Michal Šmarda odhaluje pamětní desku v Novém Městě na Moravě. Foto Wikimedia Commons, CC-BY-SA-4.0
„Když jsem po prohraných volbách na konci roku 2021 přebíral vedení sociální demokracie, objevovala se v průzkumech okolo 3–4 % podpory. Dnešní průzkum potvrzuje trend, kdy se nám daří udržovat stabilně už několikátý měsíc po sobě podporu nad pětiprocentní hranicí,“ oznámil na svém Facebooku hrdě Michal Šmarda. Trojnásobný táta, starosta, bojovník za důstojný život každého z nás. Předseda sociální demokracie, jak sám sebe uvozuje na sociálních sítích, se tak snaží navodit dojem, že s naší nejstarší politickou stranou je vše na dobré cestě. Ale není.
Nevyužitý potenciál
„V posledním roce a půl jsme intenzivně pracovali na obnově sociální demokracie, poučili jsme se z chyb, které jsme v minulosti udělali a nyní chceme Vám, občanům naší země, nabídnout skutečnou alternativu, jak k současné asociální vládě, tak i k neschopné a destruktivní opozici,“ dodává Šmarda. Slova jsou to bezesporu krásná, obsahově však naráží na limity v realitě. Jestli lze totiž něco říct o sociální demokracii, tak jedině to, že svůj potenciál dlouhodobě promrhává a to způsobem, který je krajně nepochopitelný.
Kdy naposledy od Nečasovy vlády měla jakákoliv levicová strana lepší podmínky pro nastolování vlastního narativu, pro budování vlastní politiky, pro zastřešení hlasů a pocitů těch, na které vládní reformy nejvíce a nejtvrději dopadají a ještě dopadat budou? Kdy naposledy jsme byly svědky bezprecedentní pádivé inflace, která postihuje právě chudší a zranitelnější? Kdy naposledy jsme měli tak výrazně neschopného ministra financí, jakým je právě Zbyněk Stanjura, a kdy naposledy tu byla vláda, která se jednoduše netěšila popularitě v takové míře, jako se jí netěší právě ta Fialova? Už dlouho ne. Sociální demokracii to ale nevzrušuje.
Alternativa, kterou Šmarda slibuje už třetím rokem, se v podání ČSSD nekoná. A tak jediná šance, jak se občas dostat zpátky do veřejného prostoru, je sdílet pódium s Kateřinou Konečnou, SPD a oligarchou Babišem.
O tom, že jsou ještě „naživu“ přesvědčují sociální demokraté hlavně sami sebe, a volební modely jsou jednou z cest, jak to stvrdit. Jenže co se vlastně skrývá za čísly, která jsou sama o sobě tak tristní, že chlubit se jimi je spíš znakem absence soudnosti než čehokoli jiného? To nejspíš neví ani strana samotná. Na obsah se totiž nehraje. Stačí se jen občas, symbolicky, vrátit do velké politiky skrz nízký oranžový sloupeček někde na chvostu volebních modelů.
Česká strana sociálně demokratická už sice dávno není hlasem nespokojených, to ale nebrání, aby si to alespoň představovala. A mezitím se v ulicích formují úplně jiná uskupení, tvářící se, že jsou tady „pro lidi“. Alternativa, kterou Šmarda slibuje už třetím rokem, se v podání ČSSD nekoná. A tak jediná šance, jak se občas dostat zpátky do veřejného prostoru, je sdílet pódium s Kateřinou Konečnou, SPD a oligarchou Babišem. Právě proti nim by se ale ČSSD měla nejvíce vymezovat, protože být alternativou současné vládě nestačí. Nutné je stát se alternativou právě k chabé, nacionální a často také proruské opozici.
Stačí málo
Z české politické debaty už dávno vymizel pravolevý konflikt. Je to dáno nejen Babišovou politikou, který sice strukturálně i ideologicky, co se důležitých ekonomických témat týká, stojí na stejné straně jako pravice, ale skrz simulaci některých sociálních opatření se mu daří oslovovat i levicový elektorát. To dokládá jediné: stačí opravdu málo.
