Podpůrná skupina kulturních publicistů. Foto Jonáš Verešpej, použito se souhlasem autora
„Píšu teprve krátce, ale už se mi povedlo publikovat v Respektu nebo Ádvojce. Zároveň jsem za tu chvíli stihla ztratit iluze o tom, že by se tím dalo někdy živit na plný úvazek,“ říká studentka bohemistiky v místnosti, které dominují tři desítky do kruhu uspořádaných židlí. „Přijde mi skoro lepší si jít stoupnout na dvanáctku za kasu do drogerie. S tím mám už taky zkušenost, protože abych se uživila, musím mít dvě práce. A tak píšu v noci a pořád soutěžím s časem. To člověk nikdy nemůže vyhrát,“ dodává.
Do nenápadného prostoru Planeta Za v pražských Vršovicích přišla začínající novinářka podobně jako ostatní autoři a autorky kulturně publicistických textů na naše pozvání – sdílet zkušenosti s tím, jak se jí v českém mediálním prostředí daří. Vedle sebe se tu na pár hodin posadili lidé, z nichž někteří o budoucnost kulturní žurnalistiky začali pociťovat obavy nedávno, zatímco jiní si už za desetiletí praxe na špatné zprávy zvykli. Jen hrstka z nich má stálé místo v redakci a častěji jsou na volné noze, přičemž si mnozí z nich přivydělávají jako promotéři, noční hlídači, knihovníci nebo učitelé. Většina jsou freelanceři, kteří kombinují několik úvazků a píšou ve volném čase. Kulturní novinařina jako povolání je totiž ohrožený druh a upínat se k němu znamená tak trochu věřit utopii.
Krize přitom nedopadá jen na žurnalistiku, ale plošně na celou kreativní třídu, kam spadají jak novináři, tak akademici a umělci.
„U nás v redakci je nevyřčeným pravidlem, že za recenze se neplatí – mají vznikat během směn,“ navazuje další mladá novinářka, která pracuje pro veřejnoprávní zpravodajský web. „Jenomže na to skoro není čas. Není tam bohužel ani žádný kulturní editor. V této fázi kariéry bych přitom ráda měla někoho, kdo mi k tomu něco řekne,“ shrnuje svoji zkušenost, zatímco vedle sedící novinář, který má za sebou publikování textů pro Aktuálně, Seznam nebo Mediář v tu chvíli sbírá sílu o své situaci vůbec promluvit. „Mám momentálně pocit, že to vůbec nemá smysl. Úplně ztrácím motivaci,“ říká freelancer, který se raději začíná poohlížet po práci mimo obor.
Zatímco mladí autoři na setkání nedávno založené podpůrné skupiny pro kulturní žurnalisty sdíleli pocity beznaděje z toho, že si vybrali obor, který nemá budoucnost, ti zkušenější a služebně starší reflektovali proměny české mediální scény vedoucí k tomu, že prostor kolem nich se postupně zmenšuje. „Před šesti nebo osmi lety jsem začal učit předmět kulturní publicistika. Je o něj enormní zájem, ale přišel pozdě,“ myslí si jeden ze známých hudebních publicistů. „Kultura už dnes nemůže být profesní volbou, stává se takovým příjemným luxusním doplňkem. Člověk má pocit, že učí prastarý řemeslo,“ povzdychne si novinář, kterého ještě před pár lety nejspíš nenapadlo, že bude depresivní myšlenky o své práci jednou sdílet v prostředí připomínající setkání anonymních alkoholiků.
Odbory, spolek nebo terapeutická skupina?
Brzy se ukázalo, že to celé není jen o nás, kteří jsme podstatnou část životů a volného času investovali do binge-watchingu seriálů jako je The Wire, podrobných analýz smutných lovesongů Lany Del Rey nebo rozkrývání okultní symboliky avantgardních noiseových kapel. Nejprve nám tak docela nedocházelo, že to, na co už nějakou dobu narážíme, se netýká jen kulturní novinařiny, ale jedná se o symptom krize médií a žurnalistiky jako oboru. Nevěděli jsme, jak naléhavé je tohle téma pro etablované i začínající novináře napříč zaměřením, pro vedoucí rubrik i mediální vědkyně, kolik má rovin a kolik nových úkolů ze setkání přistane na stůl.
