„Lidé věděli, že privatizace MUS probíhá podivně – věřili ale, že pomůže rozvinout region,“ říká ekonom Myant

Rozhovor s ekonomem Martinem Myantem o jedné z nejvýraznějších korupčních afér devadesátých let – o vytunelování Mostecké uhelné společnosti – i o důsledcích kauzy pro mostecký region.

Minulý rok v červnu Městský soud v Praze nepravomocně odsoudil bývalého manažera Mostecké uhelné společnosti (MUS) Antonína Koláčka k více než sedmi letům vězení a bývalého generálního ředitele společnosti Oldřicha Klimeckého k šesti letům vězení za podvodné ovládnutí společnosti. Podle verdiktu soudu způsobili manažeři škodu České republice ve výši nejméně 2,37 miliardy korun. Stíhání původně čelilo osm lidí, miliardář Luboš Měkota však mezitím zemřel a stíhání bývalého lobbisty Pavly Musely muselo být přerušeno ze zdravotních důvodů. Stíhání Petra Krause, Marka Čmejly a Jiřího Diviše soud také postupně zastavil, protože si muži začali odpykávat tresty uložené již dříve ve švýcarské větvi kauzy.

Byla zvolena strategie kupónové privatizace, která pouze znamenala převedení firem lidem, kteří nevěděli nic o jejich vedení nebo o vývoji nových technologií. Jediné, co tito noví vlastníci ovládali, byla akumulace bohatství, které vytvořil někdo jiný.

Martin Myant je ekonom, který se v současnosti zabývá výzkumem pro Evropský odborový institut (European Trade Union Institute). V rámci své akademické kariéry se zaměřuje především na transformační období bývalých socialistických států východní a střední Evropy a na politické reakce na ekonomickou krizi roku 2008. V češtině byly publikovány jeho dvě knihy – Vzestup a pád českého kapitalismu a také kniha napsaná společně s Janem Drahokoupilem Tranzitivní ekonomiky. V rozhovoru jsme se bavili o tom, co umožnilo korupční aféru privatizace Mostecké uhelné i o tom, zda by jiný osud mosteckých dolů měl vliv na současnou ekonomickou situaci regionu.

Privatizaci Mostecké uhelné v současnosti vnímáme jako jednu z nejvýraznějších afér české novodobé historie. Mohl byste shrnout, jak privatizace probíhala a co se v tomto případě skutečně stalo?

Myslím, že nejdříve je namístě upozornit, že v devadesátých letech kauza s korupcí spojena nebyla. Obvinění z korupce přišla až později ze Švýcarska. V dané době se jednalo o poměrně běžný případ. Přibližně se přihodilo to, že lidé, kteří byli v hlavních manažerských pozicích Mostecké uhelné, využili majetek společnosti, aby nakoupili podíly Mostecké uhelné a získali formální kontrolu nad společností. Průběh byl relativně jednoduchý: bylo nutné vytvořit novou firmu, ta si poté půjčila peníze od společnosti, která měla být privatizována – tedy od Mostecké uhelné – a za půjčené peníze si poté nová firma odkoupila dostatečně velký podíl v privatizované společnosti. Vedoucí manažeři si tedy za peníze původní společnosti koupili akcie a získali kontrolu nad firmou.

V rámci českého obchodního práva to tehdy samozřejmě bylo protiprávní. Nicméně v slavném soudním případě s Lubomírem Soudkem, který probíhal v roce 2002 a kde Soudek podobným způsobem získal kontrolu nad Škodou Plzeň, lidé, kteří Soudka obhajovali, tvrdili, že se jednalo pro danou dobu o „normální“ praxi. Všichni věděli, co se stalo, přesto Soudek nebyl poslán do vězení na 12 let. Soud naopak rozhodl, že se žádného trestného činu nedopustil.

