Zahájení Topografické lekce. Foto Alena Hlaváčová
Od konce šedesátých let je pýchou Galerie výtvarného umění v Náchodě (GVUN) největší tuzemská sbírka umění z bývalých sovětských republik. Oněch pětapadesát let, během nichž šlo východoevropské umění bez jakýchkoliv námitek vydávat za ruské, skončilo s odchodem dlouholetého ředitele a kurátora Jana Kapusty do penze. Kapustu nahradil Alexander Peroutka, a to jen pár měsíců předtím, než se Putin rozhodl zničit Ukrajinu i její kulturu. Akademická debata o tom, co všechno si ruský imperialismus neprávem přisvojil, tak získala zcela praktický rozměr.
Nový šéf náchodské galerie svou snahou dát slovo obětem ruského imperialismu následoval například britskou Národní galerii, která na podnět ředitelky Ukrajinského institutu v Londýně uvádí malíře Ivana Ajvazovského, Archipa Kuindžiho a Ilju Repina jako Ukrajince. K témuž rozhodnutí dospělo také Metropolitní muzeum umění v New Yorku. Díky Peroutkovi vznikla v Náchodě výstava Topografické lekce, jejímž cílem bylo „představit tvorbu současných ukrajinských umělců a umělkyň a konfrontovat ji s výběrem obrazů z galerijních sbírek“, a mohla se zde konat také přednáška ukrajinské umělkyně Darji Lukjanenko o kolonialismu. Poté ale – překvapivě – ředitel z „etických důvodů“, jak sdělil serveru Hlídací pes, podepsal výzvu Mír a spravedlnost za odvolání sankcí vůči Rusku.
Jak se k Peroutkovu rozhodnutí stavějí ukrajinské umělkyně, které s ním měsíce spolupracovaly a v Náchodě vystavovaly? Jakými způsoby ruské impérium potlačuje svébytnost neruských národů a pak se obohacuje jejich kulturou? A jak se ruský imperiální narativ prosazuje ve veřejném prostoru? Odpovídaly Masha Kovtun a Darja Lukjanenko.
Můžete na úvod představit projekt Topografické lekce? V čem spočíval a jak jste ho postupem času vnímaly?
Darja Lukjanenko: Líbila se mi idea revidovat tamní sbírku. Je důležité prozkoumávat dějiny historických děl, obzvlášť dnes. Někdy kolonialismus nezasáhne jen identitu umělkyně nebo umělce, ale také historický okamžik, například když se výjevy z Kyjevské Rusi vydávají za výjevy z Ruska. Je důležité brát v úvahu místní názvy i jejich historii. Proto jsem loni měla samostatný výstup v galerii Malá, která se toho dne otevírala. Celý program byl navíc věnován solidaritě s Ukrajinou. Pro mě jakožto poruštěnou Ukrajinku z východu, kde se rusky mluvilo doma i ve škole, má toto téma navíc ještě osobní rovinu. Jak se stalo, že jsme ruskou kulturu považovali za něco lepšího, než jsme my, a co k tomu vedlo?
V Rusku k dekonstrukci imperiálního mýtu vůbec nedošlo.
Masha Kovtun: Taky jsem z východní Ukrajiny, z Dnipru. Celý život jsem mluvila rusky ve škole i v rodině a musela se zamýšlet nad svojí identitou. Babička a dědeček jsou z Ruska. Za Sovětského svazu jim nabízeli byty v Ukrajině, aby se tam přestěhovali a žili tam. Babička byla učitelka ruštiny, dědeček byl stavitel. Současně probíhaly deportace původního obyvatelstva, například krymských Tatarů, a taky holodomor. Už to napovídá, že ruské impérium chtělo ukrajinskou identitu vymazat a rozšiřovat narativ, že je mocný stát. Ještě jako malá holka jsem měla pocit méněcennosti a vnímala to tak, že Rusko je větší a lepší stát než Ukrajina. Bála jsem se říct, odkud jsem. U nás na škole se ukrajinsky mluvícím dětem ostatní děti smály, že to jsou vesničané. Na dětských táborech na Krymu, kam v té době jezdily také děti z Ruska, se mě dokonce ptali, jestli máme internet, a jeden kluk mě chválil, že mluvím rusky bez přízvuku. Až během osmi let v Česku jsem se dozvěděla něco o západním dekolonizačním přístupu. V Rusku k dekonstrukci imperiálního mýtu vůbec nedošlo. Věřilo se, že je to dávná minulost carského Ruska nebo záležitost Západu a jeho imperialismu. Ani po válce v Čečensku a Gruzii nebo anexi Krymu se mnoho nezměnilo, a to ani na Západě, kde se o tom nic moc neví.