Motivace svolat první hospodský sraz pro kamarády, bývalé kolegyně a známé i neznámé profesionály přišla po mnoha konverzacích, ve kterých jsme se vzájemně svěřovali, jak je vyčerpávající být si jako freelance dopisovatelé vlastními editory, účetními, mentory i manažery. Po odchodu z veřejnoprávního média se oba už léta snažíme přijít na to, jak si efektivně zorganizovat čas pod náporem objednávek textů, účastí v podcastech a moderací z několika různých médií – a věnovat se přitom i našim dalším úvazkům mimo média. Způsob života, kdy je člověk 24 hodin denně připravený přijímat e-maily a pracovat v podstatě neustále, si pro nás přišel tak nějak sám. Zmizel rytmus plánování dovolených, vybírání sick days nebo ohlašování nemocenské. Když jste freelancer, nikoho tak úplně nezajímá, že jste nemocní. Důležitý je jen deadline. A zmizela i možnost bavit se o své práci a vzájemně se inspirovat v rámci redakčního kolektivu.
Oba jsme zničehonic většinu času trávili po kavárnách, hospodách nebo prázdných univerzitních učebnách s laptopem, telefonem a kelímkem kávy. A podobných lidí přibývalo. Když koncem roku 2022 přišly zprávy o rušení pořadů, zeštíhlování kulturních rubrik a další známí přicházeli o práci, shodli jsme se, že je potřeba zjistit, jak přesně na tom jsme. Velmi rychle se ukázalo, že čeští kulturní žurnalisté a žurnalistky by ideálně potřebovali nejen fungující profesní syndikát, ale taky odborovou organizaci, kam by se vešly všechny profese související s kulturou, a nakonec i terapeutickou skupinu.
Je v Česku ticho?
Mizení kulturní žurnalistiky, o kterém dnes po třech dekádách fungování svobodných médií v Česku mluvíme, není příběhem odehrávajícím se v jedné malé zemi ve střední Evropě. Proměny českého mediálního prostoru jsou echem těch, o kterých se v anglosaském prostoru vede debata už delší dobu. Na rozdíl od zdejšího prostředí, které je většinově přijímá jako nevyhnutelný progres, v jehož rámci přežijí jen ti nejsilnější, v zahraničí debatě určují směr novinářské odbory a oborové cechy, takzvané guilds.
Například v USA je zaštiťují organizace jako The News Guild, která vznikla po velké hospodářské krizi v roce 1933, nebo Writers Guild of America nebo East (WGAE), tradičně zastupující také filmové, televizní a rozhlasové scenáristy. Podle autorů knihy New Media Unions: Organizing digital journalists v Americe mezi lety 2015 a 2019 došlo k nejsilnější novinářské odborové vlně za posledních několik dekád. K odborům se přidalo na šedesát médií včetně deníků LA Times a Chicago Tribune, zpravodajských webů Huffington Post nebo Vox, časopisu New Yorker nebo největšího hudebního serveru Pitchfork. „Jsme malá redakce s velkou kulturní stopou. Nemáme stabilní pracovní pozice a ve srovnání se standardem v médiích máme podprůměrné platy. Po celé roky jsme pracovali s full-time nasazením na poloviční úvazek a bez zdravotního pojištění a dalších benefitů,“ napsali v prohlášení lidé z týmu Pitchforku po založení svých odborů.
Vlnu odstartovali novináři z digitálních platforem jako Gawker, jejichž redakce – jak podotýkají Nicole S. Cohen a Greig de Peuter v knize New Media Unions – „si zakládají na uvolněném prostředí a plní je mladí lidé, kteří mají podprůměrné platy, ale jsou šťastní, že vůbec mají práci.“ Takové digitální platformy „pohání techno-libertariánský étos typický spíš pro startupy než novinářské profesionály.“ Letos následovaly zprávy o propouštění v hudební redakci na americké stanici NPR, která snižovala stavy o 10 procent, a v posledních měsících jsme se dozvěděli o konci BuzzFeed News nebo Vice News.
Krize přitom nedopadá jen na žurnalistiku, ale plošně na celou kreativní třídu, kam spadají jak novináři, tak akademici a umělci. Momentálně do Česka doléhají zprávy i o tom, jak se důstojnějšího ohodnocení a lepších pracovních podmínek domáhají američtí scenáristé od tamních producentů, kterým dominují technologičtí giganti se svými streamovacími platformami. V našem prostředí je pro mnohé nejspíš překvapivé, že v kapitalistických USA na jejich podporu pochodují před vchody do korporátních budov a s podomácku vyrobenými transparenty v rukou i hvězda filmu Thelma a Louisa Susan Sarandon nebo herec Bob Odenkirk z Breaking Bad.
