Eroze, příroda a dekolonizace. Online výstava Regeneration propojuje umění a vědu s ekologickým aktivismem

Na internetu dostupná výstava Regeneration spojila umělce z Čech, Norska, Islandu a dalších zemí. Projekt kreativního týmu Artyčok.tv a dalších autorů se zabývá tématy udržitelného zemědělství, vztahu kultury a přírody nebo současných vyhrocených debat o dekolonizaci.

Předposlední březnový víkend proběhla v budově AVU třídenní multižánrová přehlídka Regeneration: Festival environmentálních a dekolonizačních perspektiv. Vycházela z umělecko-výzkumné tvorby na Islandu, v Norsku a v ČR a premiéru zde měla díla, která jsou nyní k vidění na online výstavě Regeneration. Na ní se podílelo skoro šedesát umělců napříč obory z Česka, Slovenska nebo zemí Skandinávie. Mezi nimi najdeme jména jako Miloš Vojtěchovský, Magdaléna Manderlová nebo Lorraine Daston

Výstava je rozdělená do tří kapitol – Eroze, Nechráněné přírody a Praxe dekolonizace, které společně, ale z různých perspektiv nahlížejí vztah člověka a přírody. První je věnována tématu eroze půdy, druhá rozebírá naše nahlížení na přírodu a její ochranu v závislosti na společenských faktorech. Třetí rozkrývá současné debaty o dekolonizaci, obzvláště v kontextu dnešního Norska, které máme tendenci vnímat jako pokrokovou zemi.

Jádrem debaty Eroze je ale napravení našeho vztahu k přírodě, touha po systémových změnách, které jsou zatím vesměs politicky nevyslyšeny.

Výstavu tvoří videa, podcasty, fotografie, básně, eseje, kresby nebo třeba hudební skladby a vznikaly na ose Česko – Norsko – Island v průběhu posledních let. „(Výstava) spojuje citlivost umění a racionalitu výzkumu, v obou rovinách je možné ji vnímat jako bilanční zprávu o situaci, jejíž vývoj nelze s přesností predikovat,“ dočteme se v průvodním textu výstavy.

Regeneration je svým rozsahem monumentální projekt. Kdyby někdo chtěl zhlédnout všechna dostupná videa a poslechnout si hudbu a podcasty, potřeboval by víc než den čistého času. Možná i proto dává smysl onlinová podoba výstavy, jakkoliv nám tento formát možná znechutily časy pandemie – s Regeneration je ale výhodné nespěchat od objektu k objektu, ale dávkovat si díla dle časových možností. Často mají navíc spíše edukativní rozměr než ten čistě estetický, což také nahrává spíše domácí konzumaci.

 

Foto Regeneration, ilustrace Marie Novotná

Krajina je taková, jakou ji chce společnost

Úvodní a také nejobsáhlejší část výstavy nese název Eroze. Za jednoduchým geologickým termínem se skrývá složité téma rozrušování a transportu objektů na zemském povrchu vzniklé mechanickým působením pohybujících se okolních látek – větru, vody nebo třeba pohyblivých zvětralin. Eroze ale může být i metaforou narušování nebo společenského či ekologického rozvratu. Je symbolem degenerace půdy a také připomínkou nutnosti udržitelného vztahu člověka a přírody, protože půda je zdrojem naší obživy a na její schopnosti regenerace jsme bytostně závislí.

Eroze je koncipována jako „procházka z výpovědí českých a islandských umělců a umělkyň (…) krajinou půdních vztahů a souvislostí,“ jak v úvodním textu prozrazují kurátorky Nikola Brabcová a Karin Šrubařová. V audiovizuální eseji se vědec Ólafur Arnalds zamýšlí nad historií vztahu člověka a půdy na Islandu, obrazová báseň Epidermis Miloše Vojtěchovského nás zavádí k jezerům v okolí uhelné elektrárny Počerady, biolog a ekolog Ladislav Miko mluví ve videu o udržitelném zemědělství.

Wiola Ujazdowska se v uměleckém videu Proroctví vlčího máku zamýšlí nad osudem invazní rostliny, kterou sázeli v padesátých letech na Islandu, aby tak zabraňovala erozím, vlčí mák ale mění vzhled krajiny a možná jí jednou přinese zkázu, rostliny jsou totiž velmi hořlavé. Autorka s nimi vidí i osobní sepětí – také ona přišla na Island jako imigrant.

Jádrem debaty Eroze je ale napravení našeho vztahu k přírodě, touha po systémových změnách, které jsou zatím vesměs politicky nevyslyšeny. Environmentální socioložka Jana Stachová upozorňuje na to, že v našem myšlení stále převládá utilitární přístup ke krajině, chceme ji bezpečnou, uspořádanou, organizovanou, ale příroda je v procesu obnovy skutečným opakem toho všeho. Bioložka také konstatuje, že „krajina je vždy taková, jakou ji chce společnost,“ ale doufá, že dopady klimatického rozvratu nakonec změní naše vnímání krajiny a začneme ji chápat víc z environmentální stránky.

