Foto Gabor Gastonyi, CC BY-SA 3.0
V poslední době čelíme jako společnost bezprecedentnímu nárůstu nejrůznějších psychických problémů. Lidé se stále více potýkají s depresemi, úzkostmi, vzrůstá počet sebevražd a mladí lidé stále více řeší své duševní utrpení například sebepoškozováním. Systém péče vyčerpává své kapacity, psychiatrů a terapeutů placených ze zdravotního pojištění je kritický nedostatek. Řada odborníků mluví o epidemii, či dokonce pandemii zasahující duševní zdraví lidstva a pronikající všemi sférami společnosti. Ve školách učitelé, sami bojující s vyhořením a emočním vyčerpáním, bezmocně čelí stále stoupajícímu počtu dětí potýkajících se s vážnými psychickými problémy. Co se to s námi děje? Jak je možné, že se globální lidstvo v 21. století nachází na hraně nejen klimatického, ekonomického, environmentálního, ale i psychického kolapsu?
Částečné vysvětlení nabízí covidová pandemie, která prohloubila izolovanost lidí, narušila sociální vazby a zvýšila vnímání pocitu nejistoty. Další interpretace poukazují na možný vliv probíhající války na Ukrajině jakožto symbolu konce iluze o bezpečném světě bez válek (na Západě) či stoupající míru nejistoty ve stále chaotičtějším, i když technologicky akcelerujícím, křehkém světě. Pronikavou a hloubkovou analýzu současného alarmujícího stavu nyní přináší ve svém bestselleru Mýtus normality: Trauma, nemoci a léčení v toxickém světě světově proslulý autor maďarského původu, lékař a terapeut Gábor Maté.
Soucit a kritika
Vlivný autor, proslavený svými přednáškami, rozhovory, články a knihami jako například V říši hladových duchů se stává respektovaným globálním veřejným intelektuálem a komentátorem světového dění. Maté totiž na jedné straně nabízí nekonečný soucit vůči trpícím, avšak zároveň se nesmiřitelně vymezuje vůči společenskému systému, který považuje za ultimátní generátor psychického utrpení současnosti.
Samotný životní příběh Gábora Maté je bezesporu klíčovým prvkem jeho popularity, protože doplňuje rozsáhlá a podrobně argumentačně podložená vědecko-popularizační esejistická díla o tresť autenticity. Přeživší holocaustu, který byl svou matkou na čas opuštěn, později po událostech v Maďarsku v roce 1956 emigruje ze své vlasti. Stává se úspěšným a uznávaným lékařem a publicistou. Působí patnáct let jako lékař ve vyloučené čtvrti kanadského Vancouveru Downtown Eastside, která je charakteristická nejvyšší koncentrací drogově závislých lidí, často potomků původního obyvatelstva Kanady čelícím kulturní genocidě.
Míra toxicity toho, co považujeme za normální a běžné, jednoduše ve všech rozměrech přesahuje veškeré psychologické a fyzické kapacity lidských bytostí.
Na základě svých zkušeností, které brilantně propojuje s ohromným repertoárem výsledků vědeckých výzkumů, napsal přelomovou knihu V říši hladových duchů (2008, česky 2022). Ta pojednává o problematice závislosti, kterou pojímá nikoliv jako domnělou psychickou nemoc, důsledek selhání slabé vůle či chybného rozhodnutí, ale jako přirozenou hluboce lidskou adaptaci a snahu systémově traumatizovaných lidí léčit se tím nejefektivnějším dostupným prostředkem.
Ve své nejnovější knize Mýtus normality Maté shrnuje svou celoživotní kariéru a zkušenosti, které rámuje pomocí nástrojů a výsledků současné západní lékařské vědy skrze až spirituální úhel pohledu. Autor nabízí ojedinělou komplexní a holistickou analýzu problematiky, ve které propojuje medicínské a psychologické hledisko s různými psychosociálními a ekonomickými faktory, jako je patriarchát, autoritářské pojetí výchovy dětí či globální kapitalismus.
