříšnost neskončily jako „okousaný ohryzek“. I to Janu stresovalo. Bála se, že přesně takto bude už navždy vnímaná, a to přestože sama přece žádný sex nechtěla.
Zneužívání a jeho dynamiku lidé kolem ní ale nezkoumali, neřešili, a nebylo se tedy kam obrátit. Zrovna Jana navíc svou víru hodně prožívala, byla v komunitě aktivní, moderovala různé akce, tvořila pro ostatní program, byla – jak dnes sama říká – naivní a do duchovního života a církve zažraná. O to víc jí ale násilí ubližovalo, o to víc ho kladla za vinu sobě, a ne predátorovi.
„Můj zpovědní kněz vůbec nevěděl, co se mi děje. Ne, že bych se mu to bála říct, naopak, zpovědnice bylo jedno z mála míst, kde jsem mohla mluvit o všem. Ale nerozuměl tomu, nevěděl, jak se k situaci stavět. Asi pro něj bylo těžké mluvit o tak traumatizující záležitosti. Pořád, týden co týden, mi opakoval, ať zapudím sexualitu, že nesmím mít sex před svatbou, že se mám modlit za odpuštění, protože jsem poskvrněná,“ vzpomíná Jana a dodává, že se na svého tehdejšího kněze rozhodně nezlobí.
Takové jednání chápe jako důsledek absence určitého typu debat uvnitř církve samotné. To si myslí i kněz Marek Drábek, který podotýká, že církev často nevede kněží ani věřící k citlivému přístupu k obětem sexuálního násilí a nevysvětluje duchovním, co mají v tak náročných situacích udělat. „Bavit se o tomto tématu je podle mne problém pro celou českou společnost, není to jednoduché téma. V církvi je to možná ještě o něco choulostivější. Možná se považuje za nevhodné, aby o tomto tématu kněz mluvil. A pokud si s některými věcmi sám nevím rady, nejsem ochotný to ani slyšet od druhého, protože bych si s tím stejně nevěděl rady a nevěděl, co dělat. To se neděje na vědomé úrovni,“ vysvětluje kněz.
„Jestliže je hlavním těžištěm debaty, že sexualita je špatná, že sex před svatbou je hřích a prožívání sexuality vlastně taky, je jasné, že se mnozí kněží neumějí vcítit do problémů obětí sexuálního násilí. Nevědí, jak přeživším pomoct, a tak často reprodukují naučené narativy. Bohužel. Oběti pak mají tendenci vinit hlavně sebe, stydět se za to, co se jim stalo, a obracet hněv proti sobě,“ dodává Jana. Sama to tak zažila.
Snažila se prostě v dospívání nějak přežít, s predátorem se jí po nějakém čase podařilo rozejít, a dokonce si našla nového, hodného přítele a záhy si ho vzala za manžela. Pro oba to pak bylo chvíli těžké, ale dnes mají dceru.
V troskách
Když si Jana o mnoho let později uvědomila, co se jí vlastně dělo, byl to pro ni šok. Nejprve vůbec nemohla uvěřit tomu, že by pro něco takového byl termín: znásilnění. Trauma totiž na mnoho let vytěsnila. Došlo jí to vlastně omylem, ve chvíli, kdy se jí začaly vracet nepochopitelné úzkostné flashbacky – když procházela určitým místem, když potkala někoho, kdo jí predátora připomínal, když si náhodně vzpomněla na spolčo a svůj život v něm. Chvíli tomu ani nemohla uvěřit. Ale pak se všechno vyjasnilo. Došlo jí, proč tak moc a tak brzy chtěla mít dítě. Proč si pořád něco vyčítá. Proč se tolik bojí fyzických kontaktů. Proč má nevysvětlitelné záchvaty paniky. A hlavně: proč začíná najednou tak moc pochybovat o tom, jestli je vůbec nějaký Bůh, spravedlnost, milost, smíření a jestli jde v takové situaci opravdu, upřímně odpustit tomu, kdo tolik ublížil.
„Můj duchovní život je úplně v troskách,“ dodává dnes smutně Jana. Částečně prý proto, že tomu všemu tak moc věřila, a tak se možná o to víc zklamala. A tak se teď k traumatu ze sexuálního násilí přidává závažná krize víry v Boha. Jana se mimoděk svými úvahami vrací k tomu, co často ve své práci vysvětluje Marek Drábek: že narušení bezpečného prostředí uvnitř církve znamená pro věřící nejen trauma spojené se samotným násilím, ale často i zhroucení jejich vlastního duchovního života a nastartování velké nedůvěry k církvi jako instituci. Bezpečné místo se zbortí jako domek z karet.
Ředitel Sekce pro mládež České biskupské konference Roman Kubín si ale myslí, že církev bezpečným prostorem pro lidi se zkušeností se zneužíváním nebo sexuálním násilím je.
Vyvolení a vyvolené
Když má Jana mluvit o svém sexuálním životě, je vidět, že jí to stále dělá problémy. „Sex? Ten pro mě představuje jeden velký problém. Pokud to mám říct upřímně, rozhodně si ho nijak neužívám. Ostatně, k tomu jsem přece byla v rámci své katolické výchovy od útlého věku socializovaná,“ říká smutně Jana. Naráží tím na skutečnost, že dospívání v katolickém prostředí je rámováno až paradoxně častými debatami o sexu, sexualitě a tělesnosti. A přitom se neustále vytváří dojem, že tělesnost je něco špatného. To pak na mladého člověka může těžce dopadat. V případech sexuálního násilí o to víc. Stigma není provázáno jen se samotným znásilněním, ale i s tím, že došlo k hříchu, kvůli němuž oběť přestane mít rád i samotný Bůh.
