Viktor Orbán s Karlem Schwarzenbergem v roce 2010. Foto European People's Party, Flickr, CC-BY-2.0
Ten kontrast snad nemohl být poučnější. Ikona liberálů a korunovaný „král pravdy a lásky“ Karel Schwarzenberg doslova a do písmene obhajoval fašismus (ten prý hodnější, totiž italský). Členka Pirátů Jana Michailidu navštívila festival svobodomyslných, ale radikálních socialistů Dny antikapitalismu. Po kom myslíte, že se svezla vlna nenávisti, distancoval se od něj předseda vlastní strany a byl nakonec vyloučen z jejího vedení? Ano, tušili jste správně…
Čeští piráti se úplně zbytečně ponížili před pravicovou ideologií. Udělali to přesně ve chvíli, kdy tato ideologie pomáhá zastírat hrozby demokracie přicházející viditelně zprava. V žádné evropské zemi nepředstavuje ani fiktivní nebezpečí pro demokracii jakákoli levice. Kaczyńského pravicoví konzervativci v Polsku naopak po několika útocích na nezávislost médií a právní stát zaútočili rovnou i na svobodné volby. V jiné zemi našeho regionu vytvořila strana, jejíž rodokmen je asi nejbližší ODS starého pana Klause, autoritářský režim, v němž je v důsledku koncentrace moci, neustálých nenávistných kampaní a změn volebního systému jen obtížné si představit, že by byl změněn volbami – řeč je pochopitelně o Orbánově Maďarsku. Nákaza přitom nezůstala omezena na východní Evropu – v Itálii převzala moc představitelka krajní pravice Giorgia Meloni, která se dříve přímo hlásila k odkazu Mussoliniho fašismu.
Co dělá hlavní vládní strana, když se zrovna nezaklíná odkazem Václava Havla? Bere jako své nejbližší právě Kaczyńského a Meloni, má je ve své frakci europarlamentu a koordinuje s nimi českou politiku. Fiala obětoval snesitelný život obyvatel některých obcí a čistou vodu polským těžebním zájmům v dolu Turów. Proti Orbánovi, který je tak ostentativně zradil ve věci Ukrajiny, čeští europoslanci za ODS aspoň stále odmítají hlasovat. Když Babiš v Budapešti řekl, že pokud vezmeme Fialovy politologické knihy vážně, je zřejmé, že je tajným obdivovatelem Orbána, příliš nepřeháněl. Meloni a Kaczyńského obdivuje veřejně a konzervativní myslitele, kteří byli intelektuální avantgardou toho, co se dnes děje v Polsku, pomáhal uvádět do českého kontextu.
Co v této situaci dělají pirátští přátelé pana Fialy? Ponižují se. Ponižují se mnohem víc, než by museli. Velmi dobře si uvědomují, oč se jedná, jejich europoslanci o tom ostatně píší. Většina strany ale místo toho, aby řešila ohrožení demokracie zprava, vede ve vlastních řadách hon na levicovou čarodějnici. Zúčastnila se sabatu na Petrových kamenech… totiž antikapitalistického festivalu, považte!
Čas začít mluvit o nedemokratické pravici
Pro středoevropský provincialismus je typické, že si vyprávíme příběh o demokratickém Západu a komunistickém nedemokratickém Východu. Schwarzenberg i Michailidu nám po svém připomínají, že tento příběh Evropy je ve skutečnosti neúplný. Je tu totiž také příběh evropského Jihu. Itálie, Španělsko, Portugalsko i Řecko mají zkušenost s pravicovými diktaturami a hnutími za demokracii, jejichž součástí byli i komunisté.
Karel Schwarzenberg napsal vpravdě nepochopitelnou obhajobu Mussoliniho fašismu: „Mussolini zavedl v Itálii některé nutné reformy, a kdyby nepodlehl své ješitnosti a nepustil se do nesmyslného útoku na Habeš, který ho přivedl do mezinárodní izolace a postupného spojenectví s Hitlerem, pak by dnes možná platil za jednoho z nejúspěšnějších italských premiérů.“ Kdyby… Jako kdyby šlo z nějakého režimu oddělit dobu, než jeho vůdce zatáhl zemi do války a svoje i cizí obyvatelstvo do jí způsobeného utrpení, zavedl antisemitské zákony a nakonec s podporou nacistů vytvořil šíleneckou Republiku Salò, která podle některých autorů byla uskutečněním už jeho počátečních snů. Schwarzenberg jako by chtěl zapomenout na to, že už počáteční fázi provázely politické vraždy, řádění fašistických bojůvek i politické policie. Místo toho píše o Mussolinim s povědomým tónem o „nutných reformách“ (má tím snad na mysli zničení nezávislých odborů a levice?). Podle Schwarzenberga „italský fašismus, ačkoliv to byla ošklivá diktatura, zdaleka nebyla tak krutá, jako byl nacismus či komunismus“, jako kdyby byl v dějinách jeden komunismus. Pol Potův či Mao Ce-tungův „komunismus“ byl jistě horší než italský fašismus před propuknutím války, ale opravdu by mohl říct něco podobného i o tak nevábném režimu, jakým bylo Husákovo Československo?
