Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
Když se dnes řekne jméno Emila Holuba, většina lidí si nejspíš vybaví především postavu v bílém cestovatelském obleku, holínkami a typickou tropickou helmou na hlavě. V paměti mnohých nejspíš zůstává slavná scéna z filmu Jára Cimrman, ležící spící, kdy v jedné krátké scéně kráčí Emil Holub po Praze ruku v ruce se svou chotí, která jej odmítá pustit na další výpravu do Afriky, byť ve skutečnosti jeho žena s ním na jednu jeho výpravu odcestovala také. Fakt, že se postava Emila Holuba objevovala v české literatuře, filmografii, ale je také využívána dodnes v různých uměleckých i reklamních projektech, dokládá, že se jedná o jednu z nejslavnější cestovatelských postav našich dějin. Postava Emila Holuba figuruje v různých, často odlišných a problematických kontextech a utváří o jeho odkazu dost zkreslený pohled. Co ale skutečně víme o Holubových výpravách do Afriky? Jaké byly jeho názory a postoje vůči africkým obyvatelům a kolonialismu? A proč je Emil Holub tak populární postavou, zatímco jiné cestovatele si česká společnost tolik nepřipomíná? I na tyto otázky odpovídá historik Tomáš Winter, autor nové výstavy v Náprstkově muzeu, která se věnuje životu a odkazu Emila Holuba.
Když v roce 1871 začal Emil Holub uvažovat o své výpravě do Afriky, můžeme říct, jaké byly tehdy jeho představy o takové cestě?
Nevíme přesně, co bylo jeho hlavní motivací a proč si vybral pro svou výpravu zrovna oblast jižní Afriky. Víme, že četl cestopis Davida Livingstona, který pro něj představoval určitý vzor. Holub si vzal za svůj cíl jít po jeho stopách. Snažil se zřejmě získat informace o Africe z knihovny Vojty Náprstka a připravit se na svoji cestu, nemáme však žádný doklad o tom, jak si představoval, že bude jeho pobyt v Africe vypadat.
S jakým cílem se Holub vydal do Afriky?
Účel své první cesty definoval detailněji až zpětně. Tudíž je otázka, jaké cíle vlastně před začátkem cesty měl. V písemných záznamech, vzniklých během jejího průběhu, nicméně již zmiňuje, že jeho cílem bylo přejít Afriku z jihu až na sever a dojít až k Súdánu. Jeho expedice měla vědecký charakter, což znamená, že chtěl získat poznatky, ale i materiál pro etnografické a přírodovědné sbírky. Dalším cílem bylo hledat volná území, kde by se mohli usadit čeští osadníci. Holub samozřejmě dobře věděl, že většina území v Africe je už rozdělena mezi evropské velmoci, ale měl představu, že by v Africe mohly vznikat menší osady pro příslušníky českého národa.
Můžeme říct, že se Emil Holub poučil z první výpravy, kdy do toho šel „po hlavě“ a jeho výpravu financoval zejména jeho otec a Vojta Náprstek? Už věděl, co všechno vyžaduje podobně náročná výprava do Afriky a kolik peněz na to bude potřebovat?
Situace během druhé výpravy byla úplně jiná. V té době už byl Holub mediálně známou osobností, která něco dokázala. Při první výpravě odjížděl jako nezkušený, mladý a neznámý cestovatel. Kdo by takového člověka chtěl sponzorovat? Po první výpravě se z něho stala známá osobnost, která uspořádala několik výstav, publikovala svůj cestopis a celou řadu odborných studií. Holub si získal mezi cestovateli respekt a vědělo se, že je schopen do Afriky dojet, učinit tam řadu objevů, přivézt různé exponáty a tím šířit povědomí o českém národu, respektive o Rakousku-Uhersku.
Víme, jaké firmy ho finančně podpořily a co Holubovi darovaly na jeho druhou africkou cestu?
