Atentát na Fica nepřišel z čistého nebe. Politické násilí se normalizuje

Slovensko není jedinou zemí v Evropě, kde narůstá politické násilí. Kořeny problému se tentokrát nedají hledat v „zaostalosti“ nebo ve „východní kultuře“.

Pokus o vraždu slovenského premiéra Roberta Fica není na místě bagatelizovat. Podle všeho se jedná o první atentát na premiéra evropského státu od zavraždění srbského premiéra Zorana Djindjiče v březnu 2003. Srbský premiér byl zavražděný v situaci, kdy si jeho země nesla následky dlouhotrvajícího válečného konfliktu v bývalé Jugoslávii, což mělo na atmosféru ve společnosti zcela jistě vliv. Robert Fico zatím stále bojuje o život v banskobystrické nemocnici a tragickému osudu srbského premiéra zatím naštěstí uniká. První atentát na evropského premiéra po 21 letech je ovšem třeba brát opravdu vážně. Samotná tato skutečnost nám naznačuje, v jaké situaci se nyní pohybujeme. Nenalhávejme si, že je atentát na Fica nějaký vnitropolitický problém specifický pro Slovensko. Politické násilí se šíří celou Evropou jako epidemie a není úplně mimo očekávat, že se brzy přelije i do české reality.

Sázka konzervativců a populistů, že dezinformace a rozběsněné emoce budou kontrolovat pouze oni, se může velmi snadno vymstít.

Německo nedávno čelilo hned několika útokům na výrazné politiky a političky sociální demokracie a Zelených. V Drážďanech byl nedávno napaden poslanec Evropského parlamentu Matthias Ecke a zanedlouho poté byla ve stejném městě poplivána politička Zelených Yvonne Mosler. Podobný incident se stal také v Berlíně, kdy někdo praštil do hlavy političku sociální demokracie Franzisku Giffey. Míra násilí proti politikům v zemi roste. Podle serveru Politico zvýšená míra násilí zejména vůči levicovým politikům a političkám mnohým připomíná nacistickou minulost. Přímo k vraždě politika došlo v zemi v roce 2019, když kvůli podpoře Angely Merkel neonacisté zavraždili politika CDU Waltera Lübckeho. Slovensko tak není v tomto ohledu nějak ojedinělé, přestože pokus o vraždu premiéra je tragickou novinkou i v evropském kontextu.

Slovensko a svět za zrcadlem

Červenou linii slovenská společnost překročila už v roce 2018, kdy nájemný vrah v obci Veľká Mača popravil investigativního novináře Jána Kuciaka a jeho partnerku Martinu Kušnírovou. Tato chladnokrevná vražda mladého novináře otřásla slovenskou politikou a odstavila od moci i současného premiéra Fica a jeho blízké spolupracovníky. Zdálo se, že společnost najde způsob, jak se s tímto dědictvím vyrovnat, ale celý ozdravný proces se začal hroutit s nástupem covidové pandemie, která rozkolísala slovenskou demokracii a nahradila ji „emokracií“ premiéra Igora Matoviče, jak o jeho vládnutí mluvil třeba sociolog a novinář Dominik Želinský.

Po migrační krizi z roku 2015 přinesl covid další výrazné téma, které zásadně polarizovalo společnost nejen na Slovensku. Právě během nevypočitatelného Matovičova vládnutí se zrodila úplně nová dynamika politické debaty. Najednou bylo zcela normální útočit na politické oponenty těmi nejhoršími nadávkami. Mohli jsme sledovat také vyhrocenější rétoriku směrem k menšinám a LGBTQ+ lidem. Z opačné strany politického spektra přispíval k radikalizaci i Robert Fico se svou razantní opozicí vůči bezpečnostním opatřením během pandemie covidu, čímž zahájil své sbližování se slovenskou dezinformační scénou.

Pokud kanadsko-americká teoretička Naomi Klein ve své knize Doppleganger mluví v souvislosti s americkou alt-right mediální scénou o ​​„světě za zrcadlem“, neexistuje asi lepší příklad takového světa za zrcadlem než právě autoritářská, až fašistická mediální scéna na Slovensku. Robert Fico totiž v této fázi zcela jasně pochopil, jaký vliv má na Slovensku tato paralelní mediální scéna, kterou máme ve zvyku označovat za dezinformační. Jeho politické znovuzrození se totiž zakládá právě na tom, že pochopil, že už není potřeba vyjednávat s klasickými médii a ohlížet se na to, jak o něm a jeho aktivitách informují. V momentě, kdy definitivně ztratil jakékoliv sympatie mainstreamu a klasické novinářské obce, přešel kompletně do světa za zrcadlem a zjistil, že i v něm dokáže ovlivňovat veřejné mínění slovenské společnosti tak jako dříve. A to není úplně dobrá zpráva.