Řada lidí i z té „nejslušnější“ společnosti našla v dějinách „pochopení“ pro fašistické diktátory, pokud dělali „nutné reformy“, a především pokud rozdrtili levici. Ostatně, i Adolf Hitler se dostal k moci jen kvůli ochotě některých konzervativců s ním spolupracovat a vytvořit koalici.
Na jednotlivé nesmysly šokantní obhajoby fašistů z pera českého „knížete“ a ikony liberálních demokratů už dobře odpověděl David Wagner. Můžeme jen dodat, že Schwarzenberg je demagogický i tam, kde jeho slova mohou lahodit sluchu antikoloniální levice, totiž když píše, že „tuto diktaturu nijak neospravedlňuje, hlavně kvůli nesmyslným koloniálním válkám, které vedla v Libyi a v Habeši a které byly velice kruté. Ale podobné války v koloniích tehdy vedly i jiné evropské země.“ Když pomineme, že to snad přeci není žádná omluva, je třeba říci: Ne. Jiné evropské země „tehdy“ už v koloniích nevedly dobyvačné, agresivní války o získání nového území, to patří k předcházejícímu období. Tehdy i později vedly brutální války o udržení svých koloniálních panství, to je pravda. Ale agrese vůči mezinárodně uznanému státu ve snaze budovat koloniální impérium, to bylo už i na tehdejší, jistě nikoli jemnou míru, příliš.
Italský fašismus přitom nebyl jedinou jihoevropskou pravicovou diktaturou. Ty ostatní se na rozdíl od něj týkají i poválečného období – podařilo se jim legitimizovat se antikomunismem. Franco, který utopil v krvi Španělskou republiku, vládl až do sedmdesátých let, a do sedmdesátých let trvala také pravicová diktatura v sousedním Portugalsku. To bylo přitom zakládajícím členem NATO. Do tohoto paktu patřilo i Řecko, rovněž stát, který se s „levicovou hrozbou“ vypořádal několika diktaturami. Ta poslední, vládnoucí v letech 1967–1974, se projevovala nejen známým střílením do studentů, ale také masovým vězněním opozice a mučením, kterému bylo vystaveno 3 500 lidí. Jana Michailidu má řecké kořeny a zná z rodinné historie až příliš dobře dějiny antikomunistických diktatur, které máme kvůli naší provinčnosti sklon přehlížet, nebo je prostě neznáme.
Tyto poválečné diktatury se hlásily k pravici, podobně jako třeba Pinochet nebo diktatura plukovníků v Argentině. U nás se ale po roce 1989 ustálilo rovnítko demokracie s pravicí, zatímco levici byl udělen status jakýchsi „sprostých podezřelých“, kteří se musejí neustále obhajovat. Naopak pravice se s nějakou demokratickou kulturou nemusela příliš zatěžovat, byla přece demokratická už tak nějak „z definice“. Ikonou její většinové části se stala Margaret Thatcher – co na tom, že ani v jejím případě o nějaké demokratické politické kultuře nešlo moc mluvit, byla spíš, jak ji označil průkopník kulturálních studií Stuart Hall, „autoritářskou populistkou“, která se také zastávala nedemokratické pravice v podobě Pinocheta.
Nedemokratická pravice je přitom důležitým politickým dědictvím našeho regionu, byť zůstal ve stínu nacismu a komunistických diktatur (a kvůli nim si také vždy našla dost obhájců). Diktatury, které obklopovaly meziválečné Československo, ať už šlo o Maďarsko, Rakousko nebo Polsko, nebyly levicové. Šlo o pravicové a nacionalistické diktatury, které užívaly násilí vůči svým odpůrcům a diskriminovaly některé skupiny obyvatel. Jistě, Karel Schwarzenberg by o nich mohl – ještě větším právem než o Mussolinim – napsat, že bychom pro ně „měli mít pochopení“ a „nebyly tak kruté“ jako nacismus či stalinismus (odkdy se vlastně z nich stal „zlatý standard“?). Jenže možná právě proto je jejich dědictví dnes nebezpečnější. Pokud někdo zpochybní demokracii a hajluje u toho, není těžké jej diskreditovat. Pokud se hlásí k jiným tradicím, najde si, jak jsme viděli, dostatek obhájců i mezi oddanými pravicovými liberálními demokraty.
