Žalostný stav českého školství zasáhl tentokrát i elity

Z devátých tříd letos odcházel obvzlášť silný populační ročník a kapacita středních škol tak ani zdaleka nestačila poptávce studentů. O tom, že se narodilo víc dětí, zřizovatelé sice už patnáct let zcela jistě věděli, ale místo řešení se nejspíš rozhodli počkat, až to zase pomine. Nápor dětí, které se hlásily na střední školy s maturitou, nejvíce zasáhl velká města, kde se na gymnázia nedostaly ani děti, které měly na základce jedničky a přijímačky se jim povedly. V Praze pak byl problém dostat se s dobrými známkami i na některé učňovské obory. Systém přijímacích zkoušek je jednou z mnoha bolestí českého školství a letos plnou silou zasáhl i děti z rodin, které patří ke vzdělanějším vrstvám a které do přípravy svých dětí investovaly úsilí, čas i peníze. Mohlo by to nastartovat diskuzi o českém školství, ale zatím to vypadá, že se bude diskutovat jen o tom, jak to udělat, aby se naše děti příště dostaly na gymnázium.

Existence přijímaček jako relikt

Jednotné přijímací zkoušky, na kterých prodělává celá společnost, jsou terčem kritiky. Padají dokonce i radikální požadavky, aby si žáci mohli dávat přihlášky na víc jak dvě školy a aby školy nemusely přijímat ke studiu na základě výsledků jednotných testů Cermatu. Samotný fakt, že jsou děti vůbec vystaveny zkouškám, už je kritizován méně. Přitom existují vzdělávací systémy, které od testování a zkoušení upouštějí, a studium na středních školách je otevřené každému, kdo zvládne studium předchozí. V Česku tato představa mnohé lidi rozčiluje a považují přípravu na zkoušky i stres s nimi spojený za vhodnou průpravu pro život.

Kdy přesně se z naší společnosti ztratilo povědomí, že vzdělání by mělo být lidem přístupné bez ohledu na jejich schopnost odolávat stresu? A také bez ohledu na socioekonomické postavení rodičů nebo kraj, ve kterém dítě bydlí?

Jenže strach ze zkoušek, který u mnoha lidí způsobuje trému, kvůli které jsou jejich výsledky horší, není totéž jako odolnost vůči stresu v běžném životě. Ale hlavně, i člověk, který je obecně náchylný ke stresu, má právo studovat, má-li k tomu vůli a předpoklady, nebo ne? Kdy přesně se z naší společnosti ztratilo povědomí, že vzdělání by mělo být lidem přístupné bez ohledu na jejich schopnost odolávat stresu? A také bez ohledu na socioekonomické postavení rodičů nebo kraj, ve kterém dítě bydlí? O kolik talentů se tímto jako společnost ochuzujeme?

Je zcela nepochopitelné, že budoucnost dítěte závisí na výkonu během přijímacího řízení. A to jednak proto, že testy netestují studijní předpoklady, ale jen schopnost vyplnit test, a jednak proto, že mnohem větší šanci mají ti žáci, kteří prošli přípravkou a rodiče jim zaplatili nákladné kurzy, aby se v této dovednosti zdokonalili. Je to ovšem naprosto neomluvitelné také proto, že chvíle paniky, strach ze selhání, nebo prostě jen vyšší počet narozených dětí ve stejný rok, může uzavřít cestu ke vzdělání někomu, kdo po něm touží. Některé střední školy tento problém velice rozumně obcházejí, nebudu pro jistotu práskat které a jak, celkově je ale systém vůči dětem a jakýmkoliv odchylkám od toho, co je vnímáno jako norma, nepřátelský.

Systém betonující nerovnosti

O českém školství je známo, že není schopné se vyrovnat s regionálními nerovnostmi, kdy nejhůře jsou na tom Ústecký a Karlovarský kraj, kde je nejméně vysokoškoláků, nejméně lidí, kteří mají maturitu, a také zde nejvíce dětí nedokončí ani základní školu. Dlouhodobě se také nedaří odstranit nebo aspoň zmenšit míru segregace romských žáků. Česko je zemí, kde úspěch ve vzdělání určuje to, komu a kde se dítě narodí. Dnes už na toto téma existuje řada studií. Žák, který dokončí alespoň střední školu, přitom do veřejných rozpočtů odvede za svůj život v průměru o 2,3–2,8 milionu korun víc než žák se základním vzděláním. Existuje však ještě jeden argument, na první pohled méně ekonomický. Talentovaní žáci, kteří se narodili do „špatných“ rodin, čtvrtí a krajů a kteří svoje nadání nemohou využít k získávání kompetencí a vzdělání, své schopnosti místo toho často nasměrují do různé nelegální činnosti. Toto jediné nepíšu na základě studií, ale na základě vlastní odpozorované zkušenosti. A ti, kdo se nechtějí stát dealery, pasáky nebo lichváři, končí často s různými závislostmi. Nevyužitý potenciál má často destruktivní důsledky. A to se opravdu nevyplatí.

Kromě rozdělování dětí v příliš nízkém věku zde máme i dost žalostný stav učňovského školství. Stále se o tom mluví a stále se s tím nic nedělá, jen občas slýcháváme povzdechy politiků a kapitánů průmyslu, že na učňáky chodí málo dětí. Debatu o vzdělávání pak provází řada mýtů, například že řemeslo má zlaté dno nebo že nejhorší jsou armády nezaměstnatelných absolventů humanitních oborů. Opak je pravdou, absolventi učňovských oborů jsou mnohem ohroženější nezaměstnaností nežli opovrhovaní humanitní vědci, kteří se naopak na trhu práce uplatňují nadmíru dobře, byť ne vždy ve svých vlastních oborech. Jejich studium funguje často jako kvalitní přípravka na rychle se měnící trh práce.