Ne, že by u nás bylo úplné ticho. Na to, že je česká divadelní scéna většinově zvyklá žít z nedůstojně nízkých mezd a současně být pod tlakem na nadprodukci hnaná vstříc syndromu vyhoření, upozorňovali divadelní profesionálové v sérii debat na platformě Národního divadla, která odhalila skutečně šokující čísla. Vizuální umělci a umělkyně u nás prostřednictvím různých spolků léta volají po přenastavení systému financování a změně náhledu na kulturu, naposledy adresovalo otevřený dopis ministru Baxovi hnutí za nerůst v kultuře. Před několika dny pak navázalo manifestací s názvem Status umělce a umělkyně TEĎ!, které před ministerstvem kultury přihlížela stovka lidí. Česká literární scéna na vlastní situaci upozornila prostřednictvím výzkumu, podle kterého má jen pět procent spisovatelů a spisovatelek pravidelný příjem ze psaní. Přílišnou roztříštěnost audiovizuální scény pak jako překážku společnému pojmenování své situace uvádí odborník na platformizaci Petr Szczepanik. I filmaři, například scenáristé, jsou ale často mizerně placení a nucení přebíhat od psaní k různým zkráceným úvazkům.
Texty píšu po nocích a o svátcích
Během dvou neveřejných setkání naší podpůrné skupiny se sešlo kolem šedesáti kulturních novinářů a novinářek, kteří zastávají v mediálním provozu různé pozice – od začínajících freelancerů a freelancerek až po vedoucí kulturních rubrik. Zastoupená byla komerční internetová média jako Seznam Zprávy a Aktuálně.cz, přišli lidé z tištěného Respektu, časopisu A2 a Salonu Práva, i z veřejnoprávního Českého rozhlasu a České televize.
Editoři, kteří pracují typicky sami a spoléhají se na síť externích autorů a autorek, si stěžovali na korporátní tlaky a manažery, pro které je kultura až na posledním místě. „Kulturu musím neustále hájit jako kompetitivní součást obsahu v rámci média, to znamená plnit korporátní úkoly a standardy. Měsíčně musím mít na textech určitý počet návštěv,“ uvedl jeden z editorů, který má privilegium plného úvazku a smlouvy na dobu neurčitou, o kterých může jednou vyprávět vnoučatům.
„Manažeři vám řeknou, že jsme komerční server a živíme se reklamou – což je metrika podobná bulváru s celebritami nebo pornoserverům. Moje představa se s tím radikálně rozchází. Svoje texty píšu po nocích a o svátcích,“ svěřil se další z editorů, který v někdejší pestře zastoupené kulturní redakci zůstal sám – a dřívější rozdělení rubriky podle oborů od literatury přes film po hudbu a divadlo mu přijde jako dávná minulost.
„Médium nás nemá na čísla, ale jako statusovou věc,“ odhaluje svoji překvapivě dobrou pozici další z editorů, který má v daném médiu výsadní postavení a velkou svobodu. Podle něj je dnes paradoxně kulturní publicistika na vrcholu a je nejkvalitnější, co kdy byla. „Publicisté a publicistky dnes ale podle jeho slov bojují o svoji důstojnost: „Přestože je psaní kvalitnější, publicisté jsou čím dál vyhořelejší, protože musejí psát mnohem víc, aby se uživili. Vyžadují také víc osobní péče a neustálé prodlužování deadlinů – což naprosto chápu.“
Etablovaní i začínající freelanceři pak na skupině diskutovali o existenčních problémech. „Člověk nikdy neví, kolik kdo a kde bere,“ postěžovala si jedna z publicistek, která je současně známou spisovatelkou. Sama se rozhoduje i podle toho, kde se jak platí – pod pětistovku už psát odmítá. Dle jejích slov v Česku stále panuje kultura, která o honoráři mluvit zakazuje. To účinně brání tomu, aby se pracovní podmínky zlepšovaly. Honoráře navíc klesají a progresivně se nezvedají s inflací nebo jakoukoliv další krizí na obzoru – to znamená, že za jednostránkovou recenzi do deníku dostanete v roce 2023 téměř to samé, co v roce 2013.
