Muž pevných zásad. Zemřel hudebník a producent Steve Albini, který natáčel s Pixies nebo Nirvanou

Odešel možná poslední mohykán nezávislého rocku. Jeho studiová práce se otiskla do tisíců desek slavných i zcela neznámých kapel.

Ve středu dopoledne proběhla internetem obálka nového čísla britského hudebního měsíčníku Wire, na níž byla ilustrace s portrétem americké rockové trojice Shellac. V čele trojice je frontman Steve Albini s jeho typicky rozčepýřenými vlasy a punkově surová kresba od umělce, který si říká Savage Pencil, skvěle sedí k estetice kultovního noiserockového tria. Ve stejný den odpoledne už ale na sociálních sítích trendovala zpráva o Albiniho smrti. Kytarista a producent zemřel náhle ve věku 61 let na infarkt, který ho údajně postihl přímo ve studiu.

Albini byl klíčovou postavou rockové alternativy osmdesátých a devadesátých let, hrál v několika zásadních kapelách, natáčel mimo jiné s Nirvanou, Pixies nebo PJ Harvey, ale také vystupoval jako ostrý kritik poměrů v hudebním průmyslu. Odkojil ho punk a jeho filosofii nezávislosti a neústupnosti přetavil do své hudební praxe – nikdy si nehrál na celebritu a se stejnou úctou se choval k hvězdám i neznámým kapelám. Za život asistoval u nahrávání několika tisíc desek.

Brojil proti velkým, odlidštěným festivalům, kapelám ovládaným nahrávacími společnostmi nebo proti komerční taneční hudbě.

Na první pohled by se mohlo zdát, že Albini se skvěle hodí do panteonu výstředních „studiových mágů“, jako byli třeba Phil Spector nebo Martin Hannett, kteří jsou v rockové historii zapsáni neortodoxními přístupy k nahrávání desek. I to Albini nejspíš splňuje – alespoň podle slavné historiky, jak při natáčení s Pixies nebyl spokojený se zvukem ve studiu, odstěhoval mikrofony na záchodky a tam Kim Deal nahrála doprovodné vokály do budoucích indie hitů Where Is My Mind? a Gigantic. Jenže Albini byl spíš než šílencem a dobrodruhem mužem pevných zásad.

O jeho přítomnost v nahrávacím studiu usilovaly největší dobové kapely, on o sobě ale nejradši mluvil jako o „zvukovém technikovi“ a muzikantům tvrdil, že bude nejlepší, když se budou produkovat sami. „Muzikanti, kteří se mnou natáčí, musí předně vědět, co sami chtějí, a ne čekat, že jim to sdělím já,“ řekl mi v telefonním rozhovoru v roce 2008. Když s ním natáčela Nirvana svoji třetí desku In Utero, účtoval jí běžnou tabulkovou cenu a pak odmítl podepsat smlouvu, která by mu zaručila procenta z prodejů desky. Nedělal to tak nikdy a nechtěl, aby se jeho jméno objevilo na desce, kterou natáčel, protože kapela měla být vždy na prvním místě.

Žádné zábrany mezi kapelou a fanoušky

Steve Albini se narodil v kalifornské Pasadeně do rodiny s italskými kořeny. V dětství jeho rodiče často měnili bydliště. Když byl Steve v pubertě, usadili se v univerzitním městě Missoula v Montaně a právě tady poprvé uslyšel Ramones. Otcové punku mu v patnácti změnili život a nasměrovali ho k hraní v kapelách, kde obvykle obstarával baskytaru. Vystudoval žurnalistiku a už během studií psal o hudbě do několika fanzinů, motal se také kolem chicagského vydavatelství  Ruthless Records.

Zakladatelská punková vlna už byla na začátku osmdesátých let minulostí, ale Albini věřil, že na estetice syrových kytarových riffů i filosofii celého hnutí je něco nadčasového, a obojího se držel po zbytek života. Když v roce 1981 založil na univerzitě kapelu Big Black, chtěl v drsné, neučesané hudbě destilovat rebelského ducha rock’n’rollu a nekompromisnost punku – nejlépe se to podařilo na deskách Atomizer a Songs About Fucking z druhé poloviny osmdesátek. „Vlezli jsme do studia, namlátili jsme všechny tracky a pak zase vypadli. Netrvalo to moc dlouho, nestálo to moc peněz,“ pochvaloval si později natáčení druhé jmenované desky považované dodnes za noiserockovou klasiku.

Když se Big Black rozpadli, krátce hrál s kapelou Rapeman, pojmenovanou podle japonského erotického komiksu, a v roce 1992 zakládá Shellac, jejichž zvuk charakterizoval jako „minimalistický rock“. Kromě desek plných na kost odřených riffů se kapela proslavila i striktním přístupem ke koncertům. Promotérům zakazovali sestavovat guestlist, udělovat novinářské akreditace nebo tisknout velké plakáty na kvalitní papír. Kapelu a fanoušky také nesměla oddělovat žádná zábrana, což dobře ilustruje rovnostářský přístup, který Shellac vyznávali. Jejich šesté (a patrně poslední) album To All Trains vychází příští týden na labelu Touch and Go Records.