Holub obdržel výraznou finanční podporu od rakousko-uherského vývozního spolku. Vezl s sebou třeba výrobky jablonecké sklárny, různé umělecké předměty a produkty firem vyrábějících strojní nářadí typu šroubů nebo nějakých základních pracovních nástrojů. Střelné zbraně Holubovi věnovalo ministerstvo války a podporu získal i od dalších organizací a jednotlivců včetně císaře Františka Josefa I.
Jednalo se tedy svým způsobem o reklamní předměty?
Firmy za tím viděly reklamní potenciál a možnost nalezení nových odbytišť pro své výrobky. Holub se pohyboval nejčastěji v městských částech, takže šlo svým způsobem o pokus o proniknutí na nový trh. Možnost, že by se podařilo firmám dostat své produkty na nová místa, tam byla, byť se nakonec ukázala jako nerealistická. U Holuba sehrála zejména při jeho první africké cestě podstatnou roli i touha dosáhnout něčeho velkého coby příslušník českého národa. Předtím psal všechny své zápisky v němčině, ale v Africe začal vést své deníky česky. Bylo to svým způsobem manifestační přihlášení se k malému českému národu, který ale může dosáhnout velkých věcí. Takto se to pak interpretovalo v česky psaném denním tisku. Při druhé cestě byla nicméně situace odlišná a Holub na ní oficiálně reprezentoval celé Rakousko-Uhersko.
Já bych se ještě vrátil k otázce kolonialismu, kterou jste v předchozí odpovědi nakousl. Holub ve svých spisech spekuluje nad tím, že v Africe jsou nějaká území, která by potencionálně mohli čeští obyvatelé obsadit. Je to něco, co by se dalo označit za běžné dobové myšlení, které vnímá Afriku jako kořist, nebo to byl způsob, jak přilákat investory, kteří by mu pomohli financovat jeho výpravu?
Myslím si, že z hlediska oficiální podpory císaře to mohlo hrát nepochybně roli, protože pro něj bylo zajímavé, že Holub má za cíl najít nějaká místa pro české usedlíky, případně pro obyvatele z celé rakousko-uherské monarchie, i když nějaké přímé důkazy k tomu nemáme. Holub během své výpravy pojmenovával nalezená místa českými názvy jako třeba Husovo údolí, nebo Holická rokle. Uplatňoval tudíž jeden z klasických kolonialistických stereotypů přivlastňování si cizího území, aniž by na daném místě vznikala jakákoliv kolonie nebo osada. Využíval pouze symbolický aspekt pojmenování a přivlastnění si, což ale je jeden z tradičních prvků získávání nadvlády a kontroly nad nějakým územím. Na druhou stranu nemáme žádné doklady, které by směřovaly k tomu, že se Holubovi podařilo prakticky kolonizovat nějaká území, anebo že se o to skutečně pokusil.
Zároveň ale v publikaci k vaší výstavě o Emilovi Holubovi se zmiňuje postava belgického krále Leopolda II., který založil svoji kolonii na území dnešního Konga v roce 1885. Jeho nadvláda v Kongu je dodnes brána za příklad toho nejbrutálnějšího vykořisťování a vraždění afrických obyvatel z éry evropského kolonialismu. Holub se na něj také snažil zapůsobit tím, že by mohl kolonizovat určité území, a přesvědčit ho tak, aby jeho výpravu nějakým finančním darem podpořil.
Což se nakonec i stalo. Holub krále Leopolda II. navštívil osobně dvakrát. Během své druhé audience v roce 1881 s ním podrobně hovořil o své výpravě a dostal od něj několik pušek. V širším kontextu se zdá, že Leopold II. tehdy podporoval všechny cestovatele, kteří se vypravili do Afriky, protože tam měl vlastní zájmy, a to především v Kongu. Holub jeho podporu získal ještě předtím, než Leopold II. začal v Kongu páchat ta největší zvěrstva.
Věřil, že teprve za pomoci civilizované společnosti můžou afričtí obyvatelé dosáhnout pokroku a zlepšit své životní podmínky. Je to přístup ke kolonialismu, který nevybočuje z dobového pojetí ostatních cestovatelů té doby.