K projektu Topografické lekce mě osobně pozval kurátor Milan Mikuláštík. Párkrát jsme si před výstavou volali. Mikuláštík už před válkou s Peroutkou plánoval projekt o umění z bývalého Sovětského svazu. Chtěli pozvat Ukrajince, Rusy i Bělorusy a pojmout východní umění současně v návaznosti na díla Ilji Repina, která jsou součástí stálé sbírky GVUN. Těsně po začátku invaze se nás ptali, jestli by to takhle bylo v pohodě. Řekli jsme jim, že to není možné, dokud trvá Ruska invaze v Ukrajině, a že právě proti tomuto „bratrskému narativu“ Ukrajinky a Ukrajinci po celém světě bojují. Dohodli jsme se tedy na ukrajinské výstavě, a pak jsme se bavili o výběru umělkyň a umělců. Oni chtěli dát hlas hlavně těm, co utekli před válkou a přišli na AVU a UMPRUM. V tu dobu to bylo pro ukrajinské umělce a umělkyně velkou podporou. Proto mě dost překvapilo, že Peroutka podepsal petici Mír a spravedlnost Matěje Stropnického a Petra Druláka. Dodnes jsem v šoku. Jeden z vystavovatelů, Bohdan Sokur, studoval na FAVU malbu, a když začala invaze, šel do armády. Celou dobu je na frontě, pouze poslal obrazy, které měl a které mu zůstaly v Brně.
Kde vidíte problematická místa petice Mír a spravedlnost?
MK: Pro mě byl obrat Matěje Stropnického o sto osmdesát stupňů velké překvapení. Žiju v Česku už dlouho, vím, kdo to je, že byl z levicové komunity a ve Straně zelených. V petici nevidím žádné řešení. Myslím, že takovýto pacifismus je privilegium, které si Ukrajina vzhledem ke své historii dovolit nemůže, protože Rusko se k ní dlouhodobě chová jako agresor. Ukrajinci už beze zbraní stáli s vlaječkami proti tankům a stejně to skončilo agresí. Nedodávat jim zbraně nepřinese mír, obzvlášť pokud existuje ruský imperialismus.
DL: Rusko usilovně tlačí určitý narativ. Za nebezpečný považuji požadavek zrušit sankce vůči Ruské federaci s tím, že jsou neúčinné a nevýhodné pro Česko i Ukrajinu. Myslím, že slovo „mír“ používá v dost zvrácené souvislosti, spíš v podobě „russkij mir“, což je obdoba „římského míru“. Už v roce 2014 jsme mohli vidět, k čemu ústupky vůči Rusku vedou.
Probíraly jste s Peroutkou, proč se rozhodl pod petici podepsat?
MK: S Lexou jsme se o ruském imperialismu, ukrajinské kultuře a celkově o současné situaci bavili několik týdnů před zahájením výstavy, nikoliv potom, co podepsal výzvu. Od té doby se neozval a ani se nevyjádřil. Mrzí nás, že nám nenapsal žádné osobní vyjádření. Mluvili jsme s ním několik týdnů a čekala jsem nějaké vysvětlení. Na druhou stranu jsem ráda, že se vůči němu zaměstnankyně a zaměstnanci galerie vymezili veřejným písemným prohlášením.