Společně s růstem vlivu těchto autoritářských a krajně pravicových médií ovšem rostla i frustrace a agresivita obsažená ve slovenské veřejné debatě. Verbální útoky na LGBTQ+ lidi se bohužel v říjnu 2022 přetavily v nenávistí motivovanou střelbu v bratislavském queer podniku Tepláreň. Jen několik dní před střelbou na slovenského premiéra někdo zase úmyslně zapálil bratislavský hudební klub Pink Whale. Před volbami do slovenského parlamentu jsme viděli bitku na volebním mítinku mezi bývalým premiérem Matovičem a současným ministrem obrany Robertem Kaliňákem. A vše nakonec vyvrcholilo kampaní před prezidentskými volbami, v nichž chytla polarizace úplně jiné obrátky. Politici SMERu a SNS mluvili o novinářích a politicích jako o „prasatech” a „potkanech“ a někteří liberální novináři se o voličích Štefana Harabina naopak vyjadřovali jako o zaostalých vesničanech, které děsí, že Pellegrini i Korčok umí držet příbor a mluví cizími jazyky.

Přestože atentát na slovenského premiéra nejspíš nečekal vůbec nikdo, nárůst fyzického násilí toho nejextrémnějšího typu není v takovéto společenské konstelaci vůbec překvapivý. Slovenská debata už překročila veškeré hranice a bude opravdu velmi obtížné s touto situací něco dělat. Je ovšem dobré opět připomenout mezinárodní kontext. Spíše než jako nějakou bizarní anomálii bychom tamní situaci mohli vnímat jako předvoj toho, co s velkou pravděpodobností čeká celou Evropu. Krajně-pravicové politické subjekty jsou na vzestupu všude po světě a s nimi i paralelní mediální sítě vytvářející soběstačnou a uzavřenou mediální realitu pro voliče a příznivce těchto stran. Tato dynamika se nedá pomocí médií nebo politiků ani moderovat, ani zastavit. Bylo by jistě krásné, kdyby se zmínění aktéři nyní zastavili, zamysleli se nad svou praxí a rozhodli se něco změnit. Je ovšem otázka, co by jim vlastně zbylo. Tento politický konflikt nezmizí domluvou či nějakou moderovanou diskuzí. Do toho, čemu říkáme „kulturní válka“ nebo „rozdělená společnost“, příliš mnoho politických sil investovalo příliš mnoho prostředků. Konflikt by mohl zmizet jen tehdy, když se začnou adresovat zdroje frustrace a rozčilení lidí, pro které je radikálně pravicová rétorika přitažlivá.

Na obě strany

Slovenský atentátník přímo vyrůstá z této politické atmosféry, ale není vůbec jednoduché ho přiřadit k jedné či druhé straně konfliktu. Podle toho, co teď víme, to vypadá, že byl v minulosti příznivcem krajní pravice a autoritářství. Po roce 2015 se velmi pochvalně vyjadřoval na adresu obskurní paramilitární organizace Slovenskí branci, která chtěla bránit Slovensko před migranty a zároveň se spekulovalo o vazbách této organizace na ruský establishment. Slovenský střelec se objevil na společné fotografii s vůdcem této organizace Petrem Švrčkem. V jeho „básnické“ tvorbě najdeme xenofobní názory na Romy i nepřímou podporu některých politik Mariána Kotleby a ĽSNS. Zároveň jím pravděpodobně hodně otřásla ruská invaze na Ukrajinu a Roberta Fica podle všeho vnímal jako politika, který posiluje vliv Ruska v jeho zemi. Vadil mu postup slovenské vlády proti veřejnoprávní RTVS a účastnil se protificovských demonstrací.

Ve standardní představě o „rozdělené společnosti“, se kterou více či méně pracují všichni současní politici, a právě politici samotnou tuto ideu živí, tak patří na obě strany spektra. Všichni se můžou obviňovat z jitření vášní a z rozdmýchávání nenávisti ve společnosti, protože útočník se v různých fázích života jitřil různými a nesourodými politickými emocemi. V případě tohoto muže budou mít pravdu zdánlivě všichni.