Do jisté míry všichni tušili, co se děje. Vím, že členové české vlády, když byli dotázáni na dobové korupční kauzy, tak ve vší vážnosti pronesli, že nevěděli o ničem, co by bylo s privatizací v nepořádku. Všichni upozorňovali, že privatizované společnosti začali kontrolovat schopní lidé, tak v čem by měl být problém? Konkrétně v případě Mostu a Ústeckého kraje si pamatuji, že když jsem se ptal místních, kdo je Antonín Koláček, odpovídali mi, že se jedná o výjimečného člověka. Prý dokáže přesvědčit kohokoliv a je to nejlepší lobbista široko daleko. Zda je zkorumpovaný? Jak si stojí finančně? Na to se lidé moc neptali, ani na to nikdo nedokázal odpovědět. Spíše privatizaci vnímali tak, že může být prospěšná pro rozvoj regionu, a neviděli žádné jiné alternativy. Tento názor byla dobová norma.

Sice zde bylo mnoho lidí, kteří mohli mít nějaké podezření, že privatizace Mostecké uhelné probíhala protiprávně, ale neznali přesný průběh možného korupčního jednání. Proto se to nevyvinulo v podání trestního oznámení. Otevřelo se to až ve Švýcarsku. Minulý červen pak konečně také proběhl soud v Česku.

Převzetí kontroly nad společností jejími manažery se událo až na konci devadesátých let, když byla společnost privatizována podruhé. První část privatizace Mostecké uhelné nicméně proběhla už v první polovině devadesátých let v rámci kupónové privatizace. Přispěla nějak kupónová privatizace ke korupci v tomto případě?

Mostecká uhelná byla částečně privatizovaná v druhé vlně kupónové privatizace v roce 1994 a část akcií šla samosprávě, která je poté prodala.

Myslím, že obcím šlo pět procent akcií.

Ano. A management získal kontrolu nad společností do roku 1998. Kupónová privatizace jim pomohla v tom, že akcie společnosti bylo možné koupit veřejně. V roce 1999 pak vláda rozhodla, že prodá investorům zbylý podíl společnosti, který byl do té doby ve státním vlastnictví – ti tak získali plnou kontrolu.

Jak k tomu všemu přispěla kupónová privatizace? Kupónová privatizace znamenala, že akcie zde byly ke koupi a prodeji – kupovalo a prodávalo je množství různých typů lidí. Kupónová privatizace umožnila mimořádné obohacení lidí, kteří neměli žádné schopnosti mimo to, že byli schopní kupovat a prodávat akcie. Ti jsou dnes mezi hlavními postavami českého podnikání.

Přispěla kupónová privatizace obecně ke korupci? Pravděpodobně. To byla tehdejší filozofie vlády. Klaus a jeho okolí měli za to, že soukromý vlastník se rovná dobrý soukromý vlastník. Klausova slavná hláška koneckonců byla, že nezná rozdíl mezi čistými a špinavými penězi. Všechno pro něj byly jen peníze. Pro zbytek světa je něco takového pochopitelně neslýchané.

Ve své knize Vzestup a pád českého kapitalismu upozorňujete, že jedním z důvodů pro privatizaci českých společností byla jejich nízká konkurenceschopnost – jejich produkty neměly dostatečnou kvalitu a společnosti mívaly nízkou produktivitu. Privatizace tak byla vnímána jako řešení této situace. Nicméně Mostecká uhelná nebyla továrna – jednalo se těžařskou společnost, která těžila surovinu, uhlí. Může v takovém případě privatizace jakkoliv změnit konkurenceschopnost? Předpokládám, že neexistuje mnoho způsobů, jak změnit kvalitu těženého uhlí.

Předně privatizace na počátku devadesátých let probíhala dvěma způsoby – prvním byl ten, kdy každý, kdo měl kupón, jej mohl vyměnit za akcie. Pak zde byla tzv. podnikatelská privatizace – to znamenalo, že byl vybrán podnikatel, kterému bylo umožněno získat kontrolu nad společností.

Je skutečně obtížné najít úspěšnou firmu, která privatizací prošla a zároveň ji přežila. Privatizace nezlepšila produktivitu. Novým vlastníkům chyběly finance, know-how, neměli technologie – veškeré předpoklady úspěšného ekonomického vývoje chyběly. Lidé v pozicích moci v devadesátých letech věřili, že soukromé vlastnictví mnohé vyřeší – a mýlili se. Jediné případy, kde skutečně došlo ke zvýšení konkurenceschopnosti, byly ty, kdy byly firmy prodány velkým, nadnárodním zahraničním společnostem. To se týká zejména Škody Auto – byl to ovšem relativně ojedinělý případ. Škoda už dříve byla poměrně úspěšná společnost. V padesátých až osmdesátých letech prodávala své výrobky v zahraničí. Právě pro její předchozí úspěch se mohl později její případ vymykat.