Peroutka jinde na facebooku prezentoval podpis pod Mírem a spravedlností jako pouze své osobní rozhodnutí…
DL: Problém je, že se uvedl jako ředitel instituce. To se mě dost dotklo.
MK: Dokud je ředitel, jedná za galerii a nese za ni odpovědnost.
Pojďme hlouběji do minulosti. Pod kolonialismem v kultuře si představím Howarda Cartera vezoucího Tutanchamonovu mumii z Egypta nebo Indianu Jonese. Jak ale vypadá ruský kolonialismus a jak se chová?
DL: Je staletí starý a souvisí se zakazováním ukrajinského jazyka a ukrajinské kultury. Například bylo zakázáno vydávat knihy v ukrajinštině, byla zapírána tradice vánočních koled, včetně světoznámé koledy Ščedryk (známější pod anglickým názvem „Carrol of the Bells“). Aranžér koledy Mykola Leontovyč byl jako údajný nacionalista zavražděn Čekou. Je ohromující, že lidé si před všechny myslitelné represe, včetně násilného přesidlování a uměle vyvolaných hladomorů, udrželi ukrajinské tradice a ukrajinsky také mluví.
Jedna z mých studentek češtiny, osmapadesátiletá prodavačka z Charkivu, mi v hodině zpaměti odrecitovala část Kobzara od ukrajinského literáta a etnografa Tarase Ševčenka. Tvrdila, že se to ve škole učila nazpaměť. Jak se to mohlo stát?
DL: Důsledně se zamlčovalo, že brojil proti ruskému imperialismu. Ševčenko se Sovětům hodil jako lidový hrdina, který stál proti carovi.
A četl se rusky, nebo ukrajinsky?
DL: Já jsem se o něm učila v ukrajinštině a podle mě se tato verze příliš nelišila od sovětské.
O jaké změny se jednalo?
DL: Zrovna o tom čtu knihu ukrajinské literátky a lingvistky Viry Agejevy Zákulisí impéria s podtitulem Eseje o kulturních vztazích mezi Ukrajinou a Ruskem, kde píše o soustavném cenzurování narážek na porušťování Ukrajiny.
Jak ruská strana své jednání zdůvodňuje?
DL: Rusko se uchyluje k zastrašování, násilí a síle. Buď ukrajinské děti unášela, nebo v Ukrajině umisťovala výhradně rusky hovořící učitele. Pokud Rusové argumentují, pak pouze tím, že chudým zaostalým venkovanům přinášejí vyšší kulturu.
A někdy si přivlastnili tu jejich. Jakými způsoby si Rusové přivlastnili umělkyně a umělce se spornou etnicitou?
MK: Těsně po začátku ruské invaze na Ukrajinu začala v Galerii hl. m. Prahy výstava Světy Jindřicha Chalupeckého, kde bylo vystavené i sovětské umění. Vzhledem k nevhodnému načasování výstavy, která byla naplánována již rok dopředu, Olgu Krykun, Darju Lukjanenko a mě požádali, abychom se na výstavě, jejíž součástí byla přednáška na téma „ruská avantgarda“, vyjádřily k začínající invazi. Přitom to byla sovětská avantgarda. Totéž oslavy vítězství v druhé světové válce: Rusové ztotožnili Sovětský svaz s Ruskem a tvrdí, že válku vyhráli onio. Vůbec neberou v potaz, že Bělorusko bylo srovnáno se zemí nebo kolik zahynulo Bělorusů, Ukrajinců, Kazachů nebo Kavkazanů. Tak to bylo se vším. Nebrali jiné národy jako národy, Ukrajině už v 17. století říkali „Okrajina“ a snažili se její identitu vymazat všemi možnými způsoby, deportacemi, popravami i přes jazyk. Zlom podle mě nastal po trojím dělení Polsko-litevské unie v letech 1772, 1793 a 1795. Pak bylo snazší tvrdit, že Ukrajina vlastně ani nikdy nebyla a prosadit tvar „na Ukrajině“ jako „na vesnici“ nebo „na jejich území bez jasných hranic“. A to, že se do 17. století Ukrajině říkalo Rus a sami Kozáci o sobě mluvili jako o Rusínech, tomu jen nahrávalo.