Tvrdit ale, že k nárůstu nenávisti ve společnosti přispívají všichni politici stejným dílem, by byl nesmysl. Stačí se podívat na vyjádření šéfa SNS Andreje Danka, který okamžitě po atentátu mluvil o občanské válce, a vidíme, jak je rétorika vnitřních nepřátel součástí agresivního slovenského nacionalismu v podání SNS. Minimálně od roku 2015 se strany, které čím dál otevřeněji horují za zavírání hranic, omezování občanských a lidských práv části obyvatel, běžně trefují do menšin a přitom pateticky varují před „pseudohumanismem“. Tyto subjekty pochopitelně zvedají stavidla nenávisti a ve společnosti ji normalizují. Můžeme sice najít pochopení pro lidi hledající útěchu u autoritářských politiků, kvůli tomu bychom ale neměli přehlížet demagogickou a fašistickou povahu těchto lídrů.

Při volání po zklidnění není možné nedělat rozdíly mezi politickými ideologiemi. Jak se můžou zklidňovat strany, jejichž programem je fakticky ještě násilnější uspořádání společnosti? S otevřeně rasistickými stranami, jako jsou na Slovensku Kotlebovci nebo v Německu protiimigrantská AfD, žádná taková snaha ani nedává smysl. Usilovat o zklidnění neznamená tolerovat nenávistné ideologie. Ideologie stojící na nerovnosti vyvolávají pocity ohrožení a nenávisti. Adresát této nenávisti přitom nakonec nemusí být jednoznačně odhadnutelný. Při souhře několika si konkurujících nenávistných a často zároveň konspiračních narativů je jistá míra zmatku pochopitelná. Právě to činí politiku hůře předvídatelnou. Sázka konzervativců a populistů, že dezinformace a rozběsněné emoce budou kontrolovat pouze oni, se může velmi snadno vymstít.

Nepozabíjet se

Pokud mluvíme o násilí politickém a verbálním, je potřeba mluvit taky o násilí ekonomickém. Na Slovensku se velmi často mluví o klientelismu, korupci, mafiích různého typu, a i to samozřejmě můžeme chápat jako svého druhu ekonomické násilí. Pokud tedy chceme mluvit o zklidnění situace, musíme pravděpodobně hovořit taky o ekonomických nerovnostech a pádu stále většího segmentu slovenské společnosti pod hranici chudoby. Toto téma z politických aktérů adresuje málokdo a už vůbec nikdo nenabízí žádné konkrétní řešení. Ficův SMER má samozřejmě skrze svou sociálnědemokratickou minulost k takové politice blíže a možná i to je hlavní příčina jeho nedávného úspěchu. V posledních letech ale do velké míry vyměnil třídní a sociální konflikt za konflikt kulturně-válečnický.

Kulturní války se nedají vyhrát a do velké míry se ekonomických otázek nedotýkají. Dotýkají se ovšem problematiky lidských práv, lidské důstojnosti a společenské a kulturní rovnosti. Odpovědí není na lidská práva rezignovat, ale dodat do mixu politických témat také řešení ekonomických nerovností a frustrací, které z nich vycházejí. Pokud chtějí politici skutečně tlumit vášně a agresivitu, musejí adresovat reálné problémy rozezlených segmentů slovenské společnosti. Žádný apel na morálku, laskavost a dobrotivost tuto kritickou situaci nezastaví. V tomto případě by ani zlepšení sociální solidarity a soudržnosti nemuselo stačit. Taková politika se začne projevovat až v horizontu několika let a rozhodně neposkytne rychlou odpověď na aktuální krize. Nemluvě o tom, že takovou politiku v našem prostoru ani žádné subjekty reálně neprosazují. Každodennost je plná násilných obrazů, kolektivní Západ se účastní dvou válečných konfliktů a zejména ten na Ukrajině zvyšuje napětí v evropské politice. Toto napětí se přenáší do politiky, společnosti, i mezilidských vztahů. Uklidnit společnost může být tentokrát opravdu náročná výzva pro všechny. Nemůžeme ale rozvíjet společnost odolnou vůči čím dál větším výzvám, jako je klimatický kolaps, bez elementární vnitřní důvěry v to, že se navzájem nepozabíjíme.

Autoři jsou redaktoři Alarmu.

Čtěte dále