Pravicové nedemokratické tradice přitom patří i do našich dějin, jen máme sklon zapomínat. Druhá republika, která začala zklamáním z Mnichova, stihla během necelého půlroku, který jí němečtí nacisté dali, vyústit ve faktické zrušení opozice, diskriminaci Židů a zákony ke zřizování pracovních táborů pro tehdejší „nepřizpůsobivé“. Mnozí katoličtí intelektuálové se tehdy zapojili do nechutných štvanic – proti dědictví kultury první republiky i proti Židům. Příznačně jsme se s tímto dědictvím zcela nevypořádali dodnes, hloubku pádu českého života do pravicového autoritářství, které skvěle zachycuje historik a politolog Jan Rataj v článku Návrat a nástup mají mnozí autoři dodnes tendenci rozmlžovat. Asi nejapologetičtěji o něm mimochodem mezi odborníky píší autoři z Fialovy katedry politologie v Brně.
Jestliže českému autoritářství a fašismu byl popřán jen krátký čas, po kterém se mohl realizovat už jen kolaborací s nacistickými okupanty, v jiné části našeho tehdejšího státu jsme mohli sledovat podobné tendence při díle mnohem déle. Tisovo Slovensko, někdy přezdívané „farská republika“, je skutečně státem, který by si na rozdíl od Mussoliniho Itálie měl zasloužit jistou míru „pochopení“, především proto, že byl do značné míry výsledkem české přezíravosti a arogance. To ale nic nemění na tom, že šlo o hanebný stát, který mimo jiné sám od sebe přijal jedny z nejtvrdších protižidovských zákonů v tehdejší Evropě a posléze dobrovolně vydal desítky tisíc svých židovských občanů nacistickému Německu, které je povraždilo.
Druhá republika i Tisova Slovenská republika byly výrazně ovlivněné politickým katolicismem, který se během nich provinil na demokracii způsobem, který byl plně srovnatelný s komunistickou diktaturou (a ve svých důsledcích byl navíc mnohem krvavější). Přesto nás ani nenapadne (dokonce ani tam, kde by to bylo na místě, třeba u lidí jako Michal Semín nebo Petr Piťha) a priori podezírat katolíky z nedemokratičnosti. Všichni chápeme, že existovali i demokraticky orientovaní katolíci a také, že politický katolicismus jako celek prošel sebereflexí a proměnou. Vůči radikální levici není podobný přístup vůbec pravidlem.
Na hrozbu nedemokratické pravice jsme měli sklon zapomínat. V reakci na to, jak tento odkaz využívala propaganda socialistických diktatur, jsme měli sklon k pochopení a k různým ale. Dnes je hrozba nedemokratické pravice příliš aktuální, a její odkaz je třeba si připomínat. Nejde nutně o nějakou krajnost. Řada lidí i z té „nejslušnější“ společnosti našla v dějinách „pochopení“ pro fašistické diktátory, pokud dělali „nutné reformy“, a především pokud rozdrtili levici. Ostatně, i Adolf Hitler se dostal k moci jen kvůli ochotě některých konzervativců s ním spolupracovat a vytvořit koalici.
Čas mluvit o „demokratickém komunismu“
Jana Michailidu svého času šokovala tím, že se přihlásila ke komunismu „v původním, demokratickém smyslu“ a na podporu této své představy šermuje střídavě Karlem Kautským, Petrem Kropotkinem a Star Trekem. Snad i proto, že není profesionální politička ani zrovna velká odbornice na dějiny politických ideologií (a co hůř, ani na sci-fi!), se jí podařil přesný postřeh. Právě tak, jako je nesmyslné samozřejmé rovnítko mezi demokracií a pravicí, je absurdní i údajně samozřejmý protiklad mezi demokracií a komunismem.
Nejde jen o to, že se můžeme donekonečna přít, do jaké míry jsou mnohé původní koncepty komunismu zcela slučitelné s demokracií, ba že jsou pokusem o její důslednou aplikaci. V politice záleží především na aplikacích, a ty jsou přece u komunismu vždy nedemokratické – nebo snad ne?
Pokud se díváme na leninskou a zejména stalinskou verzi komunismu, nelze polemizovat. Jejím výsledkem byly diktatury, o jejichž historii lze diskutovat a s bojem za ně byla spojena i pozoruhodná kulturní tvořivost (zkuste si představit dějiny české kultury bez komunistických umělců!), ale které jsou ve svém celku jednoznačně neobhajitelné. Jenže to není celá historie komunismu. Patří k němu i dva jiné proudy, které jsou jednoznačně demokratické: umírněný a radikální.
