Česko zarůstá kamerami. Od „čínského scénáře“ nás dělí jen pár vět v zákoně

Automatizované rozpoznávání tváří přestává být charakteristickým rysem pro Čínu či Rusko. Podobné dystopické nástroje si razí cestu do Evropy. Dočkáme se jich ve větší míře i v Česku?

Mohl to být pro český Úřad pro ochranu osobních údajů jen další obyčejný duben. Nedávné týdny však nečekaně představily instituci strážící tuzemské soukromí v novém světle: jako aktivní úřad, jehož zástupci nejdou daleko pro ostré vyjádření.

Nejdříve se v médiích objevilo dlouho očekávané rozhodnutí týkající se firmy Avast. Té Úřad pro ochranu osobních údajů vyměřil rekordní pokutu 351 milionů korun za to, že v roce 2019 předávala své dceřiné společnosti Jumpshot neanonymizované údaje o zhruba 100 milionech uživatelů pro další komerční využití. Vedle praktik Avastu rozcupoval Úřad také vyhlášku ministerstva práce a sociálních věcí. Ta by úřadům práce nově umožnila kontrolovat jednotlivé transakce na bankovních účtech lidí žádajících sociální dávky. A to až tři měsíce zpětně. „Státu není nic po tom, jaké má žadatel na účtu transakce,“ uvedl Úřad k vyhlášce, jejíž problematické pasáže, obsažené následně i v prováděcí vyhlášce k nové „superdávce“, by snad však dle posledních informací měly doznat změn.

Ostravský policejní šéf tak důrazně odmítá, že by snad tamní kamery uměly někoho identifikovat, přesto nezastírá, že právě co nejlepší identifikace osob je policejním cílem.

Zdaleka nejostřeji se ale Úřad postavil k návrhu ministerstva vnitra, který se týká použití systémů na rozpoznávání tváří: „Obecně lze vyjádřit obavu, zda předložený návrh v některých svých aspektech jdoucích nad nezbytné evropským právem vyžadované minimum nepovede k čínskému modelu, tedy k masivnímu nasazení kamerových systémů se systémem na rozpoznávání tváří a jejich následnému masovému vytěžování, a to za využití AI, což věc činí násobně více rizikovou,“ uvedli doslova zástupci Úřadu.

Dodali dále, že nasazení biometrického dohledu by šlo ruku v ruce s faktickou „bezprocesností“. U předem určených kategorií osob by totiž dle návrhu bohatě stačilo jen povolení zahájení činnosti samotného automatizovaného systému. Povolení týkající se konkrétní osoby by vůbec nebylo potřeba. Ke kritice se na základě podnětu z vládního Výboru pro lidská práva a moderní technologie přidala i vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková.

Po mnoha letech, kdy jsme jen úzkostně sledovali, jak bující biometrické dohledové systémy pomáhají autoritářským režimům zaručit všeobecnou společenskou poslušnost, tak patrně budeme mít konečně příležitost utkat se s tímto vynálezem i na domácím hřišti. Případů, kdy se bez širší společenské diskuze objevují v Česku zmínky o využití nástroje na rozpoznávání osob, navíc přibývá.

V Ostravě se (ne)budou rozpoznávat tváře

 Naposledy jsme se o něm mohli dočíst v souvislosti s hokejovým šampionátem v Ostravě. Proti tvrzení, že si zde policie bude na fanoušcích prakticky trénovat nové hračky, tedy „kamery se softwarem na rozpoznávání obličejů“, jak informovala Česká televize i další média, se však tamní zástupci policie ohradili. „Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje nevyužívá a ani nebude během hokejového MS v ledním hokeji využívat speciální systém umožňující rozpoznávání tváří, tedy takový, který by umožnil zjištění identity konkrétních osob, neboť tímto nedisponuje,“ dozvěděli jsme se v odpovědi na žádost o bližší informace.

V odpovědi je dále zmíněn pořad Dobré ráno, v němž měl ředitel krajského policejního ředitelství Tomáš Kužel dne 29. dubna 2024 vnést do nastalého mediálního zmatku více světla. Kužel v záznamu skutečně odmítá, že by přímo ostravské kamery vedly k identifikaci. „Není to tak, že by kamera byla spojená s nějakým systémem, který by řekl, to je Tomáš Kužel. To v žádném případě,“ vysvětluje a má patrně pravdu. „Možná to bylo někdy špatně pochopeno, že tento systém kamerový, ať už v hale nebo vně haly, že umí s nějakým dalším systémem propojit jméno, adresu a tak dál. Ne, ne, ne. V žádném případě,“ pokračuje však – a to už pravdu nemá.

Ten „nějaký další systém“ se totiž jmenuje Digitální podoba osob a jak jsme v naší organizaci IuRe zjistili, česká policie tento informační systém používá již od srpna 2022. Oficiálně se k němu však po tlaku přiznala až minulé léto. IS DPO umí přesně to, co dle ředitele Kužela neumí: vloženou fotku obličeje spáruje s příslušným obličejem z rozsáhlé databáze, která čítá téměř 20 milionů fotek z českých občanek a pasů. Následně zobrazí „jméno, adresu a tak dál“. Klíčová vychytávka systému je v tom, že do něj lze nalít fotku obličeje pocházející odkudkoliv. Jakákoliv kamera v Česku zaznamenávající v dostatečné kvalitě (třeba ta ostravská) se tak díky němu prakticky může změnit v kameru biometrickou, pouze neoperující v reálném čase.
Opravit je třeba i televizního moderátora, který na policistovo vysvětlování žoviálně reaguje, že naše údajně pomýlené představy o dohledových systémech v Česku asi „máme z nějakých amerických filmů, že jo.“ Lepší by bylo říct, že „v amerických filmech“ již dávno žijeme. V příležitosti transparentně popsat funkčnost využívaných technologií tak česká policie opět selhala. A jako obvykle zvolila taktiku mlžení a polopravd.

