Kresba Naomi Ushiyama, Indypendent
Říct, že novinářka a moderátorka Linda Bartošová „odešla“ z twitteru, by bylo v lecčem nepřesné. Linda totiž neodešla. Lindu z této sociální sítě vyštvaly dlouhodobě nenávistné, toxické a útočné reakce, které by se bez nadsázky daly označit za kyberšikanu. Nešlo o žádné kritické poznámky k její práci, o žádnou profesní polemiku. Nejednalo se o diskusi nad jejími novinářskými kvalitami či výběrem hostů do pořadu Spotlight nebo dalších projektů. Šlo o dlouhotrvající online násilí, které novinářkám (nejen) v České republice narušuje psychické zdraví a znesnadňuje práci. A nezřídka vede k jejich postupnému stažení se z veřejného prostoru. Proč? Protože takový nápor nedokáží zvládat a cítí se bez zastání, bez podpory, bez pocitu bezpečí.
Záminka? Jsi žena
Podobné útoky mají často týž hlavní motiv, a tím je nepokrytá misogynie. Novinářkám se to děje čistě proto, že jsou ženy, často navíc výrazné svými tématy, a pro leckoho je pouze tato skutečnost záminkou k ponižování a nenávistným útokům. Řada nezávislých mediálních organizací přitom dlouhodobě upozorňuje na to, že je to právě šikana a online násilí vůči ženám-novinářkám, co ohrožuje kvalitu žurnalistiky. A co hůř, obětem znepříjemňuje život.
Tři ze čtyř novinářek zažily v reakci na svou práci online ponižování, vyhrožování, obtěžování. Čtvrtině žen v médiích někdo na internetu přímo hrozil fyzickým násilím, pětině sexualizovaným násilím.
Tři ze čtyř novinářek zažily v reakci na svou práci online ponižování, vyhrožování, obtěžování. Čtvrtině žen v médiích někdo na internetu přímo hrozil fyzickým násilím, pětině sexualizovaným násilím. Každá pátá byla napadena ve fyzickém světě, přičemž útok přímo souvisel s online výhružkami. Ukazuje to studie International Center for Journalist, která se online násilí namířeném proti novinářkám věnovala. Odpovědi poskytlo na sedm stovek žen.
Nejde přitom o výhružky nebo ponižování namířené pouze k samotným novinářkám. Objevují se útoky na jejich rodiny a blízké, včetně útoků na malé děti. Online násilí má také mnoho podob: někdy se jedná o nevhodné komentáře, jindy o dlouhodobý agresivní gaslighting a řetězení kyberšikany skrze sociální sítě, které obětem začne připadat nekonečné a mluví o něm jako o lavině. Riziko útoků pak roste s dalšími aspekty: barvou kůže, sexuální orientací, projevovanou vírou, typem postižení nebo jinou formou zranitelnosti.
Téměř polovina novinářek dle zmíněného výzkumu zažila obtěžování nevyžádanými zprávami, někdy se sexuálním podtextem, jindy s jinak nevhodným či nepříjemným obsahem. A nezřídka takové chování přerostlo i do offline stalkingu. Že se nás podobná problematika netýká? Týká, ale zatím pro ni nemáme dostatečná data. Přitom Reportéři bez hranic v letošním žebříčku svobody tisku zmiňují mezi problematickými oblastmi v případě Česka vedle slovních útoků na žurnalisty právě nenávistné projevy vůči novinářkám.
Jenže zatím to u nás ještě není téma. A to i přesto, že tu bezesporu je řada novinářek, pro které se online prostředí stává nesnesitelným a kterým komplikuje práci i život a často je nutí k nějaké formě autocenzury nebo upozadění – aby už nebyly terčem za cokoliv, co udělají. Někdo říká, že to máme vydržet. Když jsme si jednou vybraly být součástí veřejného prostoru, tak ho máme snášet. Se vším všudy. Někdo taky říká, že si za „to“ můžeme samy: vybíráme si údajně kontroverzní témata, a tak je naší povinností čelit ostré debatě. Kdo ale proboha za ostrou debatu považuje šikanu?
Nechceme toho tolik
Sama jsem poslední breakdown zažila přímo na své narozeniny. Došlo ke kontroverzi u jednoho textu, se kterou jsem neměla nic společného, ale podobně jako vždy, když se někomu na Alarmu něco nelíbí, jsem za to – alespoň podle některých – byla odpovědná já. Ty dva dny, kdy jsem se skoro nemohla podívat na twitter, mi připadaly nekonečné a neustále jsem se musela sama sebe ptát, co má tohle vlastně za cíl. To by ale nebylo to nejhorší: opakovaně jsem se s kolegyněmi v podobných situacích utvrdila v tom, že prakticky neexistuje platforma, která by se za bezpečnost novinářek i novinářů jakkoliv bojovala. Že tu není organizace, která by zastupovala naše práva. A že vzhledem k tomu, jak zásadní genderový nepoměr je ve vedení českých redakcí (drtivá většina médií má ve vedení muže), si ani ti osvícenější šéfredaktoři často neuvědomují, co se jejich kolegyním děje.
V prostředí, které mlčí – záměrně či omylem – se pak toxickému chování daří nejlépe. Neexistují v něm totiž žádné hranice. Kromě těch, které si zoufale malujeme samy: vynucenými odchody ze sítí, otravnými blokacemi různých agresivních účtů, omezováním svých vystoupení na veřejných akcích, pocity studu z vlastní zranitelnosti a sebeviktimizace, kdykoliv nám někdo přijde udělit nějakou tu radu, jak to všechno přežít. Slyšela jsem jich už bezpočet a žádné další už nechci. Toužím po fungujících platformách, podpůrném prostředí v redakcích, po tom, aby tohle téma ti, kterých se netýká, přestali bagatelizovat. Snad toho nechci tolik.
Autorka je redaktorka Alarmu a jedna ze zakladatelek spolku Ženy v médiích.