Foto Regeneration, úvodní strana

 

Vlastnit vědění

Druhá kapitola výstavy nazvaná Nechráněné přírody se zabývá tím, jak se vyvíjí pro naši civilizaci zásadní pojem přírody. Trojdílný podcast, čtyři rozhovory a umělecká díla/videa pitvají formování a současnou podobu tohoto diskurzu. „Vytváříme tak prostor, kde konvenční perspektiva přírody přestává být chráněna tradičním rámcem a otevíráme ji novým mezi-druhovým významům a aliancím,“ slibuje v úvodním textu kurátor David Přílučík, který připomíná, že příroda nebyla objevena, ale spíše vynalezena skrze náš jazyk. Proto bude lepší mluvit o „přírodách“, které se rodí z koexistence lidské praxe a společenských idejí. „Rasismus, otroctví, extraktivismus a reprodukční práce jsou jen z některých dopadů, které přežité rozdělení na přírodní a nepřírodní vtisklo do každodenního života,“ dodává Přílučík.

Bob Kuřík v rozhovoru mluví o sebemytologizaci národa skrze přírodu prostřednictvím instituce národních parků a americká historička Lorraine Daston vysvětluje, že diskuze o lidské přirozenosti jsou vždy nějak zanesené politickými a morálními předsudky mluvčích. V závěrečném rozhovoru mluví politický ekolog Mihnea Tănăsescu o současném aktivistickém hnutí prosazujícím „práva přírody“. Vidí v něm naději, že nám pomůže změnit náhled na naši existenci v rámci ekosystému – otevře cestu k více „horizontálnímu vztahu“ člověka a přírody. Kapitola se jinými cestami nakonec dostala ke stejnému závěru jako ta předchozí.

Třetí kapitolou projektu Regenerace je Praxe dekolonizace, jež má ambici nahlédnout dynamický dekolonizační proces a jeho historické podmínky. Pozoruhodné je to, že jeho myšlenkové podhoubí i samotnou aktivitu rozebírá v kontextu jedné konkrétní země – Norska. Kurátoři této části Jiří Žák a Matěj Pavlík do projektu zapojili umělkyně, sámské aktivistky nebo norské občanky, které do země přišly z mimoevropských států. „Naším cílem bylo naslouchat hlasům těch, které o dekolonizaci jakožto způsobu emancipace a společenské spravedlnosti přímo či nepřímo mluví proto, že je bytostnou součástí jejich životů,“ ohlašují v úvodním textu.

V Česku možná vnímáme Norsko jako zemi, kde jsou podobné debaty už o něco víc vepředu – z výpovědí umělců a vědců ale často zaznívají frustrace, obavy nebo dokonce strach. Ostatně norská historie má i své temné stránky, na což upozorňuje video kurátorů Nadějní návštěvníci a truchlící průvodci: Zápisky z cestovního deníku temného turisty. Najdeme v nich analogové fotografie míst, jako jsou ostrov Utoya (dějiště ultrapravicového teroristického útoku) nebo větrná elektrárna Fosen Vind, tedy infrastruktura, která ničí ekosystém zimních pastvin na sámském území.

Kapitolu uvozuje text antropologa Sindreho Bangstada Decolonizing the Academy z roku 2018, jenž mapuje bitevní pole kulturních válek, které se vztahují k tématu dekolonizace. Jeho závěry jsou platné i o čtyři roky později – obzvláště v Česku jsme pořád tak trochu na začátku debaty, která je zanesena nevzdělaností aktérů diskuze. O českém kontextu dekolonizace je rozhovor s teoretičkou vizuální kultury a socioložkou Andreou Průchovou Hrůzovou.

Ne náhodou se v této části hned několik příspěvků (esejí a rozhovorů) zabývá tématem edukace – „Vlastnit vědění je mocná věc. Uvědomění si, co víme a jak to víme, ať už coby kultura nebo jednotlivec, umožňuje vytvoření vazeb a lokalizování sama sebe v širším narativu,“ píše umělkyně Amanda Fayant zabývající se původním obyvatelstvem v Kanadě. Posílení role vzdělanosti a skrze ni vědomí vlastní pozice je možná nejzásadnějším poselstvím, které by mohlo vzejít z debaty o dekolonizaci.

Online výstava Regeneration není výjimečná jen svým rozsahem, ale také portfoliem přístupů a náhledů. Umělecké objekty otevírají řadu otázek v průsečíku společnosti a přírody a diváctvu dávají spoustu příležitostí k přemýšlení. Kritizovat by se možná dalo někdy trochu generické zpracování videí, obvykle těch doprovázejících rozhovory s vědci. Hlavně v první kapitole výstavy, kde tento formát převládá, sledujeme několik variací na efektní dronové průlety krajinou, které ale časem začnou splývat. U několika videí zamrzí absence českých titulků, která by náročnějším textům prospěla. To jsou ale jen detaily.

Střídání uměleckých formátů takto komplexní problematice rozhodně sluší. Projekt Regenerace z dílny týmu Artyčok.TV a spřátelených umělců je důležitým příspěvkem do současných debat o dekolonizaci nebo vztahu člověka a přírody.

Autor je redaktorem Alarmu.

Čtěte dále