Češi jsou mistry světa. „Pragano“ jako restituce zašlé slávy i ducha kolektivní jednoty

Skoro jako na Nagano. Tak by se daly shrnout pocity z dlouho očekávaného úspěchu českých hokejistů.

„Zacha vyhrál buly, Hájek, Kundrátek, dává Pastrňákovi, góóóóól!“ Dynamický komentář Roberta Záruby u prvního a nakonec i rozhodujícího finálového gólu českého výběru do švýcarské sítě následně mizí pod řevem jeho spolukomentátora Jakuba Voráčka. Češi přidávají další branku při soupeřově hře bez brankáře a od toho momentu je jasné, že po čtrnácti letech mohou slavit další titul mistrů světa. A pak následují oslavy. Hráči zůstávají přes noc v útrobách stadionu, kde úspěch mocně zapíjejí. Předtím ještě stihli návštěvu prezidenta v hokejové kabině a zlití trenéra Radima Rulíka. Další den se s fanoušky v odpoledních hodinách potkávají na Staroměstském náměstí, kde vzhledem ke svému stavu podávají další heroický výkon. Česká média nestíhají chrlit jeden článek za druhým a mohou alespoň na pár dní nepsat o eurovolbách, Palestině či boji o Cherson. Česká republika se chvíli cítí být nejlepší na světě.

Proti prognózám

Co na tom, že mistrovství v ledním hokeji je ze sportovního hlediska turnaj, kde o titul reálně bojuje konkurence čítající ne více než deset národních výběrů. Co na tom, že už druhým rokem mezi nimi chybí Rusko a Bělorusko. Co na tom, že možnost stát se mistrem světa se opakuje rok co rok. V případě Česka nebylo unikátní prolomení čtrnáctiletého čekání, ale především úspěch na domácí půdě. Právě v ledním hokeji se totiž pořadatelství snadno stávalo prokletím – včetně předchozích českých pokusů z let 2004 a 2015.

Drtivá většina lidí může alespoň na pár dní zapomenout na neexistenci společné národní identity, kterou nyní delegují na hokejový výběr Česka.

Ze sportovního hlediska se jedná o skutečný majstrštyk. Oproti minulým letům není nynější český výběr prošpikovanější hvězdami NHL, spíše naopak. V týmu se vyskytují hráči, kteří před těžkým konkurenčním bojem o místo v zámořské soutěži dali přednost (na české poměry excelentně placeným) postům v extralize. Výběr ani nečerpal z nějakého nově nastaveného systému výchovy mládeže. Někteří hráči se vydali vlastní cestou přes zahraniční mládežnické výběry a soutěže kvůli zdejší neochotě vpouštět mladíky do přestárlé nejvyšší soutěže. A o pozici Česka ve světovém hokeji nejlépe vypovídalo naše nezařazení do speciálního turnaje nejlepších zemí, který v únoru odehrají hráči z NHL místo utkání hvězd. Zámořské velmoci USA a Kanadu z Evropy doplní jen Švédsko s Finskem. Ostatně USA s Kanadou pojali pražský, potažmo ostravský šampionát jako přípravnou fázi na onen souboj čtyř v příštím roce. Přesto to byli čeští hráči, kdo si přisvojil zlaté medaile. Češi se vzepřeli prognózám i favoritům. Podobně jako v Naganu.

Nesnesitelná těžkost Nagana

Právě přirovnávání k legendárnímu vítězství na olympijském turnaji v osmadevadesátém aktuálně rezonuje. Vrcholem je novináři používané označení „Pragano“. Srovnání ale v mnohém výrazně pokulhavá – i když se česká náměstí zaplnila jako v dobách zlaté éry českého hokeje na přelomu tisíciletí, i když jsou hokejisté vynášeni do nebes, i když opět křepčí v alkoholovém oparu na Staromáku. Radikální zkušenost Nagana ale spočívala v tom, že tehdy zažila pět let existující republika poprvé silný moment společně sdílené národní identity, a to už se opakovat nebude. Ani při současném úspěchu.

Při vší úctě, jména jako Pastrňák, Nečas, Červenka nebo Gudas se nestanou polobožskými symboly jako Jágr, Hašek, Růžička. Ale současná euforie ze zisku zlatých medailí přeci jen přivolává tehdejší dobu. I když naplnit náměstí dnes dokáže ledaskdo, politicky motivovaná shromáždění mobilizují prostřednictvím negativního vymezování se a nenávistných útoků, ať už je to vůči vládě, Evropské unii nebo politické moci chtivého oligarchy. Hokejová jízda českých hokejistů ale dokázala naplnit náměstí zcela opačnými emocemi. Euforii ve veřejném prostoru spolu sdílejí lidé, kteří mají společnou pouze podporu stejnému týmu. Duch kolektivní jednoty se zakládá na touze společně prožívat úspěch bandy upocených bruslařů s hokejkami jako příběh nás všech. A drtivá většina lidí tak může alespoň na pár dní zapomenout na neexistenci společné národní identity, kterou nyní delegují na hokejový výběr Česka.

Mistry v digitální éře

I když ale vítězství dalo vzpomenout na kolektivní prožívání a sdílení radosti ve veřejném prostoru, doba se od posledního zlata změnila. I ono promítání na náměstích nastalo až při finálovém klání. Dnes kolektivní prožitek mimo arénu poskytují profesionálně budované fanzóny. Náměstí vedle těchto disciplinovaných prostorů představují reminiscenci na svobodnější přivlastňování si prostoru podle potřeb lidí, nikoli komerčního záměru pořadatelů. Také navštěvování hospod a pivní orgie se změnily ve výjimečnou záležitost, která alespoň na chvíli dála zapomenout na vlnu zdražování, jež zlatý mok definitivně vyřadila z role lidového nápoje. Vzájemné polévání se hráčů plzněmi na pódiu se v tomto ohledu stává skutečným potlachem, výjimečnou chvílí plýtvání.

Iluzí spojených s tímto šampionátem je více než dost. Není to konec dlouhodobé krize výchovy českého hokeje. Není to ani konec všech mezilidských rozporů, konfliktů a nenávisti, ani pracovní dřiny, ani socioekonomického stresu. Pocit blaha po sedmnáct dní trvajícím turnaji dává ale přes to všechno na chvíli zapomenout na to, jaký svět doopravdy je. A dává nám přičichnout k tomu, jaký by být mohl.

Autor je novinář a sociolog sportu, působí na PedF UK.

Čtěte dále