Foto Eva Kořínková / Paseka, použito se svolenín
„Už si brousím každou větu, jako bych si brousil ostří nože,“ píše Édouard Louis v textu Boje a proměny jedné ženy. Právě v této útlé knize dokázal francouzský spisovatel v pěti krátkých odstavcích nabourat řadu představ o tom, co by literatura měla dělat a jaká by měla být. Místo popisu vysvětluje, neváhá se opakovat, dává průchod citům a píše politické manifesty. A dělá to proto, aby „psal proti literatuře“, proti její podobě, která je zbraní namířenou na životy, jaké vedli jeho matka, otec, sourozenci i on sám. V novém románu Jak se stát jiným se mu to daří na zatím největší ploše a způsobem, který má bezprecedentní šanci osobně se dotknout řady lidí napříč společenskými třídami.
S vydáním poslední knihy Édouarda Louise se pojila jeho první spisovatelská návštěva Prahy. Dvě besedy ve dvou dnech – jedna zaměřená více na dílo, druhá vyloženě na jeho politické motivace – názorně předvedly, jakou sílu má pro Louise typické propojení beletrie a sociologie, či spíše sociální kritiky. A ukázaly – i tím, že obě byly především o politice –, že jedno od druhého nejde oddělit, protože Louisovy knihy nejsou ani tak autofikcí, jako spíše politickou autobiografií. Místo aby nás autor nechával hádat, co se mu opravdu stalo a co už je fikce, vybírá pro jednotlivá díla výseky reality tak, aby daly co nejhlasitěji a nejjasněji vyznít myšlence, kterou chce dostat do světa.
Věčný útěk a proměna bez konce
V debutu Skoncovat s Eddym B. šokoval Louis sofistikované literární kruhy nejen ve Francii popisem toho, jak jsou některé oblasti této západoevropské země násilné, rasistické, homofobní a především chudé. Sepsal příběh svého dětství a ukázal v něm, jaký dopad mají propastné třídní rozdíly a nenávist nejen na jeho vlastní tělo. V Dějinách násilí přišel se zpovědí popisující explicitní sexuální násilí v kontextu homofobie, rasismu i implicitního policejního násilí. Ve dvou kratších dílech pak popsal diametrálně odlišné, a přesto těsně spojené osudy svých rodičů. V knize Kdo zabil mého otce se pustil do velmi konkrétní obžaloby francouzské pravice, která jeho otci ničila život průběžně a v několika konkrétních momentech mu zcela podrazila nohy. Louis tu začal jasně dokazovat, že odmítá vidět násilí prostředí, ze kterého vzešel, jako souhru individuálních voleb. Boje a proměny jedné ženy zase prokázaly, jak citlivý a zároveň nekompromisní dovede Louis být při identifikaci rovin útlaku, když se zaměřil na konkrétní rány, které jeho matce i dalším ženám v rodině uštědřoval patriarchát.
Louisova próza je unikátní v tom, že k publiku hovoří velmi srozumitelným jazykem, a pokud se potřebuje opřít o teoretický koncept či komplexnější ideu, využívá krátké zmínky a odkazy.
V nejnovějším románu se vrací sám k sobě a popisuje svou nikdy nekončící transformaci. Vyprávění vede od dětství a základní školy v Hallencourtu (prostředí, které jeho čtenářstvo zná z debutu) přes gymnázium v Amiens na École normale supérieure v Paříži až k vydání první knihy. Louis se neustále proměňuje, je to pro něj mise, jíž podřizuje vše. V textu se obrací především k dívce Eleně, která mu v Amiens představila svět, kde se místo televize čte, poslouchá se klasika a debatuje se u večeře. Její rodina ho víceméně adoptuje, dokud se ovšem Édouard – toho času Eddy – nesetká s ještě inspirativnějšími, vzdělanějšími a bohatšími lidmi. Celou knihu provází bolestná sebereflexe, nebo možná spíše sebekritika. Louis si totiž silně uvědomuje, jak moc se svým útěkem vyhranil nejen vůči lidem, na nichž mu záleželo, ale také že je odvrhl či jak jimi opovrhoval. V textu přitom popisuje, že mu nezbývá nic jiného než utíkat a měnit se. A zároveň si uvědomuje všechny momenty, kdy se ve své proměně, byť jen dočasně, stává právě tím, čím opovrhoval.
Louisova tvorba i politický aktivismus v sobě spojují dva elementy: kritiku buržoazie a zároveň porozumění opačnému konci socioekonomického žebříčku. Když Louis v knize Jak se stát jiným utíká z nejdeklasovanější sociální vrstvy, nejprve se upíná k buržoazii a občas na cestě vzhůru uštědří úder těm pod ním. Čím výš se dostává, tím častěji naráží na momenty podobné třeba tomu popsanému v předchozí knize, kdy mu vlastní matka nabízí, že mu bude za peníze uklízet. A protože kruhy, do kterých se postupně dostává, si libují ve stále opulentnějším luxusu, jsou silnější i nárazy a následná kritika buržoazie je rozhodnější.