Na tvar „na Ukrajině“ narážím takřka neustále v hodinách češtiny pro cizince.
MK: Taky jsem se ptala hodně Čechů, proč pořád říkáte „na Slovensku“.
To je zase součást našeho imperiálního mýtu o meziválečném Československu. Proto Ukrajinkám a Ukrajincům uznávám, když v hodině říkají „v Ukrajině“ nebo „do Ukrajiny“.
MK: Totéž chtěla ještě před invazí změnit ukrajinská umělkyně a aktivistka Julia Krivič, která žije dlouhodobě v Polsku, uměleckým projektem W Ukrainie (Julia Krivič a Marie Beburia stály 19. prosince 2019 s nápisem „W Ukrainie“ asi dvacet minut na varšavském západním autobusovém nádraží, kudy do města proudí ukrajinští gastarbeiteři. Happening v Polsku vyvolal bouřlivou veřejnou debatu – pozn. red.). Jazyk má velký vliv na podvědomí člověka. Je to součást staletí trvající propagandy. Bulgakov byl můj oblíbený spisovatel, než jsem se v něm dočetla, že Ukrajinština je vymyšlený jazyk. Taky je velký rozdíl v tom, jak jsme v ruských filmech zobrazováni. Před rokem 2014 jsme bývali za alkoholiky a špatně mluvící vesničany, později i za agresory. Třeba v dětském filmu Tajna volčej pasti (z roku 2004 – pozn. red.) se na Krymu potkají dva kluci. Rus je ve filmu vysokej, hezkej kluk, a Ukrajinec malej a agresivní kluk, který křičí, že tohle je jeho zem.
Jak rozpoznat ruské a přisvojené dílo?
DL: To přivlastňování sahá velmi daleko. V otevřených mezinárodních databázích nebo na Wikipedii jsou autorky a autoři ze zemí bývalého Sovětského svazu stále uváděni jako „ruští“. Je potřeba prozkoumat každý jednotlivý případ a identitu tvůrkyně nebo tvůrce rekonstruovat, jako se to stalo u Kazimira Maleviče a bratrů Davida, Nikolaje a Volodymyra Burljukových. Všichni byli dlouho za zakladatele ruské avantgardy, přestože Malevič měl polské rodiče a Burljukovi o sobě psali jako o potomcích krymských Tatarů a ukrajinských kozáků.
V Československu byl za vlády KSČ folklor podstatnou součástí oficiální kultury a plnil totožnou úlohu jako v Sovětském svazu. Jak do něj ale zapadaly kultury porobených národů?
DL: Byl to složitý proces. Folklor byl nejdřív zakazován a omezován, aby pak po masových popravách kobzarů, ukrajinských lidových bardů a hráčů na banduru nebo kobzu, byla ve třicátých letech 20. století prosazována okleštěná verze ukrajinského folkloru, spojovaná ponejvíce s venkovem a opěvováním Sovětského svazu a jeho úspěchů.
A jak sovětský režim vykládal lidovou vojenskou demokracii Kozáků?
DL: Velmi opatrně. Víte, narodila jsem se v Dnipru, dříve Dněpropetrovsku a ještě předtím Jekatěrinoslavi, jehož historie se vyprávěla od dob Kateřiny Veliké. Že tam předtím Kozáci měli svoji „sič“, opevněný tábor sloužící jako administrativní a vojenské centrum, spadalo spíš do sféry legend a pohádek, které sovětské verzi historie nepřekážely.
Ukrajina a Rusko považují shodně za začátek své svébytnosti Kyjevskou Rus, jenomže ukrajinská kultura je ovlivněna právě už zmiňovaným kozáctvím, a proto ji ruské impérium považuje za vývojově mladší.
DL: Jestli Kyjevská Rus vznikla někdy v devátém století a Moskovie, tedy Moskevské velkoknížectví, ve třináctém, nejde říct, že by Moskovie byla starší. Rozhodně ale nelze považovat Moskovii za jediného univerzálního dědice Kyjevské Rusi.