Začínající kulturní novináři a novinářky ale pod pětistovku podle svých slov „klidně psát budou“, protože mají pocit, že jim nic jiného nezbývá – jsou odsouzení k takzvané „hope labour“. Tedy k práci za minimum s nadějí, že v budoucnosti získají v oboru stálou pozici a jejich kulturní kapitál se časem promění v důstojnou mzdu. „Bojím si říct o peníze, protože si nejsem jistá, jestli mám dostatečné skills a hodnotu na trhu práce. Proto doufám v to, že si neplacenou prací vybuduji jméno a později si jednou možná řeknu, že už jsem dost dobrá na to, aby mi za to někdo platil,“ vysvětluje mladá filmová publicistka. Služebně mladší zmiňovali také potřebu seberozvoje, pro který se jim nedostává dostatečného feedbacku od zkušenějších kolegů.
Mezi mediálními žraloky s devadesátkovou mentalitou, podle nichž si zaslouží přežít jen to, co nejvíc vydělá, si navíc řada mladých autorek a autorů – zvyklých být napojení na světové dění i novinářskou kulturu – připadá jako v jiné dimenzi. Mnohým z nich už se vedoucím nechce vysvětlovat, že v Česku žijí i jiní umělci než David Černý automaticky generující clickbaitové titulky. Dobře ví, že ty nejpopulárnější trendy, fascinace a kulty se obvykle rodí na okraji.
Krize identity
Že naše setkávání nemusí být začátkem nového příběhu, ale možná spíš koncem starého, pak přítomné napadne, když promluví jeden ze služebně nejstarších editorů. „Pamatuju si doby koncem devadesátých let, kdy ještě fungovaly klasické kulturní rubriky složené na principu, co disciplína, to redaktor. Po první internetové bublině ale nastal prosev, místa se rušila začátkem nultých let,“ rekapituluje s tím, že o dekádu později dolehly na mediální scénu důsledky ekonomické krize, které znamenaly další ránu kulturní publicistice. „Během čtrnácti dní se propadla inzerce o 30 až 40 procent a šéf chodil po redakci a škrtal bez milosti. V každém oddělení někdo šel pryč. Třetí vlnu zažíváme nyní a podle mě to může být klidně konečná.“
To, co současnou krizi médií určuje ze všeho nejvíc, je tzv. platformizace, kulturní novináři se ocitají v prostředí digitální práce, soupeří o pozornost s youtubery, instagramery i algoritmy a zároveň jsou na ně kladeny stále větší nároky. Nemůžou si dovolit být offline, musejí nonstop „budovat svoji značku“. V tomto nastavení se stírají hranice mezi profesionály a amatéry, veřejným a soukromým, lokálním a globálním měřítkem.
Mediální teorie zná důsledky postupující digitalizace, která souvisí s procesy nastartovanými v nultých letech, pod pojmem konvergence médií. Jedná se o situaci, kdy se vynalézaly nové způsby, jak se média dají používat, přičemž publikum dostávalo čím dál větší moc. Sociální sítě, uživatelské recenze na Amazonu i jinde nebo vlivné blogy rozpustily rozdíly mezi těmi, kdo mediální obsahy vytvářejí, a těmi, kdo je konzumují. To vyústilo v krizi identity kulturní novinařiny, když se najednou zdálo, že kritikem nebo kritičkou se mohl stát jednoduše každý. Zpětnou vazbou se kulturní novinařina stala subjektivnější a do psaní se dostaly osobní příběhy i emocionálnější tón. Přibylo platforem, kde lze publikovat, ale paradoxně je na nich stále těžší se uživit.
Dánská mediální vědkyně Nete Nørgaard Kristensen tvrdí, že se kulturní publicistika ocitla v centru těchto změn mediálního provozu. „Oblast médií a zpravodajství se obecně stala více prekarizovanou, ale kulturní novináři a kritici jsou ohrožení obzvlášť,“ píše. A to nestálostí svých vazeb na redakční newsroomy, trpí izolací, dostávají pouze jednorázové smlouvy o dílo a zažívají velkou míru nejistoty. Ve srovnání s ostatními typy novinářů pracují na krátkodobé nebo nepravidelné úvazky častěji a musejí mít k publicistice ještě jinou práci, aby si vydělali na živobytí.“ Že je freelancerství stále častější potvrzují také statistiky Evropské federace novinářů, která si pro freelancery zřídila samostatnou expertní skupinu – svoje freelance odbory mají v Německu, Belgii, Francii, Finsku nebo v Turecku. Jen u nás ne.
