Foto UN Women, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0
Od začátku ruské invaze na Ukrajinu se v Evropě pohybovalo na osm milionů uprchlíků a uprchlic pocházejících z válkou zasažené země. Aktuálně jich ve státech Evropské unie pobývají 4 miliony. Média hned od začátku války zvěstovala, že přístup k nim bude o poznání humánnější než k uprchlíkům z jiných zemí. Jazyk, jaký používala v souvislosti s Ukrajinci a Ukrajinkami, byl diametrálně odlišný a ukazuje, jak moc normalizovaný rasismus v Evropě je.
Loňská reportáž indického kanálu WION ukazuje, jak západní média nechala komentovat příchod ukrajinských uprchlíků „experty“ s rasistickými názory. Ti zdůrazňovali, jak jsou ukrajinští uprchlíci jiní, protože mají modré oči, jsou křesťané nebo jsou civilizovaní. Ruská invaze byla mainstreamovými médii souhlasně vnímána jako tragédie a o imperativu solidarity vůči Ukrajincům nebylo pochyb.
Když se ale podíváme na reportáž popisující příchod uprchlíků odjinud, je běžné, že komentátor České televize používá dehumanizující obraty jako například, že „je nutné zvládnout lidský proud“ a že české předsednictví v Radě Evropy se odehrávalo „ve stínu migrační vlny“ (měl na mysli příchod většího množství syrských uprchlíků z Turecka během podzimu 2022, pozn. aut.). Celý rozhovor s ředitelkou Sdružení pro integraci a migraci pak probíhá na pozadí ilustračních záběrů ukazujících pohraniční policii, jak hledá migranty v kufrech nebo nákladových prostorech aut.
V praxi se s odlišnou rétorikou a přístupem bylo možné setkat už na ukrajinských hranicích s Polskem. S rasistickými incidenty se setkávali lidé pocházející z Afriky, kteří před válkou na Ukrajině bydleli a čelili naprosto jinému zacházení než uprchlíci (povětšinou tedy uprchlice) bílé pleti.
S nálepkou „ilegálního migranta“ se uprchlictvo z Ukrajiny naštěstí potýkat nemuselo. Reakce Evropské unie jako celku byla dosud nevídaná. S rusko-ukrajinskou válkou a příchodem velkého počtu uprchlíků do Evropy se stala bezprecedentní událost – evropské státy se dohodly na zavedení plošného opatření, jak jejich pobyt legalizovat dočasnou ochranou.
Azylový proces pro uprchlíky z jiných zemí může trvat měsíce až roky, zatímco Ukrajinci mají okamžitě v lecčems stejná práva jako němečtí občané. Rozdílné přístupy k uprchlíkům tak vytváří něco, co by se dalo přirovnat ke kastovnímu systému.
Pomocí aktivace směrnice z roku 2001 bylo ukrajinským občankám a občanům umožněno požádat o dočasnou ochranu v jakékoliv evropské zemi s výjimkou Dánska. Tato směrnice byla vytvořena jako reakce na války během rozpadu Jugoslávie. Uprchlictvo z Ukrajiny tak má v zemích EU přístup k sociálnímu a zdravotnímu systému, volný vstup na trh práce, nárok na sociální a humanitární podporu a přístup do vzdělávacího systému. Dočasná ochrana společně s těmito právy platí rok, ale je možné ji prodloužit až na tři. V praxi legalizace přístupu na pracovní trh neřeší všechny problémy, se kterými se uprchlictvo potýká – jako je prekarizace nebo nedodržování zákoníku práce, ale přesto tvoří významný rozdíl. Tento krok považuji za správný, Evropská unie by ale měla vytvořit humánní legislativu a férovou migrační politiku i pro lidi z neevropských zemí.
Kastovní systém v Německu
Když se podíváme na to, jakým procesem prochází uprchlíci po příchodu do Německa, dvojí metr je okamžitě patrný. (V Česku není srovnání v praxi moc možné, protože jiných uprchlíků než těch z Ukrajiny je tu minimum). Tři čtvrtiny uprchlíků z Ukrajiny v Německu bydlí v soukromých domech nebo bytech a pouze devět procent z nich bydlí ve sdíleném bydlení pro uprchlíky.
Naproti tomu uprchlíci, kteří nepocházejí z Ukrajiny, jsou rozděleni mezi německé spolkové země. Po počátečním období v regionálních přijímacích střediscích jsou migranti náhodně rozděleni do obcí po celé zemi.
Tento systém nezohledňuje individuální preference, pouze přiznává vyšší pravděpodobnost přidělení uprchlíků do zařízení ve stejném regionu, pokud jsou v něm registrovaní rodinní příslušníci – a pokud je zde volná kapacita, píše server Politico.