Když budeme mluvit o realismu v umění, lze rozlišit umění ruské a ukrajinské, například pomocí oblíbených motivů?
DL: Spíš ne. Autorky a autoři navíc často váhali, jaké pro ně bude mít následky, když se přihlásí k té či oné identitě, například, jestli budou moci působit ve velkém centru, jako je Petrohrad, nebo skončí ostouzeni a zapomenuti na venkově. Pak i takový Nikolaj Gogol váhal ve svých dopisech, jestli je „Chochol“ (což je dnes hanlivé ruské označení pro typický kozácký sestřih oseledec – pozn. red.), nebo Rus, přestože popularizoval ukrajinskou historii, kulturu a folklor. Jenže chtěl dělat kariéru, a tak na takováto pravidla přistoupil.
Jak tedy vnímáte, že městské muzeum v Amsterdamu nově uvádí Maleviče jako potomka polských rodičů, Ajvazovského jako Arména žijícího na Krymu a Ilju Repina jako Rusa usazeného v Ukrajině?
MK: Samozřejmě dobře. Musí dojít k dekolonizaci. Sovětská kultura byla velká právě svou rozmanitostí.
DL: Je nesprávné dovozovat identitu pouze z místa pobytu. Malevič byl původem Polák, narodil se poblíž Kyjeva, v Kyjevě studoval, považoval se za Ukrajince a – což není moc známé – mučila ho sovětská tajná policie. Někteří lidé tvrdí, že o sobě prohlašoval, že je Rus nebo Sovět, ale tuto okolnost neberou v potaz. Definovat Ajvazovského jako Ukrajince bylo zdaleka nejvíc politické gesto. Ruská armáda úplně zničila muzeum v Mariupolu, a toto bylo gesto protestu a solidarity vůči ní době, kdy se ničením muzeí a galerií snaží vymazat ukrajinskou identitu.
Jak jsem sama zjistila, otázka identity je nanejvýš složitá. Můžeme s určitostí říct, za koho se už nežijící osobnost považovala? Pro jedny je důležitější místo, kde tvořila, pro jiné témata a náměty. Pro mě osobně jsou rozhodující písemnosti, v nichž se osobnost jednoznačně identifikuje.
Přežilo z muzea v Mariupolu aspoň něco?
DL: Mariupolské muzeum bylo zcela vybombardováno – víc zatím nevíme. Podařilo se vysledovat chersonské sbírky. Byly ukradeny a převezeny na Krym. Tamní instituce se tím nijak netajily.
„Kdybychom na Ilju Repina, který se narodil v Čugujevu na dnešní Ukrajině, sám pak působil v carském Rusku, ale ateliér měl i ve finské Karélii, uplatňovali striktní hodnotící rámce, došlo by k zavádějícím zkreslení. Jde nám proto primárně o nějaké základní vyslovení se k celému problému. Sám si myslím, že v současné situaci se ani nikam dál nedostaneme. Když je veřejnost a společnost takto rozjitřená, tak je dialog velmi obtížný, dost často i nemožný.“ Toto řekl webu Artalk už zmiňovaný ředitel GVUN Alexander Peroutka. Jak to vnímáte?
DL: Můžu mluvit pouze o své zkušenosti s náchodským publikem, z jehož zpětné vazby jsem byla naprosto nadšená. Přednáška byla velmi vřele přijata. Z toho jsem nabyla dojmu, že lidé jsou připraveni vědět víc a diskutovat.
MK: Myslím si, že zdůraznění toho, odkud umělec nebo umělkyně pochází, používání správných termínů a názvu je jediným způsobem, jak se přiblížit k dekolonizaci ruského imperialismu. Je to boj každého ukrajinského umělce a umělkyně proti ruské propagandě a imperiálním narativům, které se léta Rusku dařilo vnášet do západní kultury. Proto se nyní bohužel potýkáme s nepochopením, a dokonce odporem společnosti vůči tématu ruské invaze do Ukrajiny.