Trauma jako prožívání reality
Rozsáhlá kniha, doplněna snad až příliš podrobným poznámkovým aparátem svědčícím o hlubokém respektu autora vůči vědecké metodě, je rozdělena na pět částí. Oblouk knihy začíná popisem lidské bytosti jako nedílné součásti superorganismu lidstva, pokračuje částí identifikující proces sabotáže evolučních lidských potřeb a přechází k reformulaci domnělých patologií coby přirozených adaptačních mechanismů na strukturálně toxické akvárium naší současnosti. V klíčové poslední části autor nastiňuje způsoby, kterými lze nastoupit zpět cestu k celosti našich bytostí jak na individuální, tak na společenské úrovni. Jak se rozpomenout, co za bytost vlastně jako lidstvo jsme?
Klíčovým a emblematickým pojmem pro Matého knihu je trauma, kterému ve svém dokumentárním filmu přisuzuje moudrost. Psychické trauma pro Matého není „událost, která se odehrála v minulosti“. Trauma je totiž způsob prožívání reality, skrze který se díváme na svět v současnosti v důsledku zranění z minulosti. Trauma se tak dá chápat jako nevědomý, moudrý, přírodní sebezáchovný princip, obranný mechanismus, který nám umožnil v minulosti přežít tak, aby byly saturovány primární existenční vývojové potřeby.
Na základě své zkušenosti z práce s drogově závislými a s podporou poměrně robustní vědecké evidence Gábor Maté dochází k závěru, že drtivá většina domnělých „psychických poruch a nemocí“ vědci stále více zpochybňované a evidentně neprůkazné „diagnostické škály“ (jako např. deprese, úzkost atd.) má původ v traumatu. Kritici by mohli namítnout, že Maté zjednodušuje komplexní problematiku psychických problémů na jednu příčinu, nicméně vratkost současných mainstreamových psychiatrických konstrukcí v podobě tzv. diagnóz je napadána závěry rozsáhlé vědecké empirie.
V průběhu knihy naopak autor rozšiřuje perspektivu pomocí zrušení tradiční duality tělo-mysl a poukazuje na komplexní a provázanou povahu lidské bytosti. Projevem traumatu tak nemusí být jenom psychiatrická diagnóza, ale například i nemoc v podobě rakoviny či roztroušené sklerózy. Jak to vlastně všechno funguje?
Cit a autenticita
Základní vývojové potřeby lidského dítěte jsou podle Gábora Maté dvě. Citová vazba (attachement), která garantuje přežití nedospělého organismu, a autenticita, napojení na své emoce a tělo, které umožňuje přežití v rámci přírody. Tyto dvě bytostné potřeby se však v podmínkách našeho toxického akvária často dostávají do nesmiřitelného konfliktu.
Představme si vývoj současného homo sapiens prizmatem Matého analogie semínka stromu a půdy. Lidský plod v děloze je nesmírně citlivý a reaguje na stresové podněty útočící na matku, které následně ovlivňují formování neuronových spojů od samého početí. V knize najdeme řadu odkazů na studie, které popisují možné dopady prenatálního stresu na vyvíjející se bytost a její budoucí schopnost vyrovnávat se se stresem či emocemi.
Jedna ze studií například ukazuje vazbu mezi psychickou nevyrovnaností otců a negativními dopady na nenarozené dítě s možnou interpretací, že matka je ve vztahu s otcem alkoholikem vystavena neúměrnému množství destruktivních stresových hormonů.
Připočteme-li ke stresu, kterému je vystaveno ještě nenarozené dítě, stres způsobený znečištěním, skladbou stravy a sociálními patologiemi (determinanty?) globální ekonomiky, jako je anomální atomický individualismus, destruktivní patriarchát, konstrukt nukleární rodiny, rasismus, nezaměstnanost, klesající mzdy a neustálá existenční nejistota, pomalu se nám začíná rýsovat charakter „půdy, do které zaséváme semínko“. Jak asi bude vypadat strom, který vyrůstá na skládce nebezpečných odpadů? A divili bychom se, kdyby na skládce nevyrostl zdravý a bujný velikán, ale podivně zkroucený, podvyživený zakrslík s nemocnými listy?