Tu hájit slevy na jízdné pro seniory a studentstvo, tu zrušit karenční dobu nebo o nějaké drobné zvyšovat minimální mzdu (což byl v minulé vládě spíše důsledek tlaku Jany Maláčové než projev Babišovy sociální citlivosti). Ačkoliv se může zdát, že v takovém prostoru není šance na jinou, odpovědnou, emancipační a skutečně levicovou politiku, měla by se o ni sociální demokracie minimálně pokoušet. To ale nedělá.
Babiš sám přitom žádné parametrické změny neumí, je prototypem náladového manažera, který úkoluje ostatní po esemeskách. Jeho strašení zvyšováním daní během předvolební kampaně, vymezování se proti společenské solidaritě a útoky na tehdy neexistující „migranty“ neměly s politikou levice společného zhola nic. Babiš neřeší problematiku vykořisťování, protože sám vykořisťovatelem je. Nezajímají ho vyšší daně, protože je coby miliardář a oligarcha logicky nechce platit. Nebude nikdy prosazovat systémová opatření, která by vedla například k umenšování majetkových nerovností nebo postihování klientelistického kapitalismu, protože na kumulaci moci a majetku celý jeho byznys, osobní i politický, pevně stojí.
Kde nic tu nic
Přes to všechno nedokáže sociální demokracie najít cestu, jak se k těmto tématům atraktivně stavět. Nezvedá témata katastrofického stavu českého vzdělání, které je dnes tak jasně vidět v nedostatku středních škol a kumulaci vzteku u zoufalých dětí i rodičů, kteří se bojí o budoucnost.
Netematizuje dopady energetické chudoby, zvyšujícího se počtu lidí v sociální nouzi, nevěnuje se nerovnostem ve zdravotnictví ani neskandalizuje neuvěřitelný nedostatek léků na českém trhu. Nevěnuje se problémům menších podniků, nepředstavuje analýzy v oblasti nedostupného bydlení, které trápí mladé rodiny, ani jim nenabízí vizi důstojnějšího života. Neumí uchopit téma klimatické katastrofy z hlediska důrazu na spravedlivou ekologickou transformaci, která je žádoucí a nutná. Dalo by se vlastně pokračovat donekonečna, a tak stačí možná říct, že sociální demokracie dnes nedělá vlastně nic (jakkoliv si myslí, že dělá vše).
Tápání a vyhoření ČSSD dokládá i naprosto zoufalá vizuální kampaň, kterou strana před časem představila. Amatérské fotografie náhodných dětí a seniorů, doplněné o nicneříkající hesla, jako by ilustrovaly zoufalost kdysi mocné a důležité politické strany. Ta si, zdá se, dnes neumí najmout ani dobrého fotografa a copywritera, což je v politice jeden ze základů, co se úspěšnosti kampaní týká.
Jakkoliv nemá smysl obracet se do dávné minulosti a řešit, co dělala sociální demokracie jinak v době Nečasovy vlády (a to i proto, že v té době nebyla marginalizovanou a nevýznamnou stranou, jak je tomu dnes), jedno je třeba připomenout. I tak silná strana tehdy neváhala a angažovala do svých řad několik nezávislých uskupení nebo aktivistických kolektivů, aby jí pomohly lépe artikulovat problémy, které byly tehdy společensky palčivé. Stala se tak skutečně sociální a demokratickou silou, nikoliv pouhou stranou. Sice tato uskupení ČSSD tehdy možná jen vytěžila během cesty k moci, ale minimálně díky nim získala větší společenskou relevanci, politickou sílu opřenou o demokratičtější platformy a také různé způsoby, jak oslovovat zranitelnější třídy.
Dnes, o více než dekádu později, sledujeme osamocenou a zmatenou pidi stranu, která se nedokáže pohnout z místa a přiznat si, že dělá většinu věcí úplně špatně. Či spíše: že nedělá vlastně vůbec nic. Jen v takovém ohňostroji prázdnoty je možné radovat se nad imaginativním volebním číslem 5,5 procent a doufat, že se nějakou náhodou ČSSD vrátí do sněmovny. Jenže čas běží a na náhody je v politice dobré sázet až tehdy, když máte alespoň něco jisté. A to sociální demokracie rozhodně nemá.
Autorka je redaktorka Alarmu.