V prostředí, které se mnohdy až hygienicky štítí řešit třeba menstruaci, kde věřící rodiny často neumožňují dívkám návštěvy gynekologa s tím, že ho přeci nepotřebují, protože nemají sex, a kde se o sexu mluví současně jako o jednom z vrcholů vztahu a současně jako o něčem, co vlastně není důležité, může být pro mnoho lidí těžké se zorientovat. A nepomáhá tomu ani stereotypní pojímání genderu, kdy jsou muži autoritami z církve běžně vykreslováni jako od přírody lovci, kteří si neumějí pomoct, a ženy zase jako svůdnice, jež se mají krotit a nikoho moc neprovokovat. Tento stereotyp je ale pro všechny strany, včetně mužů, škodlivý.
Každá dívka by měla vědět, že pro muže to není jen tak „přitulit se k někomu“. Pro normálního muže je „přitulit se“ vyzváním k mnohem vyšším metám. Netrapte své hochy, pochopte, že držet si vás „od těla“ je většinou nutnost, která stojí hodně sebeovládání. Chytré ženě to snad dojde.
(Martin Kvapilík: Proč spolu před svatbou nebydlet a nespat)
Právě aspekt „vyvolenosti“ sexuálního života pro manželský pár staví sex do specifické role. Mladé ženy v řadě katolických společenství na vztahových seminářích a v partnerských poradnách neustále slýchají, že pokud své panenství „odevzdají“ někomu jinému, nebude si jich pak manžel vážit. Mladé páry zase to, že začnou-li spolu před svatbou spát, přijdou o to zajímavé, vzrušující, zevšední si už před svatbou a vztah pak pro ně bude fádní, až se nakonec rozpadne. Nevydrží, protože to nejcennější si ti dva dali už před svatbou, zhřešili, a teď musí nést následky. Třeba i v podobě vysoké pravděpodobnosti rozpadu vztahu.
To je skutečně nejhorší případ vztahu: sexuálně spolu žít, a přitom bydlet odděleně. Pokud to někdo vezme do manželství opačně, tzn. šups do postýlky a až potom někdy pryč od rodičů, může to společné bydlení dopadnout dobře spíš výjimečně.
(Martin Kvapilík: Proč spolu před svatbou nebydlet a nespat)
Hodinový kartáč
„Skoro pokaždé, když jsme měly nějaký víkend, dostalo se nám přednášky, ideálně od takového manželského páru, který se miloval už od střední, spali spolu vždy jen za účelem plození dětí, těch mají deset, a žijí spolu v lásce a bez poskvrny,“ směje se – trochu hořce – Anežka, další respondentka, která v katolické církvi strávila své dospívání. „Když jsem si našla prvního přítele, reálně jsem myslela, že shořím v pekle, a měla z toho úplné úzkosti,“ vzpomíná. „Bylo to opravdu obtížné, utvářelo to celé mé sebepojímání, dlouho jsem bojovala s tím, že jsem zradila Boha i prostředí, které se podílelo na mé výchově,“ říká a dodává, že to brala jako výlučně svou chybu.
„Byla to masáž, která mě hrozně formovala a ovlivnila mě víc, než jsem si pak zvládala přiznat. Došlo mi to až ve chvíli, kdy jsem dostala jednou u zpovědi neskutečný kartáč za to, že jsem se – ve věku osmnácti let – poprvé políbila s klukem. Zpověď trvala hodinu a byl to takový tlak, že to něco ve mně zlomilo a řekla jsem si, že tohle teda zažívat nechci a taky nebudu,“ popisuje svůj odchod z katolické komunity Eliška. Rozhodla se, že v Boha chce věřit dál, ale také, že chce svou víru prožívat jinak, svobodně a bez nátlaku.
„Zatímco o tom, co je konsensuální sex, jak vypadá znásilnění, jak s ním pracovat a kde hledat pomoc, vám v debatách o milostném životě řekne jen málokdo z katolických expertů na vztahy, řečí o čistotě, čekání a posvátnosti sexu máte ze všech stran plno,“ shrnuje problematiku sexuální výchovy Antonie, která hranici mezi intimním a upřímným prožíváním víry a životem podle sebe a bez neustálých výčitek hledá dodnes. „Od gymplu jsem byla pod strašným tlakem, že přeci muži, který o mě má zájem, nemůžu říct ne, zvlášť když je třeba ze stejné farnosti jako já. To proto, že se znají rodiny, oba dva chodíme do stejného kostela a vzít si katolíka je přece terno,“ popisuje Antonie, jak se cítila v dobách svého dospívání. Stejně jako většina lidí z katolické komunity i ona často čelila nátlaku zpovědního kněze a pastoračních vedoucí na to, aby obracela své blízké na víru. Nedělalo jí to dobře, stejně jako jí nedělal dobře celý diskurz kolem sexu, vztahů, lásky a tělesnosti, který se mezi katolíky šířil. „Bylo to manipulativní,“ říká dnes rezolutně.
Podle obou žen, Elišky i Antonie, může místy až fanatický a nesmlouvavý přístup k sexu, tělesnosti a tlaku na brzké sezdání mladých lidí některé věřící poškozovat a také může vést ke skutečnosti, že i manželský sexuální život je pro ženu traumatizující, že v něm partneři neznají a ani nechápou hranice a že dokonce může docházet k násilí (byť třeba nevědomému) uvnitř vztahu. Mluvit o tom je ale v řadě církevních společenství takřka nemožné. Své o tom koneckonců ví i Jana, které „to všechno“ došlo až nedávno. A musí teď hodně pracovat na tom, aby v sobě našla pocit, že věřit v Boha má nějaký smysl.
Autorka je redaktorka Alarmu.
Pokud jste obětí sexuálního násilí, obraťte se na organizaci Profem.