Kamery ano, Velkého bratra ne

Výše zmíněný případ je ukázkovým příkladem kognitivní disonance („poznávacího nesouladu“), která je se stále masivnějším kamerovým dohledem nerozlučně spjatá. Tento pojem z psychologie obecně označuje rozpor mezi naším přesvědčením a realitou.

Ostravský policejní šéf tak důrazně odmítá, že by snad tamní kamery uměly někoho identifikovat, přesto nezastírá, že právě co nejlepší identifikace osob je policejním cílem. Obdobně mluvčí policie k systému Digitální podoba osob v loňském roce přiznal, že systém slouží k „identifikací lidí neznámé totožnosti“, zároveň však neopomněl podotknout, že rozhodně nejde o žádného Velkého bratra. A mohli bychom pokračovat: i plzeňskou firmu Jalud Embedded, která nejen českým městům nabízí zvukové detektory, popouzí, když ji někdo spojuje s Velkým bratrem – její nástroje zkrátka jen „dobře poslouchají“. Přitom právě toto „dobré poslouchání“ může být reálně mnohem invazivnější než kamery.

V Česku zatím nástroje plzeňské firmy rozšířily svůj poznávací rejstřík vedle detekce rozbitého skla či výstřelů pouze o rozpoznání zvuku spreje či dronu. V Anglii se však podobné technologie analyzující zvuk již instalují i na toalety v některých školách, odkud v případě zachycení klíčových slov signalizujících třeba šikanu posílají upozornění učitelům. Počet původně předinstalovaných problémových slov nepřekvapivě roste a hranice mezi šikovným preventivním nástrojem a neviditelným dohledem, jenž mění intimní prostor toalet v jeden veliký skener, se živelně přepisuje.

Konečně: proti „přebujelému sledování kamerovými systémy“ a proti „využívání pokročilých technologií k rozpoznávání osob bezpečnostními složkami“ se ve svém volebním programu vymezili i Piráti a Starostové. „To nepřipustíme,“ horoval v programu v roce 2021 mimo jiné předseda Starostů Vít Rakušan, který je dnes ministrem vnitra a za míru a „chytrost“ policejního dohledu je tedy reálně zodpovědný.

Zdá se tedy, že z hlediska společenské kultury a hodnot stále ještě víme či alespoň tušíme, proč je onen bájný Velký bratr špatný a proč bychom se ho měli vyvarovat. Přesto k němu a tedy k „čínskému scénáři“ i podle Úřadu pro ochranu osobních údajů směřujeme. Jak z toho ven?

Katalog nadbytečných kamer

Problém kognitivní disonance má v zásadě dvě řešení. Zatím se zdá, že jsme zvolili to horší: současný stav kamerového dohledu si ospravedlňujeme. Podvědomě zasutý dojem v naší hlavě, že příliš chytrých kamer svobodné společnosti spíše škodí, si normalizujeme – co už, snad ono to nebude tak hrozné. A tak se horlivě nakupují nové chytré systémy a nikdo s tím nemá sebemenší problém.

Nové mobilní kamery si nedávno pořídili v Děčíně, se zvukem se kamery propojují v Plzni a stoprocentní pokrytí kamerami hlásí MHD v Ostravě: „Ty záběry jsou tak dokonalé, že někteří pachatelé se nám chodí přiznat sami,“ neskryl nadšení ředitel ostravské policie Antonín Řezníček.

Vedle normalizace sledování je zde druhé řešení: změna chování, tedy žádoucí proměna reality tak, aby nebyla v rozporu s naším přesvědčením. Před pár lety Praha začala na základě Katalogu nadbytečných zábradlí demontovat stovky metrů těchto červeno-bílých zábran. Jako společnost bychom tedy jistě uměli dosáhnout toho, aby v blízké budoucnosti vznikl i Katalog nadbytečných kamer. Zatím bohužel platí, že kde se kamera objeví, tam zůstává navždy a nikdo nezkoumá, jestli trvají a platí údajné důvody pro její instalaci.

Anebo by mohli odpovědní ministři (namátkou Vít Rakušan) reagovat na připomínky Úřadu pro ochranu osobních údajů a vysvětlit veřejnosti, zda a jak Česko od „čínského scénáře“ odkloní. A na takové vysvětlení pak navázat konkrétními kroky: změnou kritizované novely zákona o zpracování osobních údajů, která přináší možnost nekontrolovaného využívání biometrických kamer. Zastavením využívání informačních systémů k biometrické identifikaci bez opory v zákoně. Či změnou komunikační strategie: od mlžení a snahy propašovat skrze šikovně napsané věty zvýšenou míru dohledu do právních předpisů k transparentnosti a otevřenému přihlášení se k využívání biometriky ve veřejné diskusi.

Autor pracuje v organizaci Iuridicum Remedium, která se dlouhodobě zabývá biometrickým dohledem v Česku.

Čtěte dále