Už nevíme, jestli se Holub později ve svém životě o Leopoldově počínání v Kongu vůbec dozvěděl. Zřejmě by se k jeho aktivitám stavěl velmi kriticky, protože z jeho spisů, které se týkaly kolonialismu v jiných částech Afriky, jednoznačně vyplývá, že odsuzoval jakékoliv brutální zacházení s místními obyvateli. Zároveň však tvrdil, že s nimi nelze nakládat jako s „civilizovanými Evropany“, jako se sobě rovnými, protože jsou podle něho na nižším vývojovém stupni. Z tohoto hlediska považoval kolonialismus za správný. Věřil, že teprve za pomoci civilizované společnosti můžou afričtí obyvatelé dosáhnout pokroku a zlepšit své životní podmínky. Je to přístup ke kolonialismu, který nevybočuje z dobového pojetí ostatních cestovatelů té doby.
Jak vůbec vycházel Emil Holub s ostatními cestovateli?
Největší roztržku měl Holub s českým cestovatelem Čeňkem Pacltem, který Holuba ze začátku hodně podporoval. Později se nepohodli. Nešlo pouze o Holubův přístup ke kolonialismu, ale byly tam i osobní důvody. Jejich vzájemný konflikt přerostl do otevřeného nepřátelství. S ostatními cestovateli neměl Holub žádný závažný problém. Cestovatelé vystupovali sami za sebe a žádnou zášť vůči sobě navzájem příliš nepociťovali. Holub byl ve srovnání s ostatními cestovateli napřed v tom, že jako první začal pořádat výstavy svých sbírek a taky organizoval veřejné přednášky, což pro něj byl způsob, jak získat další peníze na své plánované výpravy.
Jsou tyto Holubovy výstavy a přednášky ten hlavní důvod, proč byl Emil Holub tak populární na rozdíl od ostatních cestovatelů a proč se stal taky jedním z nejznámějších českých cestovatelů?
Holub hodně dbal už za svého života o vlastní mediální obraz. Snažil se mimo jiné hodně publikovat, a to jednak odborné texty, určené vědcům a speciálnímu publiku, a jednak populárně naučné věci, z nichž nejznámější jsou jeho dva obsáhlé dvoudílné cestopisy z první a druhé cesty. Tyto cestopisy byly oblíbené, o čemž svědčí i to, že byly přeloženy do jiných jazyků a tiskly se nejenom v češtině, ale také v angličtině, němčině nebo maďarštině. Vždycky dbal na to, aby jeho sebeprezentace byla pozitivní a aby byla dostatečně viditelná, takže také mimo jiné přispíval do celé řady novin, kde popisoval svoje cesty v Africe. Byla to velmi systematická činnost. Co se týče Holubových výstav, tak pokud to srovnáme s aktivitami jiných cestovatelů, byla to úplně jiná kategorie. Například Alberto Vojtěch Frič uspořádal výstavu, kde byly etnografické předměty původních obyvatel Jižní Ameriky a která se konala v jeho vile. Holubovy výstavy byly daleko výpravnější, obsáhlejší a pro diváky mnohem atraktivnější.
V rámci vaší výstavy o Holubovi v Náprstkově muzeu mně přišla fascinující prezentace jeho sbírky z cest v Africe, která se uskutečnila na pražském Výstavišti. Jednalo se o naprosto monstrózní akci, kde bylo tisíce exponátů a vzorové vesnice místních obyvatel. Existovala v Evropě nějaká podobná výstava od jiného cestovatele o Africe?
Myslím si, že ne. Respektive jsem zatím na žádnou podobnou nenarazil. Taková výstava se podle mě dá srovnat pouze s etnografickými expozicemi, které prezentovaly národní evropskou kulturu. Například na stejném místě a ve stejných pavilonech se tři roky poté konala Národopisná výstava českoslovanská, která měla velmi podobné aranžmá. Ovšem namísto afrických vesnic tam byly modely moravských, slovenských a českých vesnic a namísto figurín původních obyvatel jižní Afriky tam byli Slezané a Moravané.