Mluvit o Kautském zní absurdně, cožpak nebyl sociální demokrat? Jenže velká část sociální demokracie se velmi dlouho hlásila k Marxovi a k marxismu. Klíčové impulzy komunismu se tak dostaly do základů evropské demokracie.
Zkušenost jižní Evropy není jen zkušeností pravicových diktatur. Je také zkušeností odvážné demokratické opozice, jejíž součástí byli komunisté. Jestliže opozice proti státně socialistickým diktaturám ve východním bloku pomohla mnohým katolíkům zbavit se dědictví nedemokratické pravice a získat pochopení pro demokracii i legitimitu ve společnosti, v jižní Evropě se něco podobného stalo mnohým komunistům. Jejich strany se z velké části postupně zbavily dogmatismu a obdivu k Moskvě a staly se funkční součástí demokratické opozice, s vědomím, že aby skutečně proměnily společnost, potřebují „hegemonii“: moc založenou na souhlasu. Intelektuální základy tomuto přístupu dal Antonio Gramsci, myslitel, který byl v režimu, pro jehož dědictví bychom podle Karla Schwarzenberga měli mít tolik „pochopení“, politickým vězněm. Politickým výsledkem tohoto úsilí byl eurokomunismus: demokratizace mnohých komunistických stran v Evropě, jejich kritičnost k sovětskému bloku a obhajoba demokratického socialismu.
A opět nás tu zkušenost jižní Evropy přivádí k československým dějinám. Jednou z klíčových referencí pro eurokomunisty byl československý rok 1968, lidé jako Dubček, Kriegel, Mlynář nebo Šabata. Jejich odkaz zůstává stále ve stínu, jednou za rok se mu v pravicových novinách rutinně vysmějí a shrnou, že „to nemohlo vyjít“. Jistě, československý rok 1968 byl poznamenaný nedůsledností (v dobové mocenské konstelaci zcela pochopitelnou) a někteří jeho představitelé zklamali, zejména Dubček. Jenže při té nedůslednosti se v pokusu pražského jara nacházel inspirativní zárodek spojení demokracie a socialismu. Mnozí bývalí osmašedesátníci, komunisté a socialisté, byli důležitou součástí opozičního hnutí, včetně Charty 77, zhruba polovinu jejích prvosignatářů tvořili bývalí členové KSČ. Jejich památka se ale ve srovnání s jinými proudy v disentu tolik nepřipomíná, a ještě méně jejich intelektuální odkaz.
Odkaz k Petru Kropotkinovi a účast na Dnech antikapitalismu zas připomíná, že vedle této umírněné podoby spojení komunismu s demokracií existuje i jeho radikální podoba. Ta kritizovala bolševickou revoluci takřka od počátku (v případě Kropotkina či dalších anarchokomunistů) nebo od té doby, co v ní získal převahu Stalin a bylo jasné, že z jejích původních příslibů mnoho nezbude (následovníci Trockého, byť ten sám byl nanejvýš spornou postavou). V Česku tuto tradici představovali lidé jako Záviš Kalandra (marxista popravený v procesu s Miladou Horákovou) nebo Petr Uhl. Jistě, je to tradice, která chce zásadní změny společnosti a odstranění kapitalismu. Nelze jí ale vyčítat odmítání demokracie, pokud něco, pak spíš radikální přístup k demokracii a snahu dostat ji do všech oblastí života. Právě z tohoto prostředí vycházejí Dny antikapitalismu.
Český antikomunismus nejen že vždy přehlížel demokratické varianty komunismu. Jeho kritika šla mnohem dál. Před podezřením z „levičáctví“ se před ním musel obhajovat každý na levici a kdekterý liberál. Jakémukoli přerozdělení, ale i mnohé obhajobě přírody či lidských práv už byla nasazena psí hlava komunismu. I tento soustavný a dlouhodobý tlak způsobil, že demokracie nakonec přestala být soupeřením pravice a levice (podobně jako jí přestala být, rovněž s využitím antikomunistické rétoriky, v Polsku a v Maďarsku). Místo soutěže idejí tu máme hlavní vládní stranu ODS, a hlavní opoziční stranu ANO, jejíž předseda se vyznává z toho, že ODS vždy volil. I v okamžiku krize je tabu pořádně zdanit firmy a bohaté („trestat za úspěch“), a tak se radši bude prohlubovat již tak dost špatná ekonomická situace většiny, se všemi očekávatelnými sociálními následky. Antikomunismus způsobil otřesné škody na české demokratické politice a jejich prostřednictvím i na českém sociálním státu. Je to kruté a hloupé božstvo. Nyní se mu poklonili i Piráti a obětovali mu jednu z nejinspirativnějších členek svého vedení.