Syrový zvuk a gesto vzdoru

Nahrávací studio si Albini osahal už při natáčení první desky Big Black, pro kterou puntičkářsky obstaral všechny nástrojové stopy kromě saxofonu. Od poloviny osmdesátých let si ho už zvaly do studia lokální kapely vydávající na labelu Ruthless Records, kde pracoval. V roce 1987 produkuje debut kapely Slint a o rok později s ním Pixies natáčí svoje první dlouhohrající album Surfer Rosa, jednu z desek, která pomohla zformovat vlnu alternativního rocku devadesátých let.

Albiniho přístup byl zdánlivě jednoduchý – muzikanti zásadně hráli ve studiu spolu, aby vynikla kapelní chemie, používal minimum efektů a puristicky trval na analogovém záznamu, který podle něj ten digitální nikdy nemůže nahradit. Kapelám do písní obvykle nijak nezasahoval, důvěřoval jejich úsudku, ale často s nimi vedl o jejich hudbě dlouhé a detailní rozhovory.

Album Surfer Rosa si zamiloval i Kurt Cobain, a když se Nirvana chystala natáčet následovníka přelomové desky Nevermind, prosadil si, že chce mít ve studiu právě Albiniho. Nahrávací společnosti z představy, že jejich multimilionovou akvizici produkuje pankáč z Chicaga, vstávaly vlasy na hlavě a zděšení byli i poté, co uslyšeli hotovou desku, která byla přesně tak syrová, jako Cobain chtěl. Albini přitom hudbu Nirvany moc nemiloval, nemyslel si, že jsou něčím výjimeční, ale neměl ve zvyku odmítat kapely, které k němu přišly. Cobaina a spol. mu navíc bylo líto, viděl v nich kapelu, kterou pohltil hudební průmysl a punkový zvuk třetí desky In Utero bral jako jejich hrdé gesto vzdoru. I tentokrát ale odmítl podepsat smlouvu, čímž přišel o procenta z prodejů.

Kauza Nirvana Albiniho proslavila a v devadesátých letech vystřelil mezi nejžádanější jména na rockové scéně. S PJ Harvey natáčí průlomové album Rid of Me, o pár let později má podíl na komerčním trháku Razorblade Suicides od Bush a rukama mu projdou také Low, Godspeed You! Black Emperor, Neurosis, Jon Spencer Blues Explosion nebo Mono. Bez jeho přispění by ale nevznikly ani desky písničkáře Willa Oldhama aka Bonnie Prince Billyho nebo harfenistky Joanny Newsom. K natáčení desky si ho přizvali The Stooges nebo Manic Street Preachers.

V roce 1997 Albini otevřel v Chicagu vlastní studio Electric Audio, které se dál puristicky drželo analogové techniky. Když jeden ze studiových techniků nainstaloval do studia počítač s programem ProTools, Albini se ho údajně odmítal dotknout. Mezi několika tisíci kapel, které za poslední dvě a půl dekády ve studiu natáčely, najdeme také českou (už neexistující) skupinu A Banquet.

Hluboko ve sračkách

Své punkové kořeny Albini vyznával i ve vztahu k hudebnímu průmyslu. Jeho často citovaný článek The Problem With Music z roku 1993 líčí apokalyptickou vizi mladé kapely, která se rozhodne podepsat velké nahrávací společnosti, a nevědomky tak vstoupí do dobrovolného otroctví. V textu detailně vypočítává reálné náklady na natáčení desky, které často skončí jako dluh kapely, a také výsledné zisky nahrávacích společností a končí větou: „Někteří z vašich přátel jsou pravděpodobně takhle hluboko ve sračkách.“ Ve stejné době o Pixies prohlásil, že se nechají ovládat svým manažerem.

Albini si možná v kruzích hudebních fanoušků vybudoval pověst nerudného komentátora, který je proti všem novinkám. Brojil proti velkým, odlidštěným festivalům, kapelám ovládaným nahrávacími společnostmi nebo proti komerční taneční hudbě. S oblibou psal ironické poznámky na Twitter. Albini ale také uvítal nástup internetu, který dal muzikantům šanci na větší nezávislost na nenáviděném hudebním průmyslu. „Neidentifikuju se s hudebním průmyslem, ale s komunitou, kapelou, muzikantem. A když jde o tyhle lidi, které považuju za své parťáky, a o jejich možnost dostat vlastní hudbu ven za nulové náklady, je to nepochybně ta nejlepší věc, která se stala hudební kultuře za posledních čtyřicet, padesát let,“ prohlásil Albini před deseti lety v rozhovoru pro portál Figure8.

Albiniho smrt v 61 letech je předčasná a pro nezávislou scénu nesmyslně krutá. Přichází navíc týden před vydáním nové desky Shellac. Albini ale podle všeho zemřel při tom, co miloval nejvíce: při nahrávání ve studiu.

Autor je redaktor Alarmu.

Čtěte dále