Na výstavě je zmíněno, že Holub tuto výstavu bral jako způsob, jak si vydělat na další výpravy, ale ve výsledku celá akce skončila finančním propadákem. Jak to?
Ano, téměř všechny jeho výstavy skončily finančním deficitem. Výstava na Výstavišti proběhla nejdříve ve Vídni a pak se přemístila do Prahy. Na případnou další reprízu už nebyly finance. Já si myslím, že Holub špatně odhadl celkové náklady. Těžko říct, kolik si představoval, že na jeho výstavu přijde lidí, ale každopádně víme, že ji navštívilo přes sto osmdesát tisíc návštěvníků. Možná si myslel, že tam dorazí půl miliónu návštěvníků, což bylo asi nereálné. Pokud má výstava sto osmdesát tisíc návštěvníků a nevydělá si na sebe, je to problém. Takovou návštěvnost v Praze dnes neměl ani Kryštof Kintera v Rudolfinu, jehož zdarma přístupnou výstavu navštívilo přes sto šedesát tisíc diváků.
Jak byla v české společnosti osoba Emila Holuba v průběhu dějin reflektována?
První texty o Holubovi vznikaly ještě za jeho života. V době, kdy Holub zemřel, již existovaly první studie, které se zabývaly jeho osobou či jeho sbírkami. Způsob, jakým byla postava Emila Holuba reflektována, dost závisel na přístupu a době, kdy texty vznikaly. Někteří autoři čerpali z vlastních zkušeností, protože si Holuba ještě pamatovali, nebo se opírali o vyprávění pamětníků. Jiní zase čerpali z pramenů a materiálů, které máme dostupné i dnes v archivu Náprstkova muzea. Úplně samostatnou linkou je pak Emil Holub jako téma literárních prací. Holub se stal postavou řady románů nebo novel. Byl taky hlavní postavou filmu Velké dobrodružství, který vznikl v roce 1952. Zde je zajímavý kontext v tom, že celá řada režisérů tehdejší doby se obracela k historickému materiálu, aby nemuseli točit vyloženě propagandistické filmy. I přesto se často nevyhnuli určité ideologizaci a poplatnosti doby. Ve filmu Velké dobrodružství, který rekonstruuje druhou Holubovu cestu do Afriky, jsou momenty záměrně vykreslující Holuba jako zastánce místních obyvatel v boji proti zkaženému a zhoubnému kapitalistickému světu.
Po roce 1989 se pak postava Holuba objevuje například v hudbě, kdy si jej vybírá za téma své písně Lidojedi punková kapela Tři sestry. Videoklip k této písni je z dnešního pohledu naprosto nepřijatelný, protože využívá mimo jiné tzv. blackface a asociuje tamější africké obyvatele s pošetilými dětmi. Reflektuje to ale docela přesně dobu vzniku klipu, protože v devadesátých letech se o těchto záležitostech v našem prostředí vůbec nehovořilo. Posledním takovým výrazným průnikem Emila Holuba do populární kultury byla reklama na Plzeňský Prazdroj z roku 2007, která se snažila být co nejvíce autentická a byla natáčena dokonce v místech, kterými v minulosti Holub skutečně procházel, za pomoci komparzu místních obyvatel. Přesto se ale ani ona nevyhnula určité mytizaci Holubovy postavy.
Jaký je skutečný význam Emila Holuba u nás a ve světě?
Myslím, že už samotný fakt, že se tady o Holubovi spolu bavíme a reflektujeme jeho osobu na základě aktuálních témat, které naše společnost řeší v současnosti, hovoří o jeho významu. Jsou to otázky typu: Jak přistupovat k těmto osobnostem? Jakou míru kritiky na ně můžeme uplatňovat? Jak je interpretovat v rámci postkoloniálních studií? Jakým způsobem pracovat s jeho sbírkami? A na co v rámci těch sbírek upozorňovat a jak je vystavovat? Samozřejmě, že Holub je osobnost, která je nejzajímavější pro Čechy a pro Vídeň, protože tam žil a měl tam svoje kořeny. V jiných zahraničních oblastech jeho jméno obecně příliš nerezonuje.