Stát navíc pro začínající řemeslníky nevytváří podmínky, aby se mohli osamostatnit (například v podobě bezúročných půjček na rozjezd vlastního podnikání), a škola jim nedodává kompetence k tomu, aby to zvládli. Všichni chceme mít v ulici „svého“ instalatéra, ale většina z nás zavolá nějaké firmě, které sice zaplatíme docela dost, ale k člověku, který tu práci vykonal, toho zase tolik neproteče. Vím, o čem mluvím, náš syn se po střední škole živil jako elektrikář a čistého měl tehdy před pěti lety asi 13 tisíc měsíčně. Méně vydělával už jen jako počítačová podpora na úřadu práce.

Česká republika ve vzdělávání zaostává nejen za Finskem nebo Estonskem, ale i za Polskem. Přehlížení dětí ze sociálně vyloučeného prostředí pak ale neznamená ani to, že by na tom byly naopak lépe obzvlášť nadané děti a že by celkově naše výsledky byly v mezinárodních srovnáních lepší. Byť už je dnes snadné o tomto tématu najít řadu analýz, nezdá se, že by to někoho zajímalo do té míry, že by se chystala zásadní reforma školství.

Pojďme mluvit o reformě

Moderní přístupy neaplikujeme nejen ve snaze využít potenciálu, který v dětech je, ale ani ve způsobu výuky. Učení se jen pro testy, staré metody výuky, biflování nekonečného množství informací, které žáci následně zapomenou, to všechno je české školství. Konzervativněji založení lidé argumentují tím, že je potřeba mít znalosti, aby se člověk mohl v současném světě orientovat a že pouhý nácvik dovedností k ničemu nevede. Jenže ono nejde jen o množství informací, které se učí, ale i o jejich výběr. A také o to, zda se budeme dál pokoušet nalejt dětem do hlavy úplně všechno bez ohledu na to, jak důležité to je, anebo se budeme soustředit na některá témata více do hloubky.

Když jsem téměř před třiceti lety maturovala já, smáli jsme se s vrstevníky v Česku tomu, že pro samou dobu bronzovou a kamennou nebyl čas dojít v dějepise až do dvacátého století. Já se českému systému smála nejhlasitěji, protože jsem studovala střední školu ve Francii a poslední rok výuky jsme v dějepise věnovali dvacátému století a vztahům mezi mocnostmi. Bylo to velmi poučné, hodně si toho pamatuji a žiji z toho dodnes. Dnes jsme v čase zas o něco dál a je jasné, že místo podrobného probírání první světové války by k porozumění současnému světu mnohem víc přispěla podrobná znalost okolností a průběhu studené války a světového uspořádání a dění po roce 1990. Tolik by to pomohlo při chápání současných konfliktů a také by to oslabilo ideologickou lupu, skrze niž máme tendenci se na svět dívat. Ubylo by zaslepeného fanouškovství, ať už se jedná o jakoukoliv velmoc.

Informací, které bychom měli znát, je tolik, že není v lidských silách je všechny obsáhnout. Navíc se přeci nebavíme o tom, že se děti už nebudou učit žádná fakta a budou si je všechny vyhledávat na internetu, ale o tom, na základě jakých reálií a faktů se budou učit pracovat s informacemi a na základě jakých textů se budou učit porozumět psanému slovu. Kromě jiných metod potřebujeme změnit i důraz na to, co se vlastně ve škole máme do hloubky učit.

Čas na změnu?

Letos se nedostalo na gymnázia a prestižnější střední školy hodně dětí z rodin, které od nich mají velká očekávání a investují mnoho energie, času i peněz do jejich vzdělávání. Ve větších městech se nedostaly ani děti, které měly víc jak pětaosmdesát bodů ze sta v testech a velmi dobrý průměr ze známek z vysvědčení. Umím si představit, jak strašné je pro tyto děti, že očekávání nenaplnily, a kolik zklamání a psychických propadů kvůli tomu zažívají. A to i v případech, kdy je rodiče podporují a chápou, že to není jejich selhání, ale selhání systému. V dnešní době je mezi mladými z mnoha důvodů řada lidí s psychickými potížemi a náš vzdělávací systém založený na ostré konkurenci a důrazu na výkon to jen zhoršuje. Je to systém, který ubližuje dětem, kterým už dlouhé roky nedává žádnou šanci, a který teď ublížil i dětem lidí, kteří mají hlas a mohou s tím něco dělat.

Tuto chvíli bychom neměli promarnit a měli bychom politiky tlačit k otevření celonárodní diskuze o zásadní reformě školství, kdy bychom probírali různé systémy v různých zemích, sledovali, jakých dosahují výsledků, jakou mají v té zemi sociální mobilitu, jak odolní jsou proti dezinformacím, a inspirovali se jimi. Taková reforma by zároveň vyžadovala, aby naše školství nebylo žalostně podfinancované, aby každá škola měla své psychology, speciální pedagogy a mohla důstojně platit i asistenty. Součástí reformy by mělo také být to, že se kapacity škol přizpůsobí počtu žáků, kteří chtějí dál studovat. Celé to divadlo s přijímacími zkouškami je nedůstojné a kvalitu našeho školství rozhodně nezvyšuje.

Autorka je redaktorka Alarmu.