Podíváme-li se dále do historie, je pozoruhodné, že zrovna zde ze všech východních zemí proběhla privatizace natolik naivním způsobem. Když Československo vzniklo, také převzalo kontrolu nad společnostmi vlastněnými Rakouskem. Tehdejší vládní činitelé ale skutečně strávili jistý čas tím, aby se ujistili, že nově získané společnosti budou mít dostatek prostředků, aby mohly dále fungovat a byly i nadále finančně stabilní. Nebylo to provedeno dokonale a i tehdy došlo k jisté míře korupce. Nicméně proces převodu vlastnictví byl brán vážně.

Konkrétně v případě Mostecké uhelné byla privatizace o něco více komplikovaná, a to nejen pro důvody, které jste uvedla. Privatizace skutečně nezlepší kvalitu uhlí, které se vykope, neudělá společnost více mezinárodně konkurenceschopnou. Privatizace ve skutečnosti nezmění téměř nic, protože – jak jste řekla – produkt zůstává stále stejný a bude prodán tak jako tak. Složitost situace tkví v tom, že i celá budoucnost uhelné společnosti závisí na politice vlády – konkrétně závisí na uhelných limitech.

Pokud by limity byly bývaly prolomeny, více obcí mohlo být zbořeno kvůli uhlí, které leželo pod nimi. Bez zboření vesnic však těžba neměla příliš velkou budoucnost. Toto klíčové téma uhelné společnosti přímo závisí na politice vlády. Zda taková společnost bude nebo nebude privatizována je pro rozvoj regionu zcela podružné.

Klíčovým problémem je regionální rozvoj, tedy otázka, jak je možné rozvíjet starou průmyslovou zónu. V polovině a na konci devadesátých let byly rozpracovány různé plány. Navrhovala se diverzifikace místního hospodářství včetně podpory a rozvoje hipodromu a autodromu, které byly plánovány již před rokem 1989. Tak zde vznikla snaha podpořit turismus, vytvořit zde turistické atrakce. Regenerace starých průmyslových regionů je drahá, a proto je strategie, jakým způsobem místní prostředí zlepšit, důležitější než to, kdo vlastní uhelný důl. I v západní Evropě různé země přinášely různá řešení pro obdobné lokality a pokud je mi dobře známo, žádné z nich nezahrnovalo privatizaci uhlí.

V západní Evropě existují takzvané regionálni rozvojové agentury, které nastavují rozvojové strategie a mohou jisté částky investovat. Existují zde finanční prostředky pro rozvoj a investice. Ale dobová česká ideologie zastávala postoj, že nejsou potřeba žádné takové státní intervence. Že je možné veškeré problémy nechat trhu a soukromému podnikání k vyřešení. Plány pro rozvoj daného místa zde tedy byly, ale nebyly k dispozici žádné peníze, které by do těchto plánů bylo možné vložit.

Respektive, Antonín Koláček, který s dalšími vrchními manažery MUS uhelnou společnost ovládl, mnohé před privatizací slíbil. Jak jsem již řekl, byl skvělým lobbistou. Poptával podporu od úplně každého. Prezentoval se jako místní patriot. Sliboval rozvoj – regeneraci životního prostředí, rozvoj motoristických závodů, rozvoj dostihů, rozvoj nových podniků a firem. Mnozí místní lidé si uvědomovali, že privatizace Mostecké uhelné je poněkud podivná – zároveň ovšem také věřili, že právě privatizace pomůže dál rozvíjet region. Přitom region po privatizaci mnoho peněz od Koláčka už neviděl.

Pokud chybí peníze pro regionální rozvoj, privatizace uhelných dolů – a to samé platí pro privatizovanou místní rafinérskou společnost – nepřinese žádné další benefity.