Do jaké míry odborná veřejnost dnes reviduje naše vnímání Emila Holuba, jeho aktivity, které jsou s ním spojené? Jsou nějaká témata, kterým se teď odborná veřejnost věnuje víc kriticky?
Martin Šámal napsal před deseti lety skvělou a kritickou Holubovu monografii. Jeho kniha je založena na velmi důkladném a asi vůbec nejpodrobnějším archivním výzkumu, který byl k osobě Emila Holuba kdy proveden. Jeho archiv je totiž značně rozsáhlý, a pokud jej chcete celý zpracovat, tak s ním nutně musíte strávit stovky hodin. Je také důležité zmínit, že Josef Kandert již předtím velmi dobře zpracoval Holubovu etnografickou sbírku včetně předmětů, které jsou v různých muzeích v zahraničí. Zpracována je také přírodovědná sbírka v Národním muzeu a další typy fondů. To vše se stalo v posledních pětadvaceti letech. Myslím si, že naše výstava a kniha, která k ní vznikla, posouvá vnímání Emila Holuba zase trochu jiným směrem. Snaží se být kritičtější, avšak nikoliv z hlediska čtení pramenů, ale vzhledem k tomu, o čem dnes přemýšlíme v rámci vyrovnávání se s dědictvím kolonialismu, přístupu k mimoevropským kulturám a zacházení s předměty v muzejních sbírkách.
Když se podíváme na postavu Emila Holuba z dnešního pohledu, kdy se v poslední době podařilo jeho osobnost a jeho činnost podrobit kritickému výzkumu, co je podle vás největší mýtus o Emilu Holubovi?
O Emilu Holubovi panuje celá řada mýtů. Není pravda například to, že Národní muzeum (tehdy Muzeum Království českého) nechtělo nic z jeho sbírek. Ve filmu Jára Cimrman ležící, spící, se zas objevuje manželka Emila Holuba, která mu zakazuje cestovat do ciziny, ale ve skutečnosti Holub na svoji výpravu odcestoval i s ní. Možná největší mýtus je ale obraz Holuba jako člověka, který má na hlavě tropickou helmu, v ruce má mačetu a prosekává se několik let neprobádaným územím, aby nakonec úspěšně dosáhl svých cílů, jak to evokuje zmíněná reklama na Plzeňský Prazdroj.
Jaká byla tedy realita? Holub nenosil na hlavě tropickou čepici a neprosekával se džunglí?
Tropickou koloniální helmu určitě nosil. Zajímavé ale je, kde vznikaly známé fotky Holuba s touto helmou na hlavě. Většinu těchto portrétů totiž vytvořily fotografické ateliéry v Praze nebo ve Vídni, a to znamená, že ta helma pro Holuba symbolizovala určitý status. Díky Holubovi byla chápána jako typický atribut cestovatele 19. století. Když Holub procházel některými územími v Africe, byla tam samozřejmě místa, kdy se musel prodírat obtížným terénem, ale vzhledem k času, který v jižní Africe strávil, se jednalo o pouhý zlomek celé té doby. Každopádně pobyt v Africe nebyl jednoduchý a stávaly se situace, kdy došlo k nehodám, nebo členové výpravy vážně onemocněli a museli se vrátit zpátky. Cesta zpět na parník a návrat do Čech přitom při prvním africkém pobytu trvala přes dva roky, protože si musel obstarat peníze, které vydělával především svou lékařskou praxí. Bylo to strašně náročné a z dnešního pohledu skoro až nepředstavitelné.
Některým lidem přijde vaše výstava o Emilu Holubovi málo kritická a někteří ji zase označují za až nespravedlivě kritickou. Jak vnímáte tyto reakce?