Gábor Maté často používá antropologické studie dokládající zcela odlišný přístup původních národů ke zrození a výchově dítěte. V některých kmenech je tak například otci zažívajícímu vztek zcela zamezen přístup k těhotné ženě. Podobnými nesčetnými příklady se autor snaží doložit tezi, že instinktivní hardwarové evoluční nastavení lidských bytostí, se vyvinulo v často krutém a nestabilním prostředí. Maté vnímá tuto praxi jako důkaz sebezáchovné evoluční moudrosti zabraňující potenciálnímu trvalému poškození ještě nenarozeného dítěte.
Úzkostlivá snaha některých amerických kmenů vytvořit potřebné podmínky pro funkční psychický vývoj se v minulosti často shledávala s neporozuměním ze strany „bílého muže“. Puritáni tak například byli udiveni a pohoršení skutečností, že původní národy své děti nebijí. Rituální zpěv nenarozenému dítěti v kombinaci s promyšlenými rituály příchodu na svět staví do kontrastu proti současným standardům odosobněné nemocniční medicínské praxe v porodnicích. Dopadům medicínského odosobnění porodu, související s uzmutím přirozené autonomie žen, vyvlastněním ženského těla a narůstající praxí, jako je absurdně a nelogicky vzrůstající počet porodů císařským řezem, věnuje Maté celou kapitolu doplněnou hororovými příběhy lékaři ponižovaných a týraných těhotných žen. Kombinace šokujících osobních svědectví prokládajících analytický výklad s odkazy na studie či literaturu se táhne knihou jako základní červená strukturální nit.
Za další kapku jedovaté kyseliny do půdy či akvária můžeme považovat i transgenerační trauma, nijak ojedinělé ve společnosti s minulostí rasismu, otrokářství, světových válek, holocaustu a totalitních režimů. Studie dokládající jednoznačnou vazbu mezi smrtelnými onemocněními a přetrvávajícím rasismem v USA a Kanadě přidávají další dimenzi tvrzení, že rasismus zabíjí. Epigeneticky přenášené trauma rasismu vede například k předčasnému stárnutí a řadě dalších symptomů diagnostikované současnou vědou domněle jako „nemoc“.
Tvrzení o jednoznačné kauzalitě mezi nemocí (např. rakovina) a transgeneračně přenášeným a vrstveným traumatem může být považováno za sporné. Mezi některými odborníky vyvolala Matého tvrzení pohoršení a objevila se četná kritika poukazující na selektivní a nevědecký výběr studií a na spornou metodologii některých výzkumů, na které se Maté v knize odkazuje.
Objevují se protiargumenty, že současná věda má lepší diagnostické nástroje a lidé se dožívají vyššího věku, což vysvětluje statisticky exponenciální nárůst nemocí typu rakoviny. Nicméně to podle mého názoru nevysvětluje například nárůst rakoviny u lidí v mladším a středním věku a další faktory, které jsou zmapovány například ve zmíněných epigenetických studiích. V možnostech recenze není posoudit vztah mezi korelací a kauzalitou, nicméně narůstající počet studií a dalších výzkumů podle mého názoru spíše potvrzují Matého interpretace a hypotézy.
Vývoj traumatu
Vrátíme-li se k příběhu vyvíjejícího se lidského jedince, už i kojenec je vlastně transgeneračně předurčen řadou faktorů k tomu, aby se u něj v průběhu života rozvinulo trauma. Nyní na scénu přicházejí psychosociální faktory, jako je šokující míra domácího násilí, z evolučního hlediska brutální výchovné strategie (např. nechat dítě vyplakat, bagatelizace emocí, genderový tlak na přirozené mužské a ženské role, kdy jsou chlapci nuceni k tomu performovat sílu a disociovat slabost), rostoucí míra ekonomické nejistoty apod.
Čtenář si zde může doplnit dle libosti snad jakoukoliv společenskou oblast od mimózního zdravotnictví redukujícího problémy člověka na izolovanou diagnózu, absurdní a brutální způsob výchovy dětí („nechte malé dítě vyplakat a ignorujte ho – bude mít silnější plíce“) přes konzervativní vzdělávací systém redukující mladého člověka na bytost, která musí být podrobena pracovní disciplinaci coby budoucí „lidský zdroj“, až po brutální právní systém, který hrozí psychedelickým terapeutům odnětím svobody, zatímco za znásilnění malých dětí uděluje pachatelům podmíněné tresty.