Čas mluvit o problémech demokracie s kapitalismem
Antikomunismus ovšem neblokuje jen politiku, ale i veřejnou diskusi. Vytváří prostředí, v němž je kritika kapitalismu tabu. To se přitom děje právě v době, kdy nedostatečně regulovaný kapitalismus přináší neuvěřitelná rizika pro demokracii. Liberální demokracie je postavena na aspoň přibližné a formální rovnosti svých občanů. O jaké rovnosti ale můžeme mluvit v situaci přímo obscénních majetkových rozdílů – a také v situaci, kdy nejbohatší lidé planety shromažďují o ostatních naprosto bezprecedentní množství informací? Jak může fungovat demokracie, pokud nejbohatší občané dokážou proměňovat svůj ekonomický kapitál v politickou moc a v mediální vliv?
Kapitalismus s demokracií může být slučitelný – a také nemusí. Srbský ekonom Branko Milanović odlišil v dnešním světě „liberálně meritokritický kapitalismus“ a kapitalismus „politický“. Ten první je charakteristický pro západní svět, ten druhý pro diktatury jako Čína. Milanović varoval, že iluze meritokracie, „talentů“ a „zásluh“ vede v západním světě k odtrhávání elity od většiny společnosti a k jejímu vyvázání ze všech morálních omezení. Může vést velmi snadno k obavám z demokracie (celkem dobře je vidíme, třeba v celé rétorice „postpravdy“) a představě o nutnosti kontroly populace. Liberálně meritokratický kapitalismus se tak může podle Milanoviće přiblížit k „politickému kapitalismu“ Číny a jí podobných zemí víc, než bychom si mohli a chtěli představit.
V Česku jsme dostali malou místní lekci, jak destruktivní pro demokracii může být moc velkých peněz, když si o politickou moc řekl oligarcha Andrej Babiš. Ze svého ekonomického impéria vybudoval stranu na klíč i efektivní propagandistickou mašinérii, sáhl si na nejvyšší moc ve státě a nevratně proměnil českou politickou krajinu. Nedokázali jsme mu čelit i proto, že nám k pojmenování jeho role chyběl dobrý jazyk. Proti jakékoli kritice fungoval dlouhodobý důsledek mantry „každý si může se svými penězi dělat, co chce“. O Babišovi se mnohem častěji řeklo, že je „estébák“, než to, že je „kapitalista“. Do debaty se dostal jen proto, že vstoupil do politiky a sám se politikem stal. Dokud ji ovlivňoval z pozice oligarchy, vyvolával jen zlomek pozornosti, podobně jako Kellner, Křetínský či Tykač.
Babiš je navíc pouze lokální veličina. Potřebujeme debatu o tom, jaký dopad mají na demokracii lidé jako Elon Musk, Jeff Bezos či bratři Kochovi. Těžko ji ale vést v zemi, kde je kritika kapitalismu důvodem k twitterovému lynči s politickými důsledky.
Pirátská strana vznikla na zpochybnění soukromého vlastnictví, konkrétně v oblasti autorských práv. Piráti ale postupně ztratili odvahu. Začali trávit nepřiměřené množství času dokazováním, že jsou „seriózní“, a odečítáním pražských liberálů ze rtů, jak přesně by měl vypadat konformismus. Je to už trapné i soudnější části těchto pražských liberálů, jak ukazuje Jindřich Šídlo. S konformismem mnozí Piráti absorbovali i zpozdilost.
Před dvaceti lety se antikomunismu říkávalo „opožděný“, dnes si zaslouží přízvisko zombie. Oproti Stalinovi i Husákovi má vesměs pravdu (jen často nepřijatelně zjednodušující a nepoužitelnou pro hlubší historické poznání), nás ale neohrožuje Stalin ani Husák. I Rusku dnes vládne „národní konzervativec“ mobilizující proti „dekadenci Západu“, který je zároveň velkým hráčem v mezinárodních financích. Demokracie dnes čelí nedemokratickým podobám národního konzervativismu a moci velkých peněz. Pro promýšlení těchto nebezpečí potřebujeme akce jako Dny antikapitalismu jako součást debaty o tom, jak těmto hrozbám čelit. Antikomunistické morální paniky nejsou ani v nejmenším součástí řešení. Jsou celkem významnou součástí problému.
Autor je politolog a publicista.