Snažili jsme se tu výstavu co nejvíce vybalancovat v tom smyslu, aby nebyla jednostranná. Pokud na Emila Holuba uplatníte postkoloniální studia, což jsme nakonec také udělali, tak u něj samozřejmě najdete dobově typické projevy nadvlády, kontroly a přivlastnění si cizích předmětů a území, ale podle mě by neměl být Holub hodnocen pouze touto optikou. Já jsem si zpočátku na základě svých znalostí o Holubovi myslel, že by výstava měla být k cestovateli hodně kritická, ale pak jsem si uvědomil, že by měla být současně přístupná a srozumitelná pro co nejvíce lidí, což samozřejmě kritičnost nevylučuje.
Já bych se na závěr vrátil k Holubově sbírce, kterou ukořistil během svých cest v Africe. O jak velké sbírce vůbec mluvíme?
Osobně bych asi slovo ukořistil nepoužil, i když nepopírám, že způsob získání některých předmětů může být z dnešního pohledu určitým způsobem problematický, což by ale bylo téma na speciální debatu. Holubova sbírka se dá rozdělit na etnografickou a přírodovědnou část. Kdybychom počítali úplně každý exponát, to znamená například každého brouka, kterého tam našel, tak by nám vyšlo celkově asi kolem sto tisíc předmětů. Avšak přesně se to spočítat nedá. Samozřejmě, že etnografických předmětů je méně než přírodovědných, ale také je jich celkem několik tisíc. Náprstkovo muzeum jich má okolo pěti set, zbytek je roztroušen téměř po celém světě, protože Holub řadu z nich daroval nebo prodal různým institucím. Měl to ostatně v plánu. Proto se snažil sesbírat jeden typ předmětu ve více exemplářích a vytvořit několik reprezentativních kolekcí pro více institucí. Byly jich desítky, od prestižních evropských muzeí až po běžné školní kabinety na obecních školách, kde jsou zřejmě dodnes uchovány.
V jakém školním kabinetu najdeme předměty z cest Emila Holuba?
To nevím, ale stávalo se, že když někdo takový předmět ve škole našel, šel s ním do Národního muzea, kde už poté zůstal. Možná, že i v budoucnu se ozve nějaká škola s tím, že mají v kabinetu pozapomenuté kopí od Emila Holuba, nebo nějaké vycpané zvíře.
V rámci současné debaty o repatriaci předmětů, které byly ukradeny z původních zemí během cestovatelských expedic, jsou v Holubově sbírce nějaké problematické předměty z tohoto hlediska?
Nejproblematičtější jsou asi rytiny Sanů, dobově nazývaných Křováky. Většinu svých předmětů získával Holub darem, nebo výměnou za jiné typy předmětů jako látky, nebo skleněné korálky a podobně. Nicméně rytiny Sanů byly součástí velkých skalnatých bloků, do kterých je místní obyvatelé vyryli. Holub je s jejich pomocí vylámal ze země a přivezl do Evropy. Když je pak vystavil, poutaly velkou pozornost a byly považovány za nejzajímavější exponáty. Evropanům totiž nejvíce připomínaly jejich vlastní umění v samých počátcích, jelikož byly založeny na jednoduché figurální kresbě. Je důležité říct, že už tehdy čelil Holub kritice za to, že tyto rytiny vylámal a odvezl z jejich původního místa. Obhajoval se tím, že rytiny přivezl pro vědecké účely a kvůli prezentování evropskému publiku. Možná paradoxně tak svým činem tyto rytiny zachránil, protože později byly na jednom z míst, kde se rytiny vyskytovaly, objeveny diamanty. Skalní bloky byly následně zničeny, když na jejich místě vznikl diamantový důl. Díky Holubovi tak nepodlehly zkáze a byly zachráněny, což ostatně byl jeho záměr a argumentoval jím také ve zmíněné debatě. Nicméně není to dle mého důvod, abychom celou záležitost chápali zcela neproblematicky, i když se rozhodně nejednalo o ukradené předměty, ani o objekty, na které by někdo měl právoplatný repatriační nárok.