Míra toxicity toho, co považujeme za normální a běžné, jednoduše ve všech rozměrech přesahuje veškeré psychologické a fyzické kapacity lidských bytostí. Neustálé narušování podmínek zdravého a bezpečného psychosociálního vývoje základními axiomy nastavení naší společnosti vede podle Matého, nepřekvapivě, k prudkému nárůstu problémů se zdravím. Nelze být zdravý v toxické společnosti.
Lidstvo jako superorganismus
Pokud zasadíme strom do jedovaté půdy, nemůžeme se divit, že vyroste pokřivený, nemocný a traumatizovaný jedinec. Maté jde ve svých úvahách ještě dále a kriticky zpochybňuje západní představu o „izolovaných jedincích“. V některých rozhovorech předkládá teze, které by se daly interpretovat tak, že lidstvo je třeba považovat za superorganismus (podobně jako včelstvo). Pokud mluvíme o zdraví jedince, je třeba mluvit o zdraví celého superorganismu. Žádný včelař neřeší zdraví „jednotlivé včely“, ale vždy automaticky a samozřejmě přemýšlí nad zdravím včelstva. Diagnostika chování jedné včely může být samozřejmě užitečná, ale bez otevření úlu a kritického pohledu na krajinu sužovanou pesticidy a jedy nikdy nepochopíme, co se vlastně ve včelstvu děje a proč.
Vize Gábora Maté se může zdát temná a pesimistická. Nicméně autor tvrdí, že bez jasného a kritického nahlédnutí reality nemůžeme nikdy směřovat k uzdravení. Své vizi a cestám k léčbě věnoval hned několik kapitol závěru knihy. Gábor Maté, sám hluboce v dětství traumatizován, prožil ve svých sedmdesáti letech několik průlomových transformačních zkušeností s ayahuascou.
Stal se z něj průvodce a terapeut, který s ayahuascou (a dalšími psychedeliky?) pracuje a pomáhá šamanům při léčebném postupu. Psychedelickou terapii doplňuje Maté svým vlastním terapeutickým přístupem nazvaným „soucitné dotazování“, které přesvědčivě a oslnivě prezentuje například ve svém filmu Moudrost traumatu. Oslňující dokumentární film nabízí několik scén, ve kterých Maté pomocí několika otázek traumatizovaného člověka s řadou obran naprosto „rozloží“ a léčivě dovede k jádrovým sebevztažným emocím, které trauma generují.
Nicméně je třeba zdůraznit, že všechny desítky individuálních praktických technik a ozdravných přístupů autor nekompromisně rámuje politickým a společenským apelem. Dokud budeme akvárium, ve kterém všichni coby trpící rybky plaveme, naplňovat jedem a toxiny, budou všechny snahy o individuální léčbu vždy nedostatečné. Musíme si uvědomit, jak hluboce traumatizovaná společnost jsme. Následně bychom měli poslechnout svůj životní pud sebezáchovy. Je třeba rázně jednat. Hned, zde, každý a všichni. Proměnit společenské podmínky, ve kterých není možné žít, je naprosto elementárním předpokladem jakéhokoliv pokusu o uzdravení jak jedinců, tak celého lidstva.
Nic jiného nám už nezbývá i vzhledem k děsivým scénářům postupující klimatické krize, kterou Maté vnímá jako jeden z indikátorů míry popření základních evolučních lidských axiomů. Vědomí sounáležitosti s přírodou. Potřebu soucitu, lásky, přijetí, autenticity a bezpečí.
Měli bychom se naučit rozpoznat, respektovat a soucitně přijmout evolučně a fyzicky integrované podmínky zdravé lidské existence. Na základě pohledu bez příkras a ideologií bychom podle Matého měli proměnit nejen všechny diagnostické kategorie, systém zdravotní a psychologické péče, ale zároveň radikálně reformovat instituce tak, aby dokázaly efektivně a soucitně reagovat na potřeby hluboce traumatizované společnosti. Dokáže si současný člověk vzpomenout, jaké to vlastně je „být člověkem“?
Kniha Mýtus normality může být považovaná za přelomovou v radikalitě svého holistického pohledu i v politické dimenzi. Dokážeme věcně nahlédnout domnělou „normalitu“, onu bestiální toxicitu našich životů?
Autor je učitel na základní škole.