Socha Josepha Pulitzera v New Yorku. Wikimedia, Creative Commons CC0
Mezi držiteli Pulitzerovy ceny za kritiku najdete tak výrazné osobnosti, jako třeba literární kritičku Michiko Kakutani nebo spisovatele a esejistu Hiltona Alse. Pulitzerovu cenu za kritiku uděluje nezávislá porota už od roku 1970 a za více než padesát let stihla zviditelnit řadu dalších výrazných osobností americké kultury. V Česku zatím podobně zásadní cenu nemáme. Snad i proto se někomu může role kulturních publicistů zdát nedůležitá, jak ostatně naznačuje i Lenka Zlámalová, hostka podcastu Porada Echo. Ta publicistům „žadonícím o peníze“ doporučuje, aby si raději všichni našli vlastního mecenáše. Jinak jsou totiž zbyteční.
Jak ale dokazují některé české mediální kauzy poslední doby, stačí i sebemenší záchvěv kritického čtení a je postaráno o pořádný rozruch. Rozbor a diskuze nad uměleckými díly přitom k umění patří. Dalo by se říct, že jsou tak trochu jeho svědomím. Jenže podobně jako v samotných dílech je občas jednodušší svědomí neposlouchat, nebo ho označit za kontroverzní a přehnané.
Ráda provokuje
Letos oceněná Andrea Long Chu se ale kontroverzí nebojí. Jednatřicetiletá literární kritička vyrůstala v konzervativní a silně křesťanské komunitě v Severní Karolíně. Vystudovala literaturu na Duke University a v současnosti dokončuje doktorát z komparativní literatury na New York University. Píše mimo jiné pro New York Magazine nebo server Vulture.
Už ve své debutové knize Females (vydalo Verso v roce 2019) pronáší několik odvážných teorií. Jak si totiž všímá Ondřej Trhoň v recenzi pro Revue Prostor, Chu „v intelektuální senzaci provokativně obrací zajeté intelektuální šablony queer myšlení i psaní.“ A taky je dohání do extrémů. Vydává se tím hledat cesty nové. Nakonec i svou vlastní trans identitu autorka podmiňuje spíš touhou stát se ženou, jak je poznala v médiích, než snahou přiblížit se onomu mytickému pravému já.
Proč je nějaká kritička tak krutá na autory, jejichž svět má být přece svobodný a neměl by vůbec vypovídat o jejich osobnosti?
O tom, že samotná tranzice se nerovná automatickému štěstí, uvažuje také v eseji My Vagina Won’t Make Me Happy. Napsala ji během tranzice a popisuje v ní své pochyby, jestli je vůbec možné zbavit se pocitů sebenenávisti. Štěstí pro ni ale není konečným cílem tranzice, nejde prý ani o život bez dysforie a studu. „Jde tu hlavně o lidi, kteří prosí o to, aby je svět bral vážně.“
Pro Chu je jedním ze stěžejních témat osobních esejů i literární kritiky touha. Právě touha je hnacím motorem celého světa. Lidské touhy i snaha je potlačit se promítají do našich každodenních rozhodnutí. Chu se ve Females zabývá texty americké spisovatelky Valerie Solanas, která v pamfletu SCUM Manifesto nebo divadelní hře Up Your Ass volá po genocidě mužů. Chu zachází k podobně přemrštěným závěrům. „Všichni jsme ženy a všechny to nenávidíme,“ píše ve Females. Není prý až tak důležité, jestli to myslí vážně. V jejích textech i textech Valerie Solanas jde o touhy uniknout okovům vlastního já. „I já ráda provokuju,“ říká Chu v rozhovoru pro Verso. Dodává, že i taková provokace může mít naučnou funkci, skrz ni je možné otevřít lidem oči a ukázat, že i sebevíc chladná logika jen zakrývá silnou emoční stopu. Touha vládne všemu, objektivní a autentičtí tu nejsme nikdo.
Říkat nepohodlné věci
Nutno říct, že podle některých kritiků si Chu nadbíhá a její argumenty jen podporují názory konzervativních politiků. Podle jiných zase vynáší na povrch nepohodlné pravdy. Třeba americká spisovatelka Torrey Peters, autorka bestselleru Detransition, Baby, zase tvrdí, že Chu ve Females „vytahuje na povrch hodně špinavého prádla.“ Pro pochopení trans lidí je podle ní nutné, aby se o jejich životech mluvilo otevřeně.
Propírání špinavého prádla se ale Andrea Long Chu věnuje i ve svých knižních a filmových recenzích. Nakonec právě za ně Pulitzerovu cenu dostala. Porota ji ocenila za texty, které „detailně zkoumají nejen díla, ale i jejich autory, a využívají přitom nejrůznější kulturní pohledy, jimiž nahlíží na nejpalčivější společenská témata.“ Třeba ve sloupcích pro Vulture s chirurgickou přesností pitvá známá jména světové literatury. Bestsellerový román Malý život od Hanyi Yanagihary z nich vychází suverénně nejhůř. Chu v článku popisuje, jak se autorka téměř perverzně vyžívá v utrpení svých postav. Yanagihara se prý podobá „zlověstné pečovatelce, která své postavy otrávila, jen aby je mohla láskyplně ošetřovat.“ Chu se ale nebojí zajít ještě dál, všímá si vykopírovaných pasáží z Yanagihařiných cestopisných textů pro Vogue a T Magazine, které autorka do díla vložila. Jen je nezapomněla trochu okořenit obrazy utrpení. Podle Chu se totiž zdá, že má Yanagihara podezřele ráda romantizaci nešťastných gay postav a utrpení samotné.
Podobně nekompromisně pitvá Chu i loňský román Lapvona od oblíbené autorky Ottessy Moshfegh. V článku Ottessa Moshfegh Is Praying for Us spíš než zmiňovanou knihu rozebírá autorčinu přetrvávající obsesi podivnostmi, násilím, a hlavně svou vlastní prezentací. „Možná z ní jednou bude skvělá americká spisovatelka,“ zakončuje Chu svou recenzi. „Stačí jen, když přestane být tak důležitá. Do té doby zůstává Moshfegh služebníkem toho nejvyššího boha, který existuje: sama sebe.“
Možná někomu v hlavě vrtá otázka, proč je Andrea Long Chu tak přísná. U nás by podobný text doprovázely týdny rozčílených postů na Facebooku. Proč je nějaká kritička tak krutá na autory, jejichž svět má být přece svobodný a neměl by vůbec vypovídat o jejich osobnosti?
Andrea Long Chu se ale nesnaží spoutat jakousi myticky svobodnou literaturu. Ani na autory neútočí. Její texty mají odhalit, že za každým uměleckým dílem stojí právě zmiňovaná touha a sebestylizace. Nakonec i v českém jazyce zní slovo umění dost podobně jako slovo umělý. Nejde sice o skutečné životy, právě tím ale žijícím lidem dokáže literatura ublížit. Probouzí v nich touhu. Role kritika je pak připomenout tuhle skutečnost čtenářům, a stejně tak autorům, kteří na to až příliš často zapomínají. Pokud má totiž literatura být opravdu svobodná, nesmí si nic nalhávat. A k tomu potřebujeme někoho jako Chu. Někoho, kdo jí bude schopný nastavit zrcadlo.
Autor je spisovatel a publicista.