I když finální podobu důchodové reformy budeme znát až v polovině května, je už nyní jasné, že nebude obsahovat ani nic převratného, ani nijak zvlášť dobrého. O reformu se tedy vlastně vůbec jednat nebude. Podle dostupných informací totiž upraví pár technických detailů ohledně valorizací, zvýší výši odvodů pro určité skupiny, jako třeba OSVČ, a nejspíš zamíchá odchodovým věkem do řádného důchodu i délkou pojištění. To je ale vše. Hrozící kolaps důchodového systému během příštích pár let prakticky neřeší a mladým lidem nechává jen jedinou jistotu: důchod bude dřina.
Ignorované strukturální změny
Apel na rozšíření investičního pilíře tak, aby pokryl větší část výsledné částky vyplacených důchodů, čímž by celkově ulevil rozpočtu a v systému zmenšil právě riziko neschopnosti garantovat obstojné penze i za pár desítek let, opět vyslyšen nebyl. To by bylo prakticky jedno z mála řešení tikající bomby českého průtokového systému. Podle populačních prognóz se totiž poměr těch ekonomicky aktivních, na jejichž bedrech systém nyní téměř výhradně stojí, na počet lidí v důchodu propadne za příštích dvacet let o třetinu a bude nadále klesat až do roku 2057. Zjednodušeně řečeno tak na důchody nebude vydělávat dost lidí.
Posílení investičního komponentu v penzijním systému by pak znamenalo, že část odvodů každého pracujícího by nově putovala skrz řízené investice na vlastní virtuální konto, z něhož by byl jednou spoluhrazen jeho či její důchod. To se ale nekoná. Navrhovaná „reforma“ spočívající v obecném poupravení parametrů, problém prakticky jenom odsouvá, a zároveň neoficiálně oznamuje současným třicátníkům a čtyřicátníkům, že si o nějakém dostačujícím důchodu už absolutně nemají dělat iluze. Nebude na něj dost peněz. Pokud se ho vůbec dožijí.
Celá debata ohledně reformy důchodů je vlastně takový festival cynismu. Jen těžko říct, kdy došlo k jeho vrcholu.
O dalších potenciálních řešeních ohledně nových typů zdanění – jako jsou třeba kapitálové či majetkové daně, není už pak řeč vůbec. A to i přesto, že jsou doporučovány různými experty a expertkami. Tyto daně by přitom průměrného člověka ovlivnily minimálně, ale zároveň by mohly důchodový systém podržet v běhu bez nutnosti změnit život většiny populace v pracovní tábor s minimálním výnosem.
Příměr je to možná drsný, ale rozhodnutí ignorovat nutnost strukturálních změn výměnou za budoucnost mladší generace je ještě drsnější. Posunutí důchodového věku je totiž jedno z mála doporučení, které si vláda skutečně k srdci vzala – jen místo doporučovaných 67 let se diskutuje rovnou o 68.
Bez iluzí
Celá debata ohledně reformy důchodů je vlastně takový festival cynismu. Jen těžko říct, kdy došlo k jeho vrcholu. Jestli při chlácholení veřejnosti, že důchod v osmašedesáti se týká jenom mladé generace pod čtyřicet, nebo u paternalistického ponoukání k osobní zodpovědnosti za soukromé spoření v době, kdy se už více než třetině českých domácností nepovede za měsíc ušetřit skoro vůbec nic.
Nelze se vyhnout úvahám nad vývojem událostí v protestující Francii, kde Macronova zrychlená reforma důchodového systému rozpoutala sérii protestů většího rozsahu než žluté vesty. Proti nedemokratickému postupu při představování reformy a mimo jiné i zvyšování věku odchodu do penze na 64 let se do milionových davů spojily skupiny všech možných politických přesvědčení i věků, od mladých pařížských aktivistů a důchodců až po středostavovské páry z menších měst.
Ač dopady české „reformy“ pocítí prakticky všichni – mladí lidé, rodiny z vesnic i měst, nově příchozí Ukrajinky a Ukrajinci, do ulic doposud bohužel vyhnaly povětšinou jen Andreje Babiše, voliče antisystémových stran a starou gardu odborářů. Alternativa mainstreamovějšího protestu u nás neexistuje a sociální dialog ohledně penzí se tedy opět odehrává klasicky: bez přítomnosti silnějšího hlasu veřejnosti, za zavřenými dveřmi ministerských kanceláří.
Ačkoliv by se problematika důchodových systémů pro mimořádnou komplexitu všech možných aspektů výpočtu a závislostí na různých národních specifikách sociálního systému neměla smršťovat na pouhé mezinárodní srovnávání, mnohá se nabízí a jsou více než na místě. Opravdu nejsme jediným státem v Evropě, který kdy měl problémy s penzijním systémem a stárnoucí populací. Nejsme ani jediným státem s deficitem a vysokou inflací. Proč se tedy neinspirujeme úspěšnými příklady z jiných zemí, které kdy reformu provedly, jako jsou například Švédsko či Nizozemsko (a nově nyní nejspíš i Německo), a nezačneme část odvodů systematicky investovat prostřednictvím státem spravovaného investičního pilíře, který by ve výsledku byl i více v souladu s konzervativními hodnotami vlády než současný čistě průtokový systém?
Existuje jen jediná odpověď, a to je ta, že tou naší nejsilnější konzervativní hodnotou je bohužel strach. Strach koaličních stran udělat jakoukoliv větší změnu s dlouhodobějším dopadem, i kdyby měl být ku prospěchu všech, včetně vlastních voličů. Strach konečně zprogresivnit systém a díky vybraným penězům vytvořit chybějící investiční část důchodů. A taky strach společnosti vzít svou budoucnost do vlastních rukou a domáhat se skutečných řešení hlasitě.
Plýtvání energie
Debata ohledně valorizací z kraje roku je pak dobrým příkladem toho, jak plýtváme energií na symptomech místo řešení hlubších problémů. Pohoršování se nad nárůstem průměrných důchodů v porovnání s platy a finanční situací mnohých rodin s dětmi bylo oprávněné, ale úplně z jiného důvodu, než si mnozí mysleli. Jádro problému totiž nevězí ani tak u valorizací, jako spíš u totální absence mzdové politiky v Česku. Dokud budeme i v dobách nevídané drahoty zarytě odmítat zvyšování minimální mzdy tak, aby byla adekvátní (a nejlépe důstojná), i lidé spoléhající na dnešní penzi na tom prostě budou lépe. Jejich chyba to ale není.
Naše kritika vůči statu quo nesmí končit v začarovaném kruhu lamentování nad tím, kdo za co může, kdo si co nezaslouží a proč nápravné řešení udělat nelze. Musíme se konečně rozhlédnout kolem sebe, nadechnout se a řešení se začít domáhat. Realistických promyšlených řešení drolících se důchodových pilířů, nízkých platů ale i krize bydlení, kvůli které si na svůj důchod a důchod svých rodičů většina z nás uspoří opravdu těžko. Jinak skončíme u ještě více zpřetrhaných vláken mezigeneračních vztahů a frustrace na všech společenských frontách. Penzisté budou smutným terčem ne úplně zasloužené kritiky, mladí takřka bez iluzí o jakémkoliv důstojném stáří, a střední generace s propadající se hodnotou výplatní pásky v pasti nekončícího zdražování.
Autorka je ekonomka se specializací na sociální politiku.