Všechny země Východního bloku byly po pádu železné opony v obdobné situaci – všechny musely podstoupit ekonomickou transformaci, aby se staly volnotržními ekonomikami. Zajímalo by mě, zda i ostatní země, například Polsko, zvolily podobnou strategii v oblasti uhlí a těžebního průmyslu. Také se rozhodly pro rozsáhlou privatizaci tohoto segmentu? 

Ne, rozhodly se více zachovat státní vlastnictví, v některých případech částečné státní vlastnictví. Souhlasím s tím, že jiné východní země čelily podobným problémům, nicméně byly zde i mnohé rozdíly. Jedním z velkých specifik české pozice především bylo, že jste zdědili i poměrně dost dobrého z předcházejících období.

Česko mělo ve srovnání s Polskem slušný moderní průmysl. V oblasti výroby aut Česko exportovalo do západní Evropy. Ta auta nebyla nijak zvlášť dobrá, ale byla exportována. Byla zde výroba lokomotiv a traktorů Zetor. Pokud se nemýlím, Česko dominovalo prodeji traktorů v Dánsku a na Islandu.

Měli jste toho více než Polsko a mohli jste si vést lépe. Namísto toho – kvůli chybné politice během devadesátých let – došlo ke krizi v rámci velkých podniků a v bankovnictví. Když se vypracovala tzv. cena transformace, tedy množství peněz, jež bylo ztraceno kvůli špatnému vedení a zadlužení, ukázalo se, že se cena transformace vyšplhala na celou jednu čtvrtinu ročního HDP. Česko se posunulo ze stavu, kdy mělo poměrně velký státní sektor, do stavu, kdy má jeden z nejnižších poměrů státního vlastnictví v Evropě a navíc velký podíl zahraničních vlastníků v soukromém sektoru.

Privatizace Mostecké uhelné nebyla jediná velká korupční aféra z období devadesátých let. Šlo předejít značné korupci, zatímco celý stát procházel ekonomickou transformací?

Myslím, a už jsem na to upozornil, že velkou částí problému bylo, že se o to nikdo nestaral. Všechny zajímalo jen převedení státního majetku do soukromého vlastnictví bez ohledu na to, kdo se finálním soukromým vlastníkem stane. Byla zvolena strategie kupónové privatizace, která pouze znamenala převedení firem lidem, kteří nevěděli nic o jejich vedení nebo o vývoji nových technologií. Jediné, co tito noví vlastníci ovládali, byla akumulace bohatství, které vytvořil někdo jiný.

Mnohé mohlo být uděláno lépe, kdyby nebyl tlak, aby privatizace proběhla tak rychle. V roce 1996 vláda tvrdila, že je transformace hotová a bylo zrušeno Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci. Přitom pochopitelně konec privatizace vůbec ještě nenastal. Byla chyba věřit, že privatizaci je nutné provést pod časovým tlakem. Byla chyba předat kontrolu nad velkými společnostmi někomu, kdo může velmi jednoduše jenom vzít peníze a utéct. Mostecká uhelná je dnes vlastněna Tykačem – osobou, která získala veškerý svůj majetek pouze z nákupu a prodeje akcií. Lidé, kteří získali MUS privatizací, se nijak neobtěžovali podnik dál rozvíjet. Pouze chtěli vydělat peníze a prodat firmu někomu jinému, kdo vydělal peníze obdobným způsobem.

V rámci privatizace by velmi pomohlo zahrnout státní kontrolu nad tím, co se s firmami stane po privatizaci. V Německu existují orgány dozorčí rady, které mají značné množství členů a mnohá oprávnění. Dozorčí rada tak může mnohem lépe monitorovat, co se ve velkých firmách děje. Manažerská struktura v Česku je daleko více nahodilá, což znamená, že vrchní management má daleko větší moc.

Tedy, pokud by se někdy příště mělo opět přihodit něco obdobného jako privatizace v devadesátých letech, tak doporučuji ne tak rychle, neprivatizovat absolutně, sledovat, jakým způsobem je společnost vedena po privatizaci a zda je finančně stabilní. Poté by privatizace mohla proběhnout lépe.

Tento rozhovor byl podpořen grantovým programem Journalismfund Europe Local Media for Democracy.

Čtěte dále