Azylový proces pro uprchlíky z jiných zemí může trvat měsíce až roky, zatímco Ukrajinci mají okamžitě v lecčems stejná práva jako němečtí občané. Rozdílné přístupy k uprchlíkům tak vytváří něco, co by se dalo přirovnat ke kastovnímu systému. Server Al Džazíra zpracoval anketu o tom, co si o rozdílném přístupu myslí příchozí ze Sýrie, kteří do Německa, konkrétně tedy do Berlína, přišli už před pár lety. Vesměs změnu přístupu berou jako příslib toho, že v budoucnu budou podmínky pro všechny humánnější.
„Rozdíl je spíše na politické úrovni (než v občanské společnosti). Vláda a média s námi zacházela jako se zločinci, ne jako s lidmi, kteří utíkají před válkou v naší zemi,“ říká 34letý Jawad Aljeblawy, který přišel do Berlína přes Turecko v roce 2016. „Reakce, které se ukrajinským uprchlíkům dostalo, byla skvělá – a měla by být normální lidskou a politickou reakcí na jakoukoli lidskou tragédii. Do budoucna by přijímání uprchlíků bez ohledu na to, odkud přicházejí, mělo být normou,“ vysvětluje 31letá Ameenah A. Sawaan, rodačka z Damašku a pracovnice skupiny Syria Campaign se sídlem v Berlíně, která se zabývá spravedlností a odpovědností.
Co se skrývá v lese na polsko-běloruské hranici
Směrem od severních hranic Ukrajiny ubíhá hranice mezi Polskem a Běloruskem. Tam se namísto otevřených přechodů táhne hraniční plot hlídaný polskými vojáky, kteří na neutrální území nenechají nikoho vstoupit, a to ani organizace poskytující humanitární pomoc. Z Běloruska se přes Polsko snaží dostat uprchlíci pocházející z Blízkého východu do Evropy. Od léta roku 2021 jim to umožnil běloruský prezident Alexandr Lukašenko vízovou politikou. Používá tak tyto lidi jako instrument nátlaku na EU.
Polské úřady tomuto nátlaku čelí tak, že je na svých hranicích nechávají umřít. (Varujeme čtenáře, že následuje explicitní popis násilí, pozn. red.) Když se náhodou do hlídaného území někdo dostane, běžně se děje, že v lesích najde ostatky hnijících mrtvých těl, které tam leží tak dlouho, že ani není možné identifikovat, odkud člověk pocházel, natož komu tělo patřilo.
Od srpna roku 2021 se takto našlo nejméně 37 lidí a okolo 300 se jich pohřešuje. Na místě operuje například anarchistický No Border kolektiv, který spolupracuje s místními, co bydlí u hranic. Na přednášce o své činnosti v lednu tohoto roku v pražském klubu Cross popisovali, jak uprchlíky, kterým se podaří hranice překročit, místní tajně schovávají u sebe doma, jako se kdysi schovávali partyzáni během druhé světové války.
Evropské hodnoty se topí ve Středozemním moři
Při výčtu krutostí, za něž má i Evropská unie svou zodpovědnost, bychom neměli zapomenout na Středozemní moře. Na něm bylo od roku 2014 zaznamenáno více než 20 000 utonutí (přičemž reálné číslo bude pravděpodobně mnohem vyšší). Způsob, jakým se v praktice zvané Push back, která vytlačuje uprchlíky zpátky na moře, angažuje přímo unijní agentura Frontex, jsem před dvěma lety popsala pro sever Voxpot.
Irská novinářka Sally Hayden v knize My Fourth Time We Drowned (Když jsem to zkusil počtvrté, loď se s námi potopila) popisuje, jakým způsobem Evropská unie spolupracuje s libyjskou pobřežní stráží. Kromě toho, že její činnost spolufinancuje, letadla Frontexu poskytují libyjským námořním složkám informace, kde se lodě s uprchlíky nacházejí. Ti je pak odchytí a zavřou do jednoho z dvaceti detenčních zařízení pro migranty, která jsou prakticky vězením a zachází se zde s nimi jako se zvířaty. Jsou mučeni, prodáváni, bičováni nebo natlačeni ve velkém počtu do malých místností.
Hayden píše, že v roce 2018 bylo v libyjských uprchlických táborech přes 6 000 žen, mužů i dětí na útěku drženo v zhruba 20 podobných zařízeních na dobu neurčitou. „Zdokonalujeme systém, který nám umožňuje uprchlíky držet daleko od nás a zapomenout na ně. Někteří z nich zemřou v zajetí, jiní budou traumatizováni do konce života,“ zamýšlí se Hayden.
Nekonečná argumentace civilizovaností jedněch nad druhými nedá zapomenout na všeobecné nedostatečné vzdělání o tom, jak evropský kolonialismus země globálního Jihu rozvrátil. A kdo tedy způsobil, že jsou jejich země neobyvatelné a musí je opouštět, aby přežili. Nehledě na emise skleníkových plynů, kterých mají bohaté evropské státy společně s USA historicky nejvíc na svědomí a zásadně tak přispěly k urychlení klimatických změn, kvůli nimž dnes už lidé migrují ze svých domovů.
Autorka pracuje v neziskové organizaci, která se zabývá migrací.