Z filmu Aftersun. Foto Aerofilms
Film debutující irské režisérky Charlotte Wells měl premiéru v sekci Semaine de la Critique (Týden kritiky) na loňském festivalu v Cannes, kde také získal jednu z cen. Od té doby nabyl téměř kultovního statusu a Paul Mescal byl za svou roli nominován na Oscara. Teď je Aftersun k vidění i v českých kinech. V čem že je tak silný?
Je horké léto, v němž všechny barvy působí jako z vybledlé fotografie, a jedenáctiletá Sophie, kterou hraje skvělá Frankie Corio, a její třicetiletý otec Calum v podání Mescala tráví dovolenou v letním resortu v Turecku. Koupou se v bazénu, hrají karty, potápí se, vypraví se na jednodenní výlet za památkami, společně se posmívají hotelovému animačnímu programu. Vedle rozverné dovolenkové atmosféry a devadesátkových popových hitů typu Macarena ale v pozadí probleskuje něco temnějšího, podbarveného táhlými smyčci skladatele Olivera Coatese.
Sophiini rodiče jsou rozvedení a každý žije v jiné zemi, takže Calum svou dceru vídá vzácně a okamžiky společně strávené dovolené mají zvláštní význam. Také proto, že na ní Calum oslaví svoje 31. narozeniny. Ty mu ale zjevně nepřinášejí radost, spíše úzkost. Na otázku „Co si tvoje jedenáctileté já myslelo, že budeš v dospělosti dělat?“ odpovídat nechce, narozeninová píseň se mu v mysli i na plátně prolíná s momentem zoufalství.
Celá dovolená je přitom rámovaná vzpomínáním nyní už dospělé Sophie, která se probírá záběry ze staré digitální kamery. Roztřesené found footage záběry se tak ve filmu organicky mísí s běžnými, a to celé řídí Sophiina paměť a domýšlení všech momentů. I skrze ni vnímáme, jak se obě postavy opakovaně emocionálně vzdalují a zase přibližují. Přesto, že oběma evidentně záleží na tom, aby se společný čas vydařil, vzniká mezi nimi především kvůli Calumovi pnutí. To je něčím bolestně povědomé a přenositelné na mnoho rodinných vztahů. Pocit blízkosti a porozumění vzápětí vystřídá výčitka, nepochopení. Nejedná se přitom o žádné velké konflikty, ale jemné, nicméně znatelné nesoulady.
Pod stejným sluncem
Calum a Sophie se přitom vzdalují nejen duševně, ale i fyzicky. Na začátku možná měli kvůli chybě hotelu sdílet jednu postel, ale nakonec má každý svou. Oddělují je balkonové dveře, sklo telefonní budky, zeď pokoje. Sophie po společném sdílení prostoru a času touží. Mluví o tom, že i když spolu nejsou, myslívá na to, že jsou stále pod stejným sluncem, a to je spojuje. Co všechno ale ještě sdílejí? Hnědé vlasy, vzpomínky na společný čas, povahové rysy, duševní zátěž? V jedné scéně Sophie napodobuje každý Calumův pohyb. Nevinná dětská hra v sobě nese otázku, co všechno si, ať už učením, nebo geneticky, od svých rodičů přebíráme.
Opakující se záběry na létající rogala na jasné obloze dávají zakusit, jak vypadá nedostižná lehkost bytí. Ta je však daleko a stejně jako bláznivá spontánní zábava v podobě karaoke večeru nebo smějící se party teenagerů funguje spíš jako idealizovaná představa než realita. Něco, co se děje někomu jinému, někde jinde.
Calum zároveň lavíruje mezi pozicí Sophiina otce a staršího bratra (za kterého ho občas okolí považuje). V jeden moment ji s vážností učí sebeobranu a poučuje o škodlivosti kouření, zatímco vzápětí ji v rámci hry přiměje k útěku z restaurace bez placení. Sama Sophie je tak někdy více dětská a jindy přebírá dospělou roli. Frankie Corio i Paul Mecal přitom dokážou toto přelévání rolí nesmírně věrohodně zprostředkovat.
Zmrazování vzpomínek
Oba touží po lehkosti, ale zároveň po zázemí, domově, něčem těžkém a stabilním, stejně jako je těžký turecký koberec, který by si chtěl Calum z dovolené přivézt, ale na který zřejmě nemá peníze. A tak jako jsou v kobercích vetkané a zakonzervované příběhy, zmrazují i Sophie s Calumem okamžiky, které si chtějí uchovat. Kamerou, podvodním foťákem, polaroidem.
Koneckonců, sama Sophie cítí, že se mění, dospívá. Věci už dlouho nebudou tak, jak jsou. Začíná si uvědomovat svoje tělo, sleduje líbající se páry, vyslechne rozhovor dvou starších holek na záchodě, jak mluví o sexu. „Víš, že mi můžeš cokoliv říct,“ ujišťuje ji otec, ale sám jí toho moc neříká. Když Calum v jednu chvíli chce, aby odložila kameru, Sophie souhlasí s tím, že to tedy bude aspoň „nahrávat do své mysli“. Mermomocí chce tento prchavý okamžik zachytit, nenechat ho odplout.
„It’s the terror of knowing what this world is about, watching some good friends screaming, ‚Let me out‘,“ znějí slova skladby Under Pressure, která podbarvuje katarzní závěrečnou scénu. Stejně jako píseň Davida Bowieho a Queen je i Aftersun bolestnou, ale krásnou výpovědí o tíze bytí. Od režisérky Charlotte Wells se rozhodně ještě máme na co těšit.
Autorka je filmová publicistka.