Situace, kdy jsou editoři zvyklí outsourcovat většinu kulturního obsahu od autorů mimo redakci, pak mají i další důsledky: když se autoři neidentifikují primárně jako kritici nebo publicisté, může to podle některých odborníků přispívat k upadajícímu statusu oboru. Novináři bez stálého zázemí v redakcích navíc nemají prostor pro kontinuální sledování vývoje celého kulturního odvětví. Dodávají nejčastěji recenze konkrétních děl, než aby je dávali do souvislostí, reflektovali trendy nebo mohli pracovat na reportážích o kauzách souvisejících s kulturou.
Vy a váš pocit vyhoření
O naši iniciativu, která později získala název Nadšením nájem nezaplatíš, brzy projevily zájem média. Vyšly s námi rozhovory na Radiu Wave, nebo Radiu 1, naše téma se ukázalo zajímavé i pro Host, Evropskou observatoř žurnalistiky, Vltavu nebo pořad České televize Newsroom, který dal šetření na kulturních rubrikách logicky do souvislosti s pohyby celého českého mediálního rybníku. „Známe to moc dobře,“ reagovali redaktoři i moderátorky, se kterými jsme během své krátké mediální tour o problému hovořili. I jejich prostor se totiž zmenšuje. Ubývá lidí v rozhodovacích pozicích s vůlí a možností budovat rubriky komplexně a pokrývat nejrůznější výseče reality v souvislostech. Hlavním trendem je investovat peníze do chytlavých, atraktivně působících mediálních projektů zaštítěných známými jmény. Jaká tedy čeká česká média budoucnost? Neodvažujeme se ji věštit, víme ale, že zahájení společné konverzace o problému se ukázalo jako mimořádně cenné.
„Psaní o kultuře je hodně solitérní. Jen vy a váš pocit vyhoření. Nejživější dialog vedete s dílem. Dnešní setkání kulturních publicistů*ek v Bike Jesus pro mě bylo cenné mj. jako doklad toho, že lidi, které už práce ve stávajících podmínkách nebaví, tvoří kolektiv. A není malý,“ napsal před časem na Twitter jeden z filmových publicistů o první veřejné debatě, kterou v dubnu moderovaly naše nové kolegyně ve společné snaze iniciovat oborová setkávání, Anežka Bartlová a Hana Řičicová. Podpůrné skupiny pak mohou částečně suplovat redakční prostředí, které freelancerům schází – vytvářejí prostor, kde lze čerpat inspiraci nebo neformální mentoring, řešit potíže nebo si nastavit důstojnou hranici honorářů za články. O tom, že je v českém prostředí potřeba destigmatizovat princip sdružování, mluví například literátka Anna Štičková, která se věnuje kulturní advokacii a účastní se vyjednávání na ministerstvu kultury o statusu umělce. Existuje také množství témat souvisejících s psaním o kultuře, o kterých je užitečné diskutovat veřejně. Patří k nim nejenom podmínky novinářstva a kvalita současné produkce, ale taky to, co pro nás kultura vůbec je a jaký prostor ji prostřednictvím mediální reflexe česká společnost uznává.
Během rozhovorů a debat pak opakovaně padala otázka, co bychom ztratili, kdyby skutečně kulturní publicistika vymřela. Vypočítávat můžeme její praktické účely – recenze spoluvytvářejí kulturní i ekonomickou hodnotu díla, a dá se podle nich měřit úspěch a dopad, fungují nejen jako zrcadlo interpretace, ale také jako prostředek evaluace. Dobrá kulturní publicistika ale umí především podněcovat veřejnou debatu a v konečném důsledku pomáhá poznávat a budovat individuální i kolektivní identitu. Umožňuje sebepoznání tím, že nám dodává příběhy o nás samotných.
V době streamovacích platforem, které nás zásobují nepřeberným množstvím televizních seriálů nebo hudby, připomíná kultura otevřený kohoutek s vodou: teče a my máme pocit, že se v ní utápíme. Kulturní novináři a novinářky už dnes neplní roli arbitrů vkusu, protože si každý může během pár kliků udělat vlastní názor – mají ale nezastupitelnou roli jako kurátoři a průvodci, kteří zprostředkovávají kontext. A když ztratíme kontext, můžeme se skutečně utopit v nekonečných tocích nebo vlastní ignoranci.
Miloš Hroch je hudební publicista a vysokoškolský pedagog, Táňa Zabloudilová je členkou redakce Alarmu.