Velkým tématem, které Louis v předchozích knihách naznačil a v románu Jak se stát jiným ho detailně analyzuje, je třídní přeběhlictví. Necítí se ve své kůži ani v Paříži mezi intelektuály a boháči, ani zpět v Hallencourtu. A soudě dle románu se zřejmě necítí zcela svůj ani v meziprostoru, jenž je pro text i autora tak důležitý, tedy v prostředí nové střední třídy oplývající ekonomickým, ale také kulturním kapitálem. Neukotvenost, rozpolcenost a neustálý pohyb, který si třídní přeběhlictví vynucuje, nestojí v Louisově pojetí příliš daleko od přeběhlictví geografického, od uprchlické či imigrantské zkušenosti v podobě, v jaké ji ve svých textech popisuje například Mohsin Hamid.
Přístupnost jako zbraň
Kniha se opět věnuje i násilí a jeho oběhu ve společnosti. Louisovy texty i jeho mediální vyjadřování jsou přitom skvělým argumentem proti moralizujícím odsudkům, které stereotypně prezentují nejnižší třídy jako jednoduše reprodukující násilí nebo dokonce jako předurčené k tomu se ho dopouštět. Nejen v Jak se stát jiným, ale ve veškerých textech Louis jasně ukazuje strukturální příčiny násilí. Maskulinita, homofobie, nevzdělanost, chudoba či rasismus jsou sice pevně propletené, což zneužívají mocní ve svůj prospěch i pro zachování statu quo, to ale neznamená, že každý, kdo z toho plynoucí násilí zažil, se ho sám musí dopouštět. V jednom z pražských rozhovorů Louis řekl, že neopakovat takové násilí je akt hrdinství – ale že jeho úkolem není psát jen o hrdinech. Což ostatně v některých ohledech platí i o něm samotném coby hlavním protagonistovi.
Louisova próza je unikátní v tom, že k publiku hovoří velmi srozumitelným jazykem, a pokud se potřebuje opřít o teoretický koncept či komplexnější ideu, využívá krátké zmínky a odkazy, skrze které se čtenářstvo může ponořit nejen do osobního prožitku, literárního ztvárnění a apelu spisovatele, ale i do sociologického rozměru. Přístupnost textů je součástí jeho širšího postoje k tvorbě, kterou zcela nepokrytě pokládá za politickou zbraň – a její účinnost je přímo úměrná tomu, kolik lidí se s ní může bez obtíží seznámit. Přestože se věnuje specifickým aspektům identity a extrémním společenským rozdílům, nechybí v jeho psaní styčné body s miliony jiných životů. Právě proto je tak přístupné. Když popisuje, jak nedokázal snést náhlou radost své věčně skleslé matky či jak hluboce vnímal rodinnou past, ve které uvízli oba jeho rodiče, hluboce se to dotýká i těch, kdo se narodili do jiných podmínek a prožili jiné osudy.
Jak se stát jiným je samozřejmě také queer knihou, textem o přijímání sebe sama v průsečíku mnoha os útlaku. K tomuto boji se Louis vrací po dvou dílech, ve kterých se více zaměřoval na třídní nerovnosti, na maskulinitu, patriarchální útlak či misogynii. Každá jeho kniha je bezpochyby intersekcionální, ale v každé se zároveň soustředí na určitý výsek, část obrazu, v každé analýzu útlaku dávkuje. Nijak nepopírá komplexitu mocenských vztahů ani mnoho rozměrů a průniků násilí z nich plynoucí, právě proto je jeho pohled na otce, matku, obyvatele Hallencourtu, ale i na nové známosti z řad elity tak nejednoznačný. Právě taková je totiž realita. Zabývat se jednotlivými jejími odstíny zvlášť znamená posilovat apel každé z knih, a přestože to klade na čtenářstvo určité nároky (pro opravdu komplexní obraz musí přečíst autorových knih více), žádná z nich není jednorozměrná a každá funguje i sama o sobě.
Édouard Louis píše proto, aby změnil svět. Z každé jeho věty je patrné, že chce vší silou bojovat proti nespravedlnostem a za lepší život pro všechny. Navzdory tomu, že napsal už pět knih o sobě a své rodině, si jen těžko lze představit méně sebestředného, více empatického a také sebekritického autora. V Praze mluvil o tom, že ukazovat pravdu – věci tak, jak jsou – je revoluční. Sice to možná nezmění názor odpůrců, ale určitě je to přiměje na tuto pravdu reagovat a tím odhalit, kým doopravdy jsou. Proto je potřeba se ptát, proč někteří vnímají tvorbu podobnou té Louisově jako nebezpečnou ideologii, když v příbězích, kde neexistuje chudoba nebo queer lidé, žádnou ideologii nevidí. Svět potřebuje, aby ho Édouard Louis popisoval a vysvětloval, aby se u toho rozčiloval a dělal ho tak lepším. Spolu s jeho novou knihou i s jeho návštěvou Prahy se veřejným kulturním diskursem prohnal závan radikálně levicového, ale především radikálně lidského pohledu na psaní, četbu, společnost a jejich splynutí. Kéž by jen tak nevyvanul